Chorvatsko bez turistů, zato s mystikou. Objevte pohanská hradiště i falické náhrobky
Chcete Chorvatsko bez tvrdé komercializace přírodních krás i kulturních památek? I tady najdete takřka liduprázdné oázy, kam tento trend doposud nedorazil. Pár jich leží v dosahu pohodlného jednodenního výletu z riviéry u Zadaru či Šibeniku.
Kousek od jižního okraje pohoří Velebit vybíhá z členitého jadranského pobřeží takřka uzavřený záliv. Říká se mu Novigradské moře, neboť skutečně působí jako samostatná vodní plocha. Od zbytku přímoří Dalmácie se ale markantně liší. Už proto, že se ho bezprostředně nedotýkají strmá úbočí hor. Monumentální rozeklaný Velebit akorát líbivě pózuje na pozadí. Vstupní bránu Novigradského moře tvoří dva Maslenické mosty, jejichž elegantní oblouky se symbolicky klenou vysoko nad úzkým průlivem. Ten propojil Novigradské moře s mateřským Jadranem a silně připomíná severský fjord. Jenže namísto chladné žuly prostřídané zelenou trávou vroubí průliv ostré útesy vápence i rozpálená suťoviska krasové polopouště, kde se udrží jen nízká vegetace ošlehaná větrem. O kus dál ale již třímají žezlo subtropy Středomoří s porosty sosen vonících pryskyřicí, cvrkotem cikád i hájky dubů cesmínových, co odolaly požárům.

Chorvatsko bez mamutích hotelů
Zatímco po „novém“ Maslenickém mostě vede dálnice, „starý“ most, který je ikonou infrastruktury Jadranské magistrály, patří k oblíbeným vyhlídkovým zastávkám. Původní „starý“ most byl ale počátkem války vyhozen do povětří a teď průliv přemosťuje replika. Kromě přibližně čtyř dědin vroubí břehy Novigradského moře také pitoreskní starobylé městečko Novigrad, jež mu dalo jméno. Novigrad dýchá typickou atmosférou Jadranu. Jeho kamenné domky se malebně vlní podél rukávu klikatého zálivu.
Novigradské moře znamená především klid. Čas tu plyne v ležérním tempu a nakažlivá pohoda svádí k nicnedělání. Autentický ráz tamního pobřeží nehyzdí žádné mamutí hotely ani velkokapacitní resorty. Ubytování poskytují soukromníci a pár skromných kempů. Z letovisek na pobřeží Novigradského moře čiší duch původní Dalmácie i někdejší „Jugošky“. Rovněž skromné pláže se vymykají jadranské klasice. Namísto standardních hrubých oblázků tady převažuje jemný štěrk. A chvílemi se přihlásí o slovo rovněž písek, jenž sem vnesl příchuť Karibiku.

Slaniska, mořská levandule a léčivé bahno
Nás Novigradské moře přivítalo závěrem září. Prvním letoviskem v blízkosti magistrály je vesnice Posedarje. Nedaleká pláž uchvátí nadýchaným pískem a ostrůvkem s rázovitým kostelíkem Ducha svatého, kam se z pevniny dojde po lávce. Ikonická svatyně zvenčí působí, jako by se její kamenné zdivo i střešní krytina navzájem slily do kompaktního ostrohranného útesu, který ozdobil ostrov na dávném prvopočátku světa.
Letní bar už naštěstí nefungoval. Pláž byla sympaticky poloprázdná. Sezona definitivně skončila. Slunce ztratilo palčivost a příjemně hřálo. Mírný větřík čeřil hladinu. Ale voda pořád byla teplá. „Z pláže můžeš jít rovnoběžně s pobřežím i půl kilometru do moře a voda ti dosáhne nanejvýš nad kolena,“ upozornil mě místní senior. A taková netradiční procházka, kdy se dokola leskne liduprázdná vodní plocha, nad hlavou se modrá kýčovité azúro a jedinou známkou života jsou plující labutě, dokonale zrelaxuje mysl.

Encyklopedie podotýkají, že voda v Novigradském moři je brakická. Zde na jeho západě ale pořád vynikala intenzivní slanou chutí. Současně se tam střídal příliv s odlivem. Písečná pláž na obou stranách přecházela do bažinatých slanisek. V nich zářily sytě růžové stonky slanorožce a mezi trávou vystupovaly modravé kvítky limonky, které se říká mořská levandule.
Jemný písek ovšem tvoří jen horní vrstvu povrchu dna. „Projdi se ke kraji,“ ukázal chlapík odvedle k bujné džungli rákosí a tamaryšků. „Když tam trošku hrábneš pod písek, narazíš na černé bahno. Má léčivé účinky!“

