S rozlohou velikosti Středočeského kraje je Gambie nejmenší zemí Afriky. Modrý pruh uprostřed její vlajky symbolizuje stejnojmennou řeku, která tuto zemi protíná a rozděluje napůl – a také drží pohromadě sešněrovanou hustou sítí přívozů. A podél ní na vás čeká spousta zajímavostí…
„Přívoz dneska nefunguje,“ oznámí nám zvesela vysoký Gambijec za pultem. „Převozník odjel do Banjulu na návštěvu k příbuzným.“ – „Aha. A kdy se vrátí?“ – „Myslím, že v pátek.“ Je úterý. Rozpačité ticho pán vyplní širokým úsměvem: „Nedáte si čaj?“ S kamarády si vyměníme pohled nasáklý litry čaje, co jsme tu už v podobných situacích vypili, ale rezignovaně přikyvujeme, abychom ho neurazili. Pánovi se náš přístup zjevně líbí, protože nasadí ještě zářivější úsměv a cestou do kuchyně kamaráda plácne po zádech s výkřikem: „Gambia, no pasa nada!“ Tuhle průpovídku už jsem tu za dobu, co jsme tady, slyšela opravdu hodněkrát – většinou když něco nešlo nebo nefungovalo.
Nic se neděje!
V Gambii jsem byla s přáteli z Barcelony, a kdykoli nás někdo slyšel mluvit španělsky, jeho první reakce byla vždy „Gambia, no pasa nada!“, tedy hlavně ve vnitrozemí většinou to jediné, co tímto jazykem uměli říct. No pasa nada znamená nic se neděje, což může stejně jako v češtině znamenat „nic se neděje = všechno je v pořádku“ nebo „nic se (tady) neděje doslova“. Kdybych měla Gambii shrnout do čtyř slov, nedokážu si představit nic výstižnějšího než právě Gambia, no pasa nada. Především ve vnitrozemí má člověk pocit, že se tam zastavil čas; v mnohých vesnicích jede autobus jednou za den, na noc vypínají elektřinu a místní, zdá se, nedělají nic jiného, než že sedí někde ve stínu, popíjejí zmíněný čaj a žádný problém není dostatečně závažný na to, aby je vyrušil z jejich klidu.
V Gambii je toho k vidění opravdu mnoho, a když dokážete překousnout, že budete občas muset někde čekat nebo měnit plány proto, že bude převozník „na návštěvě u příbuzných“, jsem si jistá, že si tuto maličkou, ale zcela fascinující zemi zamilujete stejně jako já.
Hlavní tepnou Gambie je stejnojmenná řeka, která je pro místní nejen zdrojem obživy, ale též symbolem jejich země a mluví o ní s patřičnou úctou. V jejích kalných vodách pro ně proudí krev mama Afriky a z šelestu rákosí na jejích březích k nim šeptají hlasy jejich předků. Protéká středem Gambie a život jejích obyvatel se točí kolem ní. Ráda bych vás teď provedla podél této krásné řeky, od východní hranice se Senegalem, kde se poklidnou krajinou, kde no pasa nada, vine široká jen pár desítek metrů, až k hlavnímu městu Banjul, kde se podél jeho rušných ulic vlévá do Atlantského oceánu jako mocný tok.
Fatoto a Fattatenda
Fatoto je nejdál na východ, kam se po jediné hlavní silnici, co v Gambii je, dá dojet. Řeka Gambie je v těchto místech široká necelých 200 metrů a Fatoto se pyšní jediným mostem, který přes řeku v této části země vede. V ostatních vesnicích se na druhou stranu dostanete pouze přívozem, kterému místní říkají barra a kterým je vlastně jen velký člun. Mnoho z těchto přívozů-člunů nemá ani motor, ale jsou poháněny jediným veslem připevněným na zádi.
Z Fatota bych doporučila vydat se na lodi po proudu řeky do menších vesnic skrytých v mangrovech. Jsou si všechny podobné a svým způsobem nejsou ničím zvláštní. Budete ovšem pravděpodobně první turisté, kteří tam za hodně dlouhou dobu byli, a právě to, jak autentický vhled do životního stylu jejich obyvatel v nich budete mít, i to, jak zachovalá a divoká je v nich příroda, dělají jejich návštěvu nezapomenutelným zážitkem. Dostat se do nich ovšem může být právě kvůli tomu, jak schované některé z nich jsou, trochu oříšek. Příběh o převozníkovi, který jsem vylíčila na začátku, se odehrál právě ve Fattatendě – jedné z nich.
