Na český jih a po svých aneb Putování z Prahy na Lipno
Skoro tisíc kilometrů Českem ze západu na východ mi na vlastní nohy ukázalo, jak krásnou zemi máme a že nikde jinde se člověk nemůže vrátit do časů malin nezralých, protože jen doma se dají zhmotnit vůně vzpomínek na dětství. O tři roky později jsem se vydal pěšky z Prahy k nejsevernějšímu bodu České republiky. Zbýval mi už jen jih...
První noc pod trůnem
Tenhle přírodní park zahrnuje převážnou část brdských Hřebenů, nacházejících se ve Středočeském kraji. Je to jednolité území do velké míry pokryté lesy a vyhýbající se většině zastavěných oblastí. Vždycky když procházím našimi lesy, vzpomenu si na otázku svého kamaráda narozeného v Rusku, který už ale téměř dvě dekády žije tady a je plně naturalizovaným Čechem. „Procestoval jsi kus světa, ale řekni mi po pravdě, copak jsou někde krásnější lesy než tady u nás doma? Nejsou, viď, že nejsou!“ – „Nejsou, Glebe, nejsou,“ opakoval jsem s úsměvem i ve chvíli, kdy jsem stoupal na vrch Kopanina, na němž mezi stromy do dvousetmetrové výšky majestátně vyčnívá televizní vysílač Cukrák. Pokračoval jsem dál po stezce, vyškrabal se na oblíbenou lezeckou lokaci Černolické skály, a jak ubývalo dne, blížil jsem se lesy k Mníšku pod Brdy. Mníšecko je plné cyklotras, takže jsem v zásadě potkával jen projíždějící kola a sběrače borůvek s košíky v rukách. Já je sbíral přímo do pusy a mířil za vesnici Kytín. Samozřejmě mě pobavilo zjištění, že jdu v protisměru pochodu Pičín–Řitka. Pro první noc jsem měl jasno, kde chci přenocovat pod širákem. Kousek za kytínským hřbitovem se nalézá vyvýšenina pojmenovaná Poutníkův trůn.
Mezi Řípem a Blaníkem
Vedle Ježíše na kříži a dřevěné sochy tam stojí právě velké betonové křeslo, ze kterého je pěkný výhled na západ slunce nad Brdskou vrchovinou. Povečeřel jsem na něm, roztáhl si na zem spacák a až na nějaký ten duchařský sen, očividně ovlivněný blízkostí hřbitova, se vyspal do růžova. Ráno jsem si vykračoval středními Čechami a už se mě zase naplno zmocnilo to známé tulácké opojení. Vzhledem ke své závislosti na knížkách si vždycky nějakou táhnu s sebou. Tentokrát nepřekvapivě přišla řada na Kerouakovy Dharmové tuláky. Nikdo jiný nedokáže tak výstižně popsat ten pocit, který jsem zase radostně prožíval. Volnost kolující žilami, protože každou další hodinou mizí z mysli balast běžného života a starosti s věcmi, kterým člověk přikládá větší váhu, když sedí doma uprostřed čtyř stěn. Vstoupil jsem na Poutní cestu Říp–Blaník. Tahle tři sta kilometrů dlouhá trasa propojuje dva historicky významné vrcholy naší země a byla slavnostně otevřena na Den české státnosti v roce 2022. Její motto „Poznej českou zemi a sám sebe“ je přesně to, co při putování rezonuje i ve mně.
Dobrá vůle
Druhou noc jsem strávil na pěkném rybářském místě velkém tak akorát pro spacák a ráno se vydal zalesněnými kopci k Orlíku. Nejdříve mě však čekalo pár kilometrů po cestě vzpomínek. Tentokrát jsem si nevybavoval ozvěny bezstarostného dětství, ale tři roky starou pouť z Aše do Zlína. Chataři byli stejně příjemní jako v době covidu, takže jsem vlastně ani nemusel o nic žádat. Stačilo houknout přes plot: „Dobrý den, měl bych na vás jednu prosbu.“ – „Dobrý den, chcete vodu, že jo? Tak mi sem podejte ty vaše flašky. Máme ve studni skvělou, která vás pořádně osvěží,“ slýchal jsem. Cestami pro svážení dřeva a stezkami divoké zvěře jsem dál klesal k Orlické přehradě, která je součástí Vltavské kaskády. V téhle soustavě devíti vodních děl právě Orlík zadržuje vody nejvíce, zatímco můj cíl Lipno je největší, co se plochy hladiny týče. Přehrada byla vybudována mezi lety 1954 až 1961, když pohltila šestnáct vesnic a osad. Jméno dostala podle zámku Orlík na jihu Čech, ke kterému jsem to měl ale ještě půl dne chůze. Pro svoji poslední noc ve středních Čechách jsem si vybral pláž Šturmovky. Ve stejnojmenné zátoce je soukromé přístaviště, takže se vloudila myšlenka, jestli nenastane nějaký problém s přespáním. Nenastal, protože těch pár rybářů v člunech houpajících se na hladině jsem vůbec nezajímal.