Křižovatka bouřlivých dějin
Na jih od Novigradského moře se zvedá přívětivá prosluněná pahorkatina Ravni Kotari, prý nejúrodnější region dalmatského přímoří. Políčka, pastviny a olivové sady se tu střídají s domky rozházených osad, nad širokými obhospodařovanými dolinami se vypínají nízká suchá návrší porostlá řídkou macchií. Tu se už pohybujeme mimo turistické zóny. „Včera jsem byl u tamního vinaře,“ povídal mně v Posedarji soused, který odtud pochází, nicméně dlouhá desetiletí žije na Západě. „A láhev prémiového vína, za jakou se ve Francii běžně platí nejméně čtyřicet eur, mě vyšla na dvanáct,“ podotkl. Mýtus o „předraženém“ Chorvatsku je chvílemi fakt fikce.
Stopy devadesátých let, kdy kolem zuřila válka, téměř zmizely. Ravni Kotari jsou etnicky promixované. Katolické vesnice se střídají s pravoslavnými. Předtím tu mezi sebou zase soupeřily Benátky a osmanská říše. Období nadvlády tureckého půlměsíce pořád připomíná název osady Kula Atlagić, který naznačuje, že se v ní zřejmě tyčila obytná věž mocného bosenského rodu Atlagićů. Naopak uvnitř pravoslavné dědiny exotického jména Islam Grčki se dochovala opevněná tvrz legendárního vojvody Stojana Jankoviće, jenž pod benátskými prapory v doprovodu svých Dalmatinců statečně bojoval s Turky.

Centrem oblasti je městečko Benkovac, kterému dominuje středověký kastel Benkovićů. Svoje otisky kolem něj zanechaly též mnohem starší epochy naší civilizace. Touha po poznání nás přivedla do polí před vesnicí Predraga. Tady uprostřed trávy vyčnívaly opuštěné trosky raně křesťanského kostelíka archanděla Michaela (sveti Mihovil). Původně se k svatyni datované do 9. století přimykal klášter. Vznikl na základech starořímské usedlosti. Kostelík chytne za srdce svým půdorysem o tvaru šestilístku, který vymezují zaoblené apsidy. Infopanel tu chyběl, jen malá tabulka ukazovala správný přístup. Ke spočítání webových recenzí bohatě postačil jeden prst a internetové prameny svatyni věnovaly maximálně čtyři řádky. Taková místa zbožňuji! Zbytky kostelíku zanotovaly krátkou předehru. To nejlepší teprve klepalo na dveře.

Falické náhrobky a kyklopské zdivo
Zhruba severovýchodně od Benkovce se táhne pás lomů, kde se těží proslulý benkovacký vápenec. Vyznačuje se hřejivými tóny béžové barvy. „Benkovaćki kamen“, jak zní jeho produktové označení, má široké spektrum uplatnění. Používá se k dekorativním účelům i ve stavebnictví. Vynikajících vlastností kamene si povšimli již během starověku. Tenkrát tudy vedla klíčová komunikace. Oba důvody se pak přetavily do vzniku sídla, z něhož se záhy stalo honosné město Asseria, jenž vyrostlo na návrší u osady Podgradje.
Tentokrát se moje intuice mýlila. Díky balkánským zkušenostem jsem namísto navigace upřednostnil zašlou směrovku. A pochopitelně jsme skončili na makadamu, byť k Asserii vede i asfaltka. Náhle macchii vystřídaly masivní hradby. Gigantické bloky kyklopského zdiva signalizovaly, že život Asserii vdechli původní obyvatelé Dalmácie, a to Ilyrové. Na těžké monolity navazovalo opevnění, jež zbudovali antičtí Římané. Ovšem i po porážce ilyrského kmene Liburnů v Asserii žilo etnicky smíšené obyvatelstvo. Osobitou ilyrskou kulturu silně ovlivnilo starověké Řecko. To se promítlo i do pamětihodností Asserie.

Kráčíme kolem opevnění obloženého u paty ozdobnými deskami, co kdysi krášlily slavobránu triumfálního oblouku věnovaného císaři Trajánovi. Tento imperátor Asserii navštívil v předvečer tažení proti nezkrotným Dákům. Naproti hradbám naši pozornost vzbudil špalír záhadných kónických megalitů, které evokovaly robustní penisy. V reálu se ale jednalo o unikátní náhrobky charakteristické pro Liburny. Odborníci je označují termínem „cippus“. Asseria totiž byla kamenickým centrem, kde ilyrští mistři tyto náhrobky vyráběli z benkovackého vápence.
Římskou slávu Asserie ukončilo závěrem 6. století stěhování národů. Opětovný život osiřelým rozvalinám Asserie zčásti navrátil středověk. Na základech bývalého antického fóra vyrostl jednoduchý katolický kostel. Patronem venkovské svatyně, která nezapře středomořský šarm, je Duch svatý. Do vesnice je z ní hodně daleko. Na přilehlých pláních mezi zarostlými ruinami pouze teskně fouká vítr. A v dálce se zubatí rozostřený hřeben Velebitu.

