Zacuchané princezny z Diengu
Na ostrově Jáva lidé dodnes uctívají nesčetné legendy a mýty. Vedle dominantního náboženství islámu se tu v jejich životě odrážejí i dávné prvky animismu a dynamismu. Příkladem jsou děti z náhorní plošiny Dieng, jimž na hlavách vyrůstají záhadné smotky vlasů. Jejich netradiční vzhled je podle zdejších obyvatel důkazem jejich božského původu.
Náhorní plošina Dieng se rozprostírá nedaleko města Wonosobo na střední Jávě ve výšce 2093 m n. m. a je součástí místního vulkanického komplexu společně s vyhaslou sopkou Sindoro. Na této kaldeře zříceného vulkánu stojí nespočet hinduistických chrámů z 8. a 9. století, které podle archeologů dříve tvořily chrámové město kněží. Název divukrásné plošiny pochází z jávského Di Hyang neboli „příbytek bohů“.
Zdejší obyvatelé, známí jako lidé Diengu, provádějí už po staletí rituály odrážející jejich víru v nadpřirozené síly a rozličná božstva. Jedním z příkladů této víry je právě fenomén dětí s dredy. Tyto dredy ovšem nemají souvislost s náklonností k hudebnímu stylu reggae, rastafariánství ani kultu Boba Marleyho. Zdejší dredy jsou jevem specifickým pro místní populaci a vznikají samovolným smotáváním vlasů, ovšem jen u některých z místních dětí. U části z nich dochází navíc k tomuto projevu ještě před dovršením prvního roku života. Vznik i růst dredů je opředen tajuplnými pověrami.
Živoucí legenda
Legenda praví, že královna jižních moří neboli Nyi Loro Kidul poslala své děti k pradávnému zakladateli plošiny Dieng, muži jménem Temenggung Kolodete. Na cestu jim dala dar v podobě zamotaných vlasů, dredů, které je měly ochraňovat. Zároveň královna Temenggungovi vzkázala, že každá vesnice, v níž se takové dítě narodí, bude připojena k jeho území. Temenggung chtěl později dětem darované dredy odebrat, jenže se ukázalo, že je to nemožné. Děti s dredy tak v této oblasti i nadále přicházejí na svět.
Záhada hned po narození
Otec jednoho z dredatých dětí, Tholib z vesnice Dieng, mi vysvětluje, že v dnešní době je v každé vesnici průměrně pět dredatých dětí a místní věří v jejich odlišnost i výjimečné schopnosti (například v dovednost věštit budoucnost). Mnohé jevy spjaté s dredatými dětmi jsou i nadále záhadné. Už po narození dítěte jsou patrné jisté nezvyklosti a komplikace. První dny je prý obvykle dítě velice nemocné, trpí vysokými horečkami a nepřijímá potravu. Po několika dnech, kdy dítěti začnou růst vlasy, se jeho stav začne zlepšovat, až se zcela uzdraví. Chmýří na hlavičkách miminek se většinou začne samovolně smotávat již v období prvního roku života.
Zvláštností a do jisté míry záhadou je i to, že údajně pokaždé, když se rodiče pokusí vlasy dítěti ostříhat, horečky se vrátí. Doktoři si s tím nevědí rady. Stav se naštěstí rázně změní, jakmile vlasy-dredy začnou znovu růst. To se prý dítěti uleví a začne se uzdravovat. Místní lidé si tuto skutečnost pochopitelně vykládají po svém, v souladu s legendou. A proč vlastně dětem dredy stříhají? Podle interpretace legendy by se dredy měly vrátit královně jižních moří, čímž bude dítě osvobozeno od častých zdravotních komplikací. Problém je však v tom, že děti si s přibývajícím věkem jsou své výjimečnosti vědomy a dredů se nechtějí nechat zbavit jen tak snadno.
