Cestovatel Amin Palma: V přímém kontaktu se smrtí
Devět měsíců strávil na cestě ze severu na jih amerického kontinentu, převážně nelegální jízdou na nákladních vlacích a autostopem. Mexický kartel mu nabízel práci, okusil bezdomovecký život v New Yorku a v Panamě si stopl plachetnici. Je Jižní Amerika skutečně tak nebezpečná, jak se traduje? Co znamená ocitnout se na hranici chudoby? A jaký to je pocit, stát na takzvaném vlaku smrti?
Když s někým mluvím o trainhoppingu, tedy skákání na nákladní vlaky a jízdě načerno, většinou slýchám slova jako šílenství nebo extrémní nebezpečí. Co znamená trainhopping pro tebe?
Je to naivita. Snažím se dosáhnout největší formy svobody, ke které lze dojít. Začíná, už když jsi dítě a pomalu zjišťuješ, že si můžeš oblékat, co chceš, nebo přijde možnost odstěhovat se od rodičů. Velkou volnost dostaneš s autostopem. To je jako odemknutí nového světa. Na konci dne ti ale stejně dává svobodu řidič, který ti zastaví a slituje se nad tebou. Vlak závisí pouze na tobě. Je to maximální projev svobody.
Cítil jsi svobodu i ve chvíli, kdy jsi naskočil na svůj první vlak?
Vůbec to tak nebylo. Jízda byla hezká, ale nemůžeš si ji užívat, protože se bojíš. Postupem času to přejde a začneš si cestu vychutnávat. Ale adrenalin je to stále. Byly chvíle, kdy jsem nechtěl přestat. V Mexiku jsem v roce 2019 trainhoppoval dva měsíce v kuse. Strávil jsem na vlaku i Vánoce. Mám s kluky fotku s vánočními čepicemi.
Kdy ses do Ameriky vydal poprvé?
Poprvé jsem tam letěl, když mi bylo devatenáct. Letěl jsem za svou přítelkyní, se kterou jsem se stihl po nákupu letenek rozejít, a strávil jsem tak Vánoce a silvestra na cestě z New Yorku do Kalifornie a zpět. Měl jsem zrovna přečtené autory beat generation, hlavu plnou ideálů a zromantizovanou vidinu stopování směrem do Chicaga. To čteš v Kerouacovi pořád.
A realita?
Čtyři hodiny stojíš u silnice, než nějaké auto zastaví. Rekord mám čtyři dny, které jsem čekal v Arizoně. Aut kolem mě projelo milion, ale vzhledem k tomu, že jsou benzinky v Americe pouze na začátku a na konci města a motala se kolem mě spousta divných lidí, nikdo mě neměl chuť vzít. Taky se u silnic pohybuje spousta bezdomovců s kartonovými cedulemi, na kterých prosí o pomoc. Častokrát se tak stávalo, že u mě zastavilo auto, otevřelo se okénko, řidič na mě hodil pár dolarů a odjel. Stopaře v Americe lidé berou jako bezdomovce. U nás je to přitom běžná studentská věc.
Sám jsi vyzkoušel bezdomovectví v zimním New Yorku. Jaké to bylo?
Probíhá tam normální boj o vyhřívaná místa na spaní, lidé se o ně běžně perou. V této době ještě moc nefungovaly hostely, takže jsem toho byl také součástí. Spousta lidí se shlukovala v podzemních garážích. Feťáci a bezdomovci. Je to šok. Hlavně když člověk zjistí, že nemůže chodit pěšky. Všechno je přizpůsobené pro auta a přejít město trvá hodiny až dny.
Co stálo za nápadem tvé velké cesty z Aljašky do Argentiny?
V době, kdy jsem se chystal udělat nějakou velkou cestu, kolem mě spousta lidí cestovala do Indie. Tak jsem si řekl, že pojedu na opačnou stranu, do Ameriky. Panamerická dálnice, pokud nepočítáme Panamský průliv, je nejdelší silnicí na světě, kterou lze projet autem. To mě zaujalo, ale hlavně exotická Jižní Amerika. Myslel jsem, že to bude něco neprobádaného. Až později jsem zjistil, že to, co jsem projel, je prakticky takzvaný gringo trail – trasa, kterou absolvují všichni cizinci bílé pleti.