Láska zvaná jižní Čechy
Jižní Čechy jsou mým nejoblíbenějším krajem. Nijak jsem dopředu v mapě nesledoval, kdy do nich vkročím, přesto jsem věděl, když se tak stalo. Trochu ubylo borůvek, ale sladkých malin a lesních jahod bylo čím dál tím víc. Stejně tak kapliček a křížů u cesty, které mám rád. Zato hrady a zámky mě už tolik neberou, takže jsem před Orlíkem jen prohodil pár slov se zahradníkem stříhajícím živý plot a pokračoval dál. Víc jsem si pak pokecal se dvěma turisty před místní samoobsluhou. Vyrazili z Dobříše a mířili stejně jako já dolů na jih. Těžko o nich mluvit jako o tulácích v kerouakovském slova smyslu, když si každý večer dají horkou sprchu, zalezou do peřin a západy slunce sledují jen z okna hotelu. Byli teprve na své druhé procházce s malými baťůžky na zádech a cestou sbírali razítka z turistických atrakcí, takže jsme očividně nebyli „stejná krevní skupina“. Každopádně chlapi to byli fajn. Já oproti nim nahodil na záda svoji patnáctikilovou krosnu a kráčel dál Sedláčkovou stezkou.
Červeně značená cesta vede z píseckého náměstí až k bráně zámku Orlík. Je součástí Evropské dálkové trasy E10, která má po svém kompletním dokončení propojovat celý kontinent z Finska po Španělsko. Samotná Sedláčkova stezka je u nás známá už od dvacátých let minulého století a nese jméno historika Augusta Sedláčka, autora monumentálního patnáctidílného souboru Hrady, zámky a tvrze království Českého. Původně končila už na Zvíkově, dalším hradě, který jsem nenavštívil, jenže kvůli výstavbě přehrady byla částečně přeložena a prodloužena.
Jihočeskou džunglí
Další noc jsem strávil v tábořišti Štědronín, protože i já jednou za čas ocením horkou sprchu a pořádně dobitý telefon, byť je to na úkor tulácké samoty. Recenze turistů na mapy.cz bohužel nelhaly. Občas zmizelo značení a jindy celá stezka. Po pravdě řečeno jsem tohle u nás ještě nezažil. Stále pěknou lesnatou krajinou jsem překročil řeky Skalici i Lomnici a doufal, že se co nejdříve dostanu až k Otavě. Cesta proti jejímu proudu mě měla dovést do Písku, kde se nad ní klene nejstarší dochovaný kamenný most u nás. Nikdy jsem u Otavy nebyl, takže mě překvapilo, jak je tahle oblíbená vodácká řeka poměrně široká. Ještě větší překvapení však přišlo, když se mi nad hlavou začala stahovat bouřková mračna a dopadat první kapky. Cesta zničehonic skončila uprostřed kopce a všude byly jenom hustě rozeseté pokácené stromy. Mokré prolézání jejich padlými korunami bylo horší než většina mých pochodů džunglí. S nohama rozedranýma od větví jsem se ale nakonec dostal až za Písek a postavil stan u vyschlého rybníku Beránkovec. Akorát včas, než se zase spustil déšť.
