Západní břeh Jordánu je oblastí plnou nejen biblické historie, ale také konfliktů a napětí. Toto území hraje totiž klíčovou roli v izraelsko-palestinském konfliktu. Vypravil jsem se do několika arabských i židovských domácností na palestinských územích, abych si vyslechl jejich příběhy o životě na tomto výbušném místě.
V palestinském uprchlickém táboře
„Nejdřív lidé žili v provizorních stanech. Později začaly vznikat jednoduché stavby z hrubého betonu,“ přibližuje Omar, který žije se svou rodinou již ve zděném domě. Za bydlení platit prý nemusí, protože jim jako uprchlíkům udělil Jásir Arafát v minulosti výjimku. Kvalita života v táboře však není nic, co by se komu dalo závidět. „Voda nám teče pouhé dva dny z dvaceti, během kterých si musíme naplnit zásobníky na střeše,“ upozorňuje Omar. Dalším problémem je i vysoká nezaměstnanost, která se v Palestině pohybuje kolem dvaceti procent a v táborech dosahuje ještě vyšších čísel.
Sám Omar jezdí za prací do Jeruzaléma, kde si může vydělat mnohem zajímavější peníze než na Západním břehu. „Zatímco u nás je minimální mzda stanovená na 1800 šekelů, v Izraeli je to téměř čtyřikrát víc,“ říká. Palestinští námezdní pracovníci představují pro izraelské firmy nepostradatelný zdroj levné pracovní síly. Získat práci takzvaně za zdí však není jednoduché. „Nejprve jsem si musel vyřídit povolení, které stojí 2500 šekelů. Podmínkou však je, že člověk musí mít již dopředu zajištěnou práci,“ vysvětluje.
Do práce se Omar vydává velice brzy ráno, protože musí pokaždé procházet nechvalně proslulý Checkpoint 300. „Někdy trvá průchod klidně dvě až tři hodiny,“ upozorňuje. Již uprostřed hluboké noci se před checkpointem srocují palestinští pracovníci z celé jižní části Západního břehu a mačkají se v úzkém betonovém a zamřížovaném koridoru, kde čekají na odbavení.
Ironií osudu je, že Palestinci s vysokoškolskými diplomy ze Západního břehu Jordánu musí pracovat na stavbách, protože se k lepší práci v Izraeli často nedostanou. Někteří z nich navíc pomáhají stavět nelegální židovské osady, což vede k dalšímu obsazování palestinského území na Západním břehu. Uživit vlastní rodinu má ale přednost.
Během našeho povídání s Omarem se z dálky ozývají výstřely. Trochu znejistím a ptám se, zda to není izraelská armáda. „Vojáci do tábora vstupují pravidelně, ale tohle je z demonstrace za šahída. Včera totiž izraelská armáda zastřelila patnáctiletého kluka z vesnice nedaleko odtud,“ říká. Podobné situace se bohužel dějí poměrně často. Mladí kluci házejí kameny na auta osadníků, armáda však reaguje mnohdy neadekvátně situaci a na teenagery střílí v lepším případě gumovými projektily a v tom horším i ostrou municí. Mustafá Ámer Alí Sabbah, který zemřel včera, je již devatenáctým zabitým dítětem od začátku roku 2023. Ne všechny případy však končí takto tragicky. Armáda si častokrát dojde pro podezřelé přímo do tábora nebo vesnice. Svoji zkušenost má i Omarův přítel, který strávil nějaký čas v izraelském vězení. „Bylo to za porušení nočního zákazu vycházení na začátku 90. let. Mělo to však i jednu výhodu, díky pobytu ve vězení se naučil celkem slušně hebrejsky, což se mu dnes hodí v práci,“ říká Omar.
Na můj dotaz ohledně vztahu k Židům odpovídá Omar smířlivě: „Vůči Židům žádnou zášť necítím. Nesnesu ale sionisty, kteří postupně zabírají naši zemi.“ A jak vidí řešení konfliktu? „Bohužel černě. V blízké budoucnosti žádné rozumné řešení situace nepřijde,“ uzavírá naše povídání.
Proč vlastně lidé v uprchlickém táboře zůstávají? Pokud by odešli, ztratili by status uprchlíka. Všichni věří, že se jednou palestinská otázka vyřeší a oni se budou moci vrátit do svých původních domovů. Mnoho lidí, se kterými jsem mluvil, mi dokonce ukazovalo klíč od svého původního domu nebo domu jejich rodičů. Právo na návrat Palestinců totiž zaručuje rezoluce OSN č. 194 z roku 1948.
