Kostarická přírodní rezervace Monteverde: příroda až na prvním místě
Pura vida! Kostarické motto definující tamní kulturu, otřepané klišé, ale zároveň ta nejčistší definice středoamerického ráje, jejímž prostřednictvím lze zprostředkovat nejen svůj pozitivní postoj k životu, ale též pozdravit či poděkovat. Třeba Monteverde za to, jaký zážitek dokáže návštěvníkům přichystat.
Déšť, který nás sem dovezl, si vzal slovo i v následujícím dni, a tak jsme museli počkat až na den třetí, kdy nám počasí nárazově dávkovalo prosvítání sluníčka. Podzimní výprava je pro návštěvu Kostariky trochu ruletou, přece jen se jedná o přechod z deštivého období do hlavní, relativně suché sezony. V Monteverde si s tím ale hlavu moc nelámou: prší pořád. Někdy méně, někdy více. Jednou ve srážkové podobě, podruhé intenzivně. Místní mají pozitivní přístup, ať se děje cokoliv. Výjimku tvoří snad jen provozovatelé zipline, kteří v hustých deštích musí chtě nechtě zastavit provoz. A že jich tu je! Ostatně, někteří turisté sem primárně míří právě za touto zábavou, průlet nad pralesem na více než kilometr
a půl dlouhé kladce láká nejen adrenalinovým zážitkem, ale i fascinujícím výhledem na několikapatrový prales pod sebou. Vnímat briefing asistentů jen jedním uchem se ale nemusí vyplatit. Může se vám stát, že zůstanete trčet v půli cesty, kde se kymácíte ve větru a strávíte zde času více, než je zdrávo.
Eko na prvním místě
Říct, že je Monteverde jedinečné svou ochranou lesů, ať už ve formě parků, rezervací, či ekologických farem, by byla pravda jen poloviční. Co se z pohledu Středoevropana může zdát jako unikátní status, je v Kostarice běžná věc. Přibližně čtvrtina území, na němž se rozprostírá, je nějakým způsobem chráněna. Ne nadarmo se mluví o nejekologičtější zemi světa. Ač Monteverde není jedinou oblastí sdružující pod jednou střechou vzácné mlžné pralesy a kávové plantáže s produkty té nejvyšší kvality, je dozajista lídrem ekoturismu, a to již od 70. let minulého století.
Visuté mosty a orchideje
Pojďme se podívat do mlžných lesů. Zjednodušeně se tímto výrazem označují ty, kde se mraky opírají o hory, což má za následek unikátní vlhké klima s trvalou mlhou, v němž kondenzace zajišťuje stromům dostatek vody. Rezervace tu mají hned dvě: Monteverde Cloud Forest a Santa Elena. Visuté mosty, především ikonický červený v prvně jmenovaném, jsou skryty v nekonečném oparu, ze stromů visí lišejníky a vy vnímáte svou pomíjivost. Tomu přispívá i nerušené prostředí díky přísné regulaci počtu návštěvníků a zdejší průvodci, kteří jsou spíše biologové než animátoři s vlaječkou na anténce. Ne nadarmo slouží tento typ lesů jako ideální lokace pro filmy s mysteriózním prvkem, ale i komerční trháky, jako je pokračování Jurského parku z roku 1997. Ačkoliv nezkušené oko (např. to moje) při vstupu do lesa nezaznamená houf fauny, místní biodiverzita je ohromující stejně jako na většině území Kostariky. Jen motýlů je tu na tři tisíce druhů a ptáků okolo čtyř set druhů. Z říše flóry pak vyčnívá přibližně pět set variant orchidejí. A tak by se dalo pokračovat velmi dlouho. Tím největším turistickým lákadlem je kvesal, pták s výrazným zeleno-červeným zbarvením a dlouhým ocasem. Prý jej nelze přehlédnout ani přeslechnout, přesto se nám nepodařilo si na něj počíhat. Malou útěchou nám byli ostatní návštěvníci se stejnou zkušeností.
