Tomáš Kubeš: Dřív jsem příběhy hledal, dneska ke mně přicházejí samy
Pokud se nám v redakci zachce výživné reportáže z Afriky, nemusíme dlouho přemýšlet, na koho se obrátit. Bláznivě neohrožený cestovatel, který poprvé opustil Evropu před třiceti lety, se totiž vydává do míst, kde kolegu jen tak nepotká.
Studoval jsi střední polygrafickou školu. Čím jsi chtěl být a proč se to zvrtlo?
Chtěl jsem se stát novinářem, po střední jsem měl v plánu studovat žurnalistiku, ale to nevyšlo. Zároveň jsem odjakživa toužil po cestování. Četl jsem mayovky, verneovky a další podobné knížky a to dobrodružství jsem si přál zažít. Jako malý jsem jezdil na vandry, tehdejší Československo jsem měl projeté celé. A tak jsem začal jezdit do Rumunska. Cestoval jsem i na vojně, navzdory předpisům jsem se vydal třeba do Norska. Schválili mi cestu do Narviku, protože nevěděli, kde to je.
Kdy ti začala být těsná i Evropa?
V roce 1993 jsem potkal kamaráda, který mě lákal do Indie. Tu jsem si přál vidět, zajímal mě i sousední Nepál, protože mám rád hory. Jenomže v době, kdy se vydělávalo kolem dvou a půl tisíce měsíčně, stály letenky do Indie 32 tisíc. Tak jsme si stoupli v Praze k dálnici a za deset dní jsme byli v Indii. Další rok už jsem tam dělal v horách průvodce, přestože jsem neuměl slovo anglicky. Naštěstí se všude dokážu domluvit i bez znalosti jazyka.
V čem tahle tvoje schopnost spočívá?
Dokážu si k lidem najít cestu. Pomohlo mi i to, že jsem se živil komerční fotografií. Fotil jsem nepříjemné manažery, kteří na mě měli třicet minut, a kolem nich poskakovali další čtyři lidi, co jim organizovali program. Musel jsem přijít na způsob, jak se těch lidí zbavit a manažerovi se dostat na kobylku, aby pochopil, že je pro dobrou fotku výhodnější, když mi věnuje víc času. Musíš toho druhého navnadit na něco lepšího, než by sám očekával. A na cestách se mi čím dál víc stává, že mi jdou lidé sami vstříc se svými příběhy. Dřív jsem příběhy hledal, dneska ke mně přicházejí samy. Stačí je správně podchytit.
Byly některé příběhy tak intenzivní, že si je s sebou neustále neseš?
Kdysi jsem fotil i válečné a poválečné konflikty, občanské války, to jsou samozřejmě silné zážitky. S kamarádem Jirkou jsme byli v Súdánu v době, kdy se rozděloval, a jako první čeští novináři jsme se v Jižním Súdánu dostali do zaminovaného města Džuba, obklíčeného opozicí. Anebo nás v Konžské demokratické republice vytáhli z džípu, v němž nás jelo sedmadvacet, a vyhrožovali nám, že kdo nezaplatí dva dolary, toho zabijou. Zaplatili jsme všichni kromě právníka, který namítal, že na to nemají právo. Tak ho zabili. Tělo odtáhli stranou a život běžel dál. Nedávno jsem zase měl v Beninu neuvěřitelně živé sny, v nichž jsem viděl svoji budoucnost…
To už jsme v Africe, se kterou tě mám nejvíc spojenou. Co tě na ní tak fascinuje?
Afrika mě láká svou divokostí. Baví mě objevovat svět, který je odlišný od toho našeho. Je ovšem pravda, že je v Africe všechno složitější, musíš hodně plánovat a hodně platit. Problémem může být už získání víz. Na některých ambasádách jsem vyloženě prosil, aby mi je udělili aspoň na jeden den, protože jsem věděl, že pak už bych to nějak uplatil. V Gambii nám úředník na senegalském velvyslanectví oznámil, že nemá rád Česko a my se mu nelíbíme, takže vízum nedostaneme. Gambie je Senegalem obklopená, tudíž jsme se ocitli v pasti. Nakonec jsme ukecali jeho manželku, aby nám dal víza aspoň na dva dny. A nutno říct, že už první cesta do Afriky byla dost dobrodružná.
Kam jsi měl tehdy namířeno?
