Svět, který se odmítá změnit: Žena, 21. století a relikty času
Jedenadvacáté století nepřišlo a nepřichází všude rovnoměrně. To je zřejmé každému cestovateli, který se kdy vypravil za hranice české kotliny. V našem světě robotů, obchoďáků a umělé inteligence stále přežívají praktiky a myšlení, které sem prosákly z dávných dob, kdy byla žena vnímána jako zboží, jako majetek, jako nádoba či jako přítěž. Tento náhled se někde ani pod tlakem konzumu a pozlátka nezměnil, to nám ostatně spousta boháčů po světě dokazuje; jinde ho udržuje chudoba, kultura a nevzdělanost. Jako milovník tradic věřím, že ne všechny z nich je nutno zachovávat. Tady nabízím crème de la crème toho, co se ženám po světě stále děje.
Ženy a život
Manželka emíra v nigerijském Kazaure, výbornou angličtinou mluvící elegantní dáma, se pohodlně opřela o divan ve svém obýváku. Právě přišla z jednoho z mnoha charitativních setkání, kterých se coby místní první dáma musí účastnit, a byla patřičně unavená. I přesto nás přijala s úsměvem. Řeč se točila zejména kolem její charity a role první dámy.
„Zajímalo by mě,“ ptám se jí, „jestli tady provozujete ženskou obřízku – věnují se tomu vaše charity?“
„FGM? Ne!“ skoro zvolá, „to tu vůbec nemáme.“
„FGM?“ reaguje její sestřenice, pohodlně rozvalená na vedlejším divanu tak, že se zdálo, že jí dům patří. „Máme. Praktikují to na severozápadě.“
„Opravdu? Wallá!“ vykřikne emírova žena a přikryje si ústa dlaněmi.
Ženská obřízka není ani mezi lidmi žijícími na územích, kde se provozuje, příliš skloňované téma. Je to kvůli tomu, že se jedná o ženský svět, spojený jen s některými etnickými skupinami. Sousedky, a hlavně sousedé o něčem takovém ani nikdy nemuseli slyšet. Do popředí se dostává, pokud zakročí místní vlády a režimy a vytasí se s kampaněmi zahrnujícími nápisy „No FGM“. Pak tématem žije na nějakou dobu celá země. Efekt? Pomalý, bohužel. Dejme si dva příklady za všechny.
V Egyptě je obřezáno na 90 procent žen, jak mi jednou vyprávěl plastický chirurg al-Amr, který zasvětil kariéru „opravám“ zničených intimních oblastí. Stát obřízku zakázal v roce 2021, což vedlo k tomu, že se z čistých klinik přesunula na kliniky ilegální nebo hůř, zpět ke střepu a rezavému noži. Rozhodně nezmizela a nezmizí. V mnohých komunitách se neobřezaná dívka nikdy nemá šanci vdát. Počty obřezaných dívek ale pomalým tempem klesají stejně jako podpora tohoto zákroku – v roce 2022 díky edukaci podporovalo FGM už jen bezmála 40 procent žen a 58 procent mužů. Čísla stále hrozivá, to bezpochyby.
V Gambii zahájil protiobřízkovou kampaň diktátor Jahjá Džáme v roce 2015. Džáme byl šílenec, popravil stovky domnělých čarodějnic, zakazoval západní léky a jako léčbu na AIDS doporučoval ovívání koránem. Nicméně pár věcí k dobru mu připsat lze – pokles obřezaných žen ve společnosti je jednou z nich. Ke stoprocentním číslům to má nicméně samozřejmě daleko, ale edukace je základ.
Do podobné kategorie, ničení primárních sexuálních znaků, lze zařadit i žehlení prsou, které se provádí v Kamerunu, Guineji a Čadu, kde je podstupuje až čtvrtina dívek. Masážemi horkými kameny jsou prsa zničena s tím cílem, aby dívky nepřitahovaly mužskou pozornost. Kolem té se ostatně točí velká část rituálů a tradic, které ženská těla upravují a hyzdí.
