Ukryté kláštery Moldavska jsou cílem mnoha poutníků i milovníků panenské přírody
Zaprášená hrbolatá cesta se vine kdesi mezi poli, slunce žhne na rovině, kde se není kam ukrýt, a žádné auto nejede. Nechce se nám, ale musíme šlapat dál, jiná možnost není. Na světě jsou prostě stále ještě země, kde vám cestovatelské zážitky nikdo nenaservíruje pod nos. A takovou zemí je Moldavsko, zapomenutá zemička kdesi na okraji Evropy, o které málokdo tuší, že vůbec existuje.
Srdcem země byla odjakživa řeka Dněstr. Na jejích březích vyrostla všechna důležitá místa v zemi, plavili se po ní obchodníci a chránila i před nájezdníky. Dnes je řeka hranicí mezi samozvanou Podněsterskou republikou a vlastním Moldavskem. Když boje utichly a zavládl mír, všichni si oddechli a opět v poklidu žijí u řeky, která je pro ně stále zdrojem obživy. Jen kdysi vyhledávaná místa se během času stala periferií země.
Vydali jsme se do Moldavska za starými kláštery, schovanými v odlehlých oblastech. Ani samotní obyvatelé často netuší, že žijí poblíž tak vzácných staveb. Není proto divu, když za takovými historickými lahůdkami nejezdí žádná doprava. Místní mají dost starostí s vlastní obživou a jezdit někam zbůhdarma je ani nenapadne. Pokud už cestují, tak jedině na tržiště nebo do Kišiněva, kam jezdí všechny maršrutky ze všech směrů. Za památkami cestují snad jedině cizinci, jenže ti se dají spočítat na prstech jedné ruky. Vede je sem touha poznat život na venkově nebo chtějí zavítat do proslavených vinic a sklepů za oblíbeným vínem.
Perla na zemi
„Ten klášter, kam chcete jet, je daleko, to bude tak dvacet kilometrů pěšky, pojeďte s námi do Reziny a podívejte se na klášter Saharna, ten je taky hezký, a pak půjdete pěšky jen tak deset kilometrů,“ přemlouval nás řidič autobusu. Ani dlouho nemusel – čtyřicet stupňů a těžké batohy osudově rozhodly o další cestě. A rozhodly dobře. „Saharna je jako perla na zemi,“ vychvaluje svůj klášter jeden z mnichů. Přesto může být návštěva místa opředeného bájemi pro Středoevropana zklamáním. Uvidí totiž kostel, jaký by se dal najít kdekoli u nás na vesnici, jednoduché klášterní budovy staré asi sto let a potok protékající klášterem plný odpadu... Klášter je ale výjimečný především svou polohou. Stojí totiž v údolí, které se v těchto místech pomalu zužuje, až v něm zbývá místo jen pro pěšinu a zurčící potok pramenící kdesi na okraji strže.
Kdo vystoupí na skálu přímo nad klášterem, bude uchvácen výhledem, kterého se jen tak nenabaží. Není divu, že tu podle legendy zanechala stopu i Panna Marie. Toto místo je dnes cílem mnohých zbožných poutníků, kteří šplhají po schodech, aby se pomodlili v malé kapli ukrývající vzácnou šlépěj. Kdo chce vědět o klášteru Saharna více, musí přijít ve čtvrtek. To sem míří davy lidí, které trápí nemoci, úrazy nebo jiné neduhy těla. Všichni spěchají za modlitbou, jež údajně pomáhá léčit. Další lidé zase chodí k posvátnému pramenu, který vyvěrá pod skalním útesem v hloubi údolí a jehož voda je svedena do malého bazénu. Tam se všichni i v nejparnějším dnu vrhají do ledové lázně, která prý očišťuje od všeho zlého.
Tři patra jeskyní
Naším dalším cílem byl skalní klášter Ţipova (čti cipova). Dostat se k němu je ovšem nadlidský výkon. Zpočátku cesta vedla podél řeky po loukách spásaných spokojenými krávami, až se postupně zužovala v pěšinku vedoucí trnitými křovinami na úbočí srázu nad řekou. Po této strastiplné cestě se místo vegetace objevily pastviny, podél nichž jsme ještě za šera došli do vesnice u řeky. Obyvatele náš příchod trochu vyděsil, protože cizokrajné turisty tu ještě nikdy neviděli.
