Když jsem se o Sokotře během studia politologie poprvé doslechl, patřila k nejopěvovanějším cestovatelským destinacím. To se zásadně změnilo ve chvíli, kdy v Jemenu vypukla občanská válka. Přesto není ani dnes návštěva tohoto magického souostroví nemožná.
Na místě se nás ihned ujala společnost, která byla po celý týden průvodcem naší národnostně pestré skupiny. Nasedli jsme do džípů a vydali se na cestu. Ta zpočátku směřovala na nejvýchodnější část ostrova, k písečným dunám Arher. Už z dálky jde o neskutečně impozantní přírodní úkaz, který se v tom nejlepším světle ukázal při výšlapu za úsvitu. Slovy těžko popsat. Takové druhé místo prostě není. Desítky až stovky metrů vysoké pískové násypy opřené o ještě vyšší stěny skal jsou zdejším velkým lákadlem. Statisíce, možná miliony let nafoukával silný vítr písek na úbočí skal, až tyto duny vytvořil...
Dva kroky sypkým pískem vpřed, jeden a půl vzad. Nahoře jsem se do písku zhroutil celý udýchaný a propocený, ale fotograf si nemůže dovolit zmeškat východ slunce na tak jedinečném místě, takže jsem se brzy zmátořil a nadšeně zaznamenával duny bílého písku, které padaly takřka do tyrkysových vod Arabského moře. Po návratu do kempu kolem půl osmé ráno je člověk tak naplněn zážitky, jako by už měl za sebou celý den, ale ten naopak právě začínal.
Padesát lidí a dost
Hned po snídani jsme se vydali k dalšímu významnému cíli, k „nekonečnému“ jezírku s názvem Homhil. Nachází se v proláklině mezi dvěma skálami a má v nejhlubším bodě asi dva metry. Naplňuje jej horská bystřina, takže voda je příjemně chladivá, což je ve zdejších podmínkách neocenitelná záležitost. Po naložení do vody se člověku navíc naskytne ideální výhled do údolí a na modrou vodu Arabského moře. Druhý výšlap během jednoho dopoledne se nám vyplatil. Nikde nikdo, jen naše skupinka a celé jezírko s výhledem do údolí a na oceán jsme měli jen pro sebe. Ona „privátnost“ jednotlivých míst není úplně náhodná. Na Sokotru se totiž může podívat jen kolem padesátky turistů týdně. Víc míst pro cestovatele v jediném letu na týden zkrátka není. A takový počet návštěvníků se na celém ostrově jednoduše ztratí. Navíc si průvodci dokážou upravit programy skupin tak, aby se nepotkávaly.
Na další den nám byl slíben kaňon se smaragdově zelenou průzračnou vodou. Cesta k němu vedla z kopce, po sestupu jsme se uvelebili v jeskyni na pokraji kaňonu – jediném místě široko daleko, kde se vyskytoval stín. Naši řidiči se hecovali, kdo skočí do vody z větší výšky. Sám jsem si na nejvyšší bod netroufl, i ten desetimetrový, na který jsem se odvážil, mi připomněl texaský Jacobs Well, kde stačilo nepatrné zaváhání, a k psaní tohoto textu už bych se nedostal...
Mezi nejoblíbenější zastávky na Sokotře patří Dihamri Marine Park. Nejdostupnější a nejoblíbenější místo na prozkoumávání podvodního světa. Kamenitá pláž a dva skalní výběžky nedaleko. Před pár měsíci tu vybudovali veřejné sociální zařízení, takže se z Dihamri stalo nejkomfortnější místo na kempování. To největší bohatství se ovšem ukrývá pod hladinou moře. A tak jsme vytáhli masky a šnorchly a vychutnávali si korálové útesy a hejna barevných rybiček. V partě jsme navíc měli dva nadšené potápěče, pro které byl zajištěný i noční ponor s přístrojem. Dle jejich slov se jednalo o naprosto úžasný zážitek, kromě nespočtu ryb se setkali i se želvami a žralokem.
Krvavé dračince
V polovině našeho pobytu nastal čas opustit pobřežní oblast a vypravit se na rozlehlou kopcovitou plošinu Dixam. Je to hlavní důvod, proč lidé na Sokotru míří. Nachází se zde totiž nejvyšší koncentrace dračinců rumělkových, endemických stromů, anglicky zvaných dragon blood trees. Místo naleznete zhruba uprostřed ostrova poblíž pohoří Hadžhír, kde se nachází rozlehlá náhorní plošina protnutá hlubokým kaňonem. Území je poseté stovkami stromů, právě zde se totiž nachází 90 procent světové populace dračinců rumělkových, kterými se Sokotra nejvíce proslavila. Jejich počet ale postupně klesá. Částečně je vinno dlouhodobé vysychání půdy a také několik nedávných extrémně silných monzunů. Může za to ale i nekontrolované množení koz, kterých po Sokotře pobíhají desetitisíce. Jsou úplně všude a spasou všechno, na co přijdou, bohužel včetně výhonků nových dračinců. Místní obyvatelé navíc hojně využívají červenou pryskyřici, která ze stromů vytéká. Po ztuhnutí se používá na léčení mnoha zdravotních neduhů nebo jako barvivo. Legendární Stradivariho housle byly natřeny právě lakem z této pryskyřice. Už dvacet let se o dračince rumělkové, známé také jako stromy dračí krve, zajímají vědci z Mendelovy univerzity v Brně. Česká stopa je tak na ostrově relativně významná. Důkazem je i Kibani, oblíbený poskytovatel zázemí pro stany nedaleko hlavního lesa, který umí pár slov česky.