Rozděleným Hebronem
„Musím obcházet celé město, abych se dostala na hřbitov, který stojí pár metrů od mého domu,“ říká Zulejka, moje další průvodkyně Západním břehem. Zulejka se ve městě těší velké úctě nejen pro svůj aktivismus. Přímo u zdi založila školku, protože, jak říká: „Všechny děti mají právo na pěkné dětství.“
Její dům stojí přímo na hranici rozděleného města. Hlavní vchod, který ústí do ulice Šuhada v okupované židovské části, je zabedněný. Hned za zdí jejího domu totiž začíná Izraelci okupovaná část města, kam nesmí. Do svého vlastního domu proto musí chodit pouze zadem. „Osadníci mi někdy z druhé strany bouchají na dveře nebo se snaží vnikat do domů v okolí ulice,“ prozrazuje.
Život v této části města je plný napětí. Ohrožují ji agresivní osadníci a je i pod drobnohledem izraelské armády. „Dřív ke mně chodili vojáci často, ale v poslední době se situace trochu uklidnila,“ vysvětluje. Je to částečně i tím, že se stala známější osobností Hebronu. Článek o jejích aktivitách napsala al-Džazíra a několikrát vystoupila i v západním tisku.
Když procházíme kamennými uličkami Starého Města, popisuje Zulejka novodobou historii, která vytvořila na tváři Hebronu nepřehlédnutelnou jizvu. Na základě Dohody z Osla a Hebronského protokolu bylo město rozděleno na dvě části – H1, která je pod palestinskou samosprávou, a H2, kterou okupuje Izrael. V zóně H2 žije 20 000 Palestinců a 600 osadníků, které chrání několik tisíc izraelských vojáků. Počet Palestinců v této zóně v průběhu času hodně poklesl v důsledku izraelských bezpečnostních opatření. „To mělo za následek uzavření většiny palestinských obchodů,“ doplňuje Zulejka.
Zatímco nás při pohybu na střeše mešity pozoruje vojenská hlídka a něco hlásí do vysílačky, Zulejka fotografuje na telefon situaci pod námi. „Tady si osadníci nově pořídili ovce, tamhle strhli část zdi a přistavili nový karavan,“ zaznamenává si poznatky. Místní obyvatelé totiž detailně monitorují aktivity osadníků, které se následně snaží napadnout u soudu.
Soužití s osadníky je podle Zulejky hodně problematické. Obzvlášť v ulicích Starého Města, které sousedí s domy okupovanými osadníky. „Z oken na nás házejí odpadky a kameny, proto je ulice shora zakrytá,“ říká a ukazuje prstem na pletivo nad naší hlavou.
V minulosti prý měli arabští obyvatelé Hebronu zastání u mezinárodní civilní pozorovací mise zvané TIPH (Temporary International Presence in Hebron), která monitorovala dodržování humanitárního práva a Hebronského protokolu. „Před čtyřmi lety však Izrael odmítl obnovit její mandát a TIPH se musela stáhnout,“ říká Zulejka.
Dohady o budoucnosti
Příchod k Abrahámově mešitě, jak Jeskyni patriarchů nazývají Arabové, má pro Zulejku silný význam. V roce 1994 zde totiž zaútočil automatickou zbraní židovský terorista Baruch Goldstein na modlící se muslimy a postřílel na tři desítky věřících. „Dva z nich byli členové mé rodiny,“ říká tiše Zulejka. Smutnou ironií je, že Goldstein má v blízké osadě Kirjat Arba hrob, který chodí opečovávat místní židovští osadníci.
Jeskyně patriarchů má podobně jako Chrámová hora v Jeruzalémě velký význam pro židy, křesťany i muslimy. Je zde pohřben biblický praotec Abrahám s manželkou Sárou a dalšími třemi důležitými starozákonními páry. Již od dob islámské vlády měli židé přístup do hrobky zakázaný. Po vítězství Izraele v šestidenní válce 1967 byla svatyně rozdělena na židovskou a muslimskou.
Od Jeskyně patriarchů se vydáváme dál po ulici Šuhada a míříme na kopec Tel Rumeida. Zulejka vypráví další příběhy o historii Hebronu, když k nám náhle přistupuje mladý voják. Sotva osmnáctiletý kluk vyštěkne: „Passport!“ Podávám mu český pas, který ani neotevře a otáčí se na Zulejku: „Vy dál nemůžete.“ Čekám, zda bude situace eskalovat, ale Zulejka se jen usmívá a glosuje: „Mladý pane, vždyť vy ani neznáte vaše vlastní zákony. Já mohu až tam k tomu stanovišti,“ ukazuje k druhému vojákovi, který stojí asi dvě stě metrů od nás. Po chvilce dohadování voják někam volá vysílačkou a pouští nás dál. Na druhém vojenském postu se však rozdělujeme. „Tady už opravdu dál nemohu, vy jděte a sejdeme se o blok dál na silnici,“ říká Zulejka.
