Zapadlo slunce, a to je čas, kdy se africká noc rozezpívá v dechberoucí kakofonii zvuků a skřeků. Jen málokterý z nich nevyvolává v okolní temnotě fantastické představy, jen málokterý nejitří lidskou mysl. Kolem ohně na břehu řeky Ewaso Nyiro se ale napětí časem uvolňuje a člověk si zvykne, že je v srdci Afriky, kam trocha zvířat patří. A pak se ozve ten zvláštní zvuk...
Jakoby šplouchnutí, ale trochu divné. Každopádně to byl zvuk, který upoutal okamžitě pozornost nás bílých, sedících kolem plápolajících plamínků na písčité pláži keňské řeky. Amos, napůl Masaj a napůl Kikuju, však jen mávne rukou.
„Asi jenom vlna,“ říká nevzrušeně. Jenže za pár okamžiků, když už se zdá, že oheň začíná pohasínat a je třeba přiložit, se ukazuje něco jiného. Necelé čtyři metry od ohně sedí pán afrických řek - mohutný krokodýl nilský s doširoka otevřenou tlamou. Sedí (nebo leží?) a zírá na nás. Evidentně se ohně zase tak moc nebojí...
Tohle se dá zažít jenom v Africe. Afrika, to je to správné koření, které promění obyčejné skautské dobrodružství v nekonečně vzrušující zážitek. Každou noc tu na nás čekala neobyčejná setkání s hrochy, hyenami, krokodýly, buvoly nebo lvy.
Na sever do Samburu
V Nairobi se brzy ráno vydáváme nakoupit zásoby. Čeká nás dlouhá a trnitá cesta autem na sever, do oblasti, kde se rozkládá národní rezervace Samburu. Tato rezervace je mnohem obtížněji dostupná než další, známější keňské parky Masai Mara nebo Amboseli. Drkotání v prachu africké „dálnice“ není nijak příjemným zážitkem. Ale co naplat, jinak to nejde. A Samburu láká právě proto, že tu nebude u každého zvířete nával turistů.
Cestou na sever potkáváme ozbrojené hlídky, některé nás zkontrolují, jiné jen mávnou rukou na znamení, že máme pokračovat. Čím více na sever, tím jsou hlídky častější. Samburu a přilehlý park Shaba a Buffalo Springs leží v oblasti severní hranice (Northern Frontier District). Až do 70. let byla tato oblast uzavřena kvůli válce se somálskými uprchlíky. Dodnes se na silnici na sever od Isiola občas stane nějaké auto obětí přepadení, ale za těmito útoky stojí spíš místní ozbrojenci. Nicméně dnes je tu situace stabilní - i díky četným policejním kontrolám na silnici.
Cestou míjíme majestátní horu Kirinyaga, pod níž se v době, kdy se Keňa osvobozovala od kolonialismu, ukrývali povstalci. Terén je zde na to opravdu příhodný - tedy dokonale nepřehledný. Kirinyaga (dříve Mount Kenya) je vyhaslá sopka, jejíž rozeklané vrcholky pokryté sněhem se tyčí do výšky 5200 m. Poprvé Kirinyagu spatřil misionář Krapf, nicméně mu ještě v té době nikdo neuvěřil, že na rovníku skutečně na nějaké hoře leží sníh. Až když ji popsal skotský cestovatel Joseph Thomson, začali jeho zprávy v Evropě brát vážně. Nicméně trvalo ještě dlouho, než na vrcholku hory stanul roku 1899 první Evropan, sir Halford Mackinder. Vrcholky hory Kikujové i Masajové odedávna uctívali a špice rozervaných skal Kirinyagi Batian a Nelion jsou dodnes pojmenovány po masajských duchovních vůdcích 19. století.
V mysli se i my skláníme před tajemnou horou a doufáme, že nás duchové, kteří ji obývají, nechají na pokoji a naopak zajistí to, co si přejeme nejvíc - strávit v tomto posledním ráji divokých zvířat nezapomenutelné chvíle bez nepříjemností.
Ráno se v Samburu budíme zpěvem ranních ptáků a vřískotem opic, dotěrní paviáni naštěstí nic neukradli, jen vřeští v korunách stromů nad našimi hlavami. Vyjíždíme ještě za tmy, abychom za chvíli stanuli na planině a nechali se ohromit východem slunce. Je to nekonečná magie okamžiku, kterému se v Africe vyrovná snad jen západ slunce. V ranním tichu rušeném jen tu a tam zpěvem včelojeda nebo ledňáčka se rudý kotouč vyhoupne nad vrcholek Koitogor. Ještě bude pár hodin trvat, než se neúprosné slunce ujme vlády nad přírodou a rozpálí zemi na rovníku doběla. Těchto chvil je třeba využít, protože i zvířata jsou ráno a večer nejaktivnější, pomineme-li noční lov.
