Za zvířecími rekordmany do údolí Dyje aneb Obří trpaslíci na Šobesu
Teplé jihomoravské slunce dělá s přírodou národního parku Podyjí pravé divy. Pod jeho paprsky zdárně roste nejen vinná réva, ale i celý zástup velikostních rekordmanů naší fauny. Ačkoli patří ve své kategorii mezi skutečné obry, budete se při jejich hledání přesto muset shýbnout až k zemi. Skrývají se totiž mezi stébly trávy nebo pod kameny viničních zídek.
Vinice Šobes připomíná sluncem rozehřátý drahokam navlečený na modrou stužku řeky Dyje a zasazený do rámu bukových či dubových lesů v okolí. Právě vzrostlé duby, přesněji řečeno jejich sladká míza, sem lákají na hostinu největší z našich brouků. Dospělí samci roháče obecného jsou se svými osmi centimetry skutečnými gladiátory podyjských lesů. Svá úctyhodná kusadla, podobná jelenímu paroží, používají ke stejnému účelu jako nápadníci v jelením stádě. Urputně se jimi přetlačují a bojují tak o právo první noci. Ačkoli jejich zbraně vypadají děsivě, nedokážou nijak vážně ublížit. Nenápadné samičky roháčů mohou svými neokázalými, ale mnohem praktičtějšími kusadly štípnout mnohem bolestivěji.
Roháči však nejsou jedinými velikostními přeborníky v Podyjí. V létě za soumraku vzlétají k obloze samečkové martináčů hrušňových, aby podle feromonových stop ve vzduchu hledali partnerky. Občas ale skončí pod lampami veřejného osvětlení, jejichž zář je přitahuje možná ještě neodolatelněji. S rozpětím křídel přes deset centimetrů, které z nich činí největší motýly Evropy, je opravdu těžké si jich nepovšimnout. Více při zemi se drží skoro šesticentimetroví tesaříci obrovští a v minulosti tu údajně žila i o víc než centimetr větší, dobře maskovaná saranče uherská s groteskně protaženou hlavou.
Kde je obrovská kořist, tam musejí být i gigantičtí dravci. Kudlanky nábožné se svými téměř devíti centimetry skutečně nejsou žádní drobečkové. K lovu mají navíc vybavení, které by jim záviděl leckterý lovec kožešin z amerického západu. Jejich trnité přední nohy, sepjaté ve falešné modlitbě, fungují jako sklapovací železa a zavírací nože v jednom. Hmyzí dravec je dokáže ve zlomku sekundy vymrštit vpřed a udolat jimi oběť stejně velkou, jako je on sám. Přerostlí lovci se skrývají i v podzemí mezi kořeny vinné révy. Své nory si tu hloubí skuteční příbuzní tropických sklípkanů. S délkou těla kolem tří centimetrů patří sice sklípkánci rodu Atypus mezi ty menší z pavoučích titánů, přesto však spolu se slíďákem tatarským bez větších problémů aspirují na titul největších pavouků u nás.
Zelený poklad
Srázné údolí Dyje, které občas připomíná spíše divoký kaňon amerického středozápadu, je skutečnou pokladnicí české přírody. Vinice Šobes přitom leží na dohled od nejpřísněji chráněné zóny národního parku Podyjí. Před vznikem parku se o ochranu zdejší přírody paradoxně postarala železná opona u rakouských hranic. Právě ona udržela v uctivé vzdálenosti socialistické zemědělce i jejich necitlivé metody hospodaření. Dnes si vinaři naštěstí dobře uvědomují, jaký poklad dostali do rukou, a používají zde ekologické způsoby pěstování révy.
Díky zdejšímu prostředí a unikátnímu klimatu se na Šobesu rodí výtečné víno. V minulosti si našlo svou cestu i na císařský dvůr ve Vídni a o mnoho let později se postaralo o malé královské faux pas, když si královna Alžběta nechala dolít lahodný nápoj ze stejné láhve podruhé, což se nedělá. Rulandské šedé z roku 1997 se dokonce probojovalo mezi tisícovku nejlepších vín světa a snad trochu přispělo i k tomu, že samotný Šobes patří mezi deset míst Evropy, která odborníci považují za nejlepší pro pěstování vinné révy.
Vinicím jižních zemí dokáže Šobes konkurovat díky zvláštnímu podnebí, které tak trochu připomíná skotské střiky v rostlinném podání. Teplé letní dny na jižním svahu střídají chladnější noci s ranními mlhami. Slunce tak podporuje zrání hroznů, zatímco noční klid ho zpomaluje natolik, aby se v nich stihlo nahromadit co nejvíce aromatických látek. Stejné podmínky vyhovují i šupinatým vyslancům středomořské přírody – ještěrkám zeleným. Na Šobesu i dalších vinicích Znojemska žijí ještěrky velmi hojně, a místní vinaři si je dokonce zvolili za maskota pro víno z těch nejpříhodnějších tratí.
Díky tomu se ještěrky zelené nevyhřívají pouze na terasách vinic, ale i na etiketách láhví vín, která z těchto teras pocházejí. Na Šobesu slouží ještěrky zelené za potravu největšímu a nejvzácnějšímu hadovi naší přírody, užovce stromové. Tato vinice je navíc unikátní tím, že jsou tu užovky velmi hojně. Kdo chce, může je během léta bez větších problémů pozorovat na viničních terasách ve společnosti všech tří dalších druhů užovek naší fauny. Taková hadí sešlost je sama o sobě výmluvným důkazem, že je Šobes rájem pro teplomilné tvory i rostliny.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: