Hory nás učí, že svoboda nezačíná venku, ale uvnitř.

Hory nás učí, že svoboda nezačíná venku, ale uvnitř. • Zdroj: archiv Martiny Merisi

Te Araroa umí člověka pěkně potrápit, ale zážitky stojí za každý krok.
Člověk se musí občas ztratit, aby se mohl doopravdy najít (Nový Zéland).
Brodění ledovcových řek nebývá zadarmo.
Pamir Trail není jen trek, je to cesta do míst, kde si člověk sáhne hluboko do sebe.
Každodenní okamžiky štěstí: když máš výhled za milion, i instantní bramborová kaše chutná jako delikatesa.
17 Fotogalerie

Martina Merisi: Odolnost a odvahu na gauči nenatrénujete

Petra Stěhulová
Diskuze (0)

Zažít adrenalin nebo podat zničující výkon není pro Martinu Merisi na cestování to nejdůležitější. Naopak, to zásadní na cestách je pro ni zvědavost, setkání s lidmi a návrat k sobě samé. Dálkové treky vnímá jako prostor, kde se fyzická výzva přirozeně propojuje s vnitřní cestou. Dobrodružství pro ni nezačíná v extrému, ale ve chvíli, kdy člověk opustí známé prostředí a začne vnímat sebe i svět kolem sebe novýma očima.

Na svém cestovatelském kontě máte přechod Pyrenejí po GR11, novozélandský trail Te Araroa nebo Pamir Trail v Tádžikistánu. Často se ale vracíte do Skotska. Čím si vás tak získalo?

Do Skotska jsem se poprvé vydala v 17 a byla to láska „na první pocit“. Po vysoké jsem se tam s mamkou přestěhovala a myslela jsem, že natrvalo, ale nakonec jsem se vrátila do Čech. Ale pořád mě to táhne zpátky, je to zkrátka můj druhý domov. Proto se tam každý rok vracím a mám už nasbíráno tolik příběhů, že bych je ráda sepsala do knihy. Na Skotsku mě možná trochu škodolibě baví, jak dokáže člověka napálit. Na první pohled se tváří pohádkově, nabízí pohlednicové scenerie, takže se chcete rozběhnout do krajiny, ale skončíte po kotníky v bažině. Do toho často prší, fučí vítr, a když náhodou přestane, snesou se na vás mračna pakomárů.

Te Araroa umí člověka pěkně potrápit, ale zážitky stojí za každý krok.Te Araroa umí člověka pěkně potrápit, ale zážitky stojí za každý krok. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Když to takhle popisujete, nezní to moc lákavě. Skotsko ale díky té své krajině, sychravému počasí a mlhám působí docela tajemně. Vnímáte to také tak?

Určitě ano. Kombinace syrové, drsné krajiny, útesů, oceánu a historie vepsané do každého kusu kamene vytváří právě onu romanticko-tajemnou atmosféru, která ke mně mluví. Inverness, kde žije moje mamka, se říká brána do Highlands. Vstupujete jím do té nejdivočejší části Skotska a tam to na vás úplně dýchne. Mimochodem, spousta Skotů, stejně jako Irů, kdysi odešla do Ameriky kvůli bídě, takže tam jezdí hodně Američanů. Ale i my Češi máme silné vazby ke Skotsku.

Proč myslíte?

Asi nás tam táhne ta krajina a možná nás vábí i zvuky dud. Tenhle typicky skotský hudební nástroj máme přece v kultuře i my. Skotské příběhy jsou strašně silné a snadno jim podlehnete – třeba slavná legenda o lochnesské příšeře. Vůbec se nedivím, že tomu lidé věřili. Loch Ness je velice hluboké, tmavé kvůli rašelinové vodě, dlouhé asi 40 kilometrů. Je navíc úzké a obklopené horami. Stačí, aby foukl vítr, a hned se na hladině udělá nějaký stín, který může připomínat živé tvory. A právě kvůli hloubce ho dříve nebylo možné pořádně prozkoumat – takže když někdo přišel s tvrzením, že v té vodě žije příšera, bylo těžké dokázat, že tomu tak není.

Člověk se musí občas ztratit, aby se mohl doopravdy najít (Nový Zéland).Člověk se musí občas ztratit, aby se mohl doopravdy najít (Nový Zéland). | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Takže podle vás hraje roli ve vnímání krajiny naše vlastní představivost?

