Kyjevskopečerská lávra a výhled na Kyjev

Kyjevskopečerská lávra a výhled na Kyjev Zdroj: Bronislav Jaroš

Kaple a pietní místo připomínající tragédii na takzvaném Euromajdanu
Murály ve stanici metra Osokorky
Nezvyklé ukrajinské suvenýry
Chrám svatého Ondřeje
Jeden z murálů na kyjevských domech
9
Fotogalerie

Do ulic Kyjeva za historickými památkami, bizarním uměním a skvělým jídlem

Co čeká cestovatele v hlavním městě Ukrajiny? Kromě připomínek bolestné historie skvělé umění, vznosná architektura, pohoda a vynikající kuchyně.

První, druhý, třetí… dvacátý čtvrtý, dvacátý pátý,“ počítal jsem včera večer v oděské stanici vagony předlouhé vlakové soupravy a hledal ten správný, v němž jsem měl doputovat do Kyjeva.

Vyfasoval jsem povlečení a snědl a vypil, co jsem si donesl. Kávu z jednoho z bezpočtu kávových stánků typických pro ukrajinská města a makový koláč s takovou vrstvou náplně, že by pekařům u nás možná stačila i na deset koláčů – Ukrajinci jsou prostě kávový a koláčový národ. Zachumlal jsem se a pak už bylo ráno, když mě noční vlak vyplivl na nádraží hlavního města Ukrajiny.

A tak už zase hledám kafe. Stánků si teď nevšímám, spíš bych se někde pohodlně usadil a dal si k té ranní kávě varenyky na sladký způsob, plněné ovocem a přelité zakysanou smetanou. Tomu říkám snídaně.

K návštěvě mě svede moje oblíbená Puzata Hata. Vlastně jedna z nich. Síť těchhle na půl samoobslužných restaurací má v Kyjevě dvacet šest poboček. Najíte se tu opravdu levně a opravdu dobře. U vchodu narazíte na umyvadlo pro opláchnutí rukou (nenechte se mýlit, tohle tu vymysleli dávno před covidem) a pak už si jen u pultu na tác naporoučíte naložit tolik ukrajinských dobrot, kolik se do vás vejde. Začnete třeba juškou, soljankou či borščem, ochutnáte šašlik, varenyky, holubcy nebo syrniky anebo od každého kousek. Kavárna s výběrem dortíků a koláčů je samozřejmě součástí. Prostě všechno, na co si vzpomenete, pokud jde o ukrajinskou kuchyni.

Tragický Kyjev

Kyjevské ulice pamatují mnohé lidské tragédie. Nešťastné události historie jsou jaksi součástí zdejší identity. Kráčím Podilem, historickou čtvrtí, ke které se prý hodí moderní přívlastek hipsterská. Kromě všelijakých podniků tu ale sídlí i muzeum katastrofy v černobylské elektrárně.

„Já jsem tam byl,“ osloví mě uvnitř jeden z průvodců a dá se do vřelého hovoru, když se dozví, že jsem z Česka. „Vojnu jsem strávil z velké části v Olomouci a dodnes tam jezdím navštěvovat přátele,“ říká a snaží se trochu rozpomenout na češtinu. „Pak mě převeleli do Novosibirsku, potom do Kyjeva, kde jsem dostal rozkaz jet do Černobylu,“ vzpomíná dál. Psal se rok 1986 a nejen z vojáků se stali takzvaní likvidátoři, kteří měli za úkol odklidit, co výbuch rozmetal. Tenhle pán byl jedním z těch mužů, kteří lopatami, bez kloudné ochrany, odhazovali a odhrnovali radioaktivní grafit ze střechy elektrárny. „Maximum byly dvě minuty. My na té střeše strávili minutu a půl, pak nás zase odvezli,“ dodává průvodce a na otázku, zda mu těch devadesát vteřin způsobilo nějaké zdravotní problémy, odpoví jen rezignovaným mávnutím ruky. O tomhle tématu by prý mluvil nerad, ale zato mi ukáže, jak fungoval bezpečnostní rám, jenž u pracovníků a likvidátorů detekoval míru ozáření.

Procházím hlavním kyjevským bulvárem Chreščatyk a zastavím se u vchodu do domu číslo 27. Pátého listopadu 1968 stál na tomto místě Vasyl Makuch. Poté, co se polil benzinem a škrtl sirkou, křičel prý tato slova: „Pryč s okupanty Československa, ať žije svobodná Ukrajina.“ Druhý den zemřel v kyjevské nemocnici. Jeho oběť dnes připomíná pamětní deska.

