Architektka Eva Jiřičná: Náhody a příležitosti
Může se pyšnit titulem komandér Řádu Britského impéria, ale pýcha je to poslední, co byste u významné české architektky našli. Jak moc ji ovlivnilo její rodiště a proč místo zaslouženého odpočinku stále pendluje mezi Prahou a Londýnem?
Narodila jste se ve Zlíně. Čím je to město tak specifické, že z něj pocházejí úspěšní architekti?
To město je naprosto unikátní, úžasný fenomén. Vždyť tam kdysi stála nejvyšší budova Evropy! Navíc ji postavili za 46 týdnů, což by i dnes byl velký úspěch. Ale to, že jsem se tam narodila zrovna já, byla jenom náhoda.
Jak k ní došlo?
Když můj tatínek dokončil školu, bylo pro architekty i pod vlivem černého pátku (1929) málo uplatnění. Babička v Nové Pace našla inzerát, že Baťa hledá architekty. Tatínek odjel do Zlína na pohovor, kde se představil jako architekt Jiřičný. Dostalo se mu odpovědi „švec Baťa, těší mě“. Od té doby tatínek nikdy nepoužil titul, což jsem od něj převzala. Rodiče se tehdy do Zlína přestěhovali a já se v roce 1939 narodila v Baťově nemocnici. Když ji se mnou maminka opouštěla, němečtí vojáci už pochodovali v ulicích.
Jaké bylo dětství po vypuknutí války?
Nemůžu si stěžovat, že bych neměla hezké dětství. Bydleli jsme v jednom z Baťových domečků, měla jsem tam kamarády. Díky zlínskému systému a zahrádkám jsme se všichni znali, střídali se ve vaření a pečení. Doktor byl přes ulici, do školky jsem ani tu ulici nemusela přecházet. Jen nás tedy ve školce učili německy a cupovali jsme textil na obklady pro vojáky. A když jsme potkali paní se žlutou hvězdou, maminka mi vysvětlila, že musím být na takové lidi hodná a pomáhat jim. Taky se tam během války schovávala spousta lidí. A obecně bylo ve městě společensky živo. Všechny ty besídky, divadla, promítání… Jen jsem před filmem musela stát za dveřmi, protože maminka nechtěla, abych v aktualitách viděla, co se děje na frontě. Už jsem byla tak akorát velká, abych se mohla dívat klíčovou dírkou.
Přesto jste se odstěhovali do Prahy. Co vás k tomu vedlo?
Živě si vybavuju, jak jsme s maminkou seděly u lesa a maminka se snažila, abych se dívala jiným směrem než na město, na které padaly pumy. Baťa pak přeložil architekty do Hostavic – tehdy ještě u Prahy –, aby v malém zámečku pracovali na projektu obnovy továrny. Cestou bombardovali vlak, takže jsme do Hostavic přijeli asi s polovinou věcí. Zámeček nebylo čím vytápět, a tak jsme chodili do parku sbírat roští do takového obrovského krbu. Všichni jsme se scházeli v kuchyni u kamen. Tedy dokud nás na konci války z domu nevystrnadili ruští oficíři, kteří s místními děvčaty obsadili naši ložnici.
Vy jste se po mnoha letech vrátila do Zlína kvůli práci. Považovala jste to za navázání na odkaz vašeho tatínka?
Když jsem jako malá holčička sedávala na stupátku prvního trolejbusu, který nechal Baťa ve městě zavést, protože nechtěl autobusy ničit zlínské ovzduší, stěží by mě napadlo, že se tam jednou vrátím. Považuju to za obrovské životní štěstí, za které jsem neobyčejně vděčná. Ale nebyl to žádný záměr nebo plán navázat na tatínkovu práci. Já se jen chytám náhod a příležitostí, které se mi naskýtají. Strašně ráda pracuju a přijímám úkoly, které jsou pro mě výzvou. A může to být cokoli: když mě studentka vyzve, abych šla učit na UMPRUM, udělám to. Když někdo potřebuje schodiště, kterým by dostal světlo do suterénu, sice nemám v tu chvíli tušení, jak to udělat, ale pustím se do toho.