„Ty věci si tady nenechávejte,“ oznámí nám s pragmatickým výrazem okamžitě po příjezdu korpulentní majitelka kempu, ve kterém budeme dnes nocovat. „Vlezou vám do toho opice.“ Během dvou dekád cestování po světě jsem se přesvědčila, že těm nejbizarnějším radám místních se často nejvíc vyplatí naslouchat, takže poslušně zvedám svůj batoh. Zpovzdálí mě nevraživě pozoruje skupinka kočkodanů červenozelených. Následujeme majitelku „kempem“, který sestává z několika hliněných obydlí s rákosovou střechou. Stejně jako všude, kde jsme dosud byli, jsem příjemně překvapena kvalitou ubytování. Ve vesnicích lidé bydlí buď v neomítnutých domcích v dost dezolátním stavu, nebo dokonce v chatrčích z rákosu, ale asi hlavně proto, že do kempů jezdí prakticky výhradně turisté, je v nich ubytování na překvapivě slušné úrovni. Chaloupka, kterou nám paní pronajala, je sice jednoduše zařízená, ale čistá. Nad každou postelí visí nezbytná moskytiéra, a máme dokonce vlastní koupelnu. Teče v ní sice jen studená, ale je takové vedro, že horkou sprchu bychom si stejně asi nedali. Paní nám ještě říká, že za hodinu vypnou elektřinu, tak abychom s tím počítali. Zítra ani pozítří autobus nejede, protože jsou svátky. Nabízí nám čaj. Gambia, no pasa nada!
Janjanbureh
Janjanbureh je povinnou zastávkou každého, kdo si do Gambie nejede jen lehnout na pláž, ale chce z této země také něco vidět. Leží na stejnojmenném ostrově a jeho strategická poloha měla za následek, že byl v sedmnáctém a osmnáctém století důležitým přístavem pro obchod s otroky, které zde Angličané kupovali od mansů kmene Mandinků. Ti je chytali v okolních královstvích. Z Janjanburehu byli lodí transportováni do Banjulu, na bývalý James Island (dnes Kunta Kinteh Island), odkud jich kolem pěti tisíc ročně putovalo do Ameriky. Většina zajímavostí na ostrově je tedy spjata právě s otrokářstvím a kromě polorozpadlého dřevěného domu Johnesových (jedni z prvních osvobozených otroků) je zde k vidění několik dalších budov, které zde po Angličanech zbyly. Z jejich stísněných prostor a řetězů, které tu dodnes visí na zdech, běhá mráz po zádech. Největší „atrakcí“ na ostrově je nicméně strom Svobody. Každý otrok, který k němu od řeky dokázal doběhnout a dotknout se ho, byl prý puštěn na svobodu. Zní to jednoduše, ovšem značnou komplikaci představovalo to, že byl strom za plotem a neustále střežený ozbrojenými anglickými vojáky. Dnes místo, kde stojí, slouží hlavně jako připomínka dob otroctví a coby monument k uctění památky všech Gambijců, kteří mu padli za oběť.
Kamenné kruhy Wassu
Megalitické kamenné kruhy, které jsou od roku 2000 na seznamu UNESCO, jsou prý pravděpodobně mohyly starověkých králů a náčelníků a byly datovány do období mezi lety 750 a 1000 př. n. l. Lidé z okolních vesnic vám ovšem řeknou, že jsou nejspíš mnohem starší. I přesto, že na nich od osmnáctého století proběhla řada archeologických výzkumů a existují různé hypotézy stran toho, kdo a proč zde tyto kruhy vztyčil, zůstávají pouze teoriemi a jediné, co se zdá být jasné, je, že kamenné kruhy jsou o dost mladší než hroby pod nimi. Každý, kdo ty, kdo jsou pod těmito obrovskými balvany uloženi k věčnému odpočinku, vyruší, prý bude proklet, což je podle usměvavého pána, co nás areálem provází, asi nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, že se