Na Tel Rumeidě procházíme sadem olivovníků, důležitého zdroje obživy Palestinců. „V době sklizně přicházejí osadníci krást naši úrodu. Bývá to hodně nebezpečné,“ říká Zulejka. Na konci sadu vstupujeme do zahrady obehnané pletivem.
„To máme na ochranu proti osadníkům. Každý den na nás házejí kameny, dneska útočili už dvakrát,“ vítá nás Isá. Isá Amro je palestinský aktivista a influencer, který bojuje proti každodennímu bezpráví ze strany osadníků i vojáků tím, že tyto útoky nahrává a zveřejňuje. Založil také organizaci Mladí proti osadníkům nebo pracoval pro izraelskou lidskoprávní organizaci B’tselem.
„Vy jste z České republiky? Tak to mě mrzí, že právě vaše vláda je jedním z největších spojenců Izraele a podporuje zdejší bezpráví,“ říká na úvod našeho setkání. Isá má velice dobrý přehled o zahraniční politice, kterou společně probíráme. Jinak se však rozhovor nese v přátelském duchu a odkrývá pozadí života mezi židovskými osadníky.
Osadníci tlačí na Palestince po dobrém i po zlém, aby z místa odešli. „Nabízeli mi 1 000 000 šekelů, abych jim dům prodal,“ říká Isá. Mimo to se je snaží vypudit i psychickým tlakem. „Nemáme tu žádný sociální život, chybějí služby a přišli jsme o základní pocit bezpečí,“ vyjmenovaná problémy. Isá ukazuje také video ze své kamery, jak mu osadníci v noci chodí na pozemek, a záběry, jak jej kopou izraelští vojáci. „Jediný způsob, jak se můžeme bránit, je zveřejňovat, co dělají. Protože zatímco na osadníky se vztahuje civilní právo, Palestinci podléhají právu vojenskému.“ V praxi to znamená, že Palestinci musí prokazovat svoji nevinu a osadníkům je naopak potřeba prokázat vinu.
V otázce budoucnosti se však se Zulejkou neshodnou. Zatímco ona má víru hlubokou: „Vše se nakonec změní, když ne letos, tak příští rok,“ Isá si myslí, že pro Palestinu lepší dny nepřijdou. „Násilí bohužel jen poroste,“ uzavírá náš rozhovor.
Na noc u židovského osadníka
Nedílnou součástí života na Západním břehu Jordánu jsou židovské osady. Tyto podle mezinárodního práva nelegální vesnice se v průběhu času rozrostly až do velikosti malých měst. V Guš Ecjonu, Arielu nebo Har Chomě dnes žijí desítky tisíc obyvatel.
Z Hebronu se přesunuji do osady Har Bracha, která leží v těsné blízkosti palestinského města Náblus. Zde mám domluvené setkání s osadníkem Eliahem. Vyrážím autobusem z osady Kirjat Arba, která leží za hebronskou zdí. Protože autobus pojede po silnici, kterou využívají Palestinci i Izraelci, je vybavený neprůstřelným sklem.
Osada je postavená na kopci. Na jejím vjezdu stojí brána a kontrolní stanoviště. Většina zdejších aut má na každé straně hrdě připevněné izraelské vlajky. Hned po vystoupení mě překvapuje čistota, která je zde opravdu výjimečná. Zatímco v palestinských městech jsem zažíval organizovaný chaos a mírný nepořádek, v osadě je perfektně čisto.
Když s Eliahem vyrážíme na obhlídku okolí osady, při odchodu ani nezamyká dveře. „Kriminalita tu téměř neexistuje,“ usmívá se. V osadě právě probíhá velký stavební boom. Vyrůstají nové velké domy, vznikají dětská hřiště, staví se i vysoké oplocení. „Lidé mají strach, aby je neodsunuli jako z Gazy v roce 2005,“ říká Eliah. Na Západním břehu žije dnes na 700 000 osadníků a dá se předpokládat, že když zapustí dostatečně kořeny, bude jejich přesun ze Západního břehu do Izraele mnohem komplikovanější.