Jak se naskytla příležitost velkých projektů ve Zlíně?
Když mi na brněnské univerzitě předávali doktorát, maminčin bratranec mě představil Petru Sáhovi, budoucímu rektorovi zlínské Univerzity Tomáše Bati. Zeptal se mě, jestli bych se nechtěla přijet podívat do Zlína na projekt, který měl nahradit zbouranou Masarykovu školu. Takových návrhů jsem dostávala spoustu, jen jsem v tu chvíli netušila, že to Sáha myslel stejně vážně jako Václav Havel, když se zeptal, jestli bych mu nenašla nějaký kostelíček, kde by po skončení úřadu pořádal ekumenické konference. Takže jsem asi o šest týdnů později skutečně do Zlína přijela.
Probíhala takhle hladce i realizace samotných projektů Univerzitního a Kongresového centra?
Začalo to zjištěním, že nám nic nepovolí, protože Zlín musel být z cihel a betonu. Střídali se primátoři. Parcela byla ve tvaru písmene Y, takže jsme nemohli pracovat s obdélníkovým půdorysem. Nikdo se pořádně nevyznal v systému evropských dotací. Tudíž to bylo neskutečně náročné. U koncertní síně jsem věděla, že oválný tvar je z akustického hlediska ten nejhorší možný, ale jinou alternativu jsme neměli.
Co nakonec rozhodlo o úspěchu?
Spolupráce a nasazení celého týmu, který do práce dával srdce a duši. Až do toho posledního člověka, který večer zametl podlahu, abychom měli ráno čisto. Z tohohle pohledu byl zlínský projekt mou nejlepší zkušeností. Neustále jsme svorně něco zkoušeli, hledali jednodušší a levnější řešení. Kluci, kteří tam jezdili z nějaké vesnice u Brna, dokázali věci, kterým nikdo nevěřil. Nechtěla jsem, abychom se uchýlili k dřevěným deskám jako všichni ostatní, směřovali jsme k něčemu lepšímu. Nebylo snadné najít někoho, kdo by byl schopen vyrobit panely z bílého betonu ve všech potřebných tvarech. Udělali jsme asi osmdesát modelů z pěnogumy, a když jsem se pak akustiků ptala, jestli to bude fungovat, dávali tomu šanci 50 : 50. Teprve při poslední zkoušce přímo v sále jsem se z druhého balkonu ujistila, že se zvuk výstřelu ze zkušebního revolveru neodráží a sál má úžasnou akustiku. To není moje zásluha, to je zásluha všech lidí, kteří se na tom podíleli a od kterých jsem se toho spoustu naučila – jako po celý můj život.
Lze podle vás díky takovým projektům přitáhnout pozornost k místům, která doposud zůstávala stranou zájmu?
Určitě ano. My jsme k tomu ve Zlíně přispěli aspoň v malém měřítku. Setkávám se s muzikanty, kteří na zlínskou koncertní síň pějí chválu a tvrdí, že tam rádi jezdí hrát nebo zpívat. Když něco takového prohlásí třeba Magdalena Kožená, má to velkou váhu. Ale právě ve Zlíně ty kořeny samozřejmě zasadil především Baťa. Nedávno jsem tam vzala své anglické kamarády, kteří byli z města úplně u vytržení. Když se z Jedenadvacítky díváte na celé město, na ty kostičky, které tehdy Baťa nechal postavit na deset let, aby naučil ševce žít ve městě… Dodnes ve světě potkávám tolik Zlíňáků! Přijedu na konferenci do mexického zapadákova někde u stříbrných dolů a přijde za mnou člověk s tím, že s mým tatínkem pracoval v propagačním oddělení...