Ano, přesně tak. Třeba v údolí Glencoe nebo na západním pobřeží mám často pocit, že ve skalách vidím tváře nebo postavy. Hranice mezi realitou, historií a fantazií je tam hrozně tenká. Už při své první cestě jsem tam napsala povídku o ženě, která se díky návštěvě jednoho magického místa vrátila v čase do středověku. Asi nejsem jediná, koho takové příběhy napadají. Dnes lidé šílí ze seriálu Outlander, který vás zavede do Skotska v 18. století. Je tam spousta tajemných míst spojených s vílami, duchy, se zvláštními bytostmi, jako jsou třeba kelpie, tedy vodní duchové. Všechno dohromady vytváří pocit, že ve Skotsku opravdu existuje něco mezi nebem a zemí.

Brodění ledovcových řek nebývá zadarmo.Brodění ledovcových řek nebývá zadarmo. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Odolnost je dovednost

Ve Skotsku jste loni šla Cape Wrath Trail, což má být údajně nejtěžší trail Velké Británie. Vnímala jste to tak?

Myslím, že psychicky se dá považovat za nejtěžší trail v Evropě. Není značený, takže se musíte hodně spoléhat na vlastní schopnost orientace. Není tam mnoho možností nakoupit jídlo a často ani signál. De facto jdete z 80 % bažinami a máte pocit, že jste na území nikoho. Pro spoustu lidí, a hlavně pro ty, kdo ve Skotsku nikdy nebyli, je to opravdu psychicky náročné. Technicky ne, nikde tam nelezete, nešplháte, ale stejně se stane, že tam někdo zemře. Vloni se s jedním mužem sesunul kus trasy do moře a rok předtím tam jeden kluk zmizel v bažinách. Občas jsou totiž ty zdánlivé kaluže hluboké až po pás a špatně se z nich dostáváte. Historky o tom, že tam někdo zmizel, se netýkají jen turistů, ale i místních lidí.

Každodenní okamžiky štěstí: když máš výhled za milion, i instantní bramborová kaše chutná jako delikatesa.Každodenní okamžiky štěstí: když máš výhled za milion, i instantní bramborová kaše chutná jako delikatesa. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Vy jste trail přežila. Jaký byl pro vás?

Zažila jsem na něm hodně nepohodlí a náročných situací. Jednou jsme přišli k řece, pršelo, takže jsme byli rádi, že nás pakomáři nebudou otravovat a my se budeme moci v klidu najíst. Jenomže jsme začali vařit na plynu, což je i přes ten déšť přilákalo, a museli jsme jíst za chůze. Na první pohled to vypadá jako komická situace – pochodovat s ešusem tam a sem –, jenže když je člověk unavený, dokáže to otrávit. Hmyz komplikuje i mytí. Musíte se svlékat za chůze a vlítnout do vody, i když je ledová. Když vám kouká obličej, pakomáři útočí aspoň na něj. Z vody vyběhnete nahatá a je vám jedno, jestli je někdo poblíž, musíte se pohybovat, abyste uschla, a pak se za chůze oblékáte. Naprosto chápu, že to každého nebaví. Taky mě to občas vytočí, ale většinou si z toho dělám legraci, protože to beru tak, že Skotsko miluju a tohle k němu patří.

Tedy klobouk dolů před vaší odolností. Byla jste taková vždycky?

Na cestovatelských přednáškách často říkám, že odolnost je sval stejně jako odvaha. Nic z toho nenatrénujete vleže na gauči. Když vás nic neštve, neobtěžuje, nestraší, neděsí, tak jste vlastně pořád v pohodě a nemáte ani potřebu se mentálně otužovat. Ale v momentě, kdy máte z něčeho strach a stejně si řeknete, že to zkusíte, přijde dobrý pocit z toho, že jste to zkusila. I když to třeba nedopadne, jak jste chtěla, máte radost, že jste se nenechala zastrašit.

Já ve svém přirozeném prostředí...Já ve svém přirozeném prostředí... | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Zároveň to asi není dobré přehánět…

Neříkám lidem: žijte neustále způsobem, který vám je proti srsti, ať jste odolní. Zkušenosti, které člověk získá na cestách, jsou přenosné i do běžného života. Člověk se pak sám sobě stane tím nejspolehlivějším kompasem. Tohle téma řeším s lidmi na přednáškách, v knížce Duše na cestách i jako terapeutka a koučka. A do budoucna bych chtěla pořádat vedené outdoorové cesty, protože mám pocit, že se nám spousta věcí, které nás v životě trápí, z pohodlí domova překonává hůř.