V roce 1996 jsem vybral takřka veškeré úspory a s dvěma kamarády jsme se vydali stopem do Londýna, protože jsme se někde dočetli, že se odtud dá letět do Afriky za dvacet liber. Snil jsem o cestě do Nigeru. Letenka nakonec stála padesát liber, ale horší bylo, že v Nigeru došlo ke státnímu převratu. Jako náhradní variantu jsme vymysleli Keňu, jenže na víza jsme museli čekat deset dní. Londýn pro nás byl tehdy hodně drahý, libra stála kolem sedmdesáti korun, takže jsme spali na Heathrow ve spojovací chodbě mezi prvním a druhým letištním terminálem. Byla tam taková místnost pro personál, který nám fandil, lidi nám nosili letecké jídlo a alkohol. Dneska mám pocit, že film Terminál snad natočili podle nás. Nakonec jsme ale opravdu do Afriky odletěli. S jednosměrnou letenkou za čtyřicet liber.
Jaké byly první dojmy?
Ocitli jsme se v zemi, o které jsme vůbec nic nevěděli. Když jsme se začali rozhlížet, doneslo se k nám, že se po třiceti letech otevírá Etiopie. Zašli jsme na etiopskou ambasádu, kde bylo udělení víza díky mé znalosti ruštiny otázkou chvilky. Průvodce po Etiopii tehdy neexistovaly, takže jsme ani nevěděli, co máme chtít vidět. Všude nás tam doprovázely desítky až stovky lidí, chodili si na nás sahat, pokřikovali na nás ferenj, což znamená běloch, cizinec nebo i okupant. Ale ta země pro nás byla neuvěřitelná. Pak jsme se přesunuli do Eritreje, kde nás ovšem chtěli odsoudit k trestu smrti.
Co jste provedli?
Obvinili nás ze špionáže. Měli jsme podepsat cosi v eritrejštině, což jsme bez překladu nebo tlumočníka odmítali. Dožadovali jsme se jídla, na které jsme měli nárok, ale nic nám nedali. Tak jsme si nad jejich dokumenty aspoň něco vařili na benzinovém vařiči. Vyhrožoval jsem, že jim Evropa vyhlásí válku. Byli z nás úplně hotoví. Nakonec to vyřešili tak, že když měl probíhat soud, soudce zmizel z kanceláře, vytratili se i policajti a nechali za sebou otevřené dveře, kterými jsme mohli odejít. Zamířili jsme do Saúdské Arábie a pak do Egypta, ale to už jsem neměl peníze. Tak jsem se tam stal hercem, natáčel jsem klipy pro cizince. A taky pronajímal svůj pas místním. Pouze cizinci si totiž mohli koupit alkohol v hodnotě 500 dolarů měsíčně, zaznamenávalo se to do pasu. Za odměnu sto dolarů jsem jim nakupoval na ten svůj. Tím jsem si vydělal na cestu domů, stopem přes Sýrii, Jordánsko a Turecko. Trvala deset dní, celé putování dohromady přes půl roku. Pro mě hlavně cesta znamenala poznání, že všechno na světě je možné.
To tě ani trest smrti a podobné příhody neodradily od dalších cest?
Naopak! Hlavně Etiopie mě uchvátila, chtěl jsem se vydat za divokými kmeny kolem řeky Omo. Tehdy tam fungoval zlatý důl, kam jednou měsíčně lítalo šestimístné letadlo. Za padesát dolarů jsme se jím nechali odvézt do městečka Maji, což byla v podstatě louka plná krav a jeden policajt, který je naháněl. Jakmile nás tam vysadili, už se kolem nás rojili naháči. Ocitli jsme se ve světě, který jsme si přáli poznat. Dobře to ale nedopadlo, protože kmen Surma, ze kterého už je dneska spíš turistická atrakce, byl tehdy opravdu hodně divoký. Jednoho dne nás přepadli. Neuměli otevřít batoh, tak ho rozřízli. Znehodnotili negativy, foťák rozsekali o kámen, zbytek ukradli. Asi měsíc nás drželi v zajetí. Jednou denně jsme dostávali takovou kukuřičnou kaši, kterou předtím ženy rozžvýkaly a naplivaly do nádob. Když jsem se jim snažil vysvětlit, že pro nás přiletí helikoptéra, ukazovali nám svoje kalašnikovy s tím, že tohle helikoptéra neustojí.
Jak se divokému kmenu dostaly do rukou kalašnikovy?
Když v Etiopii končil Mengistu Haile Mariam, jeho armáda čítající 400 tisíc vojáků prchala, protože napáchala spoustu zločinů. Na útěku pak vojáci vyměňovali samopaly za jídlo. Takže tam měl v té době kalašnikov prakticky každý. Lidi je používali místo holí, pastevci s nimi chodili po pastvinách, v autobuse občas někomu vystřelil, protože nebyl zajištěný. No a teď je měli v rukou naháči, co na sobě měli jenom takovou šňůrku.
