Cestovatel a orientalista Alois Musil: Český Lawrence z Arábie
„Podal jsem zprávu o zámečku na pomezí severní Arábie, ve kterém jsou na stěnách ve výměře 1200 metrů namalovány výjevy klasické i domácí... Odborníci povážlivě kroutili hlavou. Můj objev se neshodoval s ustálenými názory. Vždyť se obecně soudilo, že islám zakázal obrazy a že by byl chalífa potrestal umělce proti tomuto zákazu jednajícího. ... Pomezím arabské pouště prošlo několik Evropanů a žádný nezaslechl o zámečku vyzdobeném obrazy. Není to přelud? Kde jsou důkazy?“
Český cestovatel a orientalista Alois Musil, jenž je autorem těchto slov, učinil překvapivý objev v roce 1898. Po dvou letech se musel do Jordánska vydat znovu, aby své tvrzení zdokumentoval. V interiéru opuštěného zámečku Kusejr Amra východně od Ammánu totiž nalezl rozsáhlé nástěnné malby znázorňující v rozporu s islámskou tradicí lidské postavy. Když se vrátil z první cesty domů, nikdo mu nevěřil a někteří ho dokonce prohlásili za podvodníka.
Šťastný osud
Musil si zamiloval Blízký východ – především území dnešního Jordánska a Sýrie. Časem se vypracoval v odborníka, jehož věhlas překračoval nejen hranice českých zemí, ale i Rakouska-Uherska. Alois Musil pocházel z rodiny zemědělce, už v mládí se však rozhodl pro kněžskou dráhu. Po absolvování bohoslovecké fakulty v Olomouci a po vysvěcení v roce 1891 se stal katechetou v Moravské Ostravě a připravoval se na rigorózní zkoušku.
Alois Musil – *30. června 1868 Rychtářov u Vyškova, †12. dubna 1944 Otryby|
Roku 1895 získal povolení ke studiu na dominikánské biblické škole v Jeruzalémě. Brzy zjistil, že úroveň výuky zde neodpovídá jeho představám, zúčastnil se však ještě školou pořádané výpravy do Egypta a na Sinajský poloostrov, během níž jej zaujala kultura i jazyk beduínských kmenů. Zbytek roku 1896 a první polovinu roku následujícího se pak věnoval cestám na východ od Mrtvého moře a řeky Jordán.
Pronikal do míst, která dosud evropští cestovatelé nenavštívili, především zámeček Amra, který vybudovali nejspíše v letech 712–715 Muhammadovi následníci z rodu Umájjovců. Bohužel však Musilovu první návštěvu provázely dramatické okolnosti. Stačil pořídit jediný snímek, který se při útěku před příslušníky znepřáteleného kmene ztratil. Když se poté vrátil do Evropy, neměl pro své tvrzení jediný důkaz.
V květnu 1900 se do Amry s finanční podporou zámožných vídeňských kruhů vypravil znovu. Tentokrát pořídil více než stovku dokumentárních fotografií. Výsledky výzkumu v Amře, které byly publikovány v dvousvazkové monografii, přinesly Musilovi vědeckou proslulost. V roce 1908 Alois Musil podnikl druhou velkou arabskou cestu, během níž se zajímal především o náboženství a myšlení kočovníků.
Plakát propagující knihy Aloise Musila.|
Opět zvolil svoji typickou metodu, když žil u kmene Rwala jako jeden z jeho příslušníků. Získal si takovou vážnost, že se stal jeho spolunáčelníkem, jemuž beduíni dali jméno Músa ar-Rweili. Objevem Amry a dlouhodobým pozorováním společenských struktur a obyčejů beduínů z tohoto kmene se Musil stal světově uznávaným arabistou.
Ve službách Habsburků
V letech 1908–1909 za pomoci rakouských vojenských kartografů mapoval severní části Arábie. Současně pokračovala i Musilova akademická kariéra. V roce 1909 byl jmenován řádným profesorem teologické fakulty vídeňské univerzity a o tři roky později se vypravil na Blízký východ potřetí. Tentokrát zamířil na území dnešní Sýrie a Iráku a doprovázel loveckou výpravu prince Sixta z Bourbon-Parmy, bratra Zity, budoucí rakouské císařovny.
V roce 1914, kdy vypukla světová válka, se Musilovi jako znalci Blízkého východu otevřely nové možnosti a tehdy také otevřeně začal působit ve státních službách. Vstoupil do velké politiky a toto období je asi z jeho působení na Blízkém východě nejbarvitější a zároveň nejtajemnější. Osmanská říše se ocitla na straně centrálních mocností, které měly zájem na tom, aby jejich turecký spojenec v bojích proti Britům obstál co nejlépe.
Centrální mocnosti uvažovaly o využití arabských kmenů v boji proti Britům a jejich představitelé usoudili, že Musil je tím nejvhodnějším prostředníkem. Musil měl získat podporu Arabů nebo je aspoň přimět k neutrálnímu postoji, ale už na počátku roku 1915 se „Músa“ přesvědčil, že jeho přátelé nejsou ochotni se zbraní v ruce podporovat válečné úsilí Osmanské říše.
Alois Musil měl na této scéně zdatného protihráče. Byl jím archeolog a plukovník britské armády Thomas Edward Lawrence (1888–1935), přezdívaný Lawrence z Arábie, jenž se za první světové války postavil do čela arabských vzbouřenců proti turecké nadvládě. Zvyšování rakouského vlivu v arabském prostředí odpovídalo Musilovým osobním názorům a postojům, na druhé straně je třeba říci, že plukovník Lawrence měl snazší úlohu, neboť organizovat Araby v boji proti utlačovatelům bylo jistě snazší než je přimět, aby se postavili na tureckou stranu.
Po smrti Františka Josefa I. v roce 1916 usedl na trůn Karel I., čímž se Musilovo postavení u dvora ještě posílilo. V září 1917 Alois Musil podnikl svou poslední cestu na Blízký východ. V hodnosti podmaršála a s dalšími dvěma důstojníky doprovázel vnuka císaře Františka Josefa I. Huberta Salvátora. Úkolem jejich mise byla propagace válečných cílů centrálních mocností mezi křesťany, především katolíky, v Sýrii a Palestině. V té době Musil sehrál roli také v rakousko-uherské vnitřní politice. Spolu s dalším katolickým knězem Schmidtem měl na mladého panovníka velký vliv.
Na první pohled by se mohlo zdát, že po rozpadu Rakouska-Uherska bude kariéra muže, který v posledních letech spojil svůj život s Habsburky, definitivně u konce. Díky prezidentu Masarykovi, jenž si byl už dávno vědom Musilových odborných kvalit, mohl však známý orientalista nastoupit na filozofickou fakultu pražské univerzity jako profesor arabštiny. V poválečném období se stal také velice plodným spisovatelem.
V roce 1938 odešel Alois Musil do důchodu. Přestěhoval se do Otryb u Českého Šternberka v Posázaví a vrátil se k zaměstnání svých předků – zemědělství. Podle jeho přání mu na náhrobní kámen rodina nechala vyrýt slova: Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství jediné Pravdy.