Pohodové Baskicko, zapomenutá Navarra i magický Aragón, takhle se nám předvedla země Pyrenejského poloostrova o vánočních svátcích. Vždyť proč slavit Vánoce jen doma?
Slavit Vánoce v tropech není dneska už nic neobvyklého a přiznáme se, že když jsme se rozhodli poprvé v životě nestrávit svátky s rodinou doma a vyrazit do ciziny, ony tropy na přetřes skutečně přišly. Jenomže představa Santa Klause v plavkách a kýčovitých hotelových resortů přecpaných německými turisty byla pravým opakem toho, co jsme od Vánoc v jiné zemi chtěli – klid, skvělé jídlo, nádhernou přírodu a průměrné denní teploty mezi patnácti a dvaceti stupni. Na druhou stranu, nějaká pěkná silvestrovská podívaná by nám nevadila. A tak jsme počínaje Štědrým dnem postupně přistáli v Barceloně, kde jsme si půjčili auto, a pak projeli kousek baskického pobřeží, kousek aragonského vnitrozemí, zaskočili do Navarry a nakonec oslavili silvestra zase v Barceloně.
Na sever, nebo na druhý konec světa?
Česko jsme opouštěli v tradiční předvánoční blátivé plískanici a počasí cestou po severu Španělska připomínalo spíše stydlivý nástup léta. Před námi leželo přibližně 650 kilometrů napříč čtyřmi španělskými regiony až do nevelkého přímořského městečka Lekeitio, necelých 90 kilometrů západně od francouzské hranice. Člověk tuší, že země velikosti Španělska bude proměnlivá a region od regionu jiná, svérázná a všechno, jen ne nudná. Už samotná cesta na sever však předčila naše očekávání. Uprostřed zimy jsme se ocitli mezi vinicemi bujícími životem, po chvíli zase silnici lemovala pasoucí se stáda dobytka v krajině silně připomínající texaské prérie, s blížící se hranicí Francie o sobě začaly dávat vědět i slavné Pyreneje, třebaže jen mírně, opatrně a pořád vlastně dost z dálky. Jeden by řekl, že za sedm hodin v autě na dálnici se výhled omrzí, ale přehlídka měnící se krajiny – zvlněné pastviny, rozkvetlé louky, husté lesy, rozeklané kaňony i vyschlá jezera – se nám nestačila okoukat ani za týden. Jednu zvláštnost ovšem měla všechna zmíněná místa společnou – nikde žádní lidé, ani místní, ani turisté. Dokonce ani slavný nultý poledník neobléhaly davy nadšenců pořizujících fotky s každou nohou na jiné polokouli. Prostě se v podobě mostu klenul nad dálnicí, prázdný, ostatně jako celá dálnice až k severnímu pobřeží.