Co s vámi prováděli?
Drželi nás v chatrči, od které jsme se nemohli vzdálit víc než deset metrů. S vládou nás chtěli vyměnit za zbraně, ale jejich vládě byli nějací dva Češi ukradení. Celé se to moc nelíbilo svrženému náčelníkovi kmene. Když pořádali velkou slavnost, během které se všichni opili, posunky nám naznačil, že nastala ta správná chvíle. Ukázal směr, kudy se máme vydat – rychle a třeba týden pěšky bez zastavení, jinak nás doženou a zabijou. Tak jsme utekli. Měl jsem jenom tričko, šortky a sandály, o všechno ostatní, včetně dokladů, jsem přišel. V té době nastaly v národním parku Mago záplavy, brodili jsme se až po pás vodou. A když už jsme se vyškrábali na suchý strom, zjistili jsme, že ho sdílíme se lvem.
To zní jako dost velká šlamastyka. Kmen už vám asi musel být v patách…
Při přecházení řeky Omo jsem se zaklínil o větve, zůstal jsem viset za nohu, valil se přese mě silný proud, až jsem se málem utopil. Kamarád mi pomohl, kvůli mé zraněné noze jsme se pak stáhli a schovali do křovin. Asi hodinu nato kolem nás proběhli naháči. Naštěstí si nás nevšimli a my získali čas. Po týdnu útěku jsme se dostali do civilizace, konkrétně na policejní stanici, kde se nám vojáci svěřili, že tam, odkud jsme přišli, se neodváží vydat ani v plné zbroji. Najíst nám ale nedali, a tak jsme hladoví doputovali do města Jinka. Na úřadech se s námi nikdo nechtěl bavit. Najednou k nám přistoupil jeden místní chlapík a česky se nás zeptal, jestli se na Malé Straně ještě točí plzeň. Studoval v Praze, takže když se doslechl, že jsou tu Češi v nouzi, přišel na pomoc. Půjčil nám peníze a jako správce oblasti nám všechno zařídil – včetně letu prezidentskou helikoptérou do Addis Abeby. Tam nás ministr vnitra nařkl z toho, že jsme vojenští zběhové, kteří do země vstoupili ilegálně, když nemáme pasy. Naše ambasáda o nás musela ještě dlouho bojovat.
Jaké pocity se v tobě při takových příhodách odehrávají – adrenalin, strach…?
Pocity se dostaví až zpětně. Z nebezpečné situace se snažím pragmaticky dostat, zajistit si přežití, pak teprve přemýšlím nad důsledky svých rozhodnutí. Zatím mám nad sebou nějakou šťastnou hvězdu. Ale ty situace znamenají taky absolutní svobodu. Když nemáš batoh ani zubní kartáček, a hlavně spoustu krámů, které k životu stejně vůbec nepotřebuješ, cítíš se najednou svobodněji, než by sis sám představoval. Stačí v tu chvíli sandály, slunce nad hlavou a holý život.
Je snadné najít parťáka, který to má nastavené podobně?
Můj první cestovatelský parťák se ztratil v indickém Himálaji. On se do tohohle světa nehodil, takže jsem ho jistou dobu podezíral, že chtěl jen spálit mosty a začít s novou identitou. Kamarád, který se mnou jezdil do Afriky, dostal od manželky zákaz se se mnou vídat, protože má tři děti a staví dům. A tak jezdím sám, zodpovídám sám za sebe a místní mě líp přijmou, protože se mě nebojí. Jen si mě prohlídnou od hlavy k patě a rozhodnou se, jestli se mnou chtějí mít něco společného. S parťákem je těžší sladit program, představy a zájmy. V Eritreji jsme při západu slunce projížděli kolem velbloudí karavany. Nechal jsem nám zastavit. Kamarád se ale po čtrnácti dnech těšil na sprchu a večeři, takže chtěl jet dál. Tak jsme se na té cestě už nepotkali. On měl večeři, já příběh. Ale je pravda, že komplikované je to také z pohledu financí a času. Nejde pokaždé dopředu říct, kdy se vrátím. Když jsem byl na Nové Guineji, dohodli jsme se s nejbližšími tak, že pokud se do měsíce nevrátím, nemají na mě u moře čekat. A pokud se neukážu víc než půl roku, naděje bude mizivá.