Ženy a svatba
Zatímco v některých zemích musí ženy čelit ponižující praxi kontroly panenství (přičemž všichni víme, že blána jde protrhnout i jinak, ale také i to, že jde chirurgicky opravit), jinde zachází příprava na sňatek o kus dál. V komunitách západní Afriky, například u Bambrů, musí žena před svatbou ulehnout do postele a jíst denně pět litrů velbloudího mléka a kuskusu, aby se její tvary proměnily z úzkých dívčích na kypré ženské. V Mauritánii, jejíž muži mají v oblibě ženy prakticky obézní, byly ženy dokonce v klecích vykrmovány nálevkou. Tato praxe, známá jako leblouh, už ze společnosti skoro vymizela, obliba ženské obezity ale zůstala. Je to známka bohatství a prosperity rodiny.
V Kyrgyzstánu přežívá praktika ala kaču’u, kdy je žena unesena mužem a jeho přáteli a následně přinucena ke svatbě. Podle statistik je takto uzavřena až třetina manželství na kyrgyzském venkově. Právě kvůli podobným typům únosů vznikla v některých oblastech obličejová tetování nebo například vkládání knoflíků do nosu. Ženy indického etnika Apatani byly svou krásou tak vyhlášené, že se začaly raději hyzdit zátkami v nose.
Svou vlastní kategorii mají samozřejmě i dětské sňatky a vynucená manželství. Napomáhá jim chudoba, ve které věno vyplacené za dívku či dívenku pomůže uživit rodinu. Kolik videí plačících nevěst i rodin lze na internetu zahlédnout!
„Přicházejí sem lidi ze Západu, z Istanbulu často,“ vyprávěl mi kdysi mladý Syřan v uprchlickém táboře nedaleko tureckého Gaziantepu. „Odvádějí si odtud děvčata. Často příšerně mladá. Vidíš starého dědka, jak si ji vede pryč.“
„Hledám si čtvrtou manželku,“ povídal mi o mnoho let později arabský pastevec nedaleko Hasaky.
„Hledáš nějakou vdovu? Nebo dámu?“ zeptala jsem se sedmdesátníka. Nejdřív jsem si myslela, že mi beduín dává s mrkáním oka návrh. Pak mi došlo, že jsem na něj moc stará.
Zasmál se. „Vůbec. Vezmu si holku maximálně dvacetiletou! Musí mi ještě pár dětí porodit, abych jich měl pětadvacet!“
„Nějaká taková si tě vezme?“
„Co by ne. Peníze mám a je válka. Chlapi odešli nebo umřeli. Holek na vdávání tu máme dost. I na mě zbude.“
Ve světě, kde je lepší být něčí žena než něčí dcera, ekonomická zátěž bez užitku, je podobný sňatek osudem mnoha. I například žen neplodných – aby nezůstaly v domech otců, berou si staré muže, o které se starají a vedou vlastní domácnost. Potkala jsem jich mnoho, některé usměvavé a šťastné, jiné méně. Společnost jim bohužel jiné možnosti nenabídla.
Ženy a čest
Rodinná čest je i dnes velmi skloňované téma. „Nikkah kiya tha, zinah nahi. Tedy: „Byla to svatba, ne hřích.“ Tak zněla jedna z posledních slov mladé Pákistánky, než ji příbuzní před kamerami zastřelili. Video obletělo celý svět. Stejně byl zabit i její manžel, kterého si vzala bez souhlasu rodiny. „Banú a Ehsán byli zabiti v souladu s našimi zvyky,“ prohlásila před soudem její matka. Rozhodnutí džirgy, rady starších kmene, nebylo v souladu se zákony. A ani s islámem – v koránu o nich není ani slovo, praxe podle duchovních doslova porušuje islámské právo a není pro ni právní podklad, na čemž panuje vzácná shoda. Vliv džirgy ale často přesahuje zákony jiné, zejména v kmenových oblastech. Pákistánské zákony zakazují vraždy ze cti od roku 2016, kdy byla zabita hvězda Qandíl Balúč. Do té doby mohli viníci odkráčet svobodní. I dnes se ale jen zlomek z nich dostane před soud.
V roce 2024 stoupl počet vražd ze cti i v sousedním Íránu, kde v případech, kdy se dostanou před soud, narážejí na zeď islámského práva. Rodina má v Íránu právo ovlivnit potrestání viníků, a pokud už k rozsudku dojde, tresty bývají nižší než maximální. Případy násilně zabitých žen íránskou městskou společnost šokují stejně tak, jako šokují tu naši, a objevuje se tlak na změnu. Je to ale další bolestivý a nekonečně zdlouhavý proces.
