Jak vypadá randění na marockém venkově plném tradic aneb Pohled na partnerské vztahy očima ženy
Toudinu maminku Asmu provdali už ve třinácti letech. O třicet let staršího muže jí vybrali rodiče. Na moji otázku, zda to svým rodičům nezazlívala, žena jen zakroutí hlavou. Ačkoliv se na marockém venkově vztahy a výběr partnera změnily a dívky mají větší volnost, stále se podstatně liší od zvyků u nás.
Tilmi je horská vesnice v Maroku uprostřed Vysokého Atlasu. Nejbližší město je 75 km daleko, sdílené minibusy a taxi fungují v omezené míře. Připadám si, jako bych se vrátila o století zpátky. Zpět k tradicím a venkovskému způsobu života.
S Toudou jsme se během pár dní hodně sblížily. Poprvé jsme se potkaly při mé první cestě do Maroka v prosinci, když jsem stopovala skrz Vysoký Atlas a na radu místních se zastavila na místním berberském trhu. Při nakupování u stánku se zeleninou mě perfektní francouzštinou oslovila asi dvacetiletá dívka zahalená do černého šátku a dlouhého béžového zimního kabátu. Její pomoc jsem s díky odmítla, zatímco pozvání na oběd k její rodině domů už ne. Nic lepšího než pozvání k místním lidem se cestovateli poštěstit nemůže. Je běžné, že vás v Maroku někdo zastaví na ulici a pozve vás k sobě domů na čaj. I ty nejchudší rodiny vás navíc pohostí domácím chlebem s máslem, olivovým olejem, medem či nabídnou mističku datlí nebo arašídů. Maročané připravují s láskou a úctou zelený čaj, kdy celý rituál trvá klidně půl hodiny. Čajový servis je první věc, která přistane na zemi po tom, co jste usazeni na barevný koberec uprostřed přijímací místnosti. Pořádně osladit, párkrát přelít z jedné skleničky do druhé a zpět do konvice, aby čaj trochu vychladl…
Asmina manželství
Od Asminy svatby již uběhlo 35 let. Dnes jí táhne na padesát a žije pouze se svými dětmi a vnoučaty. Jelikož první manželství nefungovalo a páru se nepodařilo mít děti, po několika letech následoval rozvod. „To se tenkrát dalo rozvést? Co tomu řeklo okolí a rodina?“ vyzvídám a podivuju se nad tím, s jakou lehkostí je tady slovo rozvod zmiňováno. „Když nemůžeš otěhotnět, tak to všichni chápou,“ ochotně odpovídá Asma. S druhým manželem, který bohužel před pár lety zemřel, měli dohromady šest dětí. Pokud je žena rozvedená a bezdětná, tak si bez problémů může najít nového manžela. „Rozvedená a s dětmi už problém je, takovou nikdo nechce.“ Asma smutně poukáže na jednu z dcer a přivine k sobě jedno z vnoučat. Fátimě je 28 let, má tři děti a status rozvedené ženy.
Ženské úkoly
Role jsou zde jasně rozdělené. Dívka nebo žena, která zůstane žít s rodiči na vesnici, má za úkol starat se o domácnost i zvířata. Ráno připravit snídani, zamést a vytřít, podojit, nasekat trávu kravám, nakrmit zvířata, zadělat na chléb. Upéct chléb, utlouct máslo, připravit oběd, vyprat prádlo, opět nasekat trávu, nakrmit děti i zvířata, podojit. Přibližně takto vypadá běžný den venkovské ženy. Na trávu se stále chodí se srpem a prádlo se pere ručně v protékající řece. Chodím s Toudou kravám pro trávu. Tuhle činnost by měly vykonávat především svobodné a vdavekchtivé ženy. Proč? Ráno se nejedná o nic zajímavého, chodí se na pole v pyžamu, jež se tady nosí klidně celý den a nahrazuje něco jako náš domácí oděv. Zato odpoledne dámy vyvětrají nejlepší kousky ze skříně a s výrazným make-upem vyrážejí na lov. V kontrastu s rukavicemi, srpem a kusem plachty, v němž na zádech trávu přenášejí, to vypadá lehce komicky.