Takže jsi byl lačný po dobrodružství?
Spíš jsem nechtěl strávit svá dvacátá léta života ve škole. Naivně jsem si myslel, že se ke studiu vrátím. Řekl jsem si, že když ne teď, tak nikdy. Spousta lidí v tom hledá nějaký spirituální význam, ale u mě to v samé podstatě bylo tím, že jsem jednoduše neměl nic lepšího na práci. Na začátku cesty jsem měl pocit, že skončím. Hned první, sedmý, čtrnáctý den jsem si myslel, že to nedám. Postupem času jsem si ale začal uvědomovat, že to byla dobrá volba. Nelituji toho dodnes. Téměř rok jsem nikomu neodpovídal na maily. Žil jsem.
Svou devítiměsíční cestu sis ztížil pravidlem, že nic neutratíš. Povedlo se ti to?
Původně jsem nechtěl platit za nic, abych všem dokázal, že na cestování nepotřebuješ balík peněz, ale jde to zadarmo. V Kanadě a ve Spojených státech jsem vážně neutratil nic, jelikož se z popelnice najíš jako frajer. Od Mexika směrem na jih jsem pak začal platit za jídlo, alespoň jsem tak podpořil místní. Pokud jsi v zemi, která je několikrát chudší, než je ta, ze které pocházíš, tak bys měl místní podpořit minimálně tím, že nakupuješ lokálně. V Mexiku by tě všichni na všechno pozvali, ale sami mají většinou o dost méně, než máš ty. Za ubytování ani transport jsem ale nedal nic, čehož dneska trochu lituju.
Proč ta lítost?
Protože jsem musel jít přes jedna z největších měst světa. Přes Brno přejdeš pěšky v pohodě. Když se hecneš, projdeš i skrz Prahu. Přes Ciudad de México asi ne. (Ciudad de México je s 10 miliony obyvatel nejlidnatějším městem Severní Ameriky; pozn. aut.) V tu chvíli jsem stopoval skrz město. To byla taková nová, otravná výzva. První výzvou stopaře je autostop v noci. To si stoupneš pod lampu a snažíš se na sebe svítit čelovkou nebo telefonem. Městské stopování je ale mnohem horší.
Myšlenky o jízdě na nákladních vlacích jsi měl už v Evropě. Naskočit na první vlak se ti povedlo ale až v Mexiku, kde bydlí tvoje sestra. Jak na tvé dobrodružství reagovala?
Samozřejmě mi odpověděla, že jsem blázen a ať to nedělám. Řekl jsem jí, že za dva dny budu u ní. Když jsem se dostal do města na hranicích Mexika a Spojených států, zjistil jsem, že to přestává být legrace. Bylo to poprvé, co jsem překročil linii mezi prvním a třetím světem. Čekal jsem pod mostem s dalšími padesáti až sto lidmi na chvíli, kdy se otevřou brány nádraží a vyjede vlak, na který jsme za jízdy naskakovali.
A na to máš omezený čas.
Jasně, nesmíš čekat, až se rozjede moc rychle. Navíc se na některých vagonech dá pouze viset, takže jsem musel najít takový, kde vydržím dva dny. Předtím jsem ale čekal celý den pod mostem s lidmi, kteří věděli, že nejsem jedním z nich. Když jedeš na sever, směrem do Spojených států, máš kolem sebe rodiny s dětmi. Na jih do Mexika to ale byla jiná sorta lidí. Hodně jsem se bál. Měl jsem batoh s foťákem a počítačem a byl jsem bílý jako stěna. Na americké poměry jsem byl hodně špinavý, ale v Mexiku stále cizincem bílé pleti. Spousta lidí za mnou chodila žebrat, někteří kolem mě fetovali a potulovali se. Jelikož jsem neuměl místní jazyk, seznámil jsem se s jednou Mexičankou, která mě učila španělštinu. Spousta lidí s sebou neměla nic. Žádný spacák, vodu ani jídlo. Jen deku, nůž nebo mačetu o velikosti stehenní kosti.
