S hlavou vzhůru. Ženy, které prošly peklem, aby změnily svět
Jsou jich tisíce. Žen, které se narodily v prostředí, ve kterém neměly vyniknout, ale nepřestaly jít dál, všem navzdory. A zapsaly se do dějin. Vybrala jsem několik z těch, které jsou u nás méně známé, ale jejich jména by neměla zapadnout. Společně totiž ovlivnily životy milionů lidí.
Balúčistán: žena vs. kmenové právo
Krajina za oknem auta je suchá, ostrá a tvrdá. Stačí jeden pohled a je jasné, že život tady není procházkou, ale bojem za každý den a za každou minutu. O tom, kolik lidí zde boj prohrálo, svědčí prázdné, vylidněné vesnice i obydlí, odkud lidé odešli za lepším, nebo alespoň za nadějí. Život zde však nediktují jen náročné podmínky prostředí, ale také náboženství a archaické společenské pořádky.
Balúčistán je největší a zároveň nejméně osídlená provincie Pákistánu a rozkládá se na jihozápadě země při hranicích s Íránem a Afghánistánem. Naoko pustý region skrývá významné nerostné bohatství, včetně zemního plynu a mědi. Navzdory tomu ale oblast dlouhodobě patří k ekonomicky nejméně rozvinutým částem země, což přispívá k napětí mezi místními lidmi a centrální vládou. Ekonomická zaostalost pak jen pomáhá zacyklit tradiční nastavení společnosti, ovšem také napětí mezi Balúči a centrální vládou, které pramení z marginalizace, ze sporů o nerostné zdroje, ale také ze snu o vlastním státě.
Společenské uspořádání v pákistánském Balúčistánu je do značné míry založeno na kmenových strukturách, které formují každodenní život i politickou dynamiku. Základní jednotkou je kmen (qawm), v jehož čele stojí náčelník (sardár), jehož autorita vychází z tradice, rodového původu i jeho osobní schopnosti zajišťovat ochranu a řešit spory. Loajalita ke kmeni často převažuje nad loajalitou k Pákistánu, což komplikuje prosazování centrální moci. Jedinec je tedy nejdříve Balúčem, členem kmene, až pak Pákistáncem. Kmenová společnost je zde, podle očekávání, patriarchální, s důrazem na čest, pohostinnost a dodržování tradičních kodexů chování, které regulují vztahy mezi jednotlivci i skupinami.
Z náboženského hlediska je většina obyvatel Balúčistánu sunnitskými muslimy, přičemž islám je důležitou součástí identity, v praxi se ale často prolíná s místními tradicemi a kmenovými zvyklostmi. Významnou roli hraje také súfismus, jehož svatyně a místní světci (pírové) mají vliv na duchovní život komunit. Náboženství zde není jen souborem dogmat, ale i sociálním pojítkem, které doplňuje a někdy i překrývá tradiční kmenové struktury. Nicméně stejně jako zákony státní se i zákony náboženské ohýbají před zákony kmenovými. Co rozhodne džirga, rada starších, to náboženství ani stát nezmění.
Do tohoto prostředí se v roce 1972 ve vesnici Mírwálá narodila Muchtár Máj. V Mírwále žilo několik klanů, které spolu neměly nejlepší vztahy, a bylo to do velké míry jejich ekonomické zázemí, které diktovalo jejich moc. V roce 2002 Muchtářina dvanáctiletého bratra odvlekla skupinka mužů z mocnějšího klanu a znásilnili jej. V patriarchální společnosti, kde jsou ženy tlačeny do domů, bohužel nic neobvyklého. Ne běžného, ale ne neznámého. Aby se vyhnuli soudu, obvinili jej ze vztahu s jejich starší sestrou. Podobně jako v mnoha jiných případech zasedla džirga. Muži byli odsouzeni za sodomii a mladík byl souzen za smyšlené obvinění o vztahu se starší ženou. Džirga určila, že bratr si má vzít onu sestru, a aby byly rodiny navždy spojeny, jeho sestra, Muchtár, se má provdat za muže z vedlejšího klanu. Vesničané ale s verdiktem nesouhlasili – rozhodli, že nemanželský sex musí být potrestán nemanželským sexem. Muchtár byla odvlečena a několika muži znásilněna.