Mlčenlivá Reni
Čím více poslouchám Tholibovo vyprávění, tím více sílí má touha seznámit se s některým z těchto výjimečných dětí. K mému nadšení Tholib svoluje k mému setkání s jeho dcerou Reni. Zanedlouho stojíme před jeho skromným příbytkem, z něhož vychází drobounká dredatá holčička v bílém kožíšku a s tmavě hnědými kukadly. Vlásky má zcuchané do silných pramenů a zdobí je malá mašlička. Malá Reni se při našem setkání skoro vůbec nehýbe, nemluví a jenom se potutelně usmívá. Mám zvláštní pocit. Zmocňuje se mě dojem, jako bych se skutečně potkala s nadpřirozenou osobou, díky jejímuž kouzlu jsem dostala možnost uvěřit jejímu spojení s královnou jižních moří. Reni během mé přítomnosti neřekla ani slovo, ale její oči a klid, který z ní čišel, mluvily samy za sebe.
Šaman v teplákách
S mnoha otázkami na rtech jsem navštívila i místního šamana. Rusmanto, indonésky nazývaný juru kunci goa semar neboli šaman ze Semarovy jeskyně (jeskyně, ve které meditoval tak dlouho, dokud do něho nevstoupil duch a nepředal mu jeho poslání), rozhodně neodpovídal mé představě šamana coby duchovní osoby. Byl to pán pokročilého věku v teplákové soupravě a jeho úsměv byl na počet zubů velmi skoupý. Na první pohled nic nenasvědčovalo jeho výjimečnosti. Jeho klid a jistota, s níž mi vyprávěl o sobě, o záhadných dětech, o rovnováze přírodních sil a historii vulkanického komplexu, mě však přesvědčily o tom, že to není jen tak obyčejný stařík. Ve vesnici je duchovním vůdcem a jeho hlavním úkolem je udržování rovnováhy přírodních sil v oblasti a zároveň řízení rituálu, během něhož se po obětování zasvěceném královně jižních moří dětem dredy ostříhají.
Rituál vrácení vlasů
Místní totiž věří, že nevrácení vlasů královně by mohlo na vesnici přivolat neštěstí. Ostříhané dredy potom vhodí do jezera Telaga Warna, o němž se traduje, že je propojeno právě s jižními moři, a touto cestou vlasy vrátí zpět královně. Jedině tak prý časté zdravotní problémy dítěte ustanou a vesnice bude uchráněna před pohromou. Děti se ale dredů nezbavují příliš ochotně a celý obřad má navíc ještě jeden nečekaný háček. Aby bylo dosaženo toho, že dredy už nikdy nenarostou, je potřeba dítěti před rituálem splnit přání, které je náhradou za ztracené smotečky vlasů. Většina těchto dětí vysloví své přání mezi šestým a sedmým rokem života, čímž se uvolí k provedení rituálu. Jak říkají místní obyvatelé, dítě musí zároveň samo vnitřně souhlasit s odebráním a vrácením dredů, jinak bude rituál neúspěšný.
Šaman tvrdí, že přání dětí mohou být různá. Některé si přejí kozu, krávu, hračku nebo třeba kolo. „Jednou si jedno dítě přálo nové růžové kolo. Jeho otec chtěl ušetřit, a tak koupil růžové kolo, ale už použité, a dredy tak po rituálu opět začaly růst. Další rok otec dítěte koupil kolo nové a dredy už nenarostly,“ říká Rusmanto s lehkým úsměvem. „Přání dětí mohou být i podivuhodná. Jedno dítě si přálo ucho muže z vedlejší vesnice. Aby se muž ztrátě ucha vyhnul, musel se odstěhovat až na ostrov Kalimantan. Rodina pak čekala, až jejich dítě vysloví náhradní přání, aby mohlo rituál podstoupit. Naposledy si jedna holčička přála sto slepičích hlav.“
Podivnost tohoto fenoménu a pravděpodobnost přetrvávání jeho výskytu posiluje fakt, že po úspěšném rituálu, kdy jsou dredy dítěti definitivně odebrány, se v krátké době v téže vesnici narodí další dítě se smotanými vlasy a tento záhadný koloběh pokračuje. V poslední době se prý rodí přibližně deset dredatých holčiček na jednoho chlapce. Napadlo mě, co by se stalo, kdyby přes všechny náležitosti rituálu nešlo děti dredů zbavit. „To se skutečně může stát,“ odpovídá šaman, „ve vesnici Sembungan dokonce žije stařena, u níž se rituál nevydařil nikdy. Je ale bohužel už velice stará a k cizincům nedůvěřivá.“ Nakonec nám šaman dává tip na dům, kde žije další dredatá holčička.
