Obec ztracená pod hladinou aneb Příběh moravské vodní nádrže Nové Mlýny
Dneska je moře obzvláště klidné. Na stříbrné hladině se zrcadlí celé okolí, vápencové štíty sahají k nebi i k hlubinám, osamělý ostrůvek zarostlý zelení a obletovaný racky a dalším ptactvem jako by byl prostý lidských stop. Ale není.
Rybářskou bárkou na kostelní ostrov
Rybolov má v této oblasti na povel pohořelické rybníkářství. Krom toho, chce-li někdo z dobrého důvodu a se speciálním povolením od krajského úřadu navštívit zmíněný ostrůvek s kostelem svatého Linharta, může se s chlapy od sítí a prutů domluvit na převozu. Potřebný štempl mám, a tak rybář Jiří Votava udílí v doku pokyny k nalodění na jeho bárku. Na nevelký kus pevniny míříme v doprovodu dvou pamětníků, abychom tam natočili záběry pro krátký televizní dokument. Člun zavrčí, aniž by se dal dlouho pobízet, a rozčeří stojaté vody.
Ledaskde jsem četl, že Věstonická nádrž je se svým kostelním ostrovem takovým moravským Bledským jezerem, které můžete navštívit ve Slovinsku. Dobře vím, že místní nemívají podobná přirovnání rádi, jako by naše krásy neobstály samy o sobě. Zní to možná atraktivně pro marketing destinací, ale odmítání takových přezdívek se nedivím. A už vůbec ne tady. S jedním z nejpopulárnějších slovinských turistických cílů, ze kterého tamní hoteliéři a majitelé parkovacích ploch ždímou, co se dá, má tichý a opuštěný novomlýnský chrám pramálo společného. Vypráví svůj zcela jedinečný a v lecčems smutný příběh. Stojí tu jako memento zničení a zatopení obce Mušov, která padla za oběť budování vodního díla. On přežil, jako jediná stavba.
Blížíme se, možná zrovna místy, kudy vedla centrální ulice. Někde tady měli mušovští obyvatelé své domovy, které bagry srovnaly se zemí. Trochu se mi, přiznávám, plní sen. Vždy, když jsem projížděl po nedaleké hlavní silnici z Brna na Vídeň vedené po hrázi nádrží, kostelík s oprýskanou omítkou přitahoval moji pozornost jako magnet. A pak už kotvíme. „Na jak dlouho to vidíte?“ vyzvídá Jiří. „Hodinku nebo dvě se tu jistě zdržíme,“ snažím se odhadnout. Náš kapitán protáhne údy a pohodlně se zatím usadí na přídi k odpočinku.
Vzpomínky v komínku fotografií
Cestičku ke vchodu do svatostánku si musíme prošlápnout, kdo ví, zda na ostrov za celou dobu, kdy se zmohla letošní vegetace, vkročil někdo další.
„V těchto místech stála školička, hned před kostelem. Taková malá pětitřídní. A ta náves okolo bývala blátěná, běhala tady domácí drůbež, husy, slepice. A psi samozřejmě. Prostě jak to dřív na vesnicích chodilo,“ vybavují se Zdence Zemánkové obrazy z minulosti a obrací při tom z komínku fotografií, které si vzala s sebou, jednu po druhé. Zrovna třímá scénu ze svatého přijímání, kterou kdosi před dekádami zachytil. Skupina dětí a zdejší farář se seřadili a usmívali do objektivu přímo tady u kostelní brány.
„Farářem byl pan Jičínský. Vynikající člověk, osobnost naší dědiny, rád na něho vzpomínám,“ rozpovídá se Václav Čermák, který tady jako kluk ministroval. „Je to 54 let, co jsem tady měl svatbu, a pětasedmdesát let uplynulo od mých křtin. Jsou to nostalgické vzpomínky. No, je to teďka smutný pohled,“ rozhlíží se po prázdném prostoru, když vkročíme dovnitř. Z oloupaných stěn shlížejí zbytky náboženských fresek, na výčnělek ve zdivu za pomyslným oltářem kdosi před námi položil obrázek Panenky Marie. Sluneční paprsky pronikají vytlučenými okny, jež onehdy vyplňovaly skvostné vitráže, a osvětlují varhanní chór. Být na něm nějaké píšťaly, myslím, že by se pod jejich tíhou zbortil. Železné tyče zapuštěné do zdí, aby je udržely jakžtakž pohromadě, ale svědčí o tom, že se někdo snaží památku zachránit. Také střecha má evidentně aspoň po základní rekonstrukci. To vše je dílem současného majitele, obce Pasohlávky, do které se z Mušova přestěhovala většina obyvatel.