V kultuře konzervativního Balúčistánu se od ženy v takové situaci očekávala sebevražda či od rodiny vražda ze cti. Ztráta panenství je takové pošpinění, že nehraje roli, jak k němu došlo. Muchtár se však zachovala zcela opačně: rozhodla se mluvit. S pomocí místního imáma, muslimského duchovního, a médií případ vynesla na veřejnost a své násilníky dohnala před soud. Následný soudní proces trval téměř desetiletí a stal se symbolem střetu mezi sekulárním právem a hluboce zakořeněnými kmenovými zvyklostmi. Přestože první instance v roce 2002 vynesla šest rozsudků smrti, odvolací soudy v letech 2005 a 2011 většinu pachatelů osvobodily pro nedostatek důkazů. Údajně byli falešně obviněni.
Místo odchodu do bezpečí v zahraničí se Muchtár rozhodla zůstat ve své vesnici a bojovat za změnu od základů. Z finančního odškodnění, které obdržela od vlády, založila nadaci a postavila první dívčí školu v regionu. Její filozofie je prostá, ale mocná: věří, že pouze vzdělání může vymýtit nevědomost a kruté tradice, které umožňují násilí na ženách. Dnes její organizace Mukhtar Mai Women’s Welfare Organization provozuje školy, ženské centrum a poskytuje pomoc obětem domácího násilí. O jejím příběhu si můžete přečíst i v češtině v její autobiografii Zneuctěná.
Keňa a Zelený pás
Keňa, země, kde se červená půda vpíjí do chodidel a obzor se rozestupuje do nekonečných savan, dýchá rytmem, který je starší než paměť. Vysoko nad ní se tyčí Mount Kenya, tichý svědek proměn času, zatímco vítr prochází krajinou a nese s sebou příběhy stromů, které tu kdysi stály v hustých, živých pásech zeleně.
Právě v této krajině se zrodila myšlenka, že péče o zemi je zároveň péčí o lidi. Green Belt Movement začalo jako tiché sázení stromů – rukama žen, které vracely krajině to, co jí bylo dekádami kácení odňato. Každý zasazený strom byl malým gestem odporu i naděje, kořenem zapuštěným nejen v půdě, ale i v důstojnosti.
Za tímto hnutím stála Wangari Maathai, žena, která viděla v krajině víc než jen přírodu – viděla v ní paměť, budoucnost i spravedlnost a navždy změnila pohled na propojení ekologie, lidských práv a postavení žen. Její životní příběh je fascinující ukázkou toho, jak může odvaha jednotlivce podlomit základy autoritářského režimu.
Wangari (1940–2011) založila hnutí Green Belt Movement v roce 1977. Její vize byla geniálně jednoduchá: motivovala venkovské ženy, aby sázely stromy. Tím neřešila jen ekologickou katastrofu v podobě odlesňování a eroze půdy, ale také sociální krizi. Ženy díky výsadbě získávaly drobné finanční prostředky, čímž rostla jejich ekonomická nezávislost, a zároveň měly dřevo na topení blíž u svých domovů, což je chránilo před nebezpečím při dalekých cestách za palivem.
Nezastavila se však jen u ekologie. Stala se hlasitým kritikem zkorumpovaného režimu prezidenta Daniela arapa Moie, který se proměnil v politický střet, jehož cílem bylo umlčení ženy, která si dovolila zpochybnit patriarchální a korupční základy keňského státu. Režim proti ní nasadil celý arzenál represivních nástrojů – od veřejného ponižování přes fyzické násilí až po věznění.
V rovině rétoriky se Moi snažil Maathai zdiskreditovat skrze genderové stereotypy. Veřejně ji označoval za „šílenou ženu“, která nerespektuje africké tradice a „trápí“ muže. V parlamentu byla vysmívána za svůj rozvod, což mělo v tehdejší konzervativní společnosti zpochybnit její morální integritu. Cílem bylo vykreslit ji jako nebezpečný západní element, který rozvrací rodinné hodnoty.
Když slovní útoky nezabraly, nastoupila hrubá síla. V roce 1989 Maathai úspěšně zmobilizovala mezinárodní tlak a zastavila stavbu šedesátipatrového mrakodrapu v městském rekreačním Parku Uhuru v Nairobi, čímž připravila vládní elity o obrovské zisky z úplatků. Režim se pomstil jejím vyhoštěním z univerzitní kanceláře a opakovaným zatýkáním. Nejdramatičtější momenty nastaly v roce 1992 kdy byla při pokojné hladovce za propuštění politických vězňů policií zbita do bezvědomí.