Baskický klenot s výhledem na Atlantik
Lekeitio, malé městečko na půli cesty mezi San Sebastiánem a Bilbaem, nám po sedmihodinovém přejezdu z Barcelony rozhodně neučarovalo tak, jak jsme si představovali. Ubytování v penzionu u milého postaršího páru za pár eur na noc sice předčilo naše skromná očekávání, nicméně okraj Lekeitia, kde se domeček nacházel, připomínal zanedbanou chudou vesnici kdesi na konci světa a po malebných zákoutích či potenciálních atrakcích ani stopy. Dát na první dojem, nejspíš bychom odjeli už ráno. Dneska víme, že se sem budeme ještě mnohokrát vracet. Máme pro to více důvodů: od místního zámečku Uribarren Abaroa, sloužícího dnes jako domov seniorů/arboretum/minizoo/oddechový park, přes maličký přístav s pláží Karraspio, stáčející se kolem majestátní ukázky baskického baroka v podobě místní baziliky k deltě řeky Lea, až po nádherné výhledy z poutní hory Calvario. Nezáleželo na tom, kterým směrem jsme se ve městě vydali, na každém kroku jsme objevovali nové zajímavosti – tu zříceninu starého kostela u komunitní zahrady, tamhle maják, jinde zase skrytou uličku k nejkrásnějšímu hřbitovu v prudkém svahu cestou na horu. Mezi námi, smět si vybrat výhled z místa posledního odpočinku, baziliky, přístavu a opuštěného ostrůvku v divokém oceánu se jeví jako dost dobrá varianta. Ostatně na opuštěný ostrov svatého Nicolase jsme se pochopitelně vydali taky, pěkně po betonovém chodníčku z pláže pod bazilikou, pozdě odpoledne, abychom si prohlédli zbytky hradeb, jeskyně i mořské ptáky. Zatímco nás maličký ostrov kolébal do příjemné nostalgie a vydrželi bychom ho obcházet celé hodiny, za pět dvanáct jsme si vzpomněli na slova naší paní domácí, jež nám důrazně kladla na srdce, abychom nepropásli odliv – příliv totiž zaleje nejen skrytou kamenitou plážičku u ostrova, ale především úplně utopí jedinou cestu zpět na pevninu. Stihli jsme to, byť s ledovou vodou sahající místy až ke kolenům. Domorodce je prostě vždycky dobré pozorně poslouchat.
Turistické pasti a nedoceněná sídliště
Klidně bychom v Lekeitiu zapustili kořeny, přirozená touha poznat a prozkoumat v jednom týdnu co největší kus země nás ale hnala dál na západ. Coby fanoušci slavné Hry o trůny jsme samozřejmě nechtěli vynechat návštěvu „Dračího kamene“, jehož ikonické strmé kamenné schodiště stoupající vstříc obrovskému hradu v rozbouřených vlnách oceánu uchvátilo asi každého nadšence této ságy. Necelých 40 kilometrů před Bilbaem na ostrůvku Gaztelugatxe jsme ho našli: ikonické kamenné schodiště. Jen nesměřovalo k obrovskému hradu, ale k maličkému kostelíku svatého Juana s prostým zvonem nad hlavními dveřmi. Překrásné místo, které nám však ve vteřině evokovalo slavné památky typu Malá mořská víla v Kodani nebo Velká čínská zeď – neuvěřitelné množství lidí na opravdu malém prostoru. Nutno podotknout, že z kostelního zvonu viselo lano pro rozhoupání, z čehož plyne, že pokud sem hodláte zavítat a podaří se vám zaparkovat, zobněte si před výstupem ke kostelu paralen. Hysteričtí turisté prakticky nepřestávají zuřivě škubat za lano, takže celou dobu při stoupání i sestupu neslyšíte nic jiného než ohlušující kovové rány. Efekt měla ovšem tahle zastávka stejný jako každá jiná – těšilo nás, že jsme místo viděli a zažili na vlastní kůži. Na druhou stranu, díky přelidněnému výletu na Dragonstone a pozitivní energií sršícímu pobytu v Lekeitiu jsme si mohli naplno vychutnat kontrast s další zastávkou, městečkem Ondarroa, asi 15 kilometrů východně od Lekeitia.
