Poslední říjnový víkend uzavřel brány většiny památek. To platí i pro oblast Slavkovského lesa s areálem někdejšího cínového dolu Vilém v Krásnu. A ještě o pár týdnů dříve tam ukončila sezonu unikátní podzemní trasa labyrintem štol a komor u Čisté. S příchodem listopadu se Slavkovský les kompletně vylidnil. Krajina se ukládá k spánku, vegetační cyklus končí a do popředí vystupují kouzla neživé přírody...
„Slavkovský les je malá Šumava,“ přiblížil mně před lety jeho ráz Dušan, můj parťák, spolucestovatel, mineralog a tramp ze staré školy, který tady v divokých padesátých letech minulého století vyrůstal. A co se skrývá za troufalým srovnáním se Šumavou? Táhlé otevřené pláně s nedozírnými lukami i pastvinami. Minimální hustota osídlení. Takřka nulový průmysl. Horský ráz Slavkovského lesa charakterizuje střídání zvlněných náhorních plošin a hlubokých údolí, dále rozsáhlé neprostupné mokřiny i dechberoucí pohled od jeho úpatí, kdy monumentální hradba horstva výrazně převyšuje pánve v podhůří.
Opuštěný Dominik
Zdejší nerostné bohatství přispělo k rozvoji doby bronzové. Tenkrát se poprvé v náplavech tamních potoků rýžovala cínová ruda. Honba za důležitým kovem odstartovala na prvopočátku českého státu středověkou slávu Slavkovského lesa. Místní doly zásobovaly cínem celou kontinentální Evropu. O znovuzrození těžby se později postaraly rudy wolframu a uranu. Rudné doly zanikly, nicméně drahocenné poklady neživé přírody pořád uchvátí výletníky svou studenou krásou. U jejich zrodu stála jedinečně pestrá geologická stavba pohoří. Na ní se podílí pevná odolná žula. Avšak i ona podlehla zvětrávacím procesům. Ty z ní vymodelovaly bizarní útvary.
Před severovýchodní hranicí CHKO Slavkovský les, která prochází vesnicí Rybničná, vyrážíme do terénu. Sobota se překvapivě vydařila. Na značené stezce jsme však sami. Přitom šlapeme k tajuplnému viklanu Dominikovi, kam směřovali pocestní už během osmnáctého století. Do jeho pevného povrchu vyryli svoje autogramy. Ohlazený žulový kolos váží téměř třicet tun. Viklany se díky malé ploše jejich kontaktu se skalním podložím dají lehce rozkývat. Dominika původně uvedl do pohybu dokonce silnější vítr. Nyní to prý stojí dost námahy a je nutné si pomoci dřevěným kůlem. My jsme nutkání k pokusu balvan rozviklat naštěstí odolali, přece jen jde o chráněnou přírodní památku. Boční stranu viklanu zdobí zřetelný nápis „Dominic“. Pravděpodobně ho tam vyryl někdejší majitel bečovského panství, hrabě Dominik Kounic. Traduje se, že u viklanu se odehrávaly soudní procesy a kývání Dominika prý prokazovalo vinu či nevinu obžalovaného. Stále zůstává záhadou skalní mísa, která se ukrývá na jeho vrcholu. Dosud není stoprocentně jasné, jestli je přírodní, nebo zda představuje dílo lidských rukou.
Voňavá loučka u Dominika vábí k ležérnímu povalování. Do civilizace je odtud daleko. Jedinou stopu člověka tvoří zchátralá chatka a zarostlé trosky zdí u potoka pod rozcestím. Tam stával mlýn s výletní restaurací. Nyní skromné ruiny beznadějně pohltila vegetace.
Kamenné varhany v porostu
Hlouběji uvnitř severní půle Slavkovského lesa se ukrývá vesnice Hlinky. Značené stezky pro pěší se jí vyhýbají, zato tam po silničkách s minimálním provozem vedou cyklotrasy. Také tady se odhalila neživá příroda Slavkovského lesa. Oproti mrazivé žule ale zdejší tmavě šedá hornina hřeje i za zubatého podzimního slunce. Mnohem žhavější však byla v dávné minulosti, neboť se jedná o čedič, který je němým svědkem intenzivní sopečné činnosti. Tedy úplně přesně lávový příkrov tvoří olivinický nefelinit ze skupiny čedičů. Koncem 19. století se vulkanický kámen od Hlinek stal žádanou surovinou. Ztuhlý lávový proud obnažil kamenolom. Hornina zde vytvořila elegantní pravidelné sloupce, co z větší vzdálenosti připomínají píšťaly obřích varhan.