O několik let později jí byla při obraně lesa Karura v roce 1999 rozbita hlava. Navzdory výhružkám, násilí a neustálému sledování tajnou policií neustoupila. Její nezlomnost nakonec vedla k tomu, že v roce 2002, po pádu Moiova režimu, byla zvolena do parlamentu s drtivou podporou 98 procent voličů. Ukázala tak, že ani nejtvrdší státní šikana nedokáže zlomit ženu, která za sebou má pravdu a miliony zasazených stromů.
Jejím největším odkazem je zjištění, že ochrana přírody je neoddělitelná od demokracie. Dokázala, že hnutí vedené ženami může být silnější než armáda. Díky ní bylo v Africe vysázeno přes padesát milionů stromů a miliony žen našly svou důstojnost a hlas. Ukázala, že i ten nejmenší čin – zasazení semínka – může být revolucí.
Irák a jezídská genocida
Krajina Sindžáru se zvedá z planiny severního Iráku jako dlouhý, tichý hřbet, který pamatuje víc, než je ochoten vyprávět. Na první pohled působí nehostinně – suchá zem, vítr nesoucí prach a slunce, které neodpouští. Navzdory tomu ale zachraňují. Hory Sindžáru byly po staletí útočištěm – místem, kam se lidé uchylovali, když svět dole přestal být bezpečný. Naposledy otevřenou náruč jeho hor využili v roce 2014 jezídi, když se na Sýrii a Irák snesl temný mrak Islámského státu.
Jezídismus je starobylé náboženství, jehož stoupenci dnes žijí především v severozápadním Iráku. Jejich víra kombinuje prvky starých mezopotamských náboženství, zoroastrismu, islámu i křesťanství, je esoterické a přenášené ústní tradicí. Ústřední postavou je Melek Táús, „Paví anděl“, který je v jezídské kosmologii správcem světa. Právě nepochopení této postavy vedlo v minulosti k mylnému obviňování jezídů z „uctívání ďábla“, což přispělo k jejich pronásledování a ke snahám muslimů i jiných se jezídské komunity zbavit. Během posledního z pokusů, když na jejich domovinu Sindžár zaútočil Islámský stát, došlo k brutálním masakrům, tisíce mužů byly zabity a ženy a děti uneseny, zotročeny nebo násilně islamizovány. Ti, co přežili, uprchli do hor a později do uprchlických táborů.
Za dvanáct let trauma nezmizelo, nezmizely ani tábory a ani vzpomínky. Neví se, kolik jezídů zemřelo ani kolik jezídek je stále v nelidských podmínkách vězněno. O objevení a propuštění otrokyň nepřestávám číst ani sedm let po pádu ISIS. Ty, co se z okovů dostanou na světlo, pak v táborech zjistí, že z jejich vesnic ani rodin už nezbyl jediný. Jezídské trauma tedy opravdu neskončilo. Naštěstí má ale své mluvčí. Jednou z nich je Nadja Murad, sama sedmkrát prodaná jako otrokyně.
Život jedenadvacetileté Nadji se zhroutil v srpnu 2014, kdy byla stejně jako tisíce dalších jezídských žen zajata a držena jako sexuální otrokyně, zatímco její matka a šest bratrů byli při masakru zavražděni. V zajetí na rozdíl od mnoha jiných byla jen krátce, asi tři měsíce. Podařilo se jí uprchnout díky pomoci muslimské rodiny v Mosulu, která ji propašovala do bezpečí. Nicméně namísto toho, aby se stáhla do ústraní se svým traumatem, rozhodla se o prožité hrůze veřejně promluvit, čímž prolomila hluboké společenské tabu. Její svědectví před Radou bezpečnosti OSN v prosinci 2015 se zapsalo do historie jako jeden z nejsilnějších momentů v sídle této organizace.
Bylo to poprvé, kdy přeživší sexuálního otroctví z rukou Islámského státu promluvila přímo k nejmocnějším diplomatům světa. Ani poté ale nezmizela z očí – v roce 2018 získala jako první Iráčanka Nobelovu cenu za mír. Její nadace Nadia’s Initiative se zaměřuje na obnovu komunit zasažených genocidou a prosazuje legislativní změny, aby sexuální násilí bylo celosvětově uznáváno jako válečný zločin. Vedle toho se Nadja také vdala, a to za Abída Šámdína, jezída, který se zasloužil o propuštění mnoha žen z otroctví. Její kniha Poslední dívka je přeložena do češtiny.
