Krušné hory: od zlatavých stébel do mrazivých závějí

Krušné hory jsou obr. Svou výškou sice trochu zaostávají za našimi klíčovými horstvy, na délku se však perou o prvenství se Šumavou. Střední Krušnohoří zpřístupňuje mezinárodní silnice, která se z nevlídné uhelné pánve u Chomutova hbitě vyšvihne vzhůru. A jakmile mine vesnici Křimov, vždy mě zachvátí radost, že už zase jsem znovu na horách. Teď kolem Křimova převládají louky, ale dříve tu i přes drsné podmínky místní hospodáři úspěšně pěstovali len. V létě se na přilehlých návrších vlnilo modravé moře jeho kvítků.

Memento modrého kvítku

Poblíž obce se len i zpracovával. Jako memento zániku se jihovýchodně od Křimova šklebí ruiny někdejší rosírny lnu. Tam se na dřevěných roštech pomocí horké páry měnila struktura odolného stonku rostliny, aby ho následně přádelny snadněji proměnily na tenké vlákno. Rosírna lnu vznikla závěrem předminulého století. Tehdy se jednalo o první provoz tohoto druhu v celé monarchii. Dostatek vody zabezpečovala přilehlá nádrž. Tovární budova plně odpovídala industriální architektuře závěru období průmyslové revoluce. Hlavní stavební materiál tvořil kámen. Cihly se postaraly o nosné a dekorativní prvky. Aktuálně pod dávno zhroucenou střechou bují neprostupný nálet křovin, místy se černají zasutá sklepení. Opuštěná fabrika evokuje hrůzostrašný palác z hororu a samostatný popraskaný komín, jehož stabilita visí na vlásku, připomíná vztyčený varovný prst.

Právě sezona mimo vegetační období je ideální dobou na výpravu k rosírně. V létě její zříceniny tonou v džungli rostlin. A především do areálu s rosírnou zasahují ohrazené pastviny. Ale pospěšte si, neboť akutně hrozí, že tato výjimečná technická památka se brzy definitivně zbortí.

Monumentální chrám ikonou stříbrného plátna

Hluboké údolí Prunéřovského potoka, kde sníh s ledem dlouho vzdorují předjaří a boční stěny svlažují vodopády, odděluje pláně za Křimovem od zvlněné plošiny u Výsluní. Toto starobylé středisko těžby rud je ukázkovým příkladem historického krušnohorského sídla, jehož dispozice si uchovala unikátní původní tvář. Jádru Výsluní vévodí prostorné náměstí. Okolo něj se rozprostírá přísně pravoúhlá síť ulic. To svědčí o skutečnosti, že Výsluní vyrostlo na zelené louce přesně dle pečlivě připraveného plánu. V minulosti se Výsluní pyšnilo privilegovanou pozicí královského horního města. A svůj městský charakter nezapře dodnes. Zejména příjezd přinese šok z ostrého kontrastu, kdy během okamžiku vystřídá idylickou krajinu hor staré centrum. Tamní náměstí je galerií drobných památek. Ty umělecké reprezentují barokní sochařská díla. Naopak mezi technické náleží budka bývalé městské váhy. „Teď z ní o pouti prodáváme občerstvení,“ sdělil nám čiperný senior. Dále se uprostřed prostranství větví linie tenkých betonových koryt. A i ona překvapivě přísluší mezi neobvyklé pamětihodnosti. Parťačka se mě snažila přesvědčit, že šlo o obecní pračku. Vůbec jsem jí nevěřil. Nicméně senior její domněnku potvrdil. „Nad náměstím býval malý rybník,“ rozvyprávěl se. „Jedenkrát týdně se na něm zvedlo stavidlo a ženské pak ve žlabech praly prádlo.“

Nejvíce Výsluní upoutá pozornost svým spektakulárním chrámem. Svatyně uzavírá západní okraj města. Monumentálně se tyčí přímo na ostré horní hraně krušnohorského zlomu, což ještě zvýšilo její dominanci: ihned za patou presbytáře se příkrá úbočí prudce řítí dolů do Podkrušnohorské pánve. Gigantický kostel se tak podobá biblické Noemově arše, jež ale místo na Araratu uvízla u okraje plató Krušných hor. Novorománský chrám přivítal první věřící počátkem druhé půle 19. století. Před čtyřiceti lety mu hrozila demolice. Ta se naštěstí nestihla. Momentálně se kostelu pomalu vrací ztracený lesk. Desetiletí devastace však stále bijí do očí.