Je tedy podle vás k životní změně nutné opustit komfortní zónu?

Ano, a také změnit prostředí. Člověk žije na nějakém místě, které na něj působí, a samozřejmě ho ovlivňují i lidé okolo něj. Když pak začne přemýšlet o změně, může to působit, jako by měl na sobě kabát, který vlastně není jeho. Jenže on třeba ani neví, jaký by ten jeho měl být. A to se těžko zjišťuje ve chvíli, kdy kolem sebe máte lidi, kteří říkají: „Proč bys to měnil, vždyť ti to sluší.“ Proto někdy potřebujete úplně odejít – někam, kde vás nikdo nezná a kde ani vy sama nevíte, jak budete reagovat. Tam se na sebe najednou dokážete podívat bez filtrů ostatních i bez těch vlastních. Cesty vás vracejí zpátky k sobě.

Pamir Trail není jen trek, je to cesta do míst, kde si člověk sáhne hluboko do sebe.Pamir Trail není jen trek, je to cesta do míst, kde si člověk sáhne hluboko do sebe. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Pak ale může přijít obava: co když se vrátím domů a zase to neustojím?

Z toho má spousta lidí strach, ale v tom je právě to kouzlo. Když se člověk vrátí změněný, tak už to ustojí, protože najednou pocítí, jak je osvobozující být sám sebou. Už mu nepůjde hrát nějaké jiné role nebo se vedle někoho umenšovat, či se naopak vedle někoho snažit zvětšovat. Člověka už to vždycky bude vracet k tomu opravdovému.

Adrenalin versus zvědavost

Kde je ale ta hranice mezi získáváním odolnosti a vyhledáním adrenalinových zážitků za každou cenu?

To je dobrá otázka. Cestování pro mě neznamená adrenalin, protože se snažím cestovat bezpečně. Možná to někomu připadá nebezpečné, ale záleží na zkušenostech. Odmala jsem hodně samostatná a mám v sobě silnou zvědavost – takový ten „objevitelský“ mindset. Myslím, že to máme všichni, jen to někdo víc rozvíjí. Já jsem taky hodně citlivá a vnímavá, takže mě všechno zasahuje intenzivněji. Možná i proto některé věci prožívám jinak než někdo, kdo by v nich hledal čistě jen adrenalin.

Nadpozemská krása v Pyrenejích bere člověku dech.Nadpozemská krása v Pyrenejích bere člověku dech. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Myslíte, že lidé, kteří adrenalin vyhledávají cíleně, v životě něco postrádají?

Myslím, že je to kombinace povahy, se kterou se člověk narodí, a něčeho, co mu vnitřně chybí a adrenalinem si to dosytí. Někdo prostě potřebuje silnější stimuly, aby cítil, že žije. Často zatím bývá i potřeba si něco dokázat, třeba proto, že mu v dětství říkali, že na něco nemá. Jako terapeutka si myslím, že je důležité si v momentě neklidu sednout a vědomě se podívat, co je za tou prázdnotou, kterou chce člověk přebít rizikem.

Podstatná je pro vás na cestách tedy hlavně zvědavost?

Pro mě to má tři roviny. Pracuji s lidmi a jako člověk s ADHD a vysoce citlivou nervovou soustavou vnímám lidi a jejich emoce velmi intenzivně. Neumím to vypnout, neumím to necítit. Proto mi sólo cesty pomáhají vrátit se zpátky k sobě, zklidnit nervový systém a dobít baterky. Zvědavost je ta druhá rovina. Lidi miluju a vždycky se těším na to, koho potkám, co se dozvím, co se naučím, jakou inspiraci a příběhy si odnesu.

Přátelství ukovaná trailovou každodenností patří k nejvzácnějším.Přátelství ukovaná trailovou každodenností patří k nejvzácnějším. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

A ta třetí rovina?