Za Marketou Lazarovou
Druhý den už opět svítilo sluníčko a já si mohl užívat lesy a louky jižních Čech na cestě k Vodňanům. Mým nejoblíbenějším českým filmem je Vláčilova Marketa Lazarová, takže jsem se těšil do Klokočína. Tvrz stojící nad řekou Blanicí totiž posloužila jako sídlo loupeživého Kozlíka v tomhle skvostu naší kinematografie. Dříve tam bylo místní zemědělské družstvo, ale po revoluci ji soukromí majitelé opravili a zpřístupnili veřejnosti. Poslední vlastník se však rozhodl jinak a nikoho dovnitř nepouští, takže jsem se místo prohlídky tvrze nechal poštípat komáry u nedalekého rybníka a vyrazil dál ke Klokočínským loukám. Tímhle přírodním parkem s výskytem vzácných rostlin a živočichů jsem se protoulal do Protivína a dál pokračoval podél toku řeky Blanice, která je nejdelším a nejvodnatějším přítokem Otavy. Slunce pražilo na moji holou hlavu víc, než bylo zdrávo, ale s vodou na dosah a možností se kdykoliv osvěžit je takové putování vždycky příjemnější. Voda, samá voda, a najednou jsem byl ve Vodňanech. Jak už sám název napovídá, jde o město proslavené rybníkářskou tradicí. K jednomu z nich jsem i já zamířil krásnou alejí vedoucí uprostřed polí. Záhy jsem zjistil, že rybník Šítov je domovem velkého množství kachen. Nechtěl jsem je příliš rušit, takže jsem poodešel kousek dál od jejich hnízdiště a kromě nich pozoroval při krásném západu slunce i ryby vyskakující nad hladinu pro večeři. Idyla nocování u jihočeského rybníka byla až kýčovitě dokonalá.
Slovanské mohyly i poutní baroko
„Jsem bezstarostně lehký jako nedělní ráno,“ prozpěvoval jsem si a kráčel další alejí. Mezi vzrostlými lipami už jsem viděl na kopci prosvítat střechu kostela Jména Panny Marie v Lomci, který je jedním z nejznámějších poutních míst na jihu. Před sto lety zde archeologové objevili slovanské mohyly už ze šestého až z devátého století. Barokní kostel po vzoru španělských kaplí byl vystavěn koncem století sedmnáctého. Místo si později oblíbil i spisovatel Julius Zeyer, který sem chodil z Vodňan rozjímat a vytvořil tu i svou báseň v próze Zahrada Mariánská. Mě po příchodu zaujal jiný text. Cedule zvoucí tuto neděli na kávu a zákusek do protějšího kláštera františkánek. „Nakonec proč ne. Dort od jeptišek jsem ještě nikdy neměl,“ a tak jsem zaskočil. Jak sedím v mariánské zahradě nad kafem a cigaretou, opět vidím vcházet ty dva turisty s baťůžky. Chvíli jsme probrali cestu do Santiaga de Compostela, já si zase vyslechl obligátní nechápavé povzdechy nad mým chozením v žabkách, chlapi si pak orazítkovali „památníčky“ a odebrali se na mši svatou. Propletl jsem se mezi věřícími a v klidu vyrazil dál. Ve druhé půlce dne ztratily moje nohy svou nedělní lehkost, takže jsem se jen tak pomalu ploužil vstříc Chráněné krajinné oblasti Blanský les.
Stoupám…
„Rybníky ti ještě ponechám, ale zapomeň na rovinu, začínáme stoupat, protože máš před sebou podhůří Šumavy,“ dala mi jednoznačně najevo už cesta k Blanskému lesu. Vyfotil jsem si opuštěnou autobusovou ceduli na jeho pozadí a vykročil silničkou mezi čerstvě posekanými loukami. Krmil jsem se pro změnu třešněmi, dokud jsem nevstoupil do lesního přítmí. Chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1990, aby se předešlo přílišnému poškození pozoruhodného celku ploché hornatiny, jejíž osu tvoří údolí Kremžského potoka. Významnou evropskou lokalitou je také kvůli historickým památkám a zachovalým stavením lidové architektury. Více než pěkné domečky mě zajímalo, kde se v těch lesích vzalo tolik velkých mravenců, kteří mi za pochodu neustále lezli ze žabek na nohy. Na základě mapy jsem se chystal přenocovat na louce v Sedle u Jaronína. Místo to bylo malebně krásné, jenže já tam dorazil příliš brzo. Do západu slunce zbývaly ještě skoro čtyři hodiny. Do vesnice Brloh jsem to měl dalších pět kilometrů krásnými kopcovitými loukami, a tak jsem vyrazil. Po chvíli jsem se zastavil na kus řeči s pánem sekajícím trávu u cesty. „Odkud jdete?“ – „Z Prahy.“ – „Stopem, nebo celou dobu pěšky?“ – „Jenom po svých.“ – „Tak to chválím. A kde budete dneska spát?“ – „Koukal jsem, že dole u Brlohu je nějaký rybník.“ – „Jo, tam je to pěkný. Soukromý rybářský revír patří starýmu Anderlemu. To je dobrej chlápek, takže jestli se tam chcete jenom přes noc natáhnout, určitě nebudete mít problém.“ Rybník to byl opravdu pěkný a bezproblémový, jelikož jsem tam byl sám.