Kobylí: tradiční kraj vinařů, národopisců i skvělých kuchařek

Jihovýchod

Magická atmosféra svatyně i městečka okouzlila filmaře. Chrám nejvíce proslavil snímek Zapomenuté světlo. Jeho interiéry si zahrály i v klipu kapely Rammstein. Během sezony pochopitelně vábí turisty, avšak ani mimo ni beznadějně neosiří. „Kostel je odsvěcený a patří městu. Jednou ročně uvnitř pořádáme ples,“ prozradil senior. Na duchovní tradici pak navazuje jarní motorkářská mše.

Ze slunce k temnotám

Severozápadně od vyhřátého Výsluní začíná temná studená země. Za městečkem se prvně značka zanoří do březových lesíků, co jako první pionýři kolonizovaly odvodněná, obnažená a vytěžená rašeliniště. Pak se cesta vyhoupne na okraj náhorní plošiny, suplující klasický hřeben. Za Výsluním ji vyplňuje rozsáhlá mělká pánev s neprostupnými houštinami modřínů, borovice blatky, pokroucené kleče i nízkých smrčin. Z drobných bezejmenných potoků, temně hnědých jezírek a zrádných mokřin se tu rodí říčka Chomutovka. Po dlouhá léta se zde dobývala rašelina. Nicméně odolná vegetace si znovu našla cestu zpět. Některé komunikace, jež původně sloužily k přepravě suroviny vyrvané přírodě, se zhroutily. Jen popraskané rozdrobené panely vystupují pod vrstvou trávy. Do bažinaté džungle horských pramenišť Chomutovky se nesmí. Tady, v nepřehledné pohraniční divočině, která sem přinesla pozdrav dalekého severu, kde si podává ruce tundra s tajgou, si našli klidný domov plaší tetřívci. Teprve až u státní hranice se krajina více zklidní. A ze saské strany ji osvěží prosvětlené louky zalité zlatavým šatem suchých stébel spálených prvními mrazy.

Vyboulené drny s polštáři mechu nasvědčují, že i zde přívětivá opona luk tají rašeliniště, která bezprostředně vedle hraniční čáry vymezuje chráněné území Schwarze Heide – Kriegswiese. To se na rozdíl od pramenišť Chomutovky podobá upravenému parku: nad vlnkami trávy se elegantně zvedají roztroušené smrky, jejichž rozložité větve sahají až k zemi a rozevírají okolo kmene široké deštníky. Stačí však jeden krok mimo vyšlapanou pěšinu a bota se hned zaboří do husté bažiny. I zdánlivě fádní horská rašeliniště tedy představují biotopy mnoha tváří.

My jsme česko-saské hranice dosáhli v pozdním odpoledni listopadové neděle. Byli jsme tu úplně sami. Podzimní nálada sváděla k rozjímání a před námi jen velmi povlovně klesala německá půle Krušných hor.  

Zkamenělý mnich

Kousek dál z trasy modré magistrály odbočuje slepá větev k Mnišské skále. Obvykle se za rozeklanými skalisky plahočíme na kopce, tady se kupodivu pohodlně klesá lesem. Skalky zpočátku vypadají dost tuctově: nejprve nízké útesy přecházejí do prostorné kamenné plotny, která se poté láme do kolmé stěny. Výhled na členité okolí doopravdy vezme dech. Přírodní plošinu neomezuje žádné zábradlí. Každý tu odpovídá sám za sebe. Skalní soubor zahrnuje dva útvary: Mnicha a Mnišskou skálu. Internet zmiňuje pověst o křesťanském řeholníkovi, jenž prý poblíž zabil pohanskou kněžku a síly přírody ho potrestaly tak, že zkameněl. Příběh je to zajímavý, avšak k tradičním pověstem mně moc nesedí. Spíše zavání soudobou fantazií.