Baví mě zažívat pocit sounáležitosti s lidmi z druhého konce světa. Ráda vnímám lidskou dobrotu a to, že ať jsme odkudkoli a žijeme jakýmkoliv způsobem, vždycky máme něco společného a navzájem si umíme dát podporu a oporu. Cestovatelé hodně mluví o „trailových andělech“, kteří jim zlepšili den – o lidech, kteří jim dali najíst, nechali je u sebe přespat. Jenže tím trailovým andělem je i cestovatel pro toho dotyčného. Protože když se vás někdo ujme, může to být i proto, že se cítí sám nebo se nemá o koho starat. No a vy mu dáte příležitost, věnujete mu pozornost i svůj čas. Proto jsou tahle setkání důležitá pro oba.

Ve vesničce Gorif jsem si připomněla, že nemusíš s lidmi sdílet společný jazyk, aby ses cítil jako doma.Ve vesničce Gorif jsem si připomněla, že nemusíš s lidmi sdílet společný jazyk, aby ses cítil jako doma. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Na cestách nejste pořád. Jak vypadá vaše psychohygiena v běžném životě?

Ať už na cestách, nebo ne, potřebuju pravidelný kontakt s přírodou. Když jsem v Brně, vstávám brzo ráno a jedu kousek za město do lesa, projít se nebo si zaběhat. A pak je pro mě velký relax cesta autem. Miluju řízení a pokaždé, ať jedu přednášet, nebo jen vyzvednout knížky po městě, mám pocit, že jedu na výlet. Jsem z toho vždycky nadšená a je mi v podstatě jedno, jestli jedu půl hodiny, nebo čtyři. Ale ruku na srdce, potřebuji hodně času trávit sama. Můžu si přemýšlet, mluvit nahlas, psát, být „ta romantická Martina“, která sní a hledá příběhy a legendy v krajině.

Psát si deník v takových kulisách je čirá radost.Psát si deník v takových kulisách je čirá radost. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Když cesta skončí

S dálkovými trasami, respektive s návraty z nich, se také pojí takzvané post-trail blues, smutek z návratu do každodenní reality. Jak se s tím vyrovnat?

Je to hluboká melancholie. Lidi doslova truchlí. Představte si, že třeba dva měsíce putujete krajinou, potkáte báječné lidi a poprvé v životě zažijete intenzivní kontakt se sebou samým. Návrat do civilizace je pak pro nervový systém obrovský šok. Bolí úplně stejně jako rozchod nebo smrt blízkého člověka. Truchlíte po tom „já“, kterým jste byli tam venku. Máte pocit, že to svobodné já v kanceláři a v běžném provozu nepřežije. Člověk pak chce hned zase utéct někam dál, ale s tím se musí pracovat. Na cesty vás nemůže hnát touha od něčeho nebo někoho utéct, to vás dřív nebo později dožene. Je důležité si uvědomit, že emoce a vnitřní důvěru, kterou jste pocítila na cestách, si můžete navodit i v běžném životě. Nejde o to, být „věčným tulákem“ bez kořenů.

Svoboda, radost z maličkostí, kontakt se sebou samým, to je život na cestě.Svoboda, radost z maličkostí, kontakt se sebou samým, to je život na cestě. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Jak to máte v životě nastavené vy? Na sociálních sítích působíte jako nomádka, která je každou chvíli jinde…

Sociální sítě klamou, a moje obzvlášť, protože třeba na Instagramu nejsem moc aktivní. Nesedí mi ten formát – nebaví mě pořád zkoumat nějaký stupidní algoritmus a učit se fígle, jak na něj vyzrát. Jako stará škola preferuju Facebook, kde můžu psát delší texty. Na Insta házím příspěvky sporadicky, většinou z cest, a tím můžu budit dojem, že jsem na cestách pořád, což není pravda. A rozhodně nejsem typický nomád. Potřebuju zázemí. Moje svoboda vychází z vědomí, že se mám kam a ke komu vrátit. Miluju lidi, miluju svoji komunitu, přednášky a retreaty. Dnes mám „domovy“ i ve Španělsku, na Sicílii nebo ve Skotsku. Snažím se lidi inspirovat, aby chodili do přírody, ale aby se naučili být šťastní i doma. Ne každý může žít pořád na cestě.

Když na trailu potkáš spřízněnou duši, nesdílíte jen kilometry, ale i kus sebe.Když na trailu potkáš spřízněnou duši, nesdílíte jen kilometry, ale i kus sebe. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Kousnutí dvou zmijí

Váš profesní život vypadá jako neuvěřitelný mix. Jste koučka, malířka, cestovatelka, spisovatelka, taky fotíte, přednášíte a pomáháte párům se vztahovou komunikací. Jak zvládáte tolik rolí najednou?

