Kobylí: tradiční kraj vinařů, národopisců i skvělých kuchařek
V rohu místnosti žhnou starožitná kamna obložená modrými kachlemi a na jejich plotně zlátnou bramborové placky. Hlídá je dáma v kroji a šátku, s mašlovačkou v ruce. Vypadá to, že jsem se ocitl ve venkovské pohádce, přitom jsem jen dorazil do Kobylí.
„To je opravdu kobylská specialita,“ představí Antonie laskominu, jež vzezřením připomíná kremrole. „Všechno, co tady chystáme, jsou místní recepty, který se jindá dělávaly. Prostě takový obyčejný jídla, který se dneska velice málo vařijú. Třeba ty kynutý těsta dnes málokdo dělá, mladí se toho bojijú nebo na to nemajú čas. Snažíme se tady ty tradice udržovat.“
A já mám nyní v celém procesu vůbec tu nejdůležitější roli, roli ochutnávače, které se zhostím opravdu rád. Napřed si s dámami ťukneme štamprličkou slivovice na přání dobrého zdraví a trávení a pak se oddám labužnickému zážitku. Jedno nebe v hubě vedle druhého, to vám povídám.
Členky Klubu přátel historie si neřeknou jinak než „kobylské tetičky“ a na povel mají právě zdejší obecní muzeum. Nejen že se starají o jeho správu, ale u příležitosti nejrůznějších událostí, které se v dědině konají, tady přivádějí k životu staré a leckdy zapomenuté obyčeje. Vedle pečení, smažení a vaření pořádají zabijačku, jindy zase veřejné šlapání zelí nebo draní peří. Jak říkám, tohle je opravdu velmi živé muzeum, kde tradice okusíte všemi smysly.
U Bezděků
Prošel jsem už mnohými obecními expozicemi, ale takhle rozsáhlé sbírky jsem viděl málokde. Není to náhoda. Příběh Kobylí je totiž kromě vinařství a folkloru spojen i s národopisectvím. V 19. století tu působila vlastenecká rodina Bezděků, kteří se zasloužili o kulturní zvelebování obce, založili knihovnu, místní kroniku, čtenářský spolek a horovali za šíření obrozenských myšlenek. Díky nim byla ves považována za nejuvědomělejší široko daleko. Kromě jiného prý bojovali i proti alkoholismu.
„Co se mravních zásad vůbec týče, žije obyvatelstvo v Kobylí dost pořádně, jediné zlo, jež obec naši pomalu do strašné záhuby vrhá, jsou přeplněné sklepy vína, v nichž většina obyvatelstva rozum svůj propíjí, místo aby jej ke zvelebení obce použila,“ napsala ve své knize věhlasná etnografka Augusta Šebestová, která se v roce 1852 narodila do zmíněné rodiny. Ne že by Bezděkovi byli abstinenti, u sklenky vína se u nich scházely významné osobnosti kraje, včetně bratrů Mrštíků, propagovali však střídmost.
Takové inspirativní prostředí jistě přispělo k Augustině přesvědčení, že se nestane ženou v domácnosti a u sporáku, jak bylo v její době obvyklé, ale vydá se jiným směrem. Angažovala se jako komunální politička, přispívala do časopisů, psala knihy, zasazovala se o ženská práva, jejím hlavním tématem však zůstal rodný kraj. Začala tak shromažďovat písemnosti a předměty spojené s životem a folklorem moravského venkova a právě její bohaté sbírky dnes tvoří páteř kobylského muzea.
„Prohlídka je u nás vždycky komentovaná a hodina a půl je na ni málo,“ ujišťuje mě předsedkyně Klubu přátel historie – jinak řečeno vrchní tetička Radoslava Obadalová, že nás po ochutnávce dobrot čeká delší putování. Abychom to s tím familiárním označením vysvětlili, to máte tak, že v Kobylí a řadě dalších moravských dědin se nikdy neříká „paní Taková“ nebo „paní Maková“, ale vždycky „tetička Taková“ nebo „tetička Maková“, a členky klubu tradiční titul pojaly za svoji značku.
Na svatbu v černém
Procházíme galerijními místnostmi, pak přes starou jizbu, selskou jizbu, selskou kuchyň a vyřezávaný slavnostní pokoj až k expozici žádosti o ruku budoucí nevěsty. Trasu lemují ukázky regionálních i čistě kobylských krojů a také oděvů pro speciální příležitosti, jako je právě svatba.