Na rozdíl od známé Panské skály poblíž Kamenického Šenova, kde kultovní kamenné varhany upoutají pozornost již z dálky, se Čedičové varhany u Hlinek schovávají uprostřed souvislého lesa a své půvaby ukážou až na poslední chvíli, když se otevře stinný porost. Moment překvapení je fantastický. Zejména pokud lomovou stěnu efektně nasvítí odpolední paprsky. Kontrast sytě zelené smrčiny, čedičových sloupů a dohasínajících barev zlomeného podzimu uchvátí duši. Nejprve se mně Čedičové varhany u Hlinek zdály nízké. Pěkné, ale malé. Ovšem těsně u lomové stěny udeřily svou výškou, která atakuje dvacet metrů.
Kde se rodí magnesia
Dalším pokladem neživé přírody Slavkovského lesa jsou minerální vody. V minulosti se léčivé kyselky hojně využívaly. Zřídla minerálek sem přinášela prosperitu. Mnohde fungovaly malé lázně, pitným pavilonům u pramenů ve volné přírodě zase sekundovaly oblíbené výletní hospody. Láhve místních minerálek putovaly do mnoha koutů Rakousko-Uherska, naší první republiky i Hitlerovy říše, kam Slavkovský les připadl po zbabělé mnichovské zradě.
V pestré paletě tamních pramenů ale vyčnívá pár kyselek, které se honosí unikátním složením. Překvapivě vyvěrají úplně bokem světoznámých západočeských lázní – přitom náramně prospívají zdraví. Příčinou je opět mimořádně různorodá geologická stavba Slavkovského lesa, kde vystupují ostrůvky zvláštní horniny zvané hadec. Hadce obsahují ohromné množství hořčíku. Ten obohacuje podzemní vodu, která hadci prochází. Výsledkem je výjimečná minerálka. Tu dobře znáte, jelikož jde na trh pod značkou Magnesia. K jejím zdrojům zrovna směřujeme. Parkujeme u Dominovy skalky. Chvíli obhlížíme hadcové výchozy. Dominova skalka v pošmourném počasí působí dost depresivně. Kdysi se jmenovala Hohe Felse. Staré mapy ji též zakreslovaly jako Waldacker. Svoje nové jméno dostala na počest profesora Karla Domina, botanika, který svůj výzkum zasvětil rostlinstvu Slavkovského lesa. Lepší místo nešlo vybrat, protože na Dominově skalce rostou ty nejvzácnější rarity zdejší květeny.
První „třetinka“ na světě
Jihozápadně od Dominovy skalky mapa ukazuje zřídlo Novoveské kyselky. Představa výborné minerálky nás silně navnadila. Nejdříve míjíme nízké oplocené dřevěné věže, které chrání vrty, z nichž se jímá věhlasná magnesia. Ale Novoveská kyselka přinesla smutný pohled. U soudobého turistického přístřešku s infopanelem se zubily nízké pozůstatky budov. Opodál podupaného plácku znečištěného odpadky vévodilo masivní žulové obložení studny nedobytně uzavřené pevným poklopem. To vše zůstalo z areálu, jehož součást tvořil upravený pramen, restaurace, dům správce, plnírna a ostatní hospodářské zázemí. Přitom jenom v roce 1901 se zde stočilo více než půl milionu lahví minerálky. Novoveská kyselka se díky specifickým vlastnostem takřka vůbec nekazila. Za druhé světové války tady ve stáčírně dřeli francouzští zajatci a areál spadal přímo pod nechvalně proslulé řezníky z SS. Díky mimořádné trvanlivosti se Novoveská kyselka distribuovala Wehrmachtu na africké bojiště, ovšem pod době poplatnou značkou Sudetenquell (Sudetský pramen).
Novoveská kyselka drží nevšední světové prvenství. Během druhé dekády minulého století začal nájemce plnit kyselku do vlastních malých lahví o atypickém objemu 0,33 litru. Ten se ukázal pro perlivé nápoje ideální a postupně se stal celosvětovým standardem. Tudíž třetinková láhev sem nepřišla z Ameriky od značek Coca-Cola nebo Pepsi, nýbrž naopak se ze Slavkovského lesa rozlétla do všech světadílů.