Nacpat se po ránu poctivými jihočeskými koláči je dobrý nápad, pokud člověka nečekají kopce. Já je do sebe naládoval i tak, takže jsem si pak při stoupání nadával. Ale jen trochu. Větší lítost jsem cítil při pochodování silnicí na okraji Vojenského újezdu Boletice. Jeho celá třetina už leží v Chráněné krajinné oblasti Šumava. Pozoroval jsem nedotčenou přírodu kolem, proti mně jezdila vojenská vozidla, mávali jsme na sebe a oni odbočovali do míst, která nikdy neuvidím. Všude jsou značky se zákazem vstupu, protože ani do jednoho z našich čtyř vojenských území samozřejmě není přístup možný. Za Boleticemi už mi volali kamarádi, jestli stihnu do večera dojít na chatu. Rozhodně se mi nechtělo jít nejkratší cestou po silnicích plných aut. Raději to vezmu delší trasou a poslední noc pod širákem strávím někde u Hořic na Šumavě. Asi půl kilometru za vlakovým nádražím tam mají opuštěný rybník. Zavrtal jsem se do jetele na břehu a usnul.
V noci mě probudila zima. Vlezl jsem si do spacáku a pozoroval čistou noční oblohu plnou souhvězdí, která ani nedokážu pojmenovat. Přesně tyhle chvíle mám na toulání nejraději...
Jádro Hořic na Šumavě je městskou památkovou zónou. A je do kopce. Už od počátku devatenáctého století se tam konají hořické pašijové hry – amatérská divadelní nastudování posledního utrpení Krista. Já protrpěl akorát tak poslední kopec a pak už pomalu klesal k Lipnu na známou pláž v Černé v Pošumaví.
Ještě nekončíme!
Na chatu už jsem sice došel, ale mé poznávání Šumavy zatím nekončilo, ještě jsem chtěl vidět dvě místa. Na nejjižnější bod České republiky jsem to vzal přes Rakousko. Z jejich strany se totiž dá dojet autem skoro až k němu. Vzhledem k deštivému dni jsem to vážně ocenil. Turistické razítko jsem si sice nikam nedal, ale fotky s bouřkou nad Šumavou pořídil. O Novém údolí jsem se dozvěděl od kamaráda, se kterým jsem se chystal vyrazit na kolo. Spolu s dalšími cyklisty jsme se nasoukali v Černé v Pošumaví do vlaku a ten nás dovezl až do Nového údolí. Je to zaniklá osada, kde končí naše železniční trať. V kiosku ze starého vagonu jsme se posilnili a nasedli na kola. Zpátky k chatě nás čekalo padesát kilometrů nejdříve národním parkem a pak chráněnou krajinnou oblastí. Šumava je totiž rozdělena na tyto dvě zóny, přičemž národní park je jejím srdcem. Většina trasy vedla podél Schwarzenberského kanálu. Ten sloužil k plavení dříví skoro 170 let až do roku 1962. Dnes je chráněn jako národní kulturní památka. Kamarádi mě strašili, že nejdříve přijdou nepříjemná stoupání a padesát kilometrů je pro člověka, co nejezdí, tak trochu moc. Po odchozených devíti dnech to nebylo nic extra namáhavého. Jen jsem si ověřil, že přece jen mnohem radši krajinou v klidu kráčím, než ji rychle projíždím na kole. Stejně tak mám raději nohy poškrábané od větviček než zadek naklepaný z kola. Prostě své k svému, takže vůbec nic proti cyklistům, ale ze mě se jeden z nich pravděpodobně nikdy nestane.