Samburu vypadá jako by se člověk vrátil do pravěku. Je to zelená oblast plná pahorků, jež připomínají hřbety pravěkých dinosaurů a brontosaurů, zkamenělých navěky a porostlých zelenou vegetací. Na každém rohu je možné vidět pasoucí se stádo slonů, někdy potkáte obrovského samce - samotáře. Na pohled z očí do očí ze vzdálenosti tří čtyř metrů se nezapomíná.
Sledujeme v ranním oparu stopy velké kočky, asi lvího samce. Musí tu někde být, stopy jsou čerstvé. Kroužíme v jeho stopách jako lovci, jen vyzbrojeni foťáky místo kulovnicemi. Vzrušení však není o nic menší. Lev se ale nechce dát tak snadno, pravděpodobně se skrývá pár metrů od auta ve vysoké trávě a škodolibě se chechtá. Samburu je proslulé ale i jinými kočkami - levharty. Podařilo se nám dostat se k jednomu z těchto predátorů v okamžiku, kdy se plížil vysokou trávou upřeně pozoruje gerenuka - zvíře podobné antilopě, které se popásá zvláštním způsobem - postaví se na zadní a ožírá listí křovin v buši. Býložravec má ale dnes štěstí, levhart neuspěl. To se stává poměrně často, bohužel v dnešní době k neúspěšnému lovu často přispěje i člověk - turista. Když se postaví s autem mezi lovící a lovené zvíře, když nic netušící oběť vyruší tak, že uteče dřív, než by měla šelma šanci ji dohonit.
Turistika v Keni (a nejen zde) má samozřejmě i své stinné stránky. Pro pohyb návštěvníků v národních parcích a rezervacích existuje řada pravidel, která by všichni měli dodržovat, avšak realita je zcela jiná. Jen málo je těch, kteří si uvědomují, jak jsou důležitá. Pro většinu domorodých průvodců je alfou a omegou jejich práce turistův dolar. A tak pro nejlepší záběr udělají vše, co běloch požaduje. Najíždí ke zvířatům na krátkou vzdálenost, ruší je, jezdí mimo vyhrazené stezky.
Podle pravidel pohybu v parku by se nemělo stát, že se u jednoho zvířete sejde více než pět šest aut. Já jsem ovšem v Masai Maře napočítala kolem jednoho geparda s úlovkem aut téměř třicet! Zvíře bylo navíc evidentně vystresované, jak mu auta uzavřela únikový prostor a znemožnila v klidu sežrat ulovenou kořist. Přitom gepard se živí výhradně čerstvě ulovenou zvěří - pokud ho turisté donutili upustit kořist a zmizet, okradli ho tak o cenný úlovek, protože lov je pro velké kočky velmi vysilující a namáhavou činností, z níž ale často vyjdou s prázdnou... Jak to nakonec dopadlo nevím, opustili jsme tuto sešlost okamžitě, neboť nám bylo z pohledu na obklíčené zvíře úzko. Ještě že náš průvodce Amos byl z těch uvědomělých!
Jezerní ráj, nebo žumpa?
Necháváme pravěkou scenerii Samburu za zády, abychom spatřili něco zcela jiného - jezerní oblasti Naivasha a Nakuru, ráj ptactva, ale i šelem nebo vysoce ohrožených bílých nosorožců. Tisíce a tisíce plameňáků - především takový obrázek skýtá jezero Nakuru. Stejnojmenné město, hlavní dopravní uzel oblasti, není pozoruhodné téměř ničím, ale dají se zde dokoupit nezbytné zásoby. Hned poté se vydáváme vstříc samotnému jezeru, jehož proslulost zapříčinili ponejvíce plameňáci. Jezero nemá žádný odtok, a tak jeho hladina hodně kolísá. Plameňáci tu sídlili odnepaměti, posledních deset let je ale jejich přítomnost nepředvídatelná. Spekuluje se o tom, proč plameňáci mizí a zase se objevují. Voda v jezeře je alkalická, a to právě plameňákům vyhovuje. Živí se jistým druhem řas a planktonu, který způsobuje i jejich růžové zabarvení.