Marná snaha i neviditelný zabiják
Krátce po válce byla stáčírna ještě v provozu. Zánik přineslo zřízení vojenského prostoru. Momentálně zdroje poblíž Novoveské kyselky využívá Magnesia. Infopanel sděluje, že před třinácti lety byly Novoveská kyselka a okolí upraveny a zpřístupněny. Snaha se cení, ale asi byla spíše marná. Momentálně mně areál kyselky připadal dost zanedbaný. Prameník ze studny Novoveské kyselky ústí do sklípku, kde si pocestní nabírali minerálku. Avšak sklípek zakrývá panel. Vinen je neviditelný zabiják – oxid uhličitý. Novoveskou kyselku doprovázejí silné výrony tohoto plynu, který nemilosrdně zahubil drobné živočichy, co se do sklípku omylem zatoulali. Údajně si tady oxid uhličitý vyžádal i lidské oběti.
Kilometr vzdušnou čarou od Novoveské kyselky vyvěrá Grünská kyselka. K ní jdeme oklikou po naučné stezce. U pavilonu nad vývěrem panuje dost rušno. Místní si sem hojně jezdí pro výtečnou minerálku. Samozřejmě že i Grünská kyselka se vyznačuje extrémně vysokým obsahem přírodního hořčíku, neboť až k ní zasahuje hadcové těleso s Dominovou skalkou. Příběh Grünské kyselky se podobá její „novoveské“ sousedce, ale má šťastnější konec. Za zlaté éry před nástupem hospodářské krize na prahu třicátých let minulého století k vývěrům Grünské kyselky jezdila autobusová linka Mariánských Lázní. Velká ekonomická krize ale vedla k úpadku. Sezonně se krátce stáčela po druhé světové válce, pak ji chvíli využívala naše armáda a nakonec bez jakéhokoliv využití vytékala do potoka. Grünská kyselka se často přímo ztotožňuje s magnesií. Spíše se ale hodí přirovnání, že představuje její sestru. Magnesia se totiž jímá z více zdrojů, zatímco Grünská kyselka tvoří pouze její součást. A to je tajemství magnesie.
Ponurá šibenice u města duchů
Až do závěru druhé světové války se pohoří jmenovalo Císařský les. Nový název získalo podle města Horní Slavkov, které v časech cínové horečky platilo za symbol bohatství a luxusu. Pod opevněným gotickým kostelem se v údolí rozbíhaly uličky s noblesními měšťanskými domy, vyšperkovanými paláci a renesančními rezidencemi. Když už těžba rud tolik nevynášela, vznikla poblíž první porcelánová manufaktura na našem území. Zde později z pecí vycházely výrobky světoznámé značky „Haas a Czjzek“.
Po válce se rozjela těžba uranu. Starobylé jádro nejprve odborníci prohlásili městskou památkovou rezervací, ale brzy poté ochranu zrušili a půvabné horní město potkala totální devastace. Vedle poničeného centra vyrostlo město nové. Od pozůstatků staré části zůstává zcela oddělené. To architektonicky reprezentuje socialistický realismus prvních pětiletek. Uranovou bonanzu padesátých let doprovázely lágry. „Každé ráno, za deště, v zimě, v mrazu, potichu táhly seřazené útvary otrhaných muklů pěšky na šachtu,“ zavzpomínal Dušan, který srovnával Slavkovský les se Šumavou. „Tehdy jsem byl dítě, ale ten pohled nikdy nezapomenu,“ uzavřel. Staré jádro Horního Slavkova úplně pozbylo kompaktnost. A vzbuzuje dojem stařecké dásně, ze které nepravidelně vypadala půlka chrupu. Tu a tam se mezi prolukami objeví izolovaný shluk původní zástavby či pozůstatek uličky, kde si lze udělat představu o zaniklé kráse. Ty nejcennější domy se podařilo opravit. Ale úplně tady chybějí lidé.
Ve studeném dešti se staré jádro Horního Slavkova proměnilo v město duchů. A možná i oni bloudí prázdnými listopadovými uličkami. Vypráví se, že u kostela pláče přízrak zbožného německého vojáka, který se na kůru oběsil poté, co ho přinutili zrekvírovat chrámový zvon. Spousta historických památek Horního Slavkova nenávratně zmizela. Ovšem jedna z dochovaných u nás nemá konkurenci. Úzká silnice nás vyvedla do teskných plání severně od města. Tam tíživá atmosféra dušičkového počasí dosáhla vrcholu. Absolutní ticho jen občas prořízlo hrozivé zakvílení motorové pily. Promočený chlapík u cesty, co působil jako fantom, skládal do vozíku dřevo. Zima klepala na vrata. Mezi mlhou se před námi rýsovala masivní kamenná konstrukce bývalé šibenice. Ta se trochu podobala okrouhlé věži, ze které vyčnívaly tři pilíře. Před několika staletími pilíře nesly na sobě trámy, kde se pro výstrahu kolemjdoucím houpala těla oběšenců. A jak podléhala rozmarům počasí a rozkladu, tak po útržcích odpadávala do vnitřního prostoru věže. Slavkovská šibenice pochází z počátku 16. století. Naposled se využila v roce 1751.