Co se ti honilo hlavou, když se ti podařilo na vlak naskočit?
Cítil jsem se trochu jako ve snu, dezorientovaný. Je to, jako když dlouho na něco myslíš, pak se to stane realitou a ty to nemůžeš pobrat. Byl to hlavně adrenalin a strach. Nechceš být na náhodném vlaku s někým, kdo vypadá podivně, má v ruce mačetu a může tě vykuchat. Při trainhoppingu neplatí zákon. Během jízdy tě klidně někdo vystrčí z vlaku ven. Kdo by to kontroloval, navíc uprostřed pouště?
To zní dost nebezpečně. Čemu všemu musíš při trainhoppingu čelit?
Je toho spousta. Od samotného naskakování a vyskakování z vlaku, kdy se ti může zachytit batoh a skončíš s amputovanýma nohama, což se spoustě migrantů stává, až po smrt elektrickým proudem, když chodíš po vlaku a pohybuješ se moc blízko napájecích drátů. Samotnému se mi stalo, že jsem při naskakování na vlak třikrát uklouzl a dotkl se kola vlaku. V Americe naštěstí proti Evropě není téměř žádná trať elektrifikovaná.
Kdo jsou lidé, kteří skáčou na vlaky v Mexiku?
Někteří se trainhoppingem pouze dopravují za prací a za lepším životem do Spojených států, ale jsou mezi nimi také lidé, na které je vydaný zatykač a schovávají se. Všichni, kteří hledají práci, cestují nákladními vlaky z Mexika na sever, do Spojených států. Zpátky na jih pak jedou ti, kteří byli deportováni. Na sever je tlačenice, kdy se do vlaků snaží dostat stovky lidí. Toho občas zneužívá kartel, který ten vlak zastaví a sebere migranty jako otroky nebo je všechny pozabíjí.
Ty sám ses s kartelem setkal. Jaké to bylo?
Je to v Mexiku dost častá záležitost. Já se s nimi setkal v Barancas de Cobre – Měděném kaňonu – na severozápadě Mexika. Je to místo známé několika historkami z unášení migrantů a používání nákladních vlaků k transportu drog na pobřeží. Vlak zastavil a vagon po vagonu chodili dva teenageři se samopaly, kteří nám všem nabízeli práci. Asi nějaká letní brigáda, laskavě jsem to odmítl a naštěstí se mi nic nestalo. Pak naložili na vlak drogy a my se rozjeli. Tři měsíce nato unesli mé kamarády, kteří také trainhoppovali. Sebrali jim všechno včetně paměťových karet, na kterých měli hodiny záznamů z našich cest. Několik dní je drželi v takzvaných safehousech, kde se kartel schovává, pak je zmlátili, posadili do dodávky, odvezli na hranici se Spojenými státy a řekli, ať se do Mexika nikdy nevracejí.
Chtěl jsi po železnici dojet až do Argentiny?
Vždy, když byla možnost, preferoval jsem jet vlakem. Ve Střední Americe ale železničních tratí moc není. Mezi Panamou a Kolumbií nevede ani silnice, pouze džungle. Takže bych přes ni musel jít pěšky, což se považuje za jednu z nejnebezpečnějších aktivit na světě kvůli různým rostlinám nebo zvířatům, která se tě snaží zabít, ale převážně také kvůli kolumbijským rebelům zvaným FARC. Takže jsem si pro změnu stopnul plachetnici.
Stopování aut je relativně jednoduché – stojíš u silnice se zvednutým palcem. Jak těžké je ale stopnout loď?