Na konci roku 1995 zde plameňáci téměř nežili, koncem následujícího roku jezero téměř vyschlo. Pak se jeho hladina sice opět výrazně zvýšila, nicméně pro plameňáky zůstávalo i nadále příliš sladké a trvalo několik dalších let, než získalo patřičnou slanost a ptáci se začali vracet. V tisku se samozřejmě debatovalo o příčinách mizení plameňáků a vysychání jezera. Nezpochybnitelným faktem je, že plameňáci jsou tamní hlavní turistickou atrakcí. A když nejsou turisté, nejsou ani příjmy z nich. Plameňáci jsou proto pro celou oblast klíčovým zdrojem obživy.
Nebudou tu ale dlouho, pokud bude okolí Nakuru znečišťováno a do vody vypouštěn odpad z tamních pil a továren. Ekologie - to je hlavní problém, který trápí i další jezero Naivasha, kde se dnes ve velkém pěstují květiny pro vývoz do celého světa, zejména do Velké Británie. Od 80. let 20. století se tu začalo s těžbou a kácením akátů, které měly uvolnit prostor farmám.
Květinový průmysl je však největší hrozbou pro jezero a jeho unikátní faunu i flóru. S pesticidy, kterými se tu hnojí, si místní majitelé pozemků příliš hlavy nelámou, navíc se sem stěhuje stále víc a víc lidí za prací na farmách, což ke stabilizování ekologické situace také příliš nepřispívá. I když si sice některé zahraniční společnosti zabývající se vývozem květin už uvědomily svůj díl zodpovědnosti a snaží se alespoň trochu napravit škody způsobené v celém ekosystému, Naivasha ještě zdaleka nemá vyhráno. Navíc se stále mluví i o stavbě přehrady na řece Malewa, která by zkázu jezera bezpochyby završila.
Na Naivashe žije na 230 druhů afrických ptáků a největší atrakcí je početná hroší populace, která se chodí v noci popásat na břeh jezera. Přímo vedle kempu.
Funění obrovských kolosů těsně za stanem je opět něco, na co se nedá zapomenout. Neradno ovšem plést se v noci hrochům do cesty - právem patří mezi nejnebezpečnější africká zvířata. V kempu Fish Eagle už zažili, jak si alkoholem posilněný německý turista šel v noci hrochy prohlížet. Jak dopadl, snad ani netřeba dodávat. Pozorování stád tlustokožců přímo ve vodách jezera je zážitek trochu riskantní, občas dojde i k hrošímu útoku na vratkou loďku. Ale stojí za to jako všechna setkání s africkou zvířenou. K projížďce po Naivashe patří i bělostná hejna pelikánů nebo stádo vodušek brodící se mělkou vodou mezi porostem vodních hyacintů. K tomu čápi marabu, orlovci říční, racci...
Z Naivashi se vracíme přes Nairobi a máme před sebou další zážitky v Masai Maře nebo Amboseli. Setkání s Masaji, noční kempování na teritoriu lvů nebo další noc při ohni, kdy se dva metry od něj (a tím pádem i od nás) pase obrovský buvol… Pokud se rozhodnete poznávat Afriku přímo z jejího lůna, odvděčí se vám neskutečnými zážitky. A vy ji budete do smrti milovat přitahováni jejím kouzlem jako magnetem.
Taková je totiž Afrika. Můžete ji milovat, nebo nenávidět, ale málokomu jde jenom nemastné neslané něco mezi tím.
Dokud je na safari čas
Keňská vláda si moc dobře uvědomuje, jakým bohatstvím jsou pro ni národní parky. Každoročně zvedá poplatky za vstupy do parků. Můžete si být jisti, že v následujícím roce budou ceny za vstupy do parků ještě vyšší než letos. (Od 1. 1. 2008 se ceny za vstup na jeden den na jednu osobu zvyšují ve všech národních parcích a rezervacích, jako je Samburu, Nakuru, Masai Mara nebo Amboseli na 60 USD.) Návštěva safari není levnou záležitostí, i když ceny stlačíte na úplné minimum a obejdete se bez kuchaře a dalšího pomocníka, kterého běžně agentury bělochům nutí. Bílí turisté většinou nocují v luxusních lodgích, kde ovšem jediná noc může vyjít i na 500 USD za osobu. Pokud si umíte odepřít luxus, vezměte stan. Tábořit můžete buď v kempech (některé jsou poměrně slušně vybavené), nebo na prostých tábořištích, kde není skoro nic s výjimkou pramene s vodou a latríny. Pokud chcete pozorovat zvířata, je dobré mít s sebou řidiče a průvodce v jedné osobě. Tito lidé, často Masajové, mají oproti vám jednu velkou výhodu - jsou v Africe doma a znají teritorium a zvyky zvířat.