„Nevěsta se nikdy nevdávala v bílé, ta bývala výsadou církevních svátků. Na svůj svatební den si žena pořizovala první honosné šaty v tmavší barvě, které ji pak doprovázely celý život. Tahle nevěsta se vdávala v létě,“ ukazuje Radoslava na jednu z figurín, „má sukni, kordulku a na hlavě věnec a kotúč, pentli vyskládanou do pyramidy a padající až k pasu. To je zdejší kobylská tradice. Pokud už ale byla na svatbě v očekávání potomka, musela mít na hlavě místo kotúče šátek a družičky v průvodu stejně tak.“
Expozice školní třídy z 30. let minulého století upomíná na dějiny samotné budovy, který bývala měšťankou. A pak jsou tu zastoupena nejrůznější řemesla a domácí práce, skrze sbírku praček a valch si třeba připomínám bohatou historii praní špinavého prádla a šicí stroje zase svědčí o činnosti, v níž jsem nikdy dvakrát nevynikal. Dvorek správkyně vyvedly ve stylu staré návsi a zřídily u něho i tradiční kovářskou dílnu. Výstavky se přitom zčásti obměňují s ročním obdobím tak, aby vždy zachytily co nejširší spektrum lidského života na venkově v tom kterém čase. Muzeum tak v tom nejlepším smyslu slova navazuje na Augustin odkaz.
Abych nezapomněl, ve sklepení také mají expozici vinařství, což mě konečně přivádí k tématu moku z hroznů, však už jsem se těšil. Pokusím se přitom rozum svůj nepropít.
Po Modrých horách
Po obci stojí desítky roztroušených vinných sklepů, z nichž některé jsou památkově chráněné. Největší koncentrace, a tedy i nejvíce příležitostí k ochutnávce v některé z lisoven připadá na části zvané Suchořádská zmola a Pod padělky. Doušek frankovky nebo andré si tady nedám odepřít.
Už 800 let se na svazích v okolí Kobylí pěstuje vinná réva, a že se v regionu daří červeným odrůdám, hovoří se o Modrých horách. K nim kromě cíle mého dnešního putování náleží také obce Velké Pavlovice, Vrbice, Bořetice a Němčičky. Řekněme si na rovinu, že to nejsou vysoké hory, vlastně to vůbec nejsou hory, spíš jen zvlněná krajina, odpradávna se tak ale říká viničním tratím. Hordy cyklistů putujících po okolí ostatně svědčí o tom, že kopců, které by je odradily od šlapání do pedálů, tu mnoho není. I když v epoše elektrokol už na tom moc nesejde.
Stezka nad vinohrady
Na nejvyšší vrchol celé oblasti ale můžu vystoupat hned za vsí, měří 334 metry a jmenuje se Kobylí vrch. Cestu vzhůru lemují zelené řady révových hlav a na vršku nad nimi se v kruhové spirále obtáčí rozhledna, jež se stala za pár let své existence výletnickou a instagramovou ikonou. Nazývá se Stezka nad vinohrady. Není nikterak vysoká, nebylo potřeba hnát ji k nebesům, když na pěkný rozhled stačí kopec sám. Stojí však za to vyprávět o její architektuře a symbolice. Těžko by se toho mohl ujmout někdo povolanější než sám spoluautor návrhu Jakub Roleček, který mě ke stavbě doprovází.
„Jako mladé architekty nás oslovila obec Kobylí. Hned jsme věděli, že musíme vymyslet něco unikátního, ne obyčejnou rozhlednu na třech kůlech. Úkolem bylo nenarušit panoráma zvlněné krajiny plné vinohradů. Tak nás napadla spirála, která je navíc bezbariérová, umožňuje dostat se až nahoru s kočárkem nebo lidem na vozíku,“ přibližuje Jakub příběh díla, za které získal s kolegou Jiřím Vojtěškem nejedno ocenění. Není se čemu divit. Až tudy někdy půjdete, všimněte si například bezpočtu detailů, které umně odkazují ke vsi a místu, na němž se dřevěná „stezka“ vine.