Nejdříve jsem zkoumal přístavy na pacifickém pobřeží. Poté jsem zamířil do Colónu, což je obří přístavní město na karibské straně Panamy, asi jedno z nejhorších míst, kde jsem byl. Je plné kriminality, spousta kokainu z Kolumbie na sever se pašuje tudy. Pak jsem šel do menších přístavů pro plachetnice. Tam jsem na papíry psal svou žádost a vylepoval ji na tabulích. Nakonec jsem se v přístavu dal do řeči se dvěma chlapy, zjistil jsem, že mají plachetnici, jedou do Kolumbie a klidně mě vezmou. Až později jsem zjistil, že šlo o loď, jejíž aktivity nebyly úplně shodné se zákonem. Místo peněz jsem jim nabídl, že si cestu odpracuji. Tak se stalo, že jsem hned druhý den ráno drhl podlahu na lodi v Karibiku.
Nakonec ses dostal až do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě. Jaký to byl pocit, dorazit po devíti měsících do cíle?
Devět měsíců jsem lidem vyprávěl, že je mým cílem Argentina. Smáli se mi a říkali, že se tam nikdy nedostanu. V Argentině už se tak nesmáli a jen se divili, že jedu na samý jižní cíp země. Potom jsi tam a ani si neuvědomíš, že jsi právě zažil svůj poslední stop. Tak jsem to šel zapít do hospody v blízkém městě. Člověk si ale nechce přiznat, že je to konec. Ještě jsem přemýšlel, že bych si stopl plachetnici na Antarktidu. Akorát už bylo moc pozdě, skončila sezona. Přijel jsem v březnu, to zrovna končilo léto.
Jaký pro tebe byl návrat domů na Slovensko?
Po návratu z autostopu jsem vždy naplněný pozitivní energií a nadějemi o lidstvu. Ale když jsem se vrátil ze života na železniční trati, tak to bylo velmi špatné. Všude, kde jsem se kolem vlaků pohyboval, to bylo nebezpečné. Navíc bylo mým cílem nebýt vidět, abych neměl zbytečné problémy. Takže jsem se na cestě vyhýbal kontaktu s lidmi, což přetrvalo i po mém návratu na Slovensko. Zažil jsem si takovou temnou životní fázi, nevydržel jsem se s nikým bavit déle než hodinu. Zpracovával jsem to půl roku. Čím déle jsi na cestě, tím déle si trvá uvědomit, co jsi tam prožil.
Spoustu času jsi strávil nejen na vagonu nákladního vlaku, ale také uvnitř aut cizích lidí. Vnímáš autostop také jako nebezpečný?
Když jsem byl mladší a stopoval jsem po Evropě, bál jsem se. Pak to přestalo. Jediné, co se ti v Evropě asi může stát, je, že na tebe nějaký osmnáctiletý ukáže z auta prostředníček, někdo v autě řekne špatný vtip nebo ti auto nejdřív zastaví a pak se rozjede, když k němu běžíš. Vysoká koncentrace těchto lidí je většinou tam, kde je McDonald’s. V Mexiku jsem se ale opravdu cítil v nebezpečí, ačkoliv mi vždy zastavili normální lidé a většinou mi ještě řekli, že jsem blázen, odvezli mě na autobusovou stanici a koupili mi jízdenku. Nikdo si o Mexiku nemyslí, že je tak nebezpečné, jako sami Mexičané. Můj švagr je Mexičan, a když jsem mu vyprávěl o místech, která jsem navštívil, tak říkal, že by tam nikdy nikoho neposlal. Po Mexiku jsem se bál stopovat i ve Střední Americe. Tam jsem stopoval pouze přes den.
Takže běžně stopuješ i v noci?
V noci jsou ty nejlepší jízdy. Všichni, co nespí, jedou ty nejdelší trasy. Jezdí sice málo aut, ale je mnohem vyšší šance, že ti někdo zastaví. Mnoho lidí se bojí, že usne, tak s sebou chtějí mít někoho, s kým si budou moct povídat. V Argentině ti všichni zastaví, ale tvou úlohou je příprava nápoje maté. To jsem dělal nonstop.
Kde se ti stopovalo nejhůř?
