Novohradské hory: Toulky krajinou, kde znovu ožívá dávná minulost
Je neděle dopoledne a oknem kostela Narození Panny Marie proniká ostré světlo. Nikde ani živáčka, jen zdálky občas slyším kozí zamečení. Travnatý plácek před kostelem a informační tabule rozmístěné do půlkruhu oddělují vysvěcené místo od zbytku jinak zvláštně zapomenutého světa.
Za humny je hrad
Abychom do zadumané krajiny Novohradek vešli jako hosté, začneme u jejich vstupní brány. Nové Hrady leží v nejjižnějším cípu jižních Čech a otevírají pomyslnou cestu do novohradského podhůří. Ať už se je rozhodnete prozkoumávat z kterékoliv strany, s prázdnou odsud rozhodně neodejdete. Hlavně, co se zážitků týče. Napakovat se tu ale docela dobře můžete i novohradskými oplatkami, knihami nebo třeba bylinkovým čajem, který vám tu jako suvenýr budou spolu s pohledy něžně ordinovat v mnohé kavárně. Romantický podnik Apatyka si o památečný recepis vysloveně říká. Jelikož jsme byli vymrzlí po procházce Terčiným údolím, prostor s barokním nábytkem ze 17. století a ručně sbíraný čaj z perilly a dobromysli se staly velmi příjemnou vsuvkou v našem itineráři.
Procházka Krásným údolím
O výjimečnosti Novohradska věděl své už významný francouzský rod Buquoyů, který tu zanechal svou stopu. Terčino údolí stojí za objevování v každé roční době. To, že se z docela obyčejného údolí řeky Stropnice stalo místo, kam se sjíždějí milovníci krajinářské architektury i technických památek z celé Evropy, není náhoda.
Terezie Buquoyová, rozená Paarová, tu po vzoru evropských krajinářských parků nechala vybudovat místo jako z pohádky. Bílé můstky přes zurčící říčku Stropnici, lavičky vyzývající k tajným dostaveníčkům i romanticky zahloubaným pohledů do nikam nebo piknik pod pětisetletým dubem jsou stále dostatečně zajímavými důvody k návštěvě. I pro digitálním světem zmatené mozky.
Za nejhezčí místo celého parku bývá považován umělý vodopád, který tu byl vybudován v roce 1817. Technicky unikátní památka sem přivádí vodu 720 metrů dlouhým náhonem a nechává ji padat z výšky třinácti metrů. Když budete mít štěstí a vyrazíte sem uprostřed třeskuté zimy, naskytne se vám pohled na kouzelný ledopád.
Míst stojících za pozornost je tu ale celá řada. V Lázničkách si můžete dát oběd a v Hamerském mlýně dokonce přespat. Pokud ale toužíte po klidu, vydejte se spíš proti proudu Stropnice k někdejšímu Modrému domu. Sezonní zámeček, v němž sama hraběnka Buquoyová pobývala během letních měsíců, byl v roce 1936 osudově poničen a od té doby ladem chátrá. Rozpadající se zdi ale nikdy nepřestanou vyprávět svůj velký a nezapomenutelný příběh.
Ten sahá v Cuknštejně ještě hlouběji do české minulosti. Vladycké sídlo, které je dnes jednou z nejzachovalejších českých tvrzí, tu stávalo už ve 14. století. V době budování Terčina údolí tu prý přespávali dělníci a řemeslníci Buquyoů. Prodlužte si procházku kolem rybníka a nebudete litovat.
Tajemný kraj za železnou oponou
Pokud se alespoň na chvíli chcete vymanit ze všech svých povinností a statusů člověčenství, toužíte přestat mluvit, tvářit se důležitě, ale naopak splynout s krajinou, klidně dýchat a jen tak být, vyrazte za město. Ticho, odlehlost a liduprázdnost Novohradska vás zahojí a zbaví roztěkanosti. Putování nekonečnými lesy a pastvinami, ze kterých se čas od času vynoří zbytky lidských sídel, vás uzemní, propojí s přírodou a osvobodí. Nechci svůj text stavět na ustrnulých frázích, ale právě tady, v zakonzervované krajině pohraničí, si uvědomíte, že nejdůležitější okamžik vašeho života je právě teď.
I kdyby snad padesátá léta nenasadila této části naší země trnovou korunu a neuštědřila jí rány, ze kterých se už nikdy pořádně nevzpamatuje, byla by to nejspíš stále krajina tichá a svým způsobem introvertní. Ne že by snad nebyla zajímavá. Ale i ve srovnání se sousední Šumavou, kde turistický ruch smazal všechny historické stíny, je stále pustá a místy doslova nedotčená. Dodnes se na spoustu míst musíte vydat jen tak, střemhlav, přes pole nebo louku.
I když cyklostezky a silničky do kdysi mrtvé krajiny postupně pouštějí jemné žilky civilizace, pořád si tu můžete užít putování s výhledem za horizont, který neruší dráty vysokého napětí a díky bohu už ani ty ostnaté.
Ačkoliv šířku někdejšího pohraničního pásma můžeme dnes už jen těžko odhadnout, tíživá atmosféra onoho konečného řešení československého pohraničí je tu stále citelná. Rozvaliny domů v lesích, zplanělé ovocné sady, osamocené kříže, kostely i kalvárie. To všechno vypráví příběhy ničení a planýrování, zpřetrhaných kořenů a rozdělených rodin.
Rájem krav a tuláků
Nerada chodím po předem vytyčené cestě, raději se toulám. A krajina Novohradských hor je k toulání jako stvořená. Chvíli jdete po cestě, chvíli polem a najednou se před vámi otevře pohled, který se vám vypálí do rohovky jako cejch. Napořád tak budu mít před očima torzo kaple Panny Marie Pomocné, která se před námi zjevila uprostřed pastvin nedaleko Tiché. Postavena byla ve 30. letech minulého století a dnes k ní má kromě náhodných kolemjdoucích volný přístup hlavně okolo pasoucí se dobytek.