Už v kopcích pár kilometrů před cílem jsme si začali všímat měnící se atmosféry, selská stavení s pasoucími se ovčími stády vystřídaly polorozbořené domy, opuštěné tovární budovy, zatarasené mosty a všudypřítomná revoluční hesla, nasprejovaná na zdech, silnicích i zavěšená na obřích plachtách z mostů. Jako bychom vjížděli do válečné zóny. Ondarroa nás přivítala šedivým sídlištěm, malým průmyslovým přístavem a příznačně i zhoršeným počasím. V mrholení a mlze nám přízrak nespokojených obyvatel neustále dýchal za krk, a jakkoli jsme se snažili depresivní atmosféru ignorovat, ani na procházce skalnatými výběžky za pláží Saturarran, ani při svačině s výhledem na pláž Arrigorri, zjevně oblíbenou především pejskaři a běžci, jsme ji ze sebe nedokázali úplně setřást. Podivný klid a nezvykle nešpanělský charakter místa nás táhly do centra, kde pocit bizarnosti nabral úplně nových rozměrů – mezi barem, radnicí a dvěma kostely si v dolíčku uprostřed sídliště nenápadně existuje malý amfiteátr. A tak zatímco z okolních balkonů visí transparenty s protichůdnými politickými hesly, tady, v malé sídlištní prohlubni, dovádějí děti, místní popíjejí v okolních barech, smějí se a vesele na sebe pokřikují. Líbí se nám tady, třebaže dovolenkovou aurou místo úplně neoplývá. Lidé jsou tady ale přímí, milí, srdeční a bez jakékoli snahy lapat turisty do pastí. Hledáte-li klid a mír k tomu, na dovolené jen tak být, pak je Ondarroa tou správnou destinací.
Baskické vánoční gastrokomplikace
Jedna z věcí, se kterou jsme ve Španělsku ani během Vánoc nepočítali, je nedostatek teplého jídla. Španělé přece jedí pořád, jsou to gurmáni, všichni to vědí. Kdesi okolo druhého svátku vánočního nám došlo, jak moc se pleteme. Už tři dny jsme nejedli prakticky nic jiného než tapas na sto způsobů, a že těch sto způsobů Baskové skvěle ovládají. Zvláštní bylo, že restaurace zavřené nebyly. Jen se v nich vařilo, asi jako kdyby si všichni dobří kuchaři vzali volno a postavili za sebe k plotně uklízečku. Vydáte-li se proto o svátcích relaxovat do Baskicka, ušetřete si žaludky i peněženky a vyzkoušejte úplně všechny druhy tapas, které tento kraj nabízí. Mimosezonní ceny tomuto gastronomickému průzkumu vyloženě přejí – za pivo, víno a plný talíř všemožných tapas (malé kousky jídla na ochutnávku, sýry, uzeniny, nakládaná zelenina apod.) jsme dohromady zaplatili průměrně dvě až tři eura. Opravdu nízkými cenami nás ovšem dostala do kolen Ondarroa. Tady jsme za pivo, víno a dvoje tapas zaplatili 1,50 eura s tím, že nám obsluha vnutila zdarma ještě celý další talíř plný všemožných dobrot, od oliv a šunky po další tapas s mořskými plody a místními sýry a salámy. Zkrátka viva la vida! A pozor, pokud neumíte baskicky, se čtením jídelních lístků se snad ani neobtěžujte. Španělsky tu komunikuje málokdo, o angličtině snad ani nemluvit. Mezinárodní „znaková řeč“ to jistí.
Od moře k poušti, od turismu k poustevnictví
Po baskickém pobřeží bylo načase vyměnit skalnaté útesy a svěží podhůří Pyrenejí za vyprahlé pustiny navarrského regionu a turisticky oblíbená místa za divočinu a opuštěná zákoutí. Pokud jsme měli dojem, že z velké části vyschlá přehrada Yesa tyto podmínky splňuje, ještě jsme netušili, jak moc naše očekávání předčí „město duchů“ Escó při jejím severozápadním břehu. Je to zvláštní pocit, vykračovat si o Vánocích jen v tričku po dně přehradní nádrže, následovat nekonečné praskliny vysušené země sto metrů na jednu či druhou stranu, občas narazit na několikacentimetrový stromek, pohozenou dětskou botičku, zrezivělé kolo… Kdo ví, kolik příběhů jsme při našem pobytu na dně minuli. Zcela výjimečný příběh ovšem vyprávěla téměř úplně zbořená vesnice v příkrém kopci na okraji přehrady – Escó. Dříve byla plná farmářů a řemeslníků, o jejichž obživu se hravě postaraly dlouhé lány úrodné půdy a pastvin v údolí, zrovna tam, kde je dnes jen suché dno přehrady. S vodní nádrží přišli lidé o všechno – jídlo, prostor pro ovčí a kozí stáda, nakonec i o důvod ve vesnici setrvat. Zůstaly domy, respektive jejich zchátralé pozůstatky, torzo kostela z přelomu 12. a 13. století, klikatá hlavní ulice a ticho přerušované občasnou promluvou rozhlasového hlasatele. Chvilku jsme si reálně mysleli, že blázníme. Kdo, nebo spíš jak, by tady někdo mohl žít? A přece mohl. Vesnice prý má jediného obyvatele, starousedlíka odmítajícího na stará kolena opustit rodný dům. A skutečně, v jedné úzké uličce nacházíme mezi ruinami krásně zachované obydlí: opravená střecha, natažené elektrické vedení, vedle kozí chlívek a na náspu za domy několik pasoucích se koz. Jestli se má o Vánocích rozjímat o skromnosti a pokoře, tady to šlo samo.
Divoká příroda regionu Navarra nás provázela i na další cestě. Nespoutané živly tu jdou ruku v ruce s lidskou snahou o jejich ovládání, díky čemuž působí například zdánlivě obyčejná přehradní hráz nádrže Pena jako Roklinka z Pána prstenů. Navíc přilehlý tunel skrz skálu se skutečně jeví jako brána do jiného světa, plného zvláštně tvarovaných skal, kaňonů, divokých řek a úzkých průrev. Chvílemi jsme čekali, odkud na nás vykoukne dinosaurus, případně kdy nám přestane fungovat technika jako v americkém filmu. Nicméně jsme v konstantním úžasu dojeli až k přírodnímu parku Sierra y Canones de Guara v regionu Aragón a s posledním pohledem na úchvatné monumenty skal Riglos a se zapadajícím sluncem v zádech jsme vyrazili široširou planinou ke středověkému hradu Castillo de Loarre. Hrad je sám o sobě nádherný (ne náhodou se zde natáčel třeba hollywoodský trhák Království nebeské), ale vyhledávaný je také pro dech beroucí výhled. Stojí na vysokém kopci v jinak rovné krajině, a tak z něj uvidíte div ne až k moři. Při západu slunce vypadaly aragonské pláně obzvlášť krásně.
Roadtripy milujeme a objevování cizích zemí, obzvlášť během Vánoc nebo Velikonoc, nám vždycky pomáhá do jiné kultury proniknout ještě o malinko hlouběji než v jiné roční doby. Za pouhých osm dní se z nás stali mistři improvizace, kompromisů a řešení nečekaných zádrhelů. Sváteční týden ve Španělsku za vás totiž z devadesáti procent naplánují sami Španělé a jejich tradiční přístup nejen k Vánocům a silvestru, ale k životu obecně. Ale copak není cestování právě o tom?
Jak přežít (a užít si) silvestr v Barceloně
- I když se záměrně ubytujete v luxusním hotelu na kopci se střešní party terasou a předem se stokrát ujistíte, zda je terasa na silvestrovskou půlnoc přístupná, na sliby a ujišťování španělských hoteliérů raději nedejte! Personál šel domů v deset, natvrdo zavřeli a zamkli nejen terasu, ale i hotelový bar a restauraci.
- Nejlepší je zamluvit si večeři či jen stůl v podniku, který pořádá silvestrovský večírek a nachází se někde mezi centrem města a zároveň dost na kopci, abyste měli zážitek i z ohňostrojů.
- Pokud parkujete stejně jako my v některém z veřejných podzemních parkovišť, je fajn se přesvědčit, zda mají na Nový rok k dispozici někoho, kdo vám umožní do garáží přístup.
- Muzea, galerie a jiné památky kupodivu nejsou tolik přecpané, třebaže lidí je ve městě požehnaně. Zřejmě všichni namísto kulturních zážitků už slaví…