Hluboko pod Mnišskou skalou poslední povadlé a seschlé lístky bříz odbíjely dvanáctou barevnému podzimu. Silné poryvy mrazivého větru snižovaly pocitovou teplotu hluboko pod nulu. A partie kolem Mnicha již pocukroval první sníh. Před týdnem ještě modříny hrály okrovými tóny jehličí. Teď jeho opadané nánosy plasticky kreslily křiklavou abstraktní malbu v bílé pokrývce a holé větve sevřel krunýř jinovatky. Pár stop na trase modré značky prozradilo, že před námi tudy někdo kráčel. Ale k Mnichovi jsme cestu prošlápli my. A když slunce uléhalo za západní obzor, na samém konci výpravy jsme potkali osamělého poutníka, který opačným směrem v přítmí podvečera stoupal na Jelení horu.

Nad krušnohorskou Atlantidou

My jeho kroky následovali o pár týdnů později. To už se podzim nadobro zlomil a žezlo převzala zima. Jelení hora je nejvyšším bodem střední části pohoří. Do magické tisícovky jí zbývá směšných sedm metrů. Na zrodu vrcholu se spolupodílela bouřlivá sopečná činnost. Po ní zůstal příkrov ztuhlé lávy. Nepřehlédnutelná kupa Jelení hory vábí ostřílené horské vlky, takže je tu rušněji. I my jsme minuli partu tvrďáků s plastovou lopatou a těžkými bágly, ke kterým měli přichycené sněžnice. Evidentně se v lesích, kde vítr neodfoukal sníh, chystali na zimní táboření. Krušné hory jsou skutečně eldorádem pro tuláky, co bez ohledu na počasí srdnatě šlapou kupředu. A kromě standardního značení je dřevěné směrovky lokálních nadšenců nasměrují k tajným stezkám, jejichž existenci klasické mapy zamlčují.

Jelení hora boří zavedený mýtus Krušných hor: košatí se na ní porosty letitých vykotlaných buků, co odolaly i kyselým dešťům. Nad úpatím se pod korunami stromů schovává omšelý robustní památník továrníka a vášnivého lovce Hanse Fladera, nedaleko zase prýští chladná voda Karlova pramene. Nízké houštiny nám dosvědčily, že tamní bučiny přirozeně zmlazují. To je pozitivní fakt! A i za mrazivou oponou mlčícího lesa kypěl život: Naše kroky vyplašily datla, jenž krátce teskně zakvílel a zmizel vysoko uprostřed větví.

Výhled z Jelení hory se otevře pouze na západní stranu, naservíruje ovšem úchvatná panoramata: u okraje výseče zaujme homolí Mědníku ozdobenou siluetou kaple, poté z plošiny vystoupí nejvyšší partie Krušných hor s velikánem Klínovcem i jeho saským sousedem Fichtelbergem a krásnou scenerii ukončí typická vulkanická kupa Pöhlbergu, vypínající se nad starodávným hornickým dvouměstím Annaberg-Buchholz. Dole se chromově leskne hladina přehrady Přísečnice. Předtím se zde namísto ní po mnoho staletí nacházelo stejnojmenné královské horní město, které v dolině vyrostlo během časů středověké honby za stříbrem. Roku 1974 starobylou Přísečnici pohřbilo jezero. I Krušné hory ukrývají svoji Atlantidu.

Rafinovaně utajené varhany

Na protilehlé straně údolí Jelení hoře mává Velký Špičák. Oba vrcholy se jako dva identičtí bratři či strážci majestátně zvedají z plató nad přehradou, kde se ještě do sedmdesátých let bělaly chalupy zaniklého městyse Rusové. Ani Velký Špičák nepřesahuje tisíc metrů. Oproti Jelení hoře je o kosmetických třicet metrů nižší. Od Velkého Špičáku pokračuje krátký hřebínek na Střední Špičák a naprosto bez sebemenší kreativity ho uzavírá Malý Špičák. Ostatně Krušné hory zřejmě oplývají největší koncentrací Špičáků u nás: sever horstva ohraničuje Špičák nad Petrovicemi, další se zvedá u Oseka, třetí nedaleko Božího Daru. A to zde mapy zakreslují minimálně další dva Špičáky.