A vy teď pracujete se svým studiem AI DESIGN na projektu obnovy Mrakodrapu v Ostravě, tedy ve městě, které za poslední roky výrazně rozkvétá a proměňuje se z černého města v zelené…
To máte pravdu, když jsem tam jako studentka jezdila pomáhat grafikům s vytvářením modelů jejich projektů, maminka mě po návratu vždycky hned hnala do koupelny, abych ze sebe všechnu tu špínu smyla.
Co se musí stát, aby k takové proměně došlo?
Ráda a často používám moravské rčení: „Když se nechce, je to horší, než když se nemože.“ Jakmile se vyskytnou těžkosti, spousta lidí od nich uteče. Potřebujeme lidi jako Petr Sáha, úžasná bývalá zlínská primátorka i primátor současný, kvestor shánějící peníze pro naše nápady… Proto jsem velmi ráda, že se ostravské vedení města rozhodlo zachránit budovu, jejíž zbourání by bylo ekonomicky nákladné i ekologicky nevhodné. Dobře si uvědomují, že ta budova se dá zachovat pouze v případě, že bude plnit svoji funkci.
I v Ostravě se potýkáte s komplikacemi?
Pracujeme dnem i nocí, protože to není jednoduchý projekt. Za komunismu se budovy navrhovaly tak, aby se na ně použilo co nejvíc materiálu. Což se nám teď ale celkem hodí, protože díky nadbytečnému betonu můžeme přidávat další prvky. Ale nevíme třeba, jak by ten beton reagoval s ohněm, musíme podstoupit řadu zkoušek, které prověří, zda vyhovíme současným požadavkům. A taky je potřeba zajistit, aby se tam lidem příjemně žilo, jsou tam například velmi nízké stropy. Takže problémy se nám do cesty staví, ale důležité je, abychom je společně řešili.
Vám se v životě postavil do cesty zásadní problém, když jste se nesměla vrátit z Londýna domů. Jak jste se vůbec na tehdejší Západ dostala?
Opět náhodou. Vlastně to začalo tím, že jsem v Praze nedostala pracovní umístěnku, takže jsem dva roky učila češtinu zahraniční studenty z rozvojových zemí, pro které byla zřízena Univerzita 17. listopadu. Na oplátku nás naučili francouzsky a anglicky. V roce 1965 jsem pak vyhrála jednu studentskou soutěž, díky čemuž mě vyslali na kongres architektů do Paříže. Byla jsem jako v Jiříkově vidění. Francie tehdy čile stavěla, byl tam třeba brazilský architekt Niemeyer. Jako jedinou holku, která navíc uměla aspoň základy francouzštiny, mě architekti brali i na akce, kam se studenti normálně nedostali. Pak jsem se ovšem vrátila zase zpátky.
A vyhrála jste další soutěž?
To ne, pracovala jsem v pražském ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury), odkud mě vyslali do Londýna prezentovat výstavu skla. V roce 1967 se pak v Praze konal kongres architektů a mně dali za úkol provázet jednoho zástupce britské organizace, která se zabývala poválečnou obnovou Londýna. Ten přišel s nápadem na výměnný pobyt mezi ÚBOK a Londýnem. Do Londýna jsem přijela v roce 1968 tři týdny před invazí. Můj život tak opět výrazně ovlivnila náhoda.
Takže v tom nebyl záměr jít ve stopách vaší maminky, které se také kdysi podařilo do Londýna dostat?
Maminku tam poslal můj dědeček, který chtěl, aby se každé z jeho šesti dětí vydalo do světa naučit jazyky a uživit se v obchodě. Na maminku (velmi nadanou na jazyky, zatímco já jsem v tomhle spíš po tatínkovi) shodou okolností vyšla Anglie, její sestra odjela do Francie. Díky mamince jsem tedy sice měla Anglii tak nějak uloženou v hlavě, ale ve skutečnosti jsem tam odjela, protože se mi naskytla příležitost. Klidně to mohly být třeba Německo nebo Francie, asi bych jela kamkoli, kam by mě pustili. Pro každého architekta bylo nesmírně důležité sledovat, jak se celý svět snažil vzpamatovat z druhé světové války a hledat v architektuře nové způsoby vyjádření. A nás pouštěli nanejvýš do Bulharska nebo Rumunska.