Zbývalo nám vyšplhat na útes nad řekou Dněstr, kde stojí zapadlá vesnice Ţipova. V ní jsme minuli novotou zářící kostel, obešli jsme pasoucí se koně a vydali se po stezce vedoucí po hraně útesu k místům, která byla obývána už odpradávna. Podle archeologů tu na tak příhodném místě sídlili už pravěcí lovci, po nich Geto-Dákové, a tak není divu, že si jeskyně vybrali za své sídlo i pravoslavní mniši. Ti prý skalní orlí hnízdo využívali už někdy mezi 2. až 7. stoletím jako úkryt. Izolovaná poloha nad řekou byla jistě ideální také pro zbožné rozjímání a navíc umožňovala kontrolovat pohyb lidí na řece.
Většina jeskyní je dnes opuštěných a také poničených. Celkem jich je na dvacet ve třech patrech. V některých jsou dosud patrné staré fresky a jinde jsou opět svaté obrázky a svíce. Poutníci sem našli cestu, ačkoli sovětská moc se na devastaci těchto prostor podepsala značnou měrou. Ústředním místem jeskynního komplexu je uzavřená kaple s freskami, která se táhne do hloubi skály a ve které se stále konají pravidelné mše. Podle pověstí se ve skále táhne celý labyrint chodeb a příbytků. Dokonce i mniši věří v tajemné jezero, které je prý ukryto na konci labyrintu...
Národní poklad
Staryj Orgeev (moldavsky Orheiul Vechi, čti vekhi) zná v Moldavsku snad každé dítě. Všichni o něm básní jako o kolébce své kultury a národním pokladu. Není divu – pyšní se bohatou minulostí, v níž figuruje hned několik civilizací. V místním muzeu leží důkazy o trvalém osídlení již před několika tisíci lety, kdy si místo vyhlédli lovci žijící v jeskyních. Další civilizací, která oblast obývala, byli Dákové. Trvale osídlené důležité tvrziště bylo nejen centrem kultury Geto-Dáků, ale především důležité obchodní stezky, díky níž kvetl obchod s Řeky.
Po těchto obyvatelích zůstaly na místě valy a také prastará svatyně. Dalšími obyvateli, kteří se tu usadili, byli příslušníci nechvalně proslulé Zlaté hordy, mocné mongolské říše. Podle archeologů byl Staryj Orgeev jejich hlavním sídlem, odkud řídili expanzi dále do Evropy. A konečně v 15. století se významné centrum dostalo do rukou Moldavanů, kteří zde vybudovali pevnost. Bohužel jejími pozůstatky dnes vede silnice.
Místo fascinuje už na první pohled: hluboké údolí řeky Râut vytváří podkovu s poloostrovem, na němž se hrdě tyčí stavba kláštera. Všude kolem se tyčí strmé skalní stěny, které jsou dnes rájem pro horolezce. Tady už také potkáte turisty, kteří sem putují autokary, i když nejčastěji za duchovními účely. Většina příchozích vykonává přesně stanovené rituály v místním klášteře Nanebevzetí Panny Marie ukrytém ve skále.
Toho, kdo obchází jeho osamocenou zvonici, by ani ve snu nenapadlo, co se ukrývá pod ní. Pouze ocelová vrata a chodba kamsi naznačují další cestu. Jen co naše oči přivykly šeru, sestupujeme po schodech stále dolů, do prostor podzemního kostela. Tady už se zástup žen modlí u ikon a zapalují svíce, které dodávají místu mystickou atmosféru. Žádný z poutníků neopomene dojít k velkému kamennému kříži. Lidé se u něj obracejí na Boha se svými prosbami i sny. Zbožně obcházejí kříž a líbají ho ze všech stran. Další nedočkaví věřící již netrpělivě přešlapují a těší se na lepší budoucnost. Tak jako země, která hledá svoji identitu a místo na mapě Evropy.