Je to těžké, protože každá role má úplně jinou cílovku. Lidé, co mě znají jako malířku, většinou nemají tušení, že píšu knihy. Ti, co mě znají z přednášek o vztazích, nechápou, že jsem přešla Tádžikistán. Nebudu lhát, je to vyčerpávající, protože dělám svou propagaci pětkrát jinak. Málokdy mám volno – když nepřednáším, píšu, když nepíšu, maluju, když nemaluju, tvořím retreaty, věnuju se klientům a učím se nové věci. Pořád slyším „vyber si jen jednu věc“, jenže ke mně patří všechny a věřím, že to jde ukočírovat, když se to pojme „sezonně“ a šikovně. Ale zatím pořád hledám správnou cestu.

Abruzzo – opomíjený kout Itálie, který jsem si naprosto zamilovala.Abruzzo – opomíjený kout Itálie, který jsem si naprosto zamilovala. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

Tohle tempo zní jako přímá cesta k vyhoření. Už jste na té hraně někdy stála?

Teď zpětně myslím, že ano. Dostihlo mě to v době, kdy jsem pracovala v korporátu. Vždycky pro mě bylo přirozené dávat do všeho spoustu energie a celou „sebe“. A tenkrát jsem měla na starost tým lidí, dělala jsem si certifikace na koučink a terapie, malovala jsem, a k tomu jsem ještě několik hodin denně sportovala. Chtěla jsem natrénovat na triatlon a bavilo mě běhat po kopcích dlouhé vzdálenosti. Několik let jsem spala sotva čtyři hodiny denně. Hlava mi jela na plné obrátky i v posteli. Zpětně vidím, že to bylo šílené, a nechápu, že tohle člověk, nebo spíš jeho tělo dokáže vydržet.

V ten moment většinou přijde nějaký zlom, který člověka – ať chce, nebo ne – zastaví…

Přesně tak, a mně se to stalo v horách v Bosně, kde mě uštkly naráz dvě zmije růžkaté, což jsou nejjedovatější hadi Evropy. Než mě partner dovezl serpentinami do nemocnice, měla jsem otok od nártu až po břicho, viděla jsem dvojitě. Partner se bál, že mě postihla mrtvice a že budu mít doživotní následky. Kvůli otoku, který ne a ne splasknout, mi hrozila trombóza. A jak jsem tak ležela v nemocnici a kolem mě se měnily ustarané obličeje, došlo mi, že tohle by asi každý nepřežil. Protože odjakživa hluboce věřím v to, že mě tam nahoře má někdo rád, vzala jsem to jako vztyčený prst.

Ta nejkrásnější místa často objevím úplnou náhodou, třeba kaňon řeky Alcantara na Sicílii.Ta nejkrásnější místa často objevím úplnou náhodou, třeba kaňon řeky Alcantara na Sicílii. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

To byl impulz k odchodu na volnou nohu?

Byl, i když jsem měla obrovský strach. Bála jsem se, že se neuživím a skončím jako bezdomovec v bídě. Bylo to moje velké životní téma, i proto, že jsme jako rodina přišli o dům. Zůstávala jsem v zaměstnání z loajality i ze strachu, i když mi to už nedávalo smysl. To uštknutí mě utvrdilo v tom, že se musím spoléhat na vnitřní kompas. Dnes už vím, že když mi někde není dobře, ať už jde o práci, nebo vztah, nesmím zůstat jen proto, že se bojím odejít.

 

Kniha "Duše na cestách" je jedním ze splněných snů.Kniha "Duše na cestách" je jedním ze splněných snů. | Zdroj: archiv Martiny Merisi

  • Martina Merisije česká cestovatelka, autorka, malířka a průvodkyně osobním rozvojem, která se zaměřuje na dálkové treky a putování v odlehlých částech světa. Za sebou má tisíce kilometrů napříč různými kontinenty – od přechodu Pyrenejí po trase GR11, Francie po GR5, novozélandskou Te Araroa až po náročné výpravy ve Skotsku nebo v Tádžikistánu, kde se podílela na přechodu dosud neprozkoumaných oblastí. Vedle cestování pracuje s lidmi, přednáší a věnuje se psaní. Ve své tvorbě i praxi zdůrazňuje autenticitu, práci s vlastní citlivostí a odvahu následovat svoji vlastní cestu.

 

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů