Cestovatel Petr Tlapák: Splácím amazonský dluh
Petr Tlapák má za sebou dvacetiletou kariéru u hasičů, na vlastnoručně vyrobené kánoi se plavil z rodné vsi nedaleko Pardubic až do Severního moře, na starém kole Favorit projel Jižní Ameriku a v Amazonii vydlabal loď z jednoho kusu dřeva. Teď se rozhodl splatit svůj dluh Amazonii. V Žižíně na Pardubicku koupil pozemek u řeky Chrudimky, kterému chce vrátit jeho původní podobu mokřadu.
Kde se berou ty vaše zdánlivě šílené nápady?
Asi to mám odmala, můj táta byl hodně akční a toužil cestovat, tak to do mě nějak otiskl. Všechno, co si vezmu do hlavy, potřebuji dotáhnout do konce. Co jednomu může připadat moc, vnímá jiný úplně normálně. Je to relativní. Záleží na tom, v jaké životní fázi jste nebo co vás limituje. Já zatím nemám rodinu, takže do všeho můžu jít dost po hlavě. Ve dvaceti jsem se vykašlal na školu a odjel do Skotska. První takovou extrémnější akcí byl ale asi výlet na kolech z Česka na Olymp. Tehdy nám bylo kolem dvaceti, najeli jsme přes 6000 kilometrů, utratili 4000 korun a trvalo nám to 50 dní. Nakonec jsme dojeli až do Turecka.
Předpokládám, že vaše tehdejší cyklistická výbava byla asi dost skromná.
Já jel na své modré favoritce, kterou jsem dostal od našich k Vánocům někdy v roce 1989. Takže z dnešního úhlu pohledu jsme vážně jeli dost nalehko. Pamatuju si, že kluci tehdy jeli celou dobu bosí. Přespávali jsme, nebo spíš jsme se váleli, kde se dalo. A taky jsme dost kašlali na pitný režim. Takže cestou zpátky jsme v takových těch serpentinách v Chorvatsku všichni postupně zkolabovali. Ale nakonec jsme to přežili ve zdraví.
Absolvovali jste potom spolu ještě nějakou takovou akci?
Domluva byla, že když s nimi dojedu na kolech do Turecka, tak oni pak se mnou pojedou do Ruska. Ale jelikož to následovalo asi čtrnáct dní po sobě a nedostali jsme víza, tak mě v tom nechali. Nakonec jsem vyrazil sám vlakem. Ale nelituju toho. Tehdy byla Transsibiřská magistrála takové místo setkávání. Teda, dost se tam taky pilo, takže to bylo náročné a úplně všechno si nepamatuju, ale vznikala tam silná přátelství.
Máte hodně přátel z cest?
Nevím, jestli hodně, ale pár kvalitních přátel díky cestování mám. Právě s Davidem, se kterým jsem tehdy jel do Turecka, jsem se potkal v Anglii, na Novém Zélandu a taky v Číně. Tam jsem mu pomáhal rozjíždět pekárnu.
To už nezní jako úplná náhoda.
Tedy původně jsme se potkali na Volyni, kde jsem studoval návrhářství interiéru. A pak jsme se úplnou náhodou potkali na Novém Zélandu v jedné chatce, kde jsme si řekli, že se vlastně známe z té školy. To bylo až úplně nahoře, v Kerikeri. To nevymyslíte. A pak už jsme se potkávali úmyslně. Třeba v Anglii, kde jsem dělal au-pair, nebo právě na té cestě do Turecka. A pak, když David rozjížděl pekárnu v Číně, tak jsem mu na ni půjčoval peníze a taky jsem se tam za ním vypravil. Z Číny, kterou jsem s Davidem taky projel na kole, jsem pak pokračoval do Mongolska, ale to je zas úplně jiný příběh.
Pojďme se vrátit do jihoamerické Amazonie. Říkáte totiž, že se vám stala osudnou. Proč vás nejvíc chytila za srdce zrovna tahle část světa?
Poprvé jsem se do peruánského pralesa vypravil před osmnácti lety. A to místo se mě dotklo tak moc, že jsem tam chtěl i zůstat. Nadchl mě tamní způsob života, ten kontakt s přírodou. Dokonce mi nabízeli, abych tam učil. Dnes má snad každá vesnice u vody v Peru nebo v Brazílii školu. Respektive, ty vesnice vypadají všechny dost stejně. Když jedete po vodě, každých deset kilometrů potkáte vesnici a každá má školu, vybetonovaný hlavní chodník a fotbalové hřiště. V roce 2006 to bylo ještě dost jiné. Dnes už to zdaleka není ta panenská divočina, kterou si ve spojení s Amazonií stále mnozí představují.
Kolik kilometrů jste se plavil po Amazonce?