„Můj tatínek byl poslední z mužů, kteří tady měli pohřeb. To bylo v pětašedesátém. Potom už se v Mušově pohřbívat nesmělo. Měli jsme zakázáno opravovat naše domy. Pak to trvalo ještě deset roků,“ pokračuje Václav, „přišlo úřední nařízení o vystěhování, začali jsme stavět v Pasohlávkách a v roce 1978 jsme se přesunuli do nového. Nějaké cihly a kameny si odtud lidé mohli odvézt, zbytek vsi stavebníci odstřelili a zahrnuli buldozery.“
Na dohled od kostela z ostrovní země trčí seschlý a rozeklaný akát, větvemi a pahýly se zběsile ohání na všechny strany, jako by jej stihla strašná smrt a křečovitý výraz té osudné chvíle mu zůstal vepsán v kornaté tváři. „Býval obrovský, ale to vlhko mu asi nesvědčí, tak to vzdal. Stávala pod ním socha, tady ji mám na fotce, podívejte,“ listuje Zdenka znovu svým archivem, „na podstavci jsme jako děti sedávali a pod tím stromem jsme si hráli. Třicet metrů od něho byl náš dům.“
Úspěch, nebo katastrofa?
Nejen domovy ale zmizely pod hladinou, vodnímu dílu musela ustoupit i archeologická naleziště či rozlehlé lužní lesy, které se řadily k největším přírodním vzácnostem tehdejšího Československa a svého druhu i celé Evropy. I proto kritici projektu dodnes mluví o ekologické katastrofě. Neudála se ale jen tak pro nic za nic a zničehonic, o úpravách na toku řeky Dyje se debatovalo celá staletí. Aby ne, v obdobích bez deště podpálavskou krajinu odedávna spalovalo sucho, které pak čas od času spláchly ničivé povodně. A tak soužené obyvatelstvo, Mušovany nevyjímaje, volalo po vodohospodářské ochraně. Bylo ale zapotřebí narýsovat do územních plánů tak megalomanskou přehradu s rozlohou větší než 30 kilometrů čtverečních? Těžko říct. Možná se chtěli bolševičtí inženýři zaskvět a vymyslet něco, nad čím žasne pracující lid veškerého budovatelského světa. Možná vše naopak mělo svůj obhajitelný význam, zemědělci získali zdroj závlahy a rekreační plocha se také hodila, ať už si rekreanti o kvalitě zdejší vody myslí cokoliv. Zastánci nadto zdůrazňují nenahraditelnou roli nádrží právě v dobách záplav i sucha. Černobílé to není, Bůh suď.
Zrovna rybáři asi také patří mezi ty, kdo si na existenci vodního díla nemají proč stěžovat, protože jim přináší živobytí. I když my jsme kapitánovi naší bárky přinesli spíš jen starost navíc v pracovním dni. Jiří nás na holičkách, rozumějte na ostrově, nenechal a počkal, až se vypořádáme se všemi úkoly. Tak moc děkujeme a „Petrův zdar!“, jak se velí pozdravit mezi lidmi od fochu. Můžeme vyrazit na plavbu zpět.
Zázračná obnova
Nevím, jak Bůh soudí, ale na každý pád dává přírodě mimořádné schopnosti vypořádat se se sebevětšími zásahy člověka, pokud k tomu dostane příležitost. V někdejších lužních lesích žilo obrovského množství druhů mokřadního ptactva, dnes jich do oblasti zavítá zlomek, ale i tak právě střední z novomlýnských nádrží stále platí za výjimečnou lokalitu. V roce 1994 se stala chráněnou rezervací a v roce 2005 součástí soustavy Natura 2000, tedy územím s výskytem vzácných opeřenců. Proto také kostelní ostrov zůstává běžně nepřístupný. Plujeme pak kolem dalších ostrůvků, totiž umělých pevnin, pastvišť a vlnolamů, které tu správci nechali vystavět k potěše ptačích návštěvníků. Opodál se pak zvedají nánosy řek Jihlavy a Svratky, jejíž ústí do Dyje vodohospodáři také nechali zatopit. Toky si ale proudily po svém, inženýrských plánů nedbajíce, a co po cestě posbíraly, navrstvily tady v sedimentech. Vynořily se tak kousky nové země utvořené z říčních usazenin, na nichž se rozbujela vegetace. Kouzlo. Zrovna tak jako v Betlémě.
Nenechte se mýlit, stále zůstávám pod Pálavou. Z přístavu pohořelického rybníkářství mířím k severnímu břehu Věstonické nádrže, do přírodní památky s biblickým názvem. Bývala to vytěžená štěrková jáma, která tu zůstala dlít vyhloubená po odchodu dělníků. Právě odtud si brali materiál pro stavbu přehrady. Teď je to zelená oáza plná vzrostlých stromů, mokřadů a tůní a vůbec džungle, která jako by nikdy nezažila ze strany lidí a jejich techniky žádné útrapy.