Krávy na nás chvíli nedůvěřivě zíraly, ale když jsme neprojevili zájem anektovat jejich území, nechaly nás kochat se kamennými rozvalinami.
Mezi Tichou a Rychnovem nad Malší jsme pak našli mnohem optimističtěji vyhlížející poutní místo. Už samotná cesta z Rychnova je lemována šesti barokními kapličkami, které byly kolem kostela Panny Marie Sněžné na Svatém kameni vystavěny ve větším počtu a rozmístěny z různých směrů na přístupových cestách. U kostela se poprvé setkáváme s dalšími turisty, nebo spíš poutníky. Nepřekvapivě německy mluvícími.
Zázraky na Svatém kameni
Historie poutního místa sahá až do poloviny 16. století, kdy se tu na velkém balvanu zjevila pasáčkům Panna Maria Sněžná. Andělé, kteří ji provázeli, prý kámen rozdělili na dvě části, které se od sebe postupně vzdalují. Traduje se, že až mezi kameny projede vůz se senem, nastane konec světa.
Dobrou zprávou je, že do obávané vzdálenosti měly v době naší návštěvy ještě drahně daleko. Ručně psané vzkazy, amulety, sošky, svíčky, kamínky, korálky i růžence všech barev a velikostí, které kapli plní, jsou ale dokladem toho, že význam tohoto místa s časem neztrácí. Naopak, návštěvní kniha prokazuje úctu, kterou k němu lidé stále chovají.
I když byl celý areál kostela i kláštera na Svatém kameni pleněn a devastován státními statky a později pohraničníky (kostel sloužil dokonce jako sklad ostnatého drátu a pletiva na ženijní zátarasy), porevoluční záchrana, a především otevření hranic vedly k jeho dokonalé obnově. Jsou to často právě finanční dary potomků původních obyvatel, kteří dnes žijí v Rakousku a Německu, které těmto místům vracejí jejich původní krásu a význam.
Zaniklé, ale nezapomenuté
Z nadšení a drobných darů žije i další pozoruhodné místo. Zaniklá obec Mýtiny, která byla nejstarším osídleným místem Novohradska, byla dvakrát nuceně opuštěna. Nejprve německy mluvícími obyvateli a pak těmi, kteří tu po válce našli nový domov. Nekompromisně vytyčené hraniční pásmo nemělo slitování.
Dnes sem pohodlně dojdete po nové asfaltce. Ještě před pár lety tu ale kaple stojící osamoceně uprostřed provlhlých luk působila jako zjevení. Stejně si člověk jen stěží dokáže představit, že tu ještě ve 20. letech stálo 66 domů a žilo přes čtyři sta obyvatel. Obec, která zanikla v roce 1980, dnes zkrátka neexistuje. Novorománská kaple svatého Rocha je jediným dokladem někdejšího života a němým svědkem pohnutých událostí. Ačkoliv nebyla znovu vysvěcena, její atmosféra je dechberoucí.
Dveře jsou stále otevřené pro náhodné kolemjdoucí, podlaha je udusaná hlína, mobiliář chybí. A přesto tu člověka prostupuje transcendentní dotyk něčeho mnohem posvátnějšího. Úcta a péče, se kterými je místo opečováváno těmi, kteří je milují a navštěvují. Půvabná výzdoba origami ptáčků se třepotá v průvanu, barevně natřené židle podél zdí evokují dětský pokojíček a kříž z větví na místě oltáře připomíná důležitost obsahu nad formou.
Chápu, že se stále více lidí chce na takovém místě brát, křtít děti nebo čerpat inspiraci. Mladý ovocný sad kolem kostela a prodloužená cyklostezka jsou příslibem zachování tohoto místa pro další generace.
Nekonečná melancholie
Možná si říkáte, že už dost bylo sentimentu, přišel čas vydechnout a prošpikovat text něčím méně zádumčivým. Jenže to bychom nesměli být v místě, jako je tohle. V krajině zaniklých obcí. Kromě Mýtin jsme prošli ještě Jedlici a Veveří. Tam, kde kdysi stávala živá ves se školou, kaplí a několika mlýny, najdete dnes jen motorest. Honosné vily a ovocné sady pohltil les. Povalený oltář v ruinách kaple i zbytky sklepů se ztrácejí v časové smyčce.
Domov je tam, kde praská oheň v krbu
Jelikož každý příběh má mít i svůj šťastný konec, zakončím své putování v Pohoří na Šumavě. Bývalá sklářská osada měla během 20. století také nadobro zmizet z map. To by odsud ale musela zmizet i naděje a víra. Barokní kostel Panny Marie Dobré rady je dokladem toho, že víra neumírá. Z ruin kostela vyrostlo i díky vyhnaným rodákům žijícím v Rakousku, kteří jsou členy spolku Bucherser Heimatverein, místo hodné setkávání. Pravidelně se tu konají koncerty a přednášky a od Velikonoc až do října se tu každou první a třetí neděli od 13 do 18 hodin koná setkání v oratoři kostela, kde si návštěvníci mohou užít občerstvení spojené s prodejem lokálních výrobků.
V kapli, která vyrostla na pozadí lodi kostela, jenž zůstal bez střechy a krovů, je dnes teplo a útulno. Oheň, který praská v kamnech, nás příjemně vpíjí do dřevěných lavic a upřímná modlitba k Panně Marii Dobré rady je nasnadě. Dobrá rada je totiž nad zlato v každé době.