My prvně zdoláváme Malý Špičák. Na něj značky nevedou. Kdo miluje samotu a rád putuje stranou zavedených tras, tak pro něj Krušné hory znamenají ráj. Tu, uprostřed lesů, se snadno vytratí z dohledu. Vrchol Malého Špičáku v terénu vyznačuje nízký kamenný mužík. Nic víc. Poté pohodová cesta mladými porosty protkanými hájky bříz, jejichž vysoké pokřivené kmeny působily, jako by na pasece tančily, vyústí pod Střední Špičák. Neduživé řídké stromky, výchozy temných skal a travnatá paseka na vrcholu navodily iluzi, že se pohybujeme mnohem výše, zhruba kolem horní hranice lesa. Střední Špičák mě totálně omámil. K euforii přispěla souhra parádního výhledu a jasné oblohy. Následně nám zbývala již jen holá pyramida Velkého Špičáku, co jasně probleskovala z pichlavé kštice smrčin.

Novohradské hory: Toulky krajinou, kde znovu ožívá dávná minulost

Jihozápad

Linii Špičáků taktéž zformoval vulkanismus. Na západních stráních Velkého Špičáku malý venkovský lom obnažil pitoreskní kamenné varhany. Příkrá krkolomná pěšina od varhan k vrcholu rozpumpuje srdce. Nejvyšší pasáže Velkého Špičáku se vymykají klasickým horám a svým rázem se přibližují vyprahlé skalní stepi. Těžko posoudím, jestli byl vrchol vždy holý, nicméně kousek od plošiny se opět kroutí ošlehané buky.

Velký Špičák je už hodně frekventovaný, protože z druhé strany tam míří naučná stezka. I při chůzi po ní se dost zadýcháte. Alespoň si tak více užijete vyhlídku. Naproti nad přehradou se z korun stromů pochopitelně vynoří Jelení hora, ihned za vámi se ocitnou oba předešlé Špičáky. Pozadí vyplní „všudybyl“ Klínovec a erotizující tečku učiní bradavka svatyně na nepřehlédnutelném ňadru Mědníku. Přechod všech tří Špičáků si snadno zakomponujete do úseku celodenního výletu z Kovářské, Vejprt i Výsluní.

Jedno pohoří, mnoho jmen

Pojmenování Krušných hor intuitivně vzbuzuje představu drsného kraje, kde zuří boj o život s krutou nemilosrdnou přírodou. To je ale mýlka.

• Ještě před cínovou horečkou nesly Krušné hory jednoduché výstižné jméno, a to Hraniční les.
• Poté se jim zhruba od 11. století pro změnu říkalo Černý les. K tomuto označení možná napomohla temná barva vody tamních rašelinišť. Ale třeba za ním stála sytá zeleň nedozírných porostů, byť tenkrát tu s výjimkou těch nejvyšších poloh spíše převažoval buk nad smrkem.
• Na vrcholu středověku se pak z Černého lesa stal Český les.
• Zhruba od 16. století se pod vlivem bohatství rud a převážně německy hovořícího obyvatelstva ujalo trefné pojmenování Erzgebirge, jež se na saské straně udrželo dodnes. Zároveň s ním se objevila i jeho česká mutace Rudné hory či stručnější Rudohoří.
• Nynější toponymum Krušné hory obohatilo atlasy až závěrem 19. století. A i ono překvapivě odkazuje k hornictví, jelikož archaický výraz „krušit“ znamená drtit vydobytou rubaninu s obsahem rudy. Současně se slovem „krušení“ označovala historická metoda dolování. Ta spočívala v rozrušování horniny pomocí ohně a vody.
• Tip autora: Bohatou inspiraci k báječným výšlapům načerpáte z webů www.krusnehory.cz, https://krusnohorci.cz/ či www.krusnohorsky.cz, skvělé tipy přinese rovněž facebooková skupina Znovuobjevené Krušnohoří.