Čím tedy mohou ženy rodinu pošpinit? Zejména ztrátou panenství nebo jen nařknutím, nevěrou, v extrémních případech třeba i opuštěním domu, nevhodným oblečením či rozhovorem s mužem. A stále častěji i přítomností na sociálních sítích. A co je čeká? Není to jen kamenování, vrahové si volí vlastní zbraň, plánují nebo jednají v afektu. Může zasednout i rodinná rada a zvolit vraha. Vrah může být i donucen, nezletilý má tu výhodu, že čelí nižším trestům. Zabíjet mohou i ženy. A oběti mohou být i muži. Íránec Bábák Chorrámdín byl ve svých čtyřiceti šesti letech zabit a rozřezán matkou a otcem, protože se nechtěl oženit.
Rodinná čest a stabilita se také promítají do toho, že některé ženy propadají do otrockého systému. Mluvě o otrokářství, vynechme v tento moment obchod s lidmi či využívání žen z rozvojových zemí pro práci v otrockých podmínkách, která se děje například v zemích Zálivu, ale bohužel i na Západě. Otázka legality tu zpochybňována není, byť samozřejmě trestání viníků, „otrokářů“, je věc jiná. Libanonská neziskovka KAFA by mohla vyprávět. Podívejme se ale na některé systémy, které otroctví umožňují.
V některých regionech jsou stále existující praktiky, které kulturně podřizují ženy do otrockého stavu. Trokosti je zvyk z oblasti Toga, Ghany a Beninu, kdy jsou dívky dány za výkupné do svatyní, když se člen rodiny dopustí zločinu. Tyto dívky ve svatyních jsou považovány za otrokyně a často čelí sexuálnímu zneužívání. Podobná praxe funguje i v Afghánistánu, kde jsou ženy dávány do rodiny, které bylo ukřivděno, jako forma omluvy. Jejich osudy jsou pak různé. V Mauritánii, zemi, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, dnes stále desetitisíce lidí žijí v závislostním stavu na svých pánech. Utéct a postavit se na vlastní nohy je pro ně často nepředstavitelné.
Ženy a zákon
Nejbrutálnější zákony naší doby vůči ženám nenastavil nikdo jiný než Tálibán, a to v tomto roce. Co zahrnují? Například to, že muž může svou ženu bít, pokud jí nezpůsobí otevřené rány nebo zlomeniny. Ženy se nemohou vzdělávat dál než šest ročníků školy, nemohou pracovat, nemohou cestovat bez mužského doprovodu. Jejich svět je za zdmi, venku by neměly ani mluvit.
Média a pozornost světa si získala dívka Núrija, která se oblékla jako chlapec (Núr), aby mohla navzdory zákazu pracovat v restauraci a živit svoji rodinu. „Musela jsem to udělat. Nikoho nemám…,“ okomentovala svoji situaci poté, co o práci přišla.
Ve velkých městech ale ženy stále pracují – potkáte je v kancelářích i ve fabrikách, hlavně trochu z dohledu ulice. Ty už na svých místech snad zůstanou, další generace, zbavená šance se vzdělávat, už ale na jejich místa neusedne. Vedle nich jsou průkopnice, které navzdory všemu vedou vlastní podniky. Bíbí Hadží vede vlastní restauraci, kde stojí fronty žen toužících po zaměstnání. Muži zde pracují dva – jejich role je jednat s táliby a nakupovat.
Zatímco někde mají zákony ženy upozadit, ve většině světa je mají naštěstí chránit. Nicméně tradice přežívají navzdory nim. Netýká se to jen vražd ze cti, ale mnoha jiných. Prosadit omezení nějaké praktiky může trvat celé roky i dekády. Takové čhaupandí, praktika, během které musí nepálské ženy trávit menstruaci v chýších (bez práce, školy, společnosti), byla zakázána v roce 2017. Vymýtí ji ale až vzdělání.
A co u nás? Mnozí se shodnou, že zákaz potratů je také omezením ženských práv. Jiní jsou v silné opozici. Nicméně „Moje tělo – moje volba“ je heslo, které asi málokdo minul. Diskuse nad ženskými právy tedy neumírá ani na Západě. Některé zákony a omezení ale naštěstí pohltil čas. V Albánii ještě nedávno byly vraždy ze cti součástí kultury a Itálie se také nepřestává potýkat s dědictvím patriarchální kultury, která se projevuje například vysokým počtem zabitých žen. Ta má svou obdobu v Latinské Americe, kde jsou vnímány jako vraždy z vášně a setkávají se s nižšími tresty a někdy i se souhlasem.
