Svatojakubská cesta je obklopena nádhernými kostely, které vybízejí k rozjímání a odpočinku po náročném dni. Jestli vám ale něco vyrazí dech, je to nádherný klášterní komplex v Samosu, který se skrývá v zalesněném údolí španělské Galicie.
Opatství se konkrétně nachází asi 130 kilometrů východně od Santiaga de Compostela na francouzské variantě Svatojakubské cesty. O jeho existenci jsem se dozvěděla náhodou, když jsem si v rámci své poutě plánovala trasu na následující den. Pobývala jsem právě v městečku Triacastela a čekal mě pochod do Sarríi. Mohla jsem se tam vypravit dvěma různými cestami. Na konci protáhlé Triacastely totiž stojí rozcestník zdobený tradičními svatojakubskými mušlemi. Pokud bych se vydala vpravo, čekalo by mě ten den pouhých 18 kilometrů, ovšem bohužel po asfaltovém povrchu, za což by mi má chodidla moc nepoděkovala. Pokud doleva, trasa povede zalesněným údolím podél říčky, a ještě cestou navštívím starobylý klášterní komplex. Háček však spočíval v tom, že tato varianta byla o osm kilometrů delší.
Musím se přiznat, že jsem na rozcestí váhala asi pět minut, než jsem se rozhodla pro delší a náročnější cestu. Nohy mě z pětitýdenního putování po Španělsku už totiž pořádně bolely a představa, že bych aspoň jeden den ušla méně než 20 kilometrů, byla více než lákavá. Touha objevit tajemný klášter a také si užít hezčích scenerií po cestě mě však přesvědčila. Delší trasa navíc slibovala méně poutníků, což mi vzhledem k jejich postupně přibývajícímu počtu přišlo vhod.
Zpočátku cesta vedla po silnici, jakmile jsem však opustila Triacastelu, stočila se k mé radosti směrem do lesa na udusanou půdu. Celou cestu do Samosu pěšinu lemovalo husté stromořadí, které představovalo příjemnou změnu oproti tradičně rozpáleným španělským silnicím bez jediného stinného místa, a šumění nedaleké říčky navíc klid přírody umocňovalo. Po asi dvouhodinovém pochodování a bezmála deseti kilometrech se mi konečně při mírném klesání otevřel výhled na opatství, téměř skryté pod korunami stromů. Odpočinek byl blízko.
Mniši a fresky
Seběhla jsem dolů a za zatáčkou se mi otevřel pohled na impozantní hlavní klášterní budovu s přilehlými zahradami. San Xulián de Samos, jak se celý komplex nazývá, je domovem řádů benediktinů a zároveň jedním ze tří posledních galicijských klášterů, které obývají mniši. Založil jej svatý Martín z Bragy již v 6. století a sloužil například jako útočiště pro dospívajícího Alfonse II. Aragonského, krále Galicie a Asturie ve 12. století.
Klášter vyniká velkolepou barokní fasádou, která mi později v mnohém připomněla slavné průčelí katedrály sv. Jakuba v Santiagu, ležící na známém náměstí Obradoiro. Do vnitřních prostor komplexu v Samosu se jen tak nedostanete, ale během letní sezony je možné je navštívit v rámci komentovaných prohlídek. Průvodcem jsou místní mniši, jen málo z nich však nabízí výklad v angličtině, a proto je lepší mít alespoň základy španělštiny, abyste něco z výkladu pochytili.
V opatství se nachází dvě impozantní křížové chodby. První z nich pochází z konce 17. století a se svou délkou 54 metrů je považována za jednu z nejdelších v celém Španělsku. Druhá, menší křížová chodba, známá jako chodba Néreidek, je vystavěna v gotickém stylu a jejímu středu dominuje krásná barokní kašna. Prohlédnout si můžete i barevné fresky a třešničkou na dortu je návštěva nádherného čtvercového nádvoří, kde mniši obvykle rozjímají a píšou své deníky. Pozorný návštěvník si také všimne symbolu svatojakubské mušle, který se v areálu tu a tam objeví.
Součástí komplexu je samozřejmě i prostá ubytovna (albergue) za dobrovolný příspěvek pro svatojakubské poutníky, kteří se rozhodnou v Samosu přenocovat. Suvenýry s křesťanskou tematikou je možné si obstarat v bohatě vybaveném obchůdku. A na závěr jedno malé doporučení: až se rozhodnete vydat se dál do Sarríi, určitě se nezapomeňte stavit v Café España, ležícím na hlavní ulici naproti klášteru. Zdejší rybí empanadas nemají chybu!