Na lovu mužů
Touda se obléká do dlouhé černé sukně, halenky a šátku stejné barvy. Dlouhý, vypasovaný modrý kabátek dá ještě více vyniknout její štíhlé postavě, pro kterou by většina nás Evropanek vraždila. Její maminka i sestra si z ní naopak utahují, že je příliš hubená, a dokud nezačne jíst, tak si manžela nenajde. Bereme dva srpy, dvoje rukavice, plachtu a po vytlučené silnici vyrážíme za vesnici na pole. V Tilmi a okolních vesnicích si totiž muži vybírají nevěsty podle toho, zda se dokážou postarat o chod domácnosti. Ty, jež rychle zacházejí se srpem a zůstane po nich hladce pokosená tráva, budou dobrými manželkami i hospodyněmi. Úlohou mužů je odebrat se po svatbě do města a tam si najít práci. V hlavě mi hlodají otázky pocházející z prozápadně smýšlející hlavy. „Je to fér, že si muži vybírají podle toho, jak pracujete na poli? Jak poznáte vy, jestli bude muž schopný najít si práci a finančně zabezpečit rodinu?“ Touda se mému uvažování směje a přikyvuje. „No to máš pravdu, to nepoznáme. Nezbývá než doufat!“
Po cestě se k nám přidávají další tři místní dívky oděné do dlouhých kabátků a blůz zářivých barev. Všechny obličeje se ztrácejí pod notnou dávkou make-upu, spodní oční linky zdůrazňující černé oči a samozřejmá je rtěnka. Jednu po druhé zpovídám a pomocí Toudina překladu vyzvídám o jejich tužbách a přáních. „Ty se chceš taky vdát? Kolik ti je let? Už ses tam s někým potkala?“ Devatenáctiletá Naima s potutelným úsměvem přikývne. Už rok se na políčku schází s jedním klukem a pevně doufá, že ji co nevidět požádá o ruku. Právě Naima se od nás odděluje dřív. U studánky s vodou se má totiž potkat se svým vyvoleným, včera se tak domluvili.
Randění po marocku
Snažím se blíže pochopit celý proces namlouvání a randění. „Dobře. Takže chodím na pole se srpem. Přijde ke mně kluk a začneme si povídat. A dál?“ Touda mi trpělivě vše popisuje. „Pokud oba máte zájem, tak se scházíte dál a prostě si povídáte.“ První pusa? V žádném případě ne, ta až po svatbě! Pole kvůli tomu, že zde stále hraje důležitý faktor tráva a starost o domácí zvířata. Prý se můžou zamilovaní potkat i ve vesnici a prohodit pár slov. Ale to je vše, jiná forma komunikace nefunguje. Spousta místních dívek totiž ani nemá mobily. „Po roce nebo i několika letech, když se muž rozhodne pro sňatek, tak musí jít nejdříve za rodiči požádat o svolení. Předpokládá se totiž, že rodiče mají větší rozum a na rozdíl od mladé dvojice dokážou odhadnout, jestli bude mladý pár fungovat i v manželství, nebo ne. Až když rodiče souhlasí, tak může jít mladík za samotnou dívkou. Stává se, že rodiče muže odmítnou. Ale častější případ je ten, že rodiče ho schválí a dívka pak odmítne,“ pokračuje ve vyprávění Touda. Sama má za sebou jeden takový „vztah“, kdy se na poli scházela s místním klukem po dobu tří let. Mladík šel požádat rodiče o ruku, ale jim se doba scházení zdála krátká a svou dceru viděli spíš na univerzitě než ve svatebních šatech. Hoch pak ztratil trpělivost, vztah ukončil. „A pak si vzal jinou dívku tady ze vsi,“ dodává smířeně Touda.