Nejhorší to bylo ve Spojených státech, tam nezastavuje prakticky nikdo. Dokud nejsi kolem nějaké stezky, kde se pohybují turisté, kteří autostop využívají k dojezdu do měst a nákupu jídla. Ta známá Kerouacova Amerika je mrtvá.
Co na tvou cestu po Americe řekla rodina?
Šel jsem na to postupně. Nejdříve jsem mámě řekl, že jedu autobusem do Španělska. Pak jsem se vrátil a mámě jsem pověděl, že zájezd, který jsem si vymyslel, se nestal. Řekla, že v pohodě, pokud budu stopovat s někým. Následoval můj výlet do Švédska, kam jsem jel sám. Takže si na to postupně zvykla, a když jsem jí pověděl o své roční cestě po Americe, už s tím byla smířená. Nikdo z rodiny se nebál tolik jako můj mexický švagr, který věděl, že se vlaku na mé trase Mexikem španělsky přezdívá el tren de la muerte – vlak smrti.
Ty jsi svou cestu naštěstí přežil. Jaké zkušenosti sis odnesl ze skákání na nákladní vlaky?
Dalo mi možnost vidět absolutní chudobu. Na spoustě míst, kterými vlak projíždí, se pálí plasty a cítíš ten smrad. Je to surové. Vidíš mrtvé tělo u železnice a nikoho to nezajímá, je to jen další migrant. Uvědomíš si, že lidský život někdy nemá žádnou hodnotu. Migranti jsou jenom čísla. Stejně jako u autostopu si uvědomíš, že šance zastavení auta je pouhou statistikou, tak i naše životy jsou statistika. Byl jsem v přímém kontaktu se smrtí, spousta trainhopperů v Americe umírá, je to součást téhle činnosti. Proto pokud někoho potkáš na trati, budete pravděpodobně kamarádi do konce života.
Své velké dobrodružství ze severu Ameriky na jih jsi absolvoval před několika lety. Proměnilo se za ty roky nějak tvé vnímání trainhoppingu?
Dnes mám k trainhoppingu tak trochu negativní postoj. Při svých posledních cestách po Evropě jsem potkal u železnic lidi, kteří čekali, až přijede vlak, na který by naskočili. Nikdy předtím jsem kromě migrantů nepotkal jiného trainhoppera, který by to dělal dobrovolně. Ti, co to tak dělali, se spíš skrývali. Ale dnes je to jinak. Se současnou popularitou se trainhopping stává rizikovějším. Obsluha vlaku často kontroluje vagony, jestli se v nich někdo neschovává. I proto bych se rád vrátil k autostopu.
Spousta cestovatelů díky natáčení videí ze svých dobrodružství získala popularitu. Tebe sláva neláká?
Určitě ne kvůli takové hlouposti. Trainhopping je nelegální. Má důsledky, které si člověk ve chvíli, kdy to dělá, neuvědomuje. Stalo se mi, že mi někdo napsal, že je zrovna v Mexiku, ať mu poradím, co má dělat. Bylo to v době pandemie, kdy se spousta lidí vydala do Mexika, a často se stávalo, že je okradli. Mexiko není legrace.
Jízda v šedé zóně
Před tvorbou tohoto rozhovoru jsem váhal, jestli publikovat příběh někoho, kdo dělá nelegální činnost. Zda naším povídáním s Aminem nebudu nabádat a motivovat čtenáře k tomu, aby se sami nerozeběhli za jedoucím vlakem. Po konzultaci s šéfredaktorkou Veronikou Kratochvílovou jsme se však shodli, že bychom trainhopping neměli přehlížet. Mlčet o některých fenoménech neznamená, že přestanou existovat. Znamená to jen, že zůstávají v šedé zóně – neviditelné, neuchopené a často nepochopené. Stejně jako píšeme o slumech, vraždění velryb nebo lidojedech, nejde o propagaci. Jde o svědectví. O popis skutečnosti, která je součástí našeho světa, i když není pohodlná, líbivá nebo morálně jednoznačná.