Zatímco většina Palestinců, se kterými jsem hovořil, tvrdila, že preferují řešení dvou států, Eliah je zásadně proti a prosazuje existenci pouze samostatného Státu Izrael. „Izrael je země boží, dal nám ji Bůh,“ říká na úvod. Židé mají podle něj na toto území historické právo a také se o zemi prý řádně starají. „Sázíme stromy, obděláváme půdu. A co dělají Arabové? Jen město zalijí betonem.“
Podle Eliaha je pojmenování „Palestinec“ pouze historický konstrukt, který vznikl za britské nadvlády. „V minulosti tu totiž žili beduíni, žádní Palestinci,“ říká rázně. „Proč nejdou do sousedních arabských zemí, kde mají etnické vazby?“ pokračuje řečnickou otázkou. Dalším důkazem práva na tuto zemi podle Eliaha je, že Arabové jen poupravili názvy vesnic, které údajně vycházejí z hebrejských pojmenování. „Třeba Bet Dagan a Bejt Dadžan,“ dává jako jeden z příkladů.
Eliahovi také hodně vadí uzavření dohod z Osla. „Dřív jsem mohl jezdit do Ramalláhu i Betléma. A dneska? Když chceme navštívit hrob biblického Josefa nedaleko Šekemu (židovské označení Náblusu), musíme jet v noci v pancéřovaném vojenském autobusu,“ vypráví. V minulosti byly dokonce pokusy o vytvoření společných hlídek palestinských a izraelských policistů, ale nakonec prý skončily neúspěchem. „V roce 1995 totiž chtěl jeden Palestinec zabít svého izraelského kolegu,“ říká Eliah.
Jaká je bezpečnost osady dnes, vyzvídám u Eliaha. „Mám pistoli, ale ven stejně chodím bez ní,“ vypráví. „Jinak nám bezpečnost v osadě zajišťují hlavně kamery.“ A časem se ke kamerám přidá ještě plot, který se aktuálně dostavuje. Zatímco jsou některé osady existenčně závislé na přítomnosti vojáků, existují i takové, které o vojenskou přítomnost nestojí. „V Jic’haru vojáky odmítli, nevěří totiž v armádu, ale v Boha,“ ukazuje na osadu na druhém kopci.
A jak se dívá na řešení konfliktu? „Nevím, kdy to přijde, ale změnu přinese nějaká velká událost a nemusí to být nezbytně katastrofa,“ uzavírá trochu tajemně naše povídání Eliah.
Pozn. aut.: Některá jména v tomto článku byla změněna.
Checkpoint 300
- Checkpoint 300 je jedním z nejkontroverznějších kontrolních stanovišť na Západním břehu Jordánu. Byl zřízen Izraelem v roce 2005 jako součást bezpečnostního opatření po druhé intifádě (období palestinských povstání proti izraelské okupaci).
- Checkpoint se nachází poblíž Betléma a slouží ke kontrole palestinských obyvatel, kteří chtějí cestovat do východního Jeruzaléma a dál do Izraele. V minulosti bylo zaznamenáno mnoho stížností na nehumánní podmínky. Izrael na druhou stranu tvrdí, že kontrolní opatření jsou nutná k zajištění bezpečnosti regionu a k ochraně izraelských obyvatel před teroristickými útoky.
- Checkpoint se v hebrejštině řekne machsom. Dodržování lidských práv na kontrolních stanovištích kontroluje nevládní izraelská organizace Machsom Watch. Jde o skupinu aktivistek, jejichž cílem je zaznamenávat a zveřejňovat případy porušování lidských práv a zneužívání pravomocí izraelských vojenských složek.
Zóny Západního břehu
- Západní břeh Jordánu byl po podepsání dohod z Osla rozdělen na tři zóny: A, B a C. Zóna A zahrnuje oblasti pod plnou civilní a vojenskou kontrolou Palestinské samosprávy, zóna B zahrnuje oblasti, kde jsou civilní záležitosti pod Palestinskou samosprávou a vojenská kontrola náleží Izraeli, a zóna C zahrnuje oblasti pod plnou vojenskou a civilní kontrolou Izraele. Rozdělení bylo navrženo jako přechodné opatření, ale stalo se trvalým. Zóna C je aplikována na 60 procent území Západního břehu.
- Izrael si v zónách B a C ponechal kontrolu nad bezpečností, pohybem lidí a zboží, což omezuje ekonomický rozvoj a pohyb Palestinců na území Západního břehu Jordánu. Omezení pohybu se projevuje například v podobě checkpointů. Izrael využívá kontrolu těchto oblastí také pro stavbu nelegálních osad.