Dát přírodě šanci
Miroslav Šebela právě postává na břehu jednoho z betlémských jezírek, v ruce třímá dalekohled a střídavě do něho hledí, aby nepropásl žádný příběh života, jichž se tu odehrává požehnaně. V roce 1975 nastoupil jako zoolog do Moravského zemského muzea a s kolegy se jezdil dívat, jak tady pod nájezdem buldozerů a dalších těžkých oblud mizí všechno cenné. Aspoň tak to musel vnímat člověk jeho ražení.
„Vypadalo to tady jako po válce. Válely se tu larzeny a trosky pobořeného kravína. Všechno tady nechali. Prosakovala tu ale spodní voda a ta byla nádherně čistá,“ vzpomíná Miroslav na dobu, kdy v rámci výzkumu zachraňoval obojživelníky překotně prchající z odlesněného území. Tady pro ně našel útočiště. Mimoděk ale pak navíc pozoroval úžasné procesy vzmáhající se přírody na místě, kde byste nad ní nejspíš zlámali hůl.
„Jezdil jsem sem skoro každý týden a pořád něco fotografoval, měřil a vážil. A všiml jsem si něčeho, co s těmi obojživelníky přímo nesouviselo. Objevil se tu první trs nějakého orobince a druhý rok v něm hnízdila lyska. Za dva roky vyrostly čtyři trsy a k lysce se přidala slípka zelenonohá. Za pár let se tu usadilo deset párů husí, které se z té velké přehrady vytrácely. Daly se tu v tichosti sledovat úžasné věci. Byla to ta přirozená obnova. Ona se vždycky rozletí, stačí, když dáme přírodě šanci,“ věří a zaníceně popisuje zázrak, jenž se tu stal. Kéž se děje víc takových.
Spíš to prý ale vypadá na pravý opak. Ne přímo tady, v Betlémě, ale na Střední nádrži, kde by vodohospodáři rádi po letech zase zvýšili dříve sníženou hladinu. Pětatřicet centimetrů navrch by znovu zaplavilo to, co se dosud dokázalo zmátořit. „Všechno se tu utopilo. Pak byla chvíli Střední nádrž vypuštěná, leccos tam vyrostlo a utopilo se to podruhé. A jestliže jsme nepoučitelní, utopí se to i potřetí,“ rozčiluje se Miroslav, ale ať to dopadne jakkoliv, snad mu bude potěchou onen betlémský zázrak. Hodně se o něj totiž zasloužil, díky němu zdejší příroda dostala šanci.
Pomozte unikátu
Peníze obce Pasohlávky stačí spíš jen na konzervační práce než pořádnou opravu. Pokud vám osud kostelíka není lhostejný, můžete přispět na webu kostelmusov.cz. Ač tomu současný stav moc nenapovídá, jde o památku velkého významu: patří mezi nejstarší románské svatostánky u nás, o němž se objevily zmínky už v roce 1276.
Z mušovské historie
Obec Mušov patřila mezi nejstarší v regionu, založili ji němečtí osadníci ve 13. století. Stejně jako u kostela se první písemná zmínka datuje do roku 1276. Někdejší katastrální území však poskytlo důkazy o dávnějším osídlení, ve 2. století za dob markomanských válek tady stával římský vojenský tábor i se zděnými budovami. Tuto historii dnes připomíná expozice zvaná Brána do Římské říše, kterou najdete na kopci Hradisko. Velké stěhování Mušov nezažil jen v 70. letech, ale už asi o 30 let dřív. V roce 1945 museli zdejší obyvatelé opustit domov kvůli svému německému původu.
Naučná stezka Věstonická nádrž
Ostrůvek a kostel svatého Linharta jsou návštěvníkům zapovězeny, vypravit se ale můžete po obvodu Věstonické nádrže na trasu zdejší naučné stezky. Na asi 12 kilometrech a šesti zastaveních se dozvíte vše o Mušovu, kostelíku, stavbě nádrží i lužní krajině.
Na Pálavu méně vytíženou trasou
Pokud vás zlákají vápencové štíty Pálavy, které se nad vodním dílem Nové Mlýny vypínají, máte několik možností. Červeně značená trasa od Dolních Věstonic přes Pavlov a směrem na Mikulov bývá trochu přetížená. Můžete tedy zkusit jinou variantu a vyrazit třeba po zelené z Horních Věstonic. Půjdete kolem skály Martinka a Soutěskou směrem k obci Klentnice, poblíž které se nacházejí pozůstatky zaniklé kapličky svatého Antonína. A nejen od ní jsou nádherné výhledy.