Celkem asi pět tisíc. Loni jsem si to zbytečně prodloužil, protože jsem přiletěl do Manausu v severozápadní Brazílii. Nakonec si ale říkám, že to tak mělo být, protože díky tomu jsem potkal francouzského parťáka Jacoba, který byl zásadní pro můj další amazonský příběh. Díky všem zvláštním náhodám si začínám myslet, že mě na mých cestách vždycky něco někam přirozeně vede. A je lepší nechat se těmi synchronicitami unášet než jim vzdorovat.
Ale před osmnácti lety to bylo celé trošku jinak.
Já jsem se tam původně dostal díky své cyklistické cestě po Jižní Americe. Když jsem dojel do Ohňové země, tak jsem toho měl dost. Měl jsem bolavá kolena a věděl jsem, že se kola potřebuju zbavit. Takže jsem s jedním chlapem na hostelu vyměnil kolo za batoh. Mimochodem, s tím stejným batohem jsem jel do Amazonie i loni. Ale zpátky k tomu příběhu. Jakmile jsem odložil kolo, mohl jsem stopovat. A tak jsem se stopem posunul až do Limy a dál letadlem až do Iquitos. Tenkrát tam jezdily jen motorky, nebylo tam žádné auto a hlavní příjezdová komunikace byla po vodě.
Měl jste nějaké konkrétní plány, co tam dělat?
Chtěl jsem se vypravit na nějakou túru do pralesa. Samozřejmě mě to moc lákalo. Jenže takový běžný turista, který tam přiletí, dostane hned spoustu nabídek od průvodců, kteří ho tam jakože vezmou. Za každý den zaplatíte třeba sto dolarů, ale ve skutečnosti se do srdce pralesa nedostanete, spíš chodíte po takových upravených stezkách a čekáte, že zahlédnete něco málo ze skutečné Amazonie. Já jsem se také vypravil do kempu, ale vůbec se mi ta představa nelíbila. Nedávalo mi to smysl. A tam jsem potkal Maye. Sedmnáctiletého kluka, který byl podobně vykulený jako já.
Kdo to byl?
Byl to kluk z jedné vesnice, která leží v srdci skutečné Amazonie. Jeho táta ho poslal do města, aby se poohlédl po práci, protože jako nejstarší z dvaceti sourozenců měl za úkol postarat se o zbytek rodiny. S ním jsem tam strávil několik dní. Jenže jak jsme tam tak chodili, tak jsem mu říkal, že tohle přece není džungle. A že bych moc rád viděl skutečnou Amazonii. Třeba místo, kde žije jeho rodina. Že mu za to rád zaplatím.
Tak jste si vyšli vzájemně vstříc. On dostal první práci a vy jste se konečně mohl podívat do srdce Amazonie.
Vlastně ano, ale zpětně vidím, jak moc naivní a riskantní to bylo. Lidé v těch odlehlých vesnicích o pozornost turistů často nestojí. A já jsem byl první běloch, první turista, který kdy navštívil jeho vesnici. Lidé mě tam ale přijali moc hezky a já s nimi strávil celý měsíc. Jeho otec měl neskutečnou autoritu. Dokonce jsem po něm pojmenoval svoji druhou loď, která v Amazonii zůstala.
A jak to vlastně bylo s vaší první lodí, na které jste plul z Žižína až do Severního moře? Můžete tuhle odbočku trochu rozvinout? Co vás vedlo k tomu, absolvovat na vlastnoručně vyrobené kánoi takovou cestu?
Jsem vyučený truhlář. A o stavbě lodi jsem snil tak nějak vždycky. A pak jsem jednoho dne narazil na knížku o stavbě lodí a pustil se do toho. Nenapadlo mě, že ji nakonec budu stavět čtyři roky. Loď je postavená z červeného cedru, z šestimetrových prken a úplně bez suků. Nemá jediné žebro a je lepená z pětimilimetrových lištiček. Když už jsem na ní trávil asi 1000 hodin práce, řekl jsem si, že s ní musím vyjet a něco na ní zažít. Už když jsem loď dodělával, tak se kolem mě vytvořila taková parta nadšenců. U nás po vesnici jsem vylepil takový plakátek, že popluju do Severního moře, a kdo chce, loď může odzkoušet v den vyplutí v kiosku u řeky Chrudimky.
Neznělo to spíš jako recese?
Místní mě už znají a vědí, že jsem schopný všeho, tak to brali vážně. Nakonec jsem si vybral skupinu sedmi lidí, kteří mě doprovázeli formou takové štafety. Původně jsem myslel, že se budou střídat třeba po čtyřiceti kilometrech, ale jakmile jsme opustili Česko a najeli na Labe, najednou se to zrychlilo a ujeli jsme téměř sto kilometrů denně.
Předpokládám, že třeba v Hamburku mezi těmi obrovskými loděmi to asi nebyla úplná romantika.
Je pravda, že na širším toku řeky už to nebyla legrace. Velké tranzitní lodě s kontejnery umějí udělat dost strašidelné vlny. Zvlášť když se ocitnete třeba mezi nimi. Postupně se taky zvětšoval příliv a odliv. Museli jsme plout jen za odlivu. Celá cesta tak trvala 21 dní. Tohle byla první a asi poslední plavba na lodi Chrudimce. Už s ní žádné další ambice nemám a rád ji věnuji třeba nějakému muzeu.
Hodila se vám tahle zkušenost se stavbou lodi i později v Amazonii?
Každá zkušenost je dobrá. Ale loď, kterou jsme vyráběli později v Amazonii, je úplně jiná. Je to monoxyl vydlabaný z jednoho kusu dřeva platanu za pomoci primitivních dlabacích lopatek. Pomáhali nám s ní místní. Právě lidé z vesnice, kterou jsem navštívil před osmnácti lety. A opět u toho byl May. Mladík, který je dnes dospělý chlap s vlastním byznysem a rodinou.
Takže kruh se opět uzavřel. Vy jste mi ale neřekl to hlavní. Proč jste se do Amazonie znovu vracel?
Protože jsem pracovně úplně vyhořel. Dvacet let jsem pracoval u hasičů a za poslední roky jsem se hodně potýkal se zdravotními problémy. Šest let mě bolela hlava a ráno po probuzení jsem vůbec nemohl na nohy, jak moc mě bolela chodidla. Věděl jsem, že potřebuju udělat něco, co mě uzdraví a znovu vrátí do života.
A povedlo se to?
Skoro zázračně. Všechny problémy, které reálně pramenily jen ze stresu, zmizely. Příroda má v tomhle opravdu velkou moc. Když jsme pracovali na lodi, byla to fyzická dřina, měl jsem silné popáleniny od slunce, ale zároveň jsme byli šťastní. Celé hodiny jsme jen mlčeli a soustředili se na práci nebo pozorovali přírodu kolem sebe. I kvůli tomu jsem si řekl, že svůj dluh vůči ní chci nějak splatit.
Vůči Amazonii, nebo přírodě obecně?
Jak už jsem několikrát řekl, jsem přesvědčený o tom, že všechno souvisí se vším. I životní prostředí je koneckonců jeden propojený ekosystém. A tak nemusíme zachraňovat amazonské pralesy, ale můžeme Amazonii pomoci tím, že uzdravíme nějaký kus země třeba tady, u nás.
Směřujete tím zpátky do Žižína a do vaší „malé Amazonie“?
Přesně tak. Já jsem si původně chtěl koupit nějaký pozemek přímo v Amazonii a tím kus krajiny ochránit. Pak jsem si ale uvědomil, že přímo za domem mám místo, které si o moji péči vysloveně říká. Pozemek u řeky Chrudimky, který kdysi býval hezký, byl postupem let zdevastovaný skládkami a svozem. Dřív šlo o soustavu tůní a už můj táta vždycky říkal, jaká je to škoda. Tak tím možná plním i jeho sen.
Vy jste ten pozemek tedy koupil?
Ano, koupil. Po šesti letech, kdy jsem se o něj začal zajímat, na něj totiž byla vypsaná kauce. A jelikož jsem zrovna v té době dostal odstupné v práci, měl jsem na něj v tomhle okamžiku peníze. To odstupné se prakticky rovnalo ceně toho pozemku. Když se nikdo jiný nepřihlásil, tak jsem ho touto cestou získal.
Jaké s ním teď máte plány?
Rád bych tu vybudoval slepé rameno řeky, tedy co nejvíc ho vrátil jeho někdejší podobě z dřívějších dob. Aby se tu opět mohly třít ryby a vrátila se sem zvířata, která tu kdysi žila. Dokonce tady rostou chráněné rostliny. To je také jeden z mých nejčastějších argumentů, jak vysvětlit lidem ve vesnici, aby se k tomu místu začali chovat jinak. Byli zvyklí sem vozit třeba spadané listí. Ale i takové zdánlivé detaily narušují a zatěžují přírodu. Navíc mokřady, vodní tůně a slepá ramena, která zadržují vodu a chovají se jako houba, jsou zásadní pro snižování teploty v okolí. Je to taková přírodní klimatizace bez uhlíkové stopy.
Předpokládám, že to bude běh na dlouhou trať.
Jsme na začátku. Musí se udělat sondy a vytvořit plán revitalizace. Mám mapu z roku 1850 a chtěl bych se co nejvíc přiblížit tomu, jak to tu kdysi vypadalo. Věřím ale, že se najde způsob, jak to dokázat. Mám v sobě takový vnitřní klid. Když se to nepovede za rok, za pět, tak za dvacet určitě. Když se pro něco jednou rozhodnu, dotáhnu to do konce, ať to stojí co to stojí. A mám kolem sebe dost lidí, kteří mě v mých bláznivých nápadech podporují, za což jsem jim vděčný. Věřím, že tu moje malá Amazonie jednou bude jako odkaz pro budoucí generace nebo jako inspirace pro lidi, kterým na přírodě skutečně záleží.