Neposedná Mia
Po krátkém bloudění mezi malými domky jsme konečně našli malou šestiletou Miu s její kamarádkou a babičkou, která se na nás netváří zrovna mile. Po vysvětlení důvodů naší cesty a s vidinou možného přivýdělku přivolává babička Miina otce, který dává svolení s naší návštěvou. Mia se však odmítá nechat vyfotit a její otec nám vysvětluje, že poslední fotograf čekal na dívčino svolení celé dva dny. Naštěstí se ukazuje, že alespoň v něčem je Mia úplně stejná jako jiné děti. Vybavila jsem se totiž pro tento případ zásobou dobrůtek a malých dárečků a výměnou za ně můžu pořídit pár fotek. Nakonec jsme pozváni do domu a můžeme si tak prohlédnout Miino fotoalbum, a dokonce i fotky jejího tatínka, který byl jako malý také dredatý. Mimochodem jeho velké přání, které vyslovil až ve svých patnácti letech, bylo dostat kozu.
Škola v Sembunganu
Dominantou nedaleké vesnice Sembungan je obrovská mešita. Místní obyvatelé jsou hluboce věřící muslimové, a tak mě napadá, jak je možné, že se zde stále drží animistické zvyky a s nimi spojený šamanismus. Důvodem je podle Rusmanta schopnost indonéské kultury absorbovat najednou více náboženství, která se pak vzájemně prolínají. Šaman mi vysvětlil, že animismus se zde dá vyložit nikoli jako druh náboženství, ale jako část kultury ve formě zvyků, které lidé praktikují. Funkci náboženství pak zastává islám, stejně jako téměř v celé Indonésii.
Do zdejší základní školy chodí další dredatá dívenka. Jakmile nás děti spatří, výuka se musí pro jejich pokřikování a skotačení přerušit. Běloch přece jen do těchto koutů tak často nezabloudí, a tak není divu, že jsme nejen pro děti velkou atrakcí. Všimli jsme si, že zdaleka ne všechny posunky, které na nás školáci dělali, byly slušné, ale mnohem víc nás mrzelo, že snad jediné dítě, které se neprojevovalo, byla právě malá zacuchaná princezna, a tak z této návštěvy odcházíme s prázdnou.
Moje putování po Diengu zde končí. Můj zájem o tento kraj, o místní tradice, víru a celkové vnímání života naopak roste. Jako člověk narozený v Krkonoších, v Česku, v Evropě, kde se s mysticismem snadno nesetkáte, se samozřejmě ptám sama sebe, co vše může být na této přežívající legendě pravda. Odpovědi se mi dostává často z úst mých javánských přátel: „Na Jávě je možné vše a bude to tak, jak tomu budeš věřit.“
Animismus i dynamismus Jávy
Hinduismus se rozšířil do oblasti jihovýchodní Asie na přelomu letopočtu, kdy se do oblasti šířil indický vliv. Dochází tak k synkrezi hinduismu s původními náboženstvími animismem a dynamismem. Některé základní prvky indické kultury se ale v jihovýchodní Asii neujaly, jako například kastovní systém.
Animismus je víra v existenci samostatné duše oddělené od těla, je to kult uctívání předků, zatímco dynamismus je víra ve vnitřní sílu rostlin, živočichů, lidí atd. Síla je dynamická, přesouvá se.
Na začátku 13. století se ze západní Indie do Indonésie rozšiřuje islám a vznikají první islámská království, která později vytlačí království jiných náboženství nebo donutí jejich panovníky konvertovat. To se stalo i s hinduistickým královstvím Madžapahit, které mělo své centrum na Jávě a během jehož období byly postaveny chrámy na planině Dieng nebo největší hinduistická památka v Indonésii chrám Prambanan.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2013.