„Ten kruh není uzavřený, ale má výseč 334 stupňů, což odkazuje k nadmořské výšce Kobylího vrchu. Ocelové podpůrné šedivé sloupy zase připomínají ty vinohradnické, kterých je tu všude kolem plno, i když jsou teď trochu obrostlé listy,“ vypočítává Jakub některé z nich. K tomu je putování po rampě jakýmsi připodobněním k pouti historií dědiny i životem každého člověka. Pod nohama v podlaze mi při výstupu ubíhají štítky s různými nápisy, jednou ukazují směr k nějaké pamětihodnosti v dohledu, podruhé informují o místních dějinných událostech a potřetí se zvídavě tážou na milníky našeho vlastního bytí. A průhledná zábrana v závěru jako by zpochybňovala konečno.
„Je v tom skryta úvaha, že smrtí možná vše nekončí. Třeba něco následuje po našem životě na zemi,“ zamýšlí se Jakub závěrem. Sám nevím jistě, kam jednou budou směřovat kroky mé duše, až tělo definitivně zchřadne, teď ale jistě obě části ve společné vzájemnosti sestoupí z nejvyššího bodu kobylského katastru k tomu nejnižšímu. Dobře, ještě se jednou pokochám výhledy z Kobylského vrchu, přes listy révy na kostel v blízké Vrbici, vedle na Pálavské vrchy a snad se tam vzadu v horkém vzduchu mihotají vrcholky rakouských Alp, ale kdo ví.
Až na dno
A pak se už vydám na cestu shůry, až se octnu na pomyslném dně. To máte taky jako v životě. Ale nevěšte hlavu, tohle dno je docela sympatické místo. Kdysi tvořilo podloží Kobylského jezera, jednoho z největších na Moravě, a ještě dávno předtím třetihorního Sarmatského moře, dokud se v 19. století místní nerozhodli všechno vysušit a zúrodnit k potěše zemědělců. Jezero se nechtělo docela vzdát, příroda je houževnatá dáma, poslední ránu její obnově pak ale zasadily meliorace v minulém režimu. Z vodstva tu zbyly jen potůčky. Jenže pěstební plány se tu přes veškerou lidskou snahu nedařilo moc plnit, třeba i kvůli jedinečnému poloslanému a velmi mineralizovanému složení půdy, kterou tu po sobě pravěk zanechal. A tak nakonec nezbylo než přírodu povolat zpět do akce a nechat údolíčko k jejímu užitku. Obec tady ve spolupráci s ochránci vybudovala soustavu mokřadů a tůní, z nichž jedna tvarem připomíná hlavu koně, aspoň se to tvrdí, ale musel jsem zapojit trochu představivosti, abych tohoto dojmu sám nabyl. Daří se tu u nás jinde nevídaným slanomilným rostlinám, mokřadnímu ptactvu, obojživelníkům a vůbec projevům pestrého života a je velká radost být toho tichým svědkem. Na mapě toto dno najdete pod názvem Biocentrum Ostrůvek.
Zajímavosti a akce
- Pokud přece jen propijete v Kobylí trochu rozumu a budete cítit potřebu pokání, vypravte se do místního kostela svatého Jiří. První zmínka o něm je z roku 1269, po vypálení Švédy se mu v roce 1670 dostalo raně barokní podoby, v níž je k vidění dodnes. Jeho největší zajímavostí je samostatně stojící věž, která v minulosti sloužila jako strážní.
- Od 21. do 23. června se letos v Kobylí konají tradiční hody plné krojů, vína, koláčů, folklorních průvodů, tance, halekání šohajů a tak dále. I tetičky jistě nachystají své dobroty.
- Vždy poslední srpnovou sobotu se v Kobylí, konkrétně v Suchořádské zmole, koná další z významných událostí: zarážaní hory. Ceremonie je spojená s ukázkou starodávného zvyku. „Ochotníci předvedou, jak se zarážala hora v minulém století, písař přečte přísné artikule, hotaři naparádijú hatinu a vinaři poklučú kolí jako symbol práce ve vinohradě,“ píše se v synopsi ke každoroční slávě. Na vysvětlenou: hotaři, strážci vinařské úrody, mají za úkol ozdobit březový kmen. Obřad, při němž se „zarážala hora viničná“, zakazoval až do sklizně pohyb mezi řádky révy všem, kteří tam neměli co pohledávat. Vstoupit směli jen majitelé a hlídači, jejichž úkolem bylo chránit vinohrad před zloději či špačky.