V Dixamu jsme se kochali až do soumraku, mezi stromy jsme pak vyrazili ještě ráno, za svitu čelovek. Máloco ze světa flóry se na téhle planetě fotí tak skvěle jako právě dračince v prvních denních paprscích.
Přesun k další dech beroucí lokalitě, laguně Detwah, jsme si zpestřili zastávkou u bizarního mementa. Podél pobřeží stálo v řadě v okopech několik sovětských tanků T-34. Ty sem dle slov ukrajinského pilota vrtulníku, který s námi strávil dva večery, poslali Sověti v době, kdy se snažili Jemenskou republiku začlenit do sféry svého vlivu. Šlo o vysloužilé stroje z druhé světové války. Tady se z nich však nikdy nevystřelilo a v současné době tu stojí jako němí svědci zvláštní doby. Pro fotografa to byla rozhodně zajímavá podívaná – kde jinde se vám poštěstí záběry na tanky u břehu tyrkysového moře, kolem nichž se navíc právě prochází velbloud?
Laguna, delfíni a nafukovací ryby
Pak už jsme dojeli na západní cíp ostrova, kde se poblíž druhého největšího „města“, Qalansíje, rozléhá zmiňovaná laguna Detwah. Je mělká a obklopená vysokými kopci, které přímo vybízejí k nedlouhým výšlapům a následným výhledům, zejména na přilehlou Qalansíju při západu slunce. Laguna samotná zase nabízí koupání v průzračné vodě a rozmanitý podmořský život. Nejdříve jsme si dopřáli výhled z malého skalnatého výběžku, pak jsme sestoupili na pláž, kde jsme se oddali zaslouženém svlažení v příjemně teplé vodě. V dohledu nikde nikdo, žádný hotel, žádné parkoviště ani jiné zázemí...
Další den ráno vyjíždíme ve dvou člunech od vesnice podél pobřeží na tu nejkrásnější pláž, jakou jsem kdy viděl, Shoab Beach. Na jejím okraji leží maličká vesnice či spíše osada. Žijí v ní asi čtyři desítky obyvatel, kteří jsou jedna rodina. V přístřeší jednoho z domů nám naservírovali dovezené upečené ryby s rýží. Bez příborů, takže nezbylo než použít ruce. Rýže sice byla úplně všude, ale jako kulturní zkušenost to byl zážitek k nezaplacení. Po obědě sleduji a fotím místní kluky, kteří po návratu z rybolovu vytahují na pláž za bojových pokřiků velký člun s úlovkem, který je takřka jediným způsobem jejich obživy. Někteří z nás se pak připojují k malému plážovému fotbalovému zápasu.
Při návratu jsme potkali obrovské hejno delfínů. A následně, už zpět v Qalansíji, chlapíka, který si říká „Cave Man“. Během jedné z největších místních větrných bouří posledních let totiž ukryl svou rodinu v jeskyni nad mořem, kde společně přečkali několik týdnů. Když se živel přehnal a svůj úkryt opustili, měli dojem, že jeho řádění přežili jako jediní. Obětí sice nebylo málo, ale většina obyvatel naštěstí o život nepřišla. A právě tento „jeskynní muž“, který prožil celý svůj život u laguny Detwah, nám nabídl seznámení s místní faunou. Neváhali jsme – kdo by si nechtěl pohladit rejnoka či mantu nebo si nechat v ruce vyrůst nafukovací rybu, tzv. pufferfish. Existuje jich přes sto druhů a ty zdejší jsou po nafouknutí skutečně obrovské.
Plány do budoucna
Nemohli jsme vynechat ani hlavní město Hadíbú, kde jsme museli absolvovat test na covid. Z Afriky jsem zvyklý na ledajaké „kliniky“, takže mě mile překvapilo, že je zdejší nemocnice nejmodernější budovou celého ostrova. Hlavní město Sokotry jinak nabízí tržiště, fotbalový stadion, několik obchodů a jediný hotel na ostrově. Nachází se de facto uprostřed severního pobřeží ostrova a na východní stranu, do druhé největší obce Qalansíje, a na nejzápadnější výběžek k dunám Arher je to přibližně stejně daleko. Je to zároveň místo, kde se dá nejspolehlivěji chytit internet, kde je zázemí všech sokotránských společností a kde elektřina funguje nejvíce hodin za den.
