Atlantické pobřeží v Maroku

Atlantické pobřeží v Maroku Zdroj: Jiří Páleníček

Jih Sardinie v zimě
Jih Bali, přístav Negombo
Maroko, velbloudi připravení pro turisty
Norsko, Neroyofjord, tajemná ranní mlha
Cejlon, přístav Galle
18 Fotogalerie

Čeští fotografové: Jiří Páleníček, stále na cestě s foťákem a manželkou

Andrea Bláhová

Kdo je Jiří Páleníček, kromě toho, že je fotograf, téměř důchodce, tulák, čundrák, cyklista, plavec, rybář a věčný bojovník se světlem, ostrostí, barevností a obsahem svých fotografií, se kterými nikdy nebude spokojen, i kdyby žil dvě stě let? 

Prozatím si jich odžil 72, z toho 23 let jako přispěvovatel do našeho časopisu i do mnoha jiných. V tom má situaci ulehčenou tím, že veškerý psaný projev za něj obstarává jeho žena Irena, zatímco on s chutí obstarává projev slovní a fotografický.

Narodil se a většinu života musel prožít v Česku. Kdyby ovšem jeho toulavé boty měly do roku 1989 volný prostor, do Česka by ho sice za jeho přáteli, kulturou a přírodou stále opakovaně vracely, ale po většinu roku by ho určitě vláčely do různých koutů světa, tak jak to mají konečně možnost dělat posledních dvacet osm let.

Brzy po vojně postupně zničil doma sestrojené dvojkolo kdesi na francouzském jihu, v Londýně si vydělával peníze pronajímáním prázdných míst na parkovišti mileneckým dvojicím v autě, v rumunských horách se bratřil s místními pastevci ovcí, pokusil se utopit při přílivu u kláštera Mont-Saint-Michel, neúspěšně závodil se španělskými dělníky v ručním sběru vína v okolí Brignacu a natíral skleníky na karafiáty v Belgii. Pak byl přijat na FAMU. Bohužel, neschopnost být v určitý moment potichu a svůj názor si jen myslet ho připravila nejen o možnost studovat, ale i cestovat, a tak si užil třeba práci v lese na Šumavě.

 

Láska jménem moře

Přitom už coby čtrnáctiletého ho eskortou vracela do Česka od Baltu polská pohraniční stráž, když se proplížil s kamarádem přes „čáru“, aby viděl moře. Láska k moři mu zůstala, což je ostatně vidět i na tématech jeho fotografií a článků. „Páleníčka stačí přivést k louži, a je spokojený,“ říká o něm jeho žena. Právě proto jeho první velká cesta vedla do Indonésie, na jejíchž více než sedmnácti tisících ostrovech není k moři nikdy daleko. A navíc je to moře teplé a plné korálů.

Počítat navštívené země, „pokořené“ hory, místa, kde byl jako první turista, to neuznává, stejně jako současný trend prezentovat se každým okamžikem na webovkách, facebooku a dalších sociálních sítích. Důležité je být na cestě a není nutné, aby to byla cesta objevná. Hlavně aby na ní a do co největší dálky od ní byla pokud možno nepříliš zničená příroda, málo lidí a po ruce fotoaparát a manželka.

Statistiku vede ona, a tak nám dodala fakta: první článek v Lidé a Země z roku 1994 byl o Skandinávii, další pak o Řecku. Celkem jich až dodnes bylo téměř sedmdesát a nové jsou na cestě. Ta poslední byla do Austrálie, a protože dál už to téměř nejde (na Novém Zélandu byl před dvěma lety), bude se teď rok věnovat Evropě, konkrétně Řecku a Norsku.

A pak? Důchod naplno? Pohodlí domova? Někdy si v redakci říkáme: „Páleníčkovy jednou něco srazí na motorce někde v Asii. Jinak z nich budou věční tuláci.“ A jedním dechem dodáváme: „Tihle senioři jsou naši nejmladší autoři.“