Středověké Pompeje pod bájnou horou
Sychravá nálada nás neopustila. V intenzivním mrholení stoupáme k mytické hoře Krudum, o níž se vypráví spousta příběhů. Nezvyklé jméno hory údajně pochází od Keltů a prý se tam dříve nacházel i záhadný keltský kámen. Jiná pověst zase vzpomíná, že se na vrcholu hory rozprostírala rajská zahrada plná cizokrajných květů. A v útrobách hory se dobývaly ametysty. Místní němečtí starousedlíci dlouhá staletí věřili, že na hoře Krudum přebývá svatý Mikuláš a v předvečer svého svátku sestupuje dolů do údolí a dětem v dědinách rozdává dárky. Zároveň se šířila zvěst o starodávném kostele, který Mikuláši sloužil jako jeho svatyně. Četní dobrodruzi tady pátrali po pokladech. Nepatrným zbytkům neznámé stavby, co na pahorku v sedle pod Krudumem vystupovaly z lesní hrabanky, ovšem nikdo nevěnoval pozornost. Odborníci je považovali za bezvýznamné pozůstatky opevnění. Ale místní amatérští nadšenci, kteří se vyzbrojili kvantem archivních podkladů i starých map, tušili, že jdou najisto. A zhruba před čtvrt stoletím vykopali první pozůstatky bájného ztraceného kostela svatého Mikuláše. Pak už o místo konečně projevili zájem archeologové. Nakonec z nánosů půdy vysvobodili obdivuhodně zachované zříceniny středověké svatyně. Pompeje Slavkovského lesa se obnažily a vystoupily na denní světlo. S nimi znovu ožily polozapomenuté legendy o slavnostních mších, na které sem z jiného světa přicházejí duše horníků, co zahynuli při důlních neštěstích v šachtách Slavkovského lesa.
Výstavba kostela pravděpodobně souvisela se středověkou těžbou drahých kamenů. Navíc tudy procházely tehdejší komunikace. Zakonzervované vykopávky se staly oblíbeným výletním cílem, kam směřují hlavně lovci záhad, tajemna a citlivější osoby. Ty sem chodí načerpat energii. Pochmurné počasí přidalo opuštěnému kostelu magický náboj. Za lomeným obloukem gotického portálu se v polehlých studených mracích ztrácel vrchol legendárního Krudumu. Výstup na něj jsme odpískali. Z tamní rozhledny bychom nic neviděli. Vlhká mlha zalézala pod bundu. Však již brzy znovu po roce svatý Mikuláš sestoupí ze své hory dolů do údolí.
Atraktivní podhůří s žulovými giganty
I předpolí Slavkovského lesa chytne za srdce a stoprocentně vás na chvíli zdrží, než se odtud přemístíte do jeho výšin. V západním podhůří nejvíce strhnou pozornost Mariánské Lázně. Mě ale potěšily sousední Lázně Kynžvart. Nemyslím však tamní zámek, který sloužil jako reprezentativní rezidence císařského kancléře – knížete Klementa Václava Metternicha. Byť i ten je během listopadu zčásti přístupný. Mě oslovily partie okolo žluté značky mezi městem a železničním nádražím. Ty jsou navenek nezáživné. V reálu ale ohromí. Tady se v lese tyčí gigantická žulová masa Kynžvartského kamene. Opodál zase cestu vroubí rozházené balvany Medvědích kamenů i pár dalších bezejmenných skalek.
Divoké pralesy
- Hlavním magnetem Slavkovského lesa a středobodem turistiky je výjimečný komplex rašelinišť u Kladské, který doplňuje pitoreskní zámeček i návštěvnické centrum s expozicemi Domu přírody Slavkovského lesa.
- Další Mekku pro cestovatele představuje kaňon Ohře s rozeklanými věžemi Svatošských skal mezi Karlovými Vary a Loktem.
- Na třetí příčce zájmu jsou samozřejmě vývěry minerálek.
- Ovšem úplně stranou a zcela mimo zájem zůstávají tamní pralesy. Počátkem listopadu ještě oranžově září rozlehlé porosty starých buků jihovýchodně od Lázní Kynžvartu, kde se trasa zelené značky dotýká okraje přírodní rezervace Holiny, která chrání romantický divoký prales, co se dochoval na příkrých svazích pohoří.