V ulicích panoval typický chaos a hluk. Dva tolik rozdílné světy na tak malém prostoru! Ráno před odletem nás pak probudily silné vlny, které dosahovaly téměř k našim stanům. Přesto bylo příjemné vykutálet se z příbytku a za svítání se osvěžit komfortně vlažnou vodou Arabského moře. V tu chvíli už jsem věděl, že by bylo sobecké nechat si tuto neobyčejnou destinaci jen pro sebe. Její poznání chci svým krajanům zprostředkovat nejen tímto článkem, ale i výpravami, které již na letošní rok plánuji.
Dobré vědět
- Jak se tam dostat: Jednou týdně – aktuálně platí, že každé pondělí přímým letem z Abú Dhabí. Letenky však není možné koupit on-line. K jejich objednání je potřeba mít jemenské turistické vízum, které vám vystaví přímo na místě. Je proto nezbytné mít spolehlivý kontakt, který to fyzicky obstará, letenku s vízem spáruje a následně pošle ve formátu PDF.
- Kde nocovat: Máte tři možnosti. Buďto v jednom jediném hotelu (řekněme jedna a půl hvězdy i na zdejší poměry) ve městě Hadíbú, pro dobrodružnější povahy, hodně zkušené cestovatele a ty, kteří se domluví arabsky, možná u místních (nemám s tím zde ale žádné zkušenosti), anebo využít služeb společnosti, která disponuje stany, kuchyní, týmem lidí a hlavně kvalitními auty. Ta se postará úplně o všechno, co by si člověk velmi složitě zajišťoval sám a ztrácel tím cenný čas. Naši průvodci nám k snídani sehnali teplé pečivo, které kuchaři pekli na pánvičkách, čerstvou zeleninu, ovoce, sýry, med a horký černý čaj. K obědu a k večeři jsme měli prakticky stále čerstvé ryby, k tomu rýži, pečivo nebo těstoviny. V každém stanu byly k dispozici matrace s čistým povlečením, polštářem i přikrývkou.
- Infrastruktura: Prakticky žádný signál, natož internet (jen na několika místech), minimální možnost se domluvit anglicky, jedna asfaltová cesta, neexistující veřejná doprava ani taxi, několik obchodů prodávajících konzervy, pytle s moukou a rýží, žádné restaurace s výjimkou asi dvou velmi lokálních bister ve městě Hadíbú. Elektrickou energii zajišťuje několik dieselových agregátů a elektřina je funkční vždy jen několik hodin denně v závislosti na konkrétním místě. Například mobily si lidé často dobíjejí za jízdy v autech.
- Bezpečnost: Naprostá. Ačkoliv patří ostrov k Jemenu, probíhající občanská válka na Sokotru nikdy nezasáhla. Místní si žijí svůj poklidný život. I přesto, že se různě po ostrově pohybují ozbrojení jedinci, člověk má celou dobu pocit bezpečí. Nejnebezpečnější jsou snad jen početné davy dětí, které se chtějí občas intenzivně kamarádit.
- Počasí: Jako ideální doba pro návštěvu ostrova se udává období od října do dubna. V září může krátce pršet, ale vše je zase zelenější. Květen je už skutečně extrémně horký, ve dne i v noci. Od června do srpna je na Sokotře větrno. Vítr je skutečně silný, lidé musejí někdy zůstávat celé dny za mohutnými kamennými zdmi svých domů.
Svébytná Sokotra
Po kontaktech s Portugalci a vládě sultánů z Mahry následovala britská koloniální nadvláda, po ní přičlenění k Jemenu. Spojitostí s pevninským Jemenem má Sokotra méně než rozdílností. Hlavní rozdíl spočívá především v tom, že Sokotránci používají svoji vlastní řeč, ačkoliv arabsky se tam domluví každý. Spojuje je samozřejmě islám a pak možná také neustálé žvýkání katy jedlé, rostliny podobající se jihoamerické koce. Ačkoli politicky stále náleží Sokotra Jemenu, zmítanému občanskou válkou, ostrov je zcela bezpečný a obyvatelé (cca 60 000) zde žijí oproti pevninské části země velice poklidný život.
Mezinárodní vliv
Přestože politicky patří Sokotra Jemenu, do zelí mu významně lezou Spojené arabské emiráty. V posledních letech ve městě vybudovaly kvalitní nemocnici, zásobily vesnice mnoha generátory elektrické energie, vybudovaly jedinou asfaltovou silnici a postavily několik vysílačů na mobilní signál a internet. Navíc vypravují jediný let, kterým se na ostrov lze dostat. Ten je označený jako humanitární, ale přesto slouží z poloviny pro komerční účely. Uvidíme, co za to budou Emiráty časem chtít. Letiště, nejstrategičtější bod ostrova, měla do nedávna pod kontrolou saúdskoarabská armáda – i tu nyní nahradili vojáci z Emirátů. Jemen dodává na ostrov po moři potraviny a pohonné hmoty.