V rámci Monteverde Cloud Forest byla okružní cesta zpět ke vchodu zcela nepředvídatelná. Kvůli husté mlze se vytvořil opar a les bylo možné obdivovat v okruhu sotva tří metrů. I na takovém prostoru lze pozorovat bohatství zdejší flóry. Vedle zmíněných orchidejí sotva najdete strom nepokrytý kobercem mechu, pomocníka s absorpcí vody ruku v ruce s vlhkostí. Barevný prvek dodávají bromélie, sloužící jako úkryt pro místní žáby. Nouze není ani o všudypřítomné houby: na větvích, kmenech, ale i odumřelém dřevě.
To nejlepší nikomu nedáme!
Z oblačného háje vyrážíme do centra nedalekého městečka. Vytyčené cíle vedou každý opačným směrem, což ale na malé ploše celé oblasti nepředstavuje žádný problém. Cesta je poseta nepřeberným množstvím cedulí lákajících k návštěvě plantáží, kde se vedle kávy zpracovává i cukrová třtina a pozadu nezůstává ani produkce kakaa. Tamní pěstitelé se předhánějí v tom, kdo nabídne exkluzivnější speciál. Vítězem tohoto boje je nepřekvapivě zákazník, na nějž zbývá příjemný výběr mezi variantami, u nichž nelze šlápnout vedle. Kostarická káva je sice dostupná i u nás, ale jak mi říká jeden z pěstitelů: „Vyvážíme kávu do celého světa, ale tu nejlepší nikomu nedáme.“ Aby si zachovali ve světě prestiž, je v celé zemi zaveden koncept s důrazem na kvalitu, projevující se například v přísném zákazu pěstování jakékoliv jiné odrůdy než arabica. Předpisy jdou až do takové míry, že je za každý pokus možné uložit i vysoké finanční sankce nebo odebrat licenci. K takovým případům tu ale nedochází, hanba by byla příliš velká.
Přijíždíme k bráně první plantáže. Ta se nachází několik stovek metrů od samotného centra dění, což je v Monteverde jakýsi standard. I malé pražírny často disponují na své poměry výraznou branou, která ostře kontrastuje s útulnou prodejnou kávy, nacházející se v malém domečku schovaném za kapradinami. Teprve poté, co si zaměstnanci pečlivě zaznamenají značku, můžete být vpuštěni. Aby snad nedošlo k chybě, jsou vysláni hned dva hlídači, každý s vlastním zápisníkem. Víc hlav víc ví.
Zkuste si to sami
Návštěva Don Juanu většinou zahrnuje část kávovou, část třtinovou a na závěr i ukázku zpracování kakaa. U všech můžete přiložit ruku k dílu i vy. My jsme se o to pokusili u zpracování cukrové třtiny, a to na válcovém lisu, kde se rotací dvou válců stlačují stonky produkující čerstvou šťávu. Spousta mužů, kteří se chtějí předvést před svou drahou polovičkou, je pak nemile překvapena, jakou sílu musí vyvinout. Hrdost jim ale velí dostat ze sebe to nejlepší. Stejně jako v případě Michala s Martinem, mými spolucestujícími. V navazující části, věnované kávě, nám místní průvodce jménem Juan (nikoliv Don Juan, jak sám zmiňuje) představuje kávu od prvního vyklíčení až po voňavý šálek na vašem stole. Ačkoliv je výklad poutavý, nelze se zbavit dojmu, že šálků již měl dnes požehnaně. Raketová slovní kadence a energická chůze dělí skupinu na dva tábory: některé vyprávění vtáhne, druzí po chvíli netuší, kde jim hlava stojí. Juan je věrný své značce a interaktivně ukazuje, že místní káva dokáže postavit na nohy. Závěrečná kakaová část s sebou nese celý proces zpracování bobů, od fermentace až po výrobu vlastní tabulky čokolády. Po návratu je samozřejmostí ochutnat různě pražené kávy a hutnou horkou čokoládu s banánem. Pura vida!