Odpoledne se naklonilo do podvečera. Opodál cinkaly ovčí zvonky a od dědiny štěkali psi. Jediná lidská duše, kterou jsme potkali, byl místní mladík, jenž si vyšel na procházku. Zhruba patnáct let existuje projekt archeologického parku Asseria. Zatím se však moc neděje. Některé úseky zdí evidentně absolvovaly konzervaci. Archeopark sem určitě přitáhne návštěvníky. Zároveň Asseria ztratí kus podmanivého genia loci.
Magická Bribirska glavica
O dvacet kilometrů dále k jihovýchodu, přesně po směru orientace přilehlých horstev Dinárské soustavy, se nad odlehlou osadou Bribir rýsuje osamělý stolový vrch Bribirska glavica. Ten jako vysoký ostrov nápadně vystupuje z rovného krasového polje. Svou vůdčí pozicí přímo svádí k založení hradiště. Což se pochopitelně v minulosti stalo.
Dějiny tu kreslí stejnou linii: nejprve pravěcí lidé, po nich ilyrští Liburnové a následně Římané, kteří tam vystavěli městské sídlo Varvaria. Pak do hry vstoupila chorvatská hrabata Šubićové, co si mezi antickými pozůstatky zbudovali šlechtickou rezidenci. Později se na Bribirské glavici opevnili Benátčané i Turci. Závěrečnou tečku jedinečné kontinuity vývoje osídlení učinil nízký ortodoxní kostelík. Tehdy se lidé přesídlili do podhradí. Kolem svatyně se vine pravoslavný hřbitov. Tam se latinka mísí s cyrilicí a kamenné kříže náhrobků chvílemi prostřídá pěticípá hvězda.

Ihned za vykotlanými zuby hradeb se schovává bývalý chrám zasvěcený nymfám. Kousek dál zase vzdorují času ruiny baziliky. Mezi zbytky zdí hledí ke slunci úlomky s vybledlými mozaikami. Podzemí u pravoslavného kostelíka tají kryptu i základové zdi apsid starší svatyně. Naopak vedle samostatné zvonice se v křovinách dochovaly zbytky středověkého kostela svatého Jana. Bribirska glavica zosobňuje balkánskou odpověď peruánské citadele Machu Picchu i pyramidám Střední Ameriky.
Podél rozvalin prochází středem vrcholové plošiny prašná polňačka vroubená alejí pocuchaných shrbených cypřišů, co ve Středomoří ukazují cestu ke svatyním a pohřebištím. Zbytek prostor je převážně holý. Roste tam hlavně tráva s bodláčím. Tu krátce před naší návštěvou sežehl požár. Ačkoli spáleniště čpělo čerstvým popelem, z černé vrstvy rašila tenká stébla svěží trávy. Oheň zároveň perfektně vyčistil členitý povrch od vegetace a odhalil symetrické obrysy antické zástavby.

Tamní poklady historie harmonicky doplňuje dechberoucí kruhový rozhled. Na severozápadě se podobno nedobytnému hradu hrozivě ježí skalisko Mačkova kamene, za ním se zvedá hradba mohutných stolových hor. Od východního okraje hradeb se pak otevře krasové pole orámované štíty hřebene Dinary.
Nepočetná internetová hodnocení vyzdvihují zdejší mystickou náladu. „Bribirska glavica se skutečně pyšní zvláštní energií,“ pověděla nám žena, která se svým synem přišla „navštívit“ dědečka pochovaného na hřbitůvku u kostela. „Když se kolem žene déšť, tak většinou se Bribirské glavici překvapivě vyhne,“ doplnila.

Kromě církevního komplexu z vrcholu září střecha jednopatrové budovy s lapidáriem a expozicí. Ta občas v sezoně funguje, ale spíše nefunguje. Na Bribirské glavici se počet cestovatelů oproti Asserii skokově zvýšil, protože kromě nás na hradiště ve stejnou chvíli zavítala dvojice z Německa. Dohromady jsme se tam tedy ocitli čtyři. I taková je Dalmácie. Přitom jízda od přímořského letoviska Vodice sem trvá slabých čtyřicet minut.
INFOBOX
Novigradské moře není samo
- Málo objeveným krajem kolem Novigradského moře vás provede web www.tznm.hr.
- Novigradské moře má svého pokračovatele, který na ně plynule navazuje: Karinské moře. Obě vodní plochy opět odděluje úzký průliv.
- Karinské moře je mnohem menší. I ono znamená oázu klidu s mělkou vodou, která je ideální pro chov škeblí.
- Voda v Karinském moři má však díky podzemním pramenům mnohem nižší salinitu. Také u něj existují místa s výskyty léčivého bahna.

Opomíjené dědictví Ilyrů
- Starověcí Ilyrové a pamětihodnosti z jejich éry stojí úplně na okraji zájmu cestovatelů, kteří křižují oblast okolo jadranského pobřeží. Přitom se s nimi stoprocentně setkali. Zdánlivě nezajímavé zaoblené hromady kamení, co často vystupují z macchie, jsou v mnoha případech ilyrskými pohřebními mohylami. Stovky se jich bělají uvnitř nehostinného krasu Chorvatska, Hercegoviny i Černé Hory. A rovněž mnohé kamenné zdi z nasucho kladeného vápence, jež se v Chorvatsku nazdařbůh vlní krajinou, vytyčili Ilyrové. Zvláště v místech, které mapa označuje toponymem „gradina“, což znamená hradiště. Přítomnost ilyrských nekropolí pak naznačují místní názvy „gomila“. To je lokální výraz pro mohylu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.