Jak se vám v Londýně dařilo?
Do Londýna jsem neodjížděla s úmyslem vyniknout. Chtěla jsem se jen uživit a pomoct bratrovi, který se bál, že ho nenechají studovat. Až do roku 1976 jsem měla status uprchlíka, takže pokud jsem chtěla vyjet do zahraničí, musela jsem podstupovat vyřizování víz a dalších povolení. Naštěstí mě zajímalo to, co jsem dělala a věnovala se tomu dnem i nocí, aniž by mě o to někdo žádal. Díky tomu mě ostatní začali brát vážně.
Londýn miluju, jezdím tam často a dlouho jsem ho dával za příklad města, kde se snoubí současná architektura s historickou. Při poslední návštěvě mě ale nemile překvapilo, jak moc se centrum rozrostlo o nijak zajímavé výškové budovy. Vnímáte to stejně?
Vnímám. Když jsem do Londýna přijela, stály v něm dvě výškové budovy: National Westminster Tower (dnes Tower 42) architekta Richarda Seiferta a pak ještě jedna další stavba banky či pojišťovny. Mým prvním projektem v ateliéru Louis de Soisson byl domov pro seniory na břehu Temže. Měl být dvoupatrový, ale druhé patro nám zakázali, aby nebyl ohrožen výhled na katedrálu svatého Pavla. A podívejte se, co tam stojí dneska.
Čím si vysvětlujete takový posun v tak navýsost konzervativní zemi?
Po válce Anglie vzhlížela k Americe, která válkou neutrpěla, naopak se v USA hojně stavělo, především v New Yorku. A obchod vyžadoval, aby se Londýn New Yorku přiblížil. Napřed se památkáři vzpouzeli, ale pak se ta stavidla zkrátka otevřela. Proč tam vůbec stojí tolik kancelářských budov? Vždyť už žádné nové nepotřebujeme. Naopak Richard Rogers, se kterým jsem spolupracovala, zpracovával projekty na přeměnu kancelářských budov na bytové komplexy, což není vůbec jednoduchý záměr. Vývoj nezastavíme, ale je důležité se s ním vypořádat a postavit se mu ve chvíli, kdy dospějeme do bodu, v němž by se už mělo něco stát. Když teď slyším Donalda Trumpa, jak chce jako jeden ze svých prvních kroků vypovědět Pařížskou dohodu o změně klimatu, opravdu mě to děsí. Je šílené, jak může jeden politik zhoršovat situaci, která je už teď katastrofální.
Jeden politik v Praze před lety zarazil stavbu nové budovy Národní knihovny. Jak tuhle nešťastnou aféru vnímáte s odstupem let?
Těžko říct, jak by za tehdejších podmínek ta budova nakonec vypadala. Návrh byl velice komplikovaný. Když si vybavím, jak jsme ve Zlíně chtěli udělat jen malou žlutou střechu... A Jan Kaplický navrhl obrovskou budovu vytvořenou technologií, která v té době neexistovala. Ta stavba by sice byla velmi drahá, ale politicky a historicky by se jednalo o obrovský přínos ve změně vnímání architektury, přitahovala by pozornost jako třeba Tančící dům. Nepodařilo se, ale aspoň se vyprovokovala veřejná diskuze, spousta lidí si uvědomila, co vlastně architektura znamená.
Jak to myslíte?
Jedna architektura je ta, ve které každý den žijeme. A druhou můžeme nazvat ikonickou. Představte si ji jako večerní šaty, které si obléknete, když se chystáte na koncert. Člověk potřebuje rozdíly, kontrasty. Navíc se toho na těch ikonických stavbách strašně moc naučíte. V Londýně jsem se dva a půl roku podílela na projektu budovy Lloyd‘s. Vyzkoušeli jsme všechen materiál v různých formách. Ta budova znamenala ohromný progres. Díky dostatku peněz se mohly prozkoumávat nápady, které by jinak skončily v koši. A následně byly na dosah všem.