Jaké bylo setkání s lidmi na ostrově, který je známý kanibalismem?
Samotné setkání bylo skvělé v tom, že jsou opravdu divocí. Potíž byla spíš v tom, jak se k nim dostat. Průvodce si řekl o tisíc dolarů na den, to jsem odmítl. Pilot, se kterým jsem se domluvil, zemřel, protože v téhle oblasti mají kvůli časté oblačnosti piloti krátkou životnost. Nakonec jsem přece jen odletěl do poslední výspy tamní civilizace. Tam jsem se ptal lidí, kde najdu kmen Korowajů. Nechtěl jsem jen letět soukromým letadlem do vesnice, ze které je skanzen pro turisty. Zajímali mě skuteční lidé a jejich tradiční způsob života. Kapitán lodi chtěl v přepočtu půl milionu korun, ale někdo mi poradil, ať se vydám po jakési 25 km rozbité cestě a na jejím konci stačí jít ještě dva týdny pralesem rovně.
Dvacet pět kilometrů nezní zase tak hrozně. Jak se ti šlo do neznáma pralesem?
Tu cestu kdysi vybudovali misionáři, ale protože se tam nikdo nechtěl stát křesťanem, zase odešli a cesta se přestala udržovat, včetně několika mostů přes řeky, kterými jsem se musel brodit. Panuje tam obrovská vlhkost, nad plamenem jsem se pokoušel zahřívat čipy foťáků, dokonce kamera GoPro odešla hned druhý den. A ten první mi uplaval vak s jídlem, takže jsem dva týdny nejedl. A nepotkal člověka.
To tě tak dlouhé hladovění neskolilo?
Moje tělo už si na váhové výkyvy zvyklo. Třeba teď, jak mě vidíš, jsem připravený na cestu. Na té jde obvykle 15 až 20 kilo dolů, rekord minus 23 kg za dva a půl měsíce mám právě z Nové Guineje. Po návratu domů pak zase sním, na co přijdu.
Podařilo se ti vysněný kmen najít?
Po čtrnácti dnech jsem narazil na chlapíka s klučinou, kteří mi pomohli přebrodit tři metry hlubokou řeku. Když mě varovali, že poslední dva dny budou náročné, netušil jsem, jak velkou mají pravdu. Procházel jsem po pás vodou, lezl po stromech a blátem, nic tak extrémního jsem do té doby nezažil. Ale sen jsem si splnil, doputoval jsem k jednomu z posledních klanů korowajského kmene, který ještě žije po svém.
Jak tě přivítali?
Přinesl jsem jim sůl a tabák. Oni mě přijali a nabídli mi jídlo, což je vždycky dobré znamení. Chovali se přátelsky, usmívali se. Pobýval jsem u nich tři týdny, jedl s nimi, co jsme společně ulovili. Byl to úžasný zážitek, loučení pak bylo těžké. Ti lidé jsou úplně bezprostřední, na nic si nehrají, nemají žádnou masku. Neplatí daně, žijou si svým životem, který občas naruší jen Indonésané, kteří se na lodi vydávají hledat vzácné dřeviny a kovy.
Dá se stručně popsat, jak ten jejich život vypadá?
To je jednoduché. Máš hlad, ulovíš si jídlo. Nemáš hlad, odpočíváš a spíš. Používají celkem jednoduchý jazyk, který jsem se chtěl naučit, ptal jsem se, jak nazývají věci kolem sebe. Výhodou je, že počty mají jenom do tří. Muži se oblékají netradičně, zastrkávají si penis do šourku, až jim zůstane koukat jenom kousek zabalený do listu. Ženy nosí sukýnky.
Jak funguje jejich rodinný život?
U Korowajů je otec rodiny vůdce klanu. Když mají moc holek a potřebují kluka, prohodí si děti se sousedním klanem. Například u kmenů Dani nebo Yali si bohatý muž může pořídit třeba i deset manželek, jednu koupí za dvě až tři vypasená prasata. Ta jsou ostatně v celém Tichomoří jako výměnný artikl cennější než peníze. Na Vanuatu mi jeden takový šťastlivec vyprávěl, že mezi svými deseti manželkami rotuje po dnech. Každá mu navaří, obšťastní ho a on jde zase o dům dál. Naopak na ostrovech Bijagos v západní Africe si ženy kupují muže. Když dostanou chuť na mladšího, není problém, mívají jich až sedm nebo osm. Jednoho na soužití, zbytek na práci. V indickém Ladáku je zase zvykem, že když si nevěsta vybere ženicha, vyvdá i všechny jeho bratry, kteří manžela v případě jeho nepřítomnosti ve všem zastoupí.