Nadja není jedinou, kdo se o pomoc jezídům snaží. Bez zásahů jezídských aktivistů, lékařů a psychologů, kteří v době genocidy tlačili na konzervativní duchovní, by se komunita nikdy nevzpamatovala. Vždyť jeden z prvních návrhů byl, že znásilněné ženy coby hanba společnosti (!) by měly být uzavřené do domovů a nikdy nevyjít ven. Jen díky nejvyššímu duchovnímu, zesnulému Bábá Šajchovi, se tomu tak nestalo a dívky se mohly vrátit k rodinám. Díky mnoha dalším, jako je psycholog Mírzá Dinnájí nebo gynekoložka Negham Nawzád Hasan, se stovky dívek dočkaly normálního života a pomoci.
Niger a čtvrtá žena
Severní Niger je krajinou ticha, prostorem s vlastním rytmem – pomalým, vytrvalým, neměnným. Z nekonečných rovin se občas zvedají tmavé hory, jako by země na chvíli promluvila, než se znovu ponoří do mlčení. Stejný je i život lidí. Pomalý, neměnný a tradiční. Je to svět, kam každá změna přichází s ohlušujícím rachotem, při kterém se staré boří.
Když nad pláněmi Nigeru zazní svolávání k modlitbě, jsou to muži, kdo se vydává směrem k mešitám, zatímco ženy se odebírají do úkrytů svých obydlí. Náboženství tu ženám nepatří stejně jako veřejná moc nebo vliv. Navzdory tomu se objevily takové, které ve složitých patriarchálních strukturách dokázaly navigovat tak, že se staly ikonami pro celá hnutí. Jednou z nich je Mamma Kiota.
Tato poslední z žen, které formovaly svět, do našeho nastoleného žánru ne zcela zapadá. Měla totiž to štěstí, že byla ušetřena násilí a bolesti. Své místo si ale zaslouží, protože se o ně musela probojovat skrze společnost dominovanou muži. Propojila svůj život s vírou a nabídla ženám cestu emancipace v rámci náboženského světa. Peklem si tedy neprošla, ale na růžích ustláno rozhodně neměla.
Oumoulkhairy Niasse, v celém muslimském světě známá pod úctyhodným jménem Mamma Kiota, se narodila v roce 1941 v Senegalu do jedné z nejvlivnějších náboženských rodin západní Afriky; jejím otcem byl šejch Ibrahím Niasse, vůdce v Africe nesmírně vlivné větve řádu Tidžáníja. Byl to on, kdo ji učil o očištění, vzdělání a službě komunitě.
Jak nejlépe sloužit, na to ale ona přišla sama – jako žena přes šedesáti lety měla jen málo prostředků, jak se dostat k moci. Tím nejlepším byla dobrá svatba. Za muže si vyhlédla šejcha Abúbakara Hassúmího z Nigeru, který byl vůdcem Tidžáníje, a požádala jej, aby se mohla stát jeho čtvrtou ženou. Pro nás nepředstavitelné! V islámu ale muž musí s každou ženou nakládat stejně a rovnocenně a ona skrz něj viděla cestu k aktivismu.
Její původ a postavení jejího muže jí v rámci náboženské společnosti otevřely dveře a po boku manžela, který byl hluboce osvíceným učencem, začala Mamma Kiota budovat své životní dílo. Šejch Hassúmí svou ženu podporoval, a co víc, poskytl jí náboženskou legitimitu, která je v hluboce konzervativním Nigeru nezbytná.
Mamma Kiota využila své postavení manželky chalífy k radikální proměně postavení žen v západoafrickém islámu. V roce 1994 založila organizaci Džamiat Násirát ad-Dín (Sdružení pomocnic náboženství), která dnes čítá přes dvě stě tisíc členek. Prostřednictvím této sítě učí ženy, že islám jim neupírá právo na vzdělání ani na ekonomickou nezávislost. Ve vesnici Kiota vybudovala rozsáhlý komplex franko-arabských škol, kde se náboženské studium prolíná s moderními vědami.
Její úspěch spočívá v tom, že emancipaci žen neprosazuje jako západní import, ale jako integrální součást náboženské cesty. Pro své následovnice je „Mámou“ – duchovní matkou, která skrze modlitbu a vzdělání vede africké muslimky k důstojnosti. Po smrti svého manžela v roce 2004 pokračuje v jeho odkazu a zůstává morálním kompasem nejen pro Niger.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2026.
