Pozůstatky antického města Itálica najdete překvapivě kousek od španělské Sevilly. Velký archeologický areál dokazuje, jak významné město to bylo. Na jednom svahu tu leží zbytky ulic, paláců, lázní, v údolí pod kopcem obrovský amfiteátr a uprostřed současné zástavby města Santiponce stojí ruiny římského divadla.
Téměř opuštěné antické město jako první zkoumali mniši z blízkého kláštera San Isidoro del Campo, který tu vznikl v roce 1301. Provedli první pokusy o vykopávky, zdokumentovali pozůstatky a snažili se o částečnou ochranu zbytků staveb. Přesto nezabránili místním obyvatelům v rozebírání ruin na stavební materiál. Tento nešvar pokračoval bohužel až do minulého století.
Ze zapomnění se Itálica začala dostávat zhruba od 15. století. Souviselo to s rozvojem blízké Sevilly, do níž proudilo čím dál víc cestovatelů a dobrodruhů. Ti pak často zavítali i do tzv. Staré Sevilly, jak byla tehdy Itálica chybně nazývána. Z tohoto období také pochází první vyobrazení na malbách a rytinách. V průběhu 19. století proběhly první opravdu seriózní archeologické výzkumy v oblasti fóra a lázní (1839 – Ivo de la Cortina) a amfiteátru (1860 – Demetrio de los Ríos, od něj pocházel i první celkový plán města).
Přítrž všemu poškozování a drancování naleziště udělal až zákon regulující archeologické výzkumy a vykopávky (1911). Ten zakazoval soukromé expedice, jejichž cílem bylo obohacení soukromých sbírek, a veškerou zodpovědnost přenesl na státní instituce. Hned v roce 1912 byla Itálica zapsána na seznam španělských národních památek. O zdejších památkách se začalo více psát v tisku, přibývalo turistů a v roce 1915 tak bylo otevřeno první návštěvnické centrum. Během 20. století výzkum pokračoval, jeho výsledkem bylo odkrytí všech staveb tak, jak je můžeme vidět dnes (amfiteátr, lázně, divadlo, fórum…).
Kde bojovali gladiátoři
Přístupná je dnes velká část kdysi slavné Itáliky. Nejdříve většina návštěvníků míří k amfiteátru. Do ochozů se nedostanou, ale celou stavbu lze projít po obvodu vnitřními chodbami. Samozřejmostí je procházka uvnitř cirku, kde na život a na smrt bojovali dávní gladiátoři, sledováni tisícovkami diváků v hledišti. Amfiteátr se začal budovat na přelomu letopočtu a za vlády Hadriána měl kapacitu až 25 tisíc diváků. Svou velikostí se tak zařadil do skupiny pěti největších staveb svého druhu v celé římské říši. V té době přitom mělo město jen kolem osmi tisíc obyvatel, což signalizuje, že akcí konaných v Itálice se zúčastňovali lidé z širšího okolí. Po prohlídce vnitřních prostor čeká dnešní návštěvníky okružní trasa kolem stavby. Tato cesta nabízí několik skvělých vyhlídek na amfiteátr a lavičky k odpočinku.
V antických ulicích
Pozůstatky staveb samotného města leží na protilehlém kopci nad amfiteátrem. Tato část také zaznamenala největší rozvoj v době Trajána a Hadriána. Vznikly celé nové čtvrti a budovy, kanalizační síť, městské lázně, nádrže na vodu… Dnes je odkryta jen část původní zástavby, město Santiponce překrylo zbytek. Základy kdysi honosných paláců, síť ulic směřujících k fóru a na kopci tzv. Trajáneum – palác postavený na památku císaře, v němž stále stojí torzo Trajánovy sochy. Při archeologickém průzkumu bylo objeveno množství soch a dalších artefaktů – většinu z nich dnes najdeme v Archeologickém muzeu v Seville.
V Itálice se také zachovaly unikátní antické mozaiky (zobrazující zvířata, ptáky nebo bohy jako zosobnění planet) a ve velmi dobrém stavu i římské divadlo. To leží uprostřed dnešní zástavby Santiponce. V době svého vzniku stálo uprostřed Itáliky, takže si můžeme udělat obrázek o tom, o jak rozsáhlé město šlo. Bohužel velká část staveb skončila pod budovami dnešního Santiponce. To původně leželo na břehu Guadalquiviru (zhruba na místě dnešního sevillského olympijského stadionu), kde se stávalo obětí pravidelných záplav. Na začátku 17. století se obyvatelé rozhodli přesunout se do výše položených míst. Vybranou oblastí byl východní svah kopce Cerro de San Antonio, kde se nacházelo i římské divadlo. Až do 20. století tak antické památky ohrožoval další faktor – přirozené rozšiřování Santiponce, s tím spojená potřeba stavebního materiálu a překrývání zbytků římských staveb.
Návštěva římské Itáliky skýtá skvělou možnost, jak si po turistickém shonu a přelidněných ulicích Sevilly nebo Córdoby užít volného prostoru a procházky uprostřed andaluské krajiny a přitom se přenést daleko do dob římské říše.
Jak vznikla Itálica?
V rámci druhé punské války na konci 3. st. př. n. l. došlo k bitvě u Illipa (dnešní španělské Alcalá del Río), v níž bylo Kartágo poraženo římským vojskem, jemuž velel Scipio Africanus. Ten rozhodl, aby zranění římští vojáci byli ponecháni na příznivém místě v okolí, kde mohou založit osadu. Z tohoto provizorního řešení se začal odvíjet příběh města, které v jednu chvíli mělo vliv na dění v celém římském impériu.
Už v průběhu 1. st. př. n. l. měla Itálica status municipia a stala se jedním z center provincie Baetica (zhruba území dnešního jižního Španělska). Ale svého vrcholu dosáhla v 1. a 2. st. n. l. Vzrůstající vliv patricijských rodin z Itáliky prosadil v římském senátu Trajána a po něm i Hadriána za císaře. Traján (vládl v letech 98–117 n. l.) se v Itálice narodil a stal se tak prvním císařem pocházejícím z místa mimo Apeninský poloostrov; Hadrián zde prožil část svého života. Během jejich vlád došlo k největšímu rozmachu města.
Opuštěné město
Co způsobilo úpadek města? Vinu neslo více faktorů. Město stálo zčásti na nepevném podloží, což způsobovalo časté sesuvy půdy. Roli hrály i procesy politické. Ve 3. st. n. l. italické rodiny už ztrácely v Římě vliv, počínal rozmach křesťanství a následný zánik celé římské říše (respektive její západní části). To vše vedlo k přesunu center do jiných míst.
Z následných staletí jsou o městě jen kusé zprávy. Význam i populace města klesaly, ale nebylo nikdy úplně opuštěno. Zmínky o něm se objevují v křesťanských i maurských pramenech (pod označením Talqa nebo Talikah), kde se píše o „městě, které bývalo hlavním městem oblasti a teď je v ruinách“.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 11/2012.