To už jsme se ale trochu rozletěli po světě. Určitě musíme probrat ještě stravu Korowajů. Co si dokážou ulovit?
Používají luky, šípy, oštěpy a lovecké psy. Loví kasuáry a drobnou zvěř, zpod větví vytahují červy. Ukousnou jim hlavu a z tělíčka vymáčknout živiny. Biostrava. Když je hlad, dáš to taky. Významnou složkou jejich potravy je škrob, který získávají ze ságových palem. Poměrně zdlouhavým způsobem. Jenže jak nepřemýšlejí nad tím, co bude zítra, ještě ten den všechen pracně vytvořený škrob snědí. Nacpou si břicha a pak další den tráví, odpočívají a vyprávějí si příběhy.
A na lidi si zuby nebrousí?
Na Nové Guineji dodnes žijí kmeny, které kanibalismus praktikují, ale v podstatě jako pohřební rituál. Kdyby ti tam zemřela babička, tak ji na rozloučenou zbaštíš. V Papui Nové Guineji se údajně v rámci černé magie vytrhávala mladým mužům srdce z těla a z jejich pohlavních orgánů se vařila polívka. Na vlastní oči jsem nic takového neviděl, jen se na mě jeden člověk vrhl a kousl mě do krku, ale v policejních záznamech jsem našel případy kanibalismu, ke kterým došlo jen dva roky před mým příjezdem. Vyprávěli i misionáři, kteří měli bezprostřední zkušenost. Celkově je to v Papui podstatně ostřejší. Žvýkají tam betelové oříšky, prolévají se alkoholem a pak jdou do sousední vesnice vraždit. Po šesté večer tam nikdo nevychází ven. Všechno musí být ohrazeno. Pokud jsi v civilizaci, je nejlepší schovat se na faře. Slušný a relativně bezpečný hotel vyjde klidně na šestnáct tisíc na noc.
Proč se mezi sebou vraždí?
Někdo jim tam zavedl demokratické volby. Vyhraje kmen s největším počtem obyvatel, takže v jednom městě třeba menší kmen popadl mačety a na tržišti usekal hlavy těm, kteří by mohli volit jinou stranu. Jiní si volby pojistili tím, že upálili volební komisi a vypálili policejní stanici. Utekla policie i armáda. My tam zrovna v té době v roce 2017 přilétali, někdo zapálil přistávací plochu a k letadlu běželi lidi s mačetami. Duchapřítomný pilot naštěstí včas zase odletěl. Tam člověka klidně zabijou jen tak za bílého dne na ulici, obvykle jde o krevní mstu mezi rodinami. Jednou jsem byl v obchodě, což byla opevněná bouda s ochrankou, která mi doporučila, abych nevycházel. Na ulici někomu rozštípli hlavu a začali se mezi sebou řezat. Policie to řeší tak, že přijede a z auta mezi útočníky střílí. Říkají tomu ohňostroj.
Hodláš se do téhle divočiny ještě někdy vypravit?
Ono tam bývá i klidněji, záleží na situaci. Chci se tam vrátit, protože vím o kmeni na hranici mezi indonéskou částí Nové Guineje a Papuou, v němž muži nosí místo koteky (penisového pouzdra) mušle.
Takže se ještě pořád dají najít odlehlé kmeny?
Každý rok se najde nějaká nová vesnice, loni byl objeven další neznámý kmen. Obvykle jsou ukryté v hlubokých údolích, mezi nimiž nevedou cesty, terén bývá nepřístupný a letadlo drahé, takže spojení s civilizací stojí spoustu peněz. Nicméně jsem potkal Američana, který našel nový kmen, ale když se k němu za rok vrátil, už tam stály dva kostely. Misionáři jsou v tomhle strašně nebezpeční.
Jak to myslíš?
Používají ruské helikoptéry, pročesávají odlehlá údolí, aby našli lidi, co ještě nemají Krista. Když se jim to podaří, vytvoří planinu, na které může helikoptéra přistát. A za chvíli tam stojí kostely, třeba jeden katolický a druhý protestantský. Samotní misionáři se mi chlubili, že místní zlomí tak za půl roku. Dávají dárky mladým, kteří jsou ještě náchylní ke změnám, ti pak přemlouvají starší a začne docházet ke konfliktům. V lepších případech se ke kmenům dostanou jen trička a nástroje, ale tradice si díky odlehlosti zachovají.