Následující den jdeme znovu na jedno z deseti polí, jež rodina v okolí Tilmi vlastní. Po cestě míjíme skupinky mladíků, i oni si dávají na svém vzhledu pečlivě záležet. Vytáhnou ze skříně nejlepší džíny, hlavu jim zdobí značkové kšiltovky nebo perfektně upravené vlasy ve stylu fade či undercut, do uší značková sluchátka. Poklekám do trávy a dávám se do práce. Po chvíli mi Touda vylekaně oznamuje, že k nám míří dva hoši. Usedají na zem a pozorují mě a Toudu při práci. „English? Français?“ Na obojí se mi dostává odpovědi zakroucením hlavy, takže já se asi dnes seznamovat nebudu. Klukům je sotva 18 let, s radostí je přenechávám mým dvěma kamarádkám. „Co říkali?“ vyzvídám u Toudy detaily rozhovoru a její dojmy, když míříme domů. „Že na univerzitně vzdělanou ženu prý umím velmi dobře zacházet se srpem,“ dodává Touda pobaveně.
Svatba
Je čtvrtek a ve vesnici probíhá svatba jedné z místních dívek. Jsme zvány, takže se moc těším, že poznám místní zvyky se vším všudy. Hned u vchodu nevěstina domu nás všichni vítají a uvádějí dovnitř. Svatební veselí probíhá v muslimské zemi odděleně. Všechny ženy sedí na zemi jedna vedle druhé, po celém obvodu dlouhé místnosti. Obcházíme každou zvlášť a se všemi z nich si potřesu rukou. U okna sedí i nevěsta oděná do saténových fialových šatů. Přes obličej má přehozený závoj v podobě červeného kusu látky. Je zcela neprůsvitný, přemýšlím, nakolik lze přes něj vidět. Trochu evidentně ano, protože mi nevěsta potřásá rukou. Hřbety rukou má pokryty ornamenty z henny, nehty jsou celé zabarveny dohněda. Před svatbou dívce ozdobí i chodidla, kdy henna zakrývá celé plosky nohou. Vedle nevěsty sedí její blízké příbuzné, včetně matky, před nimi leží dary, které hosté přinášejí. Z velké části jsou to přikrývky a polštáře, dále na hromadě vidím skořepinové kufry různých velikostí s neznámým obsahem.
Na uvítanou jsme dostaly zelený čaj a arašídy. V místnosti jsou ženy a dívky různého věku, od malých holčiček po staré babičky, které se mezi sebou baví. Bohužel pro mě v berberštině. Vyčkávám, co se bude dít. A ono se neděje nic. Po dvou hodinách sezení je konečně dámská část vyzvána, aby se připojila k pánské, a hlavně k tradičnímu tanci nazývanému ahidous. Postupně se do tance zapojuje celá vesnice. Mladí muži hrají na bubny potažené kozí kůží bendiry a zpívají. Na střídačku je doplňují ženy. Zpívají o lásce a zamilování, tleskají a pohupováním boků tančí do rytmu hudby. Všichni svatební hosté z vesnice nevěsty netrpělivě vyčkávají v místnosti na signál.
Cesta za ženichem
Po několika hodinách dostávají mladíci echo, že i ženichova strana vyráží na cestu z 10 km vzdálené vesnice. Celá skupina se tedy přesouvá ven, kde v bubnování, ve zpěvu a v tanci pokračují. Jedna strana obsazená nezadanými muži, druhá nezadanými ženami. Ti, kteří nezpívají a netančí, tak alespoň tleskají do rytmu a tvoří špalír. Celá skupina se pohybuje a za znění písní jdou naproti ženichově rodině. Když se obě rodiny setkají, zapojí se i mladíci a dívky z druhé rodiny a všichni se přesouvají zpět k nevěstě domů. „Který z nich je ženich?“ ptám se mých kamarádek. „Ten je doma přece. Kde by byl!“ smějí se. Cílem skupiny je doprovodit nevěstu za doprovodu ahidous k ženichovi domů. Skupina musí zpívat a tančit celou noc a končí až následující den. Během toho se mohou samozřejmě prostřídat. Novomanželé neoslavují, ti mají chvilky jen sami pro sebe. Poprvé bez dohledu rodičů a bez očí veřejnosti…
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: