Desetitisíce československých legionářů podnikly během bojů a následné repatriace nedobrovolnou cestu kolem světa.

Desetitisíce československých legionářů podnikly během bojů a následné repatriace nedobrovolnou cestu kolem světa. Zdroj: archiv autora

Noví páni Sibiře. Titulní strana newyorského časopisu The Sun ze 14. července 1918.
Ilustrace na obálce prvního dílu cestopisu Josefa Aula.
Odpočinek na cestě. Ilustrace na obálce druhého dílu téhož cestopisu od Františka Schöna.
Následky bojů na sibiřské magistrále.
Postup československých legií směrem k Vladivostoku.
6 Fotogalerie

Nedobrovolní světoběžníci aneb Českoslovenští legionáři na cestě kolem světa

Michael Borovička

První světová válka přinesla konec celé jedné epochy. Cestovatelům ve většině případů jejich aktivity zcela znemožnila. Mnozí muži se sice do světa vydali, ale v plné polní, s puškou přes rameno a rozhodně ne tam, kam by si přáli. Byly to často cesty, z nichž nebylo návratu. Desetitisíce československých legionářů v Rusku dokonce podnikly během bojů a následné repatriace nedobrovolnou cestu kolem světa.

Československé legie se staly trumfem vedení Národní rady československé během jednání s mocnostmi Dohody o samostatném Československu. Na podzim 1918 už byl nový stát realitou, chystala se však mírová konference, během níž bylo možné mnohé získat nebo také ztratit. V „Rozkaze československým vojákům“ ze 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk přesně vystihl, co se od legionářů ještě očekává: „Vy, kteří jste bojovali na francouzské a italské frontě, brzy se setkáte s novými úkoly doma. Na vás, bratři v Rusku a na Sibiři, je těžší úloha, neboť se nemůžete vrátit domů tak brzy, jak byste si přáli. Nicméně touto obětí posílíte pozici našeho národa na mírové konferenci.“

Směr Vladivostok

Tažení československého vojska evropským Ruskem i Sibiří je srovnatelné s anabází bájných řeckých Argonautů. Vznik ruských legií však byl poněkud opožděný. Teprve po ruské únorové revoluci se T. G. Masarykovi a dalším československým politikům podařilo přesvědčit Kerenského vládu o potřebě sestavit samostatnou československou brigádu z dobrovolníků z řad českých a slovenských zajatců. Vítězství legionářů v bitvě u Zborova 2. července 1917 sice podnítilo zájem o další vstup do legií, na druhé straně se situace v zemi začala měnit.

Po vítězství bolševické revoluce totiž Rusko uzavřelo separátní mír s Centrálními mocnostmi, v jehož důsledku stávající dvě divize legionářů ztratily možnost bojovat proti nepříteli. Bylo rozhodnuto odsunout je z Ruska východním směrem přes tichomořský přístav Vladivostok. Někteří z legionářů si uvědomovali, jak daleká a strastiplná cesta je čeká. Byl mezi nimi i herec Zdeněk Štěpánek, který v roce 1919 stanul na březích největšího evropského veletoku: „Přiblížili jsme se k máťušce Volze, bylo ji cítit přímo ve vzduchu... Na druhém břehu, daleko v mlze, viděl jsem malý vláček, vypadal jako dětská hračka. Tam na druhém břehu začíná vlastně Ural a za Uralem Sibiř. Tam na druhé straně, v modravé dálce, nás očekává Asie...“

Zpočátku byly vztahy velení legií se sovětskou vládou korektní. Po uzavření brestlitevského míru se ovšem situace zkomplikovala. Masaryk původně odmítal myšlenku angažovat obě divize legií v tažení proti bolševikům. Sovětská vláda však začala přednostně dopravovat na západ zajatce Centrálních mocností a transporty s Čechoslováky směřující opačným směrem se na čas úplně zastavily. Legionáři proto museli vzít osud do svých rukou.

Po několika incidentech vyvolaných sovětskými orgány českoslovenští legionáři ovládli do konce srpna 1918 sibiřskou železniční magistrálu v délce 3000 km. Poté, co dostali zprávu o vyhlášení samostatného Československa, však začali pochybovat o smyslu bojů s Rudou armádou kdesi v Povolží či na Urale. Chtěli domů, museli se však obrnit trpělivostí. Námořní evakuace legií z Ruska skončila až 2. září 1920, kdy z Vladivostoku odplul poslední transport.

Světoběžníci dobrovolní i nedobrovolní

Někteří příslušníci československého vojska pluli z Vladivostoku přes Tichý oceán na západní pobřeží USA, pak cestovali vlakem přes severoamerický kontinent a poté znovu lodí do některého z evropských přístavů. Druhá trasa, kterou se domů dostala většina legionářů, vedla kolem čínského pobřeží do Singapuru, přes Bengálský záliv na Cejlon a poté Rudým mořem a Suezským průplavem do Terstu, nyní již italského.

Některé však potkal za války osud, který se těmto schématům vymykal. Zcela zvláštní válečnou anabázi prožil medik Josef Aul (1894-1956). Již v srpnu 1914 byl na haličské frontě raněn a zajat Rusy, kteří jej se zajateckým transportem dopravili do Střední Asie. Následující čtyři roky života strávil na mnoha místech v dnešním Turkmenistánu a Uzbekistánu. Před muslimskými povstalci uprchl roku 1918 do Buchary, kde se díky svým medicínským znalostem stal lékařem bucharského emíra. V roce 1920 vypukl ozbrojený konflikt mezi Bucharou a bolševickou vládou v Taškentu. Aul se rozhodl tuto nebezpečnou oblast definitivně opustit. Neměl to však jednoduché: k odchodu z města bylo třeba zvláštního povolení. Počátkem dubna 1920 je získal nejen pro sebe, ale i pro manželku, svého slovenského sluhu Hradského a několik ruských přátel.

Jediná cesta z ruské Střední Asie zmítané občanskou válkou vedla přes Afghánistán s divokým pohořím Hindúkuš. Koncem května 1920 museli členové skupiny překročit průsmyk Katta-Kutal ležící ve výšce 3744 m a poté se dostali do Bamjánu s gigantickými skalními sochami Buddhy (jež na jaře roku 2001 zničili fanatičtí bojovníci Tálibánu). Po překročení průsmyku Pět slonů (Pandž Filon) ve výšce téměř čtyři tisíce metrů sestoupili do Kábulu. Aulova skupina pak cestovala přes Džalálábád do Britské Indie, kde byl jejím prvním cílem Péšávar v dnešním Pákistánu.

Díky vstřícnosti britských koloniálních úřadů mohli příslušníci skupinky dál cestovat vlakem, jímž nejprve dospěli do Bélgáonu v západní Indii, kde se léčila paní Aulová. Na Nový rok 1921 odjeli vlakem do Bombaje, odkud lodí přes Suezský průplav dopluli do Benátek. Po téměř sedmi letech Aul znovu spatřil Prahu. Teprve nyní mohl bývalý lékař bucharského emíra dokončit studium medicíny. Jeho důvěrná znalost Afghánistánu byla tehdy u nás zcela výjimečná, proto o této zemi referoval na prvním sjezdu slovanských geografů a etnografů v roce 1924 v Praze. Své zážitky Aul vylíčil v dvoudílném cestopise V zemi Tamerlanově a Zarathustrově (1923, 1924).

Do stepí Kyrgyzstánu se jako zajatec dostal roku 1914 Jindřich Dvořák, který se o své zážitky podělil se čtenáři v knize U Kirgizů (1921). Do stejných míst směřovala roku 1919 „kirgizská expedice“ československých legií z Barnaulu do Semipalatinska (dnešní Semej), odkud zamířila na vozech ještě 400 kilometrů na západ, aby zde nakoupila pro vojsko 1200 kusů skotu. Geograf Jiří Čermák, který před válkou podnikal horolezecké výstupy ve slovinských Alpách a později v Jugoslávii a severní Albánii, prodělal s legiemi celou anabázi. Do vlasti se vrátil přes Kanadu.

Své zážitky ze sibiřského tažení vylíčili v cestopisech a cestopisných causeriích profesor V. A. Trýb (Před branami východu, 1921), Rudolf Medek, J. Valenta-Alfa (Tulákova knížka, 1921) a další autoři. Zatímco legionáři se snažili dostat se domů, dramatik Jaroslav Hilbert se po převratu v říjnu 1918 vypravil z Čech za legiemi do východní Asie. Na daleký sever Sibiře se dostali legionáři dr. August Straka a ing. Karel Míša.

Straka v roce 1918 cestoval z Omsku k ústí Obu do Severního ledového oceánu a pak přes ostrov Vajgač a přístav Murmansk do Petrohradu a poté do Prahy. Míša navštívil mimo jiné ústí Jeniseje a na závěr ještě Norsko. Jiný legionář, profesor Karel Zápeca, procestoval oblast kolem sibiřské řeky Leny.

Domů přes Borneo

Po skončení bojů navštívila legionářská výprava nejodlehlejší končiny Ruska - Kamčatku a Čukotku. Z Vladivostoku její účastníci pluli přes japonské Hakodate do Petropavlovsku-Kamčatského, pak cestovali vnitrozemím poloostrova a zpět k moři. Jejich další cesta vedla lodí mezi Čukče na řece Anadyru a Beringovým průlivem až k Děžněvovu mysu, odkud se vrátili zpět do Vladivostoku. Někteří legionáři se dostali až do Číny. Legionářská výprava putovala roku 1920 z Vladivostoku přes Mukden (dnešní Šen-jang) v Mandžusku a Peking do Šanghaje.

Legionář profesor Josef Hříbek vedl v roce 1920 neuvěřitelnou výpravu z Cejlonu přes Madrás a Bombaj v Indii a Balúčistán v dnešním Pákistánu. Dále účastníci legionářské expedice cestovali nákladními automobily Persií až na turkestánskou hranici, ale bolševická vláda je do Střední Asie nepustila, a proto pokračovali přes Teherán do Bagdádu.

Duši dobrodruha musel jistě mít i středoškolský profesor Jaroslav Boháč, který roku 1920 využil cestu z Ruska zpět do vlasti k návštěvě Singapuru, ale zejména ostrova Borneo (dnešní Kalimantan), který procestoval tak důkladně jako žádný z Čechů před ním. Putoval napříč obrovským ostrovem a dostal se i do málo prozkoumaných pohoří v jeho vnitrozemí. Poté navštívil ještě Cejlon. Výsledkem jeho výpravy byl cestopis V tropické Asii (1922).

Anabáze československých legionářů přinesla kromě jiného realistický pohled na Rusko. Vznikla řada beletristických děl, ale i cestopisů, a to zejména z doma dosud málo známých koutů Asie. První světová válka tedy z hlediska cestovatelského a cestopisného nebyla mrtvým obdobím. Odhlédneme-li od nesmírného utrpení, jež přinesla, znamenala dokonce i pozitivní mezník. Doprovázel ji překotný technický pokrok, a když skončila, mohli už světoběžníci používat jako dopravní prostředek letadlo, vzducholoď nebo automobil.