Legislativa je vůči tomuto rozmanitá. Někoho ale může překvapit, že do některých blízkovýchodních zemí se třeba zákon o nízkém trestu pro manžela, který zabije nevěrnou ženu, dostal díky kolonialismu. Byl to článek 324 francouzského trestního zákoníku z roku 1810, který ve své době ovlivnil čtrnáct zemí Blízkého východu a severu Afriky, z nichž některé si stopy stále nesou. Co je ale důležité, i tohle se mění. Bohužel za změnou často stojí hrozná událost.
Ámina al-Filálí v roce 2012 spáchala sebevraždu jedem na krysy. Byla totiž rodinou přinucena vzít si muže, který ji znásilnil, což mu podle marockého zákona umožnilo vyhnout se trestu. Rodina se zbavila pomyslné hanby a muž nemusel sedět. Když zemřela, Maročané vyrazili do ulic a zákon byl změněn. Nicméně bez utrpení, zdá se, se zákony nemění. Za zmínku ale stojí, že podobný zákon stále existuje v mnoha zemích světa. Francie jej zrušila v roce 1994, v Evropě tedy přežívá jen v Srbsku a Rusku.
Jaké další zákony může svět nabídnout? V Súdánu má muž právo být ženou poslouchán. Pokud ne, ztrácí žena nárok na finanční podporu. I při svatbě je to mužský ochránce, kdo podepisuje smlouvu za ni. V třiceti třech až třiceti šesti (podle nuancí legislativy) zemích světa není znásilnění manželem považováno za znásilnění…
Ach. Když mě z měsíčníku Lidé a Země oslovili ohledně napsání tohoto textu, souhlasila jsem s tím, že vedle něj vznikne i druhý text. Ten se věnuje alespoň některým z těch úžasných a silných žen, které se postavily výzvám své kultury a navzdory všem něco změnily. Přečtěte si ho rovnou, ať si zase trochu obnovíte víru v lidstvo. Tenhle text nás totiž příliš do dobrého světla nehodil.
Infobox:
- FGM: Female Genital Mutiliation
Ženská obřízka nemá ukotvení v žádném náboženství. Jedná se o tisíciletí starou praxi původem patrně ze starého Egypta, kde je dochovaná na mumiích. Přes žitou tradici se dostala do islámu, ale i křesťanství a židovství východní Afriky, kde mnozí věří, že se jedná o nedílnou součást jejich náboženství. Jinde si jsou ale i ženy vědomé toho, že to tak není, a vnímají ji jako hygienickou záležitost. Praxe, míra provedení i pohled na ně se liší regionálně, etnicky, nábožensky i genderově. A to ze všech stran radikálně. Faraonská obřízka v núbijských oblastech je zcela jiný svět od drobného zákroku Perského zálivu, kde si obřezané ženy v hrůze zakrývaly oči, když jsem jim v rámci vyjasňovaní terminologie malovala na papír, co se vše řeže Jihoegypťankám a Súdánkám. Obřízku dnes najdeme hlavně ve východní Africe, na Sahaře a Sahelu, Blízkém východě, ale také v Indii. S příchodem skupin jako Islámský stát se obřízka v regionu rozšířila.
- Čarodějnice!
Obvinění z čarodějnictví je stále živou záležitostí zejména v křesťanských komunitách chudších a tradičnějších regionů. Jedním z nich je například Papua-Nová Guinea, kde Kevin Lunga vedl skupinu zvanou „Učedníci“, která si vzala lov čarodějnic za osobní úkol poté, co bohatý byznysmen místní komunity nevysvětlitelně umřel. Lidé začali prstem ukazovat z jednoho na druhého a nakonec prst zamířil i na ženu s kožní poruchou. Sanguma, čarodějnice, využila temných sil, aby boháče zahubila. Při mučení zoufalá žena prozradila osm dalších, které jí pomáhaly. Čtyři z nich byly upáleny a umučeny. Čtyři přežily, poznamenané navěky – fyzicky i psychicky. Přece jen, byli to jejich vlastní lidé, kteří se na nich hrůz dopustili. A to nejen Kevinova parta – Stella Kapipi visela dva dny na stromě, na kterém ji kolem procházející lidé želeny pálili na nohou, břiše a v rozkroku. Trest pro učedníky či sousedy? Žádný.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2026.