O Majdanu

Bulvár Chreščatyk nevede nikam jinam než k náměstí Nezávislosti neboli Majdanu Nezaležnosti. Kyjevané jej často nazývají prostě jen Majdan a vyrážejí sem ve velkých počtech, kdykoliv mají pocit, že je třeba protestovat proti zvůli politické garnitury. Ty největší protesty nového tisíciletí vešly ve známost jako oranžová revoluce, jež následovala po prezidentských volbách v roce 2004, a Euromajdan o deset let později.

Dříve tady, na Majdanu, Kyjevané pořádali i kulturní akce či vánoční trhy, ale od osudného ledna a února roku 2014, kdy tu při protestech zemřelo více než sto lidí, zachovávají své nejvýznamnější náměstí jako pietní místo. Ulici, jež ho lemuje na východní straně, nazvali na počest zabitých protestantů alej Hrdinů nebeské setniny. Tady, kde cesta stoupá směrem ke čtvrti s vládními budovami, se totiž 20. února udála ta nejkrvavější fáze Euromajdanu. Masakr na Institutské ulici. Tak se alej jmenovala předtím. Teď tu nacházím jednu připomínku těch dní vedle druhé. Drobné i větší kamenné mohyly, desky či listy s podobiznami obětí násilností, dřevěnou kapli. Rozsocháče z barikád, dřevěný kříž či stužky v ukrajinských barvách skrápějí dešťové kapky. Tísnivé místo. Informační tabule ukazují autentické fotografie a dávají vědět, že zanedlouho by tu mělo stát muzeum a nový monumentální památník – na ty si Ukrajinci potrpí.

Déšť sílí, a tak mizím v kyjevském podzemí, v ústí stanice metra Chreščatyk. Lístek v přepočtu za osm korun platí tak dlouho, jak budu chtít tam dole zůstat, bez ohledu na to, kolikrát přestoupím. Když venku vládne takové psí počasí, bezcílné putování podzemními tunely Kyjeva je i díky tomu přímo ideální způsob jak trávit čas. Kyjevské metro sice není tak slavné jako to moskevské, krásou a zdobností mnohých stanic si s ním ale nezadá. A kromě toho tu mají i nejhlubší stanici světa. Bloudím pak dlouho těmi prostory, obdivuji murály i mozaiky, lustry nezvyklých designů, plastiky v průčelích staničních hal.

Návrší nad Dněprem

Modrá obloha, prosluněné ulice i slibná předpověď dávají další ráno příležitost pro vycházku po návrších, která se táhnou podél pravého břehu Dněpru. Pokud jste přijeli do Kyjeva jen na jeden den, právě tuhle trasu byste si neměli nechat ujít.

Asi sedmikilometrové putování doporučuji začít nedaleko Národního muzea historie, na Pejsažné alleji, pro kterou se často používá i anglické pojmenování Landscape Alley. Z jedné strany ji lemují ošuntělé bytovky, na druhé se otevírají výhledy do širého kyjevského okolí, hlavně tu ale najdete hromadu podivných, zábavných a někdy trochu bizarních uměleckých děl a originálních laviček, které tuhle uličku krášlí od roku 2011. Pejsažna alleja byla tehdy první vlaštovkou projektu, který si klade za cíl ozvláštnit uměním ukrajinská města. Těch devět let je na některých instalacích znát, některé vypadají, jako když tu stojí mnohem déle, někde k dílu přidal svůj podpis sprejer. Trocha té omšelosti se sem ale vlastně hodí.

Nic omšelého naopak není na chrámu svatého Ondřeje, ke kterému je to tak tři sta metrů Volodymyrskou ulicí. Po cestě zírám vlevo i vpravo na nabídku stánků se suvenýry, takovými, jaké najdete snad jedině na Ukrajině. Staré plynové masky, sovětské beranice, nacistické válečné odznaky s hákovým křížem, podobiznou Hitlera z profilu nebo runami SS.

Chrám svatého Ondřeje se zeleno-zlatou kupolí, tak bohatě zdobenou, jak se sluší na pravoslavné svatostánky, je snad nejmalebnějším kostelem Kyjeva. Stojí hrdě na vršku Starokyjevské hory a dělá tu velkou parádu. Za ním se pak vine alej Umělců, jež vede nejprve k několika vyhlídkám na Dněpr a okolní město, pokračuje pod dráhou věhlasného kyjevského funikularu (lanovky), přes Vladimírovu horu, parkem a okolo monumentu svatého Vladimíra až k novému skleněnému mostu, který byl otevřen teprve loni a jistě se může řadit mezi nejzajímavější vyhlídková místa zdaleka nejen Kyjeva a Ukrajiny.

Je znát, že z této stezky – od svatého Ondřeje, alejí Umělců a dál – chtějí Kyjevané udělat výkladní skříň hlavního města: nové dřevěné ochozy a zdobné altány, restaurované fontány a monumenty, upravená prostranství.

Přátelství s Rusy

První monument za mostem je staršího data, Památník přátelství národů nebo také Památník lidového přátelství vznikl v roce 1982 a oslavoval šedesáté výročí sjednocení Ukrajiny a Ruska pod všeobjímajícím Sovětským svazem. Dnešní Kyjevané hodlají tuhle připomínku své historie v nejbližší době schovat někam do zadních místností depozitářů. Pokud se tam tedy ještě vejde, po schválení dekomunizačních zákonů v roce 2015 už totiž podobný osud potkal mnoho jiných vznešených soch, sousoší, plastik a jiných památek sovětské éry.

Dál trasa vede okolo Muzea vody přes „most zamilovaných“, podél stadionu Dynama Kyjev, kolem několika dalších monumentů (těžko všechny zmiňovat) až k Mariinskému paláci, jedné z rezidencí ukrajinského prezidenta a skvostu klasicistní architektury. Tragédií a jejich památníků jsem zmínil až dost, ale je tu ještě jeden, ke kterému přicházím po dalších necelých dvou kilometrech. Památník obětem hladomoru a muzeum této děsivé události z 30. let minulého století. Ikonická je hlavně socha vyhublého děvčátka se zapadlýma očima a pěti klásky v ruce. Ty pšeničné klasy symbolizují nařízení, kterým Stalinův režim způsobil v letech 1932 a 1933 smrt několika milionů lidí. Říkalo se mu totiž „zákon pěti klásků“ a v důsledku zakazoval rolníkům v podstatě jakkoliv použít to, co vypěstovali. Vše muselo být odevzdáno. Zastavilo se zásobování, zamezilo cestování. Nejhorší Stalinův zločin.

Duchovní útěcha a železná lady

Duchovní útěchu po těch tragických připomínkách poskytne úchvatný klášterní komplex. Kyjevskopečerská lávra je asi vůbec to nejvíc must-see místo Kyjeva. Klášter vznikl už roku 1051 a dnes je na Seznamu památek UNESCO. V roce 1941 následkem exploze z té vší nádherné architektury zbyly jen ruiny, ale teď je tu všechno opravené, zlaté kupole září a nedávno restaurované ikony hledí z fasád na návštěvníky.

Zastavím se kousek za klášterem u Matky Vlasti, jedné z největších soch světa. Jakkoliv byla také postavena v sovětském období a upomíná sovětsko-německou „vlasteneckou válku“, dekomunizace jí zřejmě zatím nehrozí, snad jen úpravy, jako odstranění srpu a kladiva ze štítu, který železná lady drží ve své obří levé ruce. Je podvečer, párkrát cvaknu spouští fotoaparátu, abych vyfotil sochu i město, na které shlíží zhruba ze sto dvou metrů, a za chvíli mířím metrem zpět do centra. Loučím se s Kyjevem, krásným městem plným barevných mozaik a murálů, skvělého jídla, bizarního umění, zlatých kupolí, velikých monumentů a jizev po ranách, které mu historie uštědřila. Snad jej čeká lepší budoucnost.


5 nej stanic kyjevského metra

  • Zoloti vorota – bývá označovaná za jednu z nejpěknějších stanic světa. Zdobí ji na osmdesát mozaik.
  • Osokorky – nudnou šedou stanici ozdobili muráloví umělci a vznikla tak galerie o několika monumentálních obrazech.
  • Olimpijska – připomíná olympijské hry v roce 1980. S lustry jako koly od bicyklů, tematickou plastikou a modro-šedým nádechem mramorového obložení.
  • Slavutyč – modré dekory, bodové osvětlení a strohé prvky z nerezové oceli odkazují k nočnímu městu a řece, jež jím protéká.
  • Teatralna – S malbou divadelního interiéru v průčelí.

Kulinářská vítězství

Teď není řeč o žádné válce, ale o několika skvělých gastronápadech, které se zrodily ve Lvově a sklízejí úspěch v celé zemi. A protože na ně nedám dopustit, musím je alespoň zmínit. Například lvovské croissanty, do jejichž náplně si naporoučíte, co libo. Restaurace Rebernia, kde na otevřených grilech pod dohledem strávníků připravují žebírka, které pak obsluha naseká na stole přímo před vámi. Bar Pjana Vyšnja, kde vám višňovým likérem naplní číši až po okraj, tak, že musíte nejprve odsrknout. Nebo lvovská čokoládovna. Posledně tři jmenované patří ke stejné síti podniků a v Kyjevě je najdete třeba u náměstí Kontraktova Plošča.