Nemáte pocit, že oproti Londýnu je Praha tak trochu skanzen? Neměla by být otevřenější nové architektuře?
Rozhodně! Máme tady fůru schopných mladých lidí. Často ale nedostanou šanci ukázat se například ve veřejných soutěžích. Když Jørn Utzon stavěl budovu opery v Sydney, měl jen malou kancelář, v níž na kus papíru nakreslil návrh, ze kterého se vyklubala jedna z nejslavnějších staveb světa. Neměl za sebou zkušenosti s podobně velkými projekty, což bývá podmínkou u nás vypisovaných soutěží. Vždyť to není důležité. Důležité je, aby měl člověk něco v hlavě a byl schopen se s projektem náležitě vypořádat.
Může být v Praze vítanou změnou plánovaná budova Vltavské filharmonie?
Já si vítězné firmy BIG opravdu vážím, poněvadž toho hodně dosáhli, přestože jejich realizace nebývají vždy zase až tak úžasné. Jenomže pokud se ta budova skutečně postaví, bude pouhou kopií toho, co už stejný architekt postavil v Číně. A mně je moc líto, když je architekt schopen nabídnout Praze jen kopii své práce, protože má dojem, že pro Prahu to bude i tak dost dobré. To mě opravdu strašně mrzí.
Pojďme tedy k něčemu příjemnějšímu. V říjnu jste od prezidenta Petra Pavla převzala Řád bílého lva. Co by na to řekl váš tatínek, který údajně kdysi namítal, že ženy nemají v architektuře šanci?
On to ale myslel dobře! Studoval v době, kdy v jeho ročníku bylo šest žen, mezi nimi Kittrichová, Voženílková či Ženíšková, tedy ženy, které si vzaly architekty. Byly schopné, v dnešních podmínkách by teoreticky mohly vyniknout, ale staly se z nich pouze manželky architektů. Já chtěla původně studovat chemii (kterou nakonec vystudoval bratr a vedl ústav pro výzkum rakoviny), jenže jsem se pohádala s chemikářem. A tak jsem najednou v sedmnácti letech neměla ponětí, čemu se chci věnovat. Jednoho dne jsem doma u stolu jen tak nadhodila architekturu. Všichni mě od ní odrazovali a právě tehdy padla ta tatínkova myšlenka, že si vezmu architekta a stane se ze mě architektova manželka.
Přesto jste si prosadila svou?
Nejsem žádný rebel, ale tohle mě vyhecovalo. Jenomže jsem nic neuměla. Tatínek mě seznámil se studentkou Věrkou, která pracovala v jeho kanceláři, aby mi pomohla s kreslením a vytvořením portfolia. Na rozdíl od tatínka jsem kreslila pod psa. Díky dobré matematice a fyzice jsem ale nakonec přijímací zkoušky udělala.
A splnilo studium vaše očekávání?
Přestože se tatínek celý život architektuře věnoval, já sama neměla ponětí, co přesně to obnáší a jestli mě bude tenhle obor bavit. Nicméně od prvního dne jsem byla naprosto nadšená a to nadšení mě studiem nějak provedlo.
Nadšení očividně trvá dodnes, protože i v 85 letech pendlujete pracovně mezi Prahou a Londýnem, stoupáte do pražského ateliéru AI DESIGN (který jste s Petrem Vágnerem založila už před 25 lety) po schodech, na kterých jsme se zadýchali i my s fotografem... Proč si neužíváte zasloužený odpočinek třeba cestováním po světě nebo někde na Seychelách?
Po našem rozhovoru mám schůzku se statikem, to mě baví podstatně víc než opalování na pláži. Jak to dělám, je druhá věc – snažím se, co můžu. Taky pamatuju na to, jak moje maminka vždycky říkávala, že tu nejsme pro sebe, nýbrž pro své bližní. A já jsem moc vděčná nejen za to, že mě to nepřestává bavit, ale i za to, že působím v oboru, kde v tom můžu pokračovat i ve svém věku.