I jednadvacítka se shodne
Don Juan poté na pár hodin opouštíme, abychom zamířili do Café Monteverde, komunitní farmy, kterou spravuje jedenadvacet rodin. Spory prý nikdy neměli, další důkaz o přátelské a tolerantní společnosti. Pracuje tu mnoho občanů Nikaraguy, nejde však o žádnou levnou pracovní sílu v pejorativním smyslu slova, jak známe pojem z našich končin. Sezonní dělníci se sem vracejí po generace a stávají se z nich jacísi adoptivní členové komunity, koneckonců tu nenajdete jen kávové plantáže, své místo si zde našly například i banánovníky nebo citrusy. Tam všude najdete usměvavé Nikaragujce. Stejně jako je standardem na vinicích, i zde mají degustace. Zkoumá se tělo, aroma, kyselost a další vlastnosti. Jejich absolvování s přihlédnutím k naší nedávné návštěvě jiné pražírny zapříčiní třes rukou, proto je nutné dát pro tentokrát kávě sbohem.
Noční džunglí
Navečer míříme zpět k povědomé bráně Juanovy pražírny, abychom absolvovali další registraci. Tentokrát ale auta sekundovala. Zevrubnou prohlídkou jsme prošli především my. Nicméně, vzhledem k tomu, že naše kroky směřovaly k noční prohlídce džungle, kontrola byla opodstatněná. Od dokladů přes potraviny v batohu až po vhodnou obuv. Vevnitř už nás očekávala půvabná Paola, která nám vypráví, jak zde našlo své útočiště na třicet druhů hadů, včetně několika jedovatých. Ti však ani zdaleka nepatří k největším strašákům. Navzdory bujné hadí populaci v Kostarice dochází k uštknutí osob jen minimálně. Tedy mimo oblast zemědělství, kde na rozlehlých plantážích sběrači přicházejí do kontaktu kupříkladu s banány, které si hadi často přisvojují jako své útočiště.
Zde budí respekt, vedle snahy nezakopnout a neskutálet se do příkopu, především nenápadný mravenec Paraponera clavata neboli bullet ant, který své přízvisko získal srovnáváním bolesti jeho bodnutí s kulkou, která vám prochází tělem. Extrémní pulzující bolest zpravidla ustává v lepším případě po dvanácti hodinách, v tom horším trvají muka i více než den. Mravenci jsou plaší obyvatelé lesa, ale jeden špatný dosed a malér je na světě. My se naštěstí s tímto malým tvorečkem nahánějícím velký respekt nesetkáváme. Je ale třeba vnímat prostředí kolem sebe, jinak vám unikne genius loci džungle. Paola některými postřehy vzbuzuje údiv: vidět modrého motýla jen s baterkou na patnáct metrů je pro necvičené oko až absurdní.
Největším „úlovkem“ je ale dozajista tarantule, obývající jeskyňku vytvořenou okolním porostem. Kousek od ní splývá s trsem banánů malý, prý velmi jedovatý had. Vzpomenete-li si na práci v zemědělství, kde jsou dělníci na farmách vystaveni těmto hadům dennodenně, ještě rádi přehodnotíte negativní postoj ke své práci.
Návštěvou Monteverde naše cesta zdaleka nekončí. Dalším cílem je pacifické pobřeží se zcela odlišným klimatem. A právě v tom je kouzlo Kostariky. Útulná země, které svým rozptylem možností může konkurovat jen málokterý stát. Přidáte-li všudypřítomnou pozitivní energii, nemůžete šlápnout vedle, snad jen s výjimkou šlápnutí do mraveniště a hněvu rozzuřených obyvatel, kteří vám dokážou připravit muka, která jste nikdy nezažili. A snad už ani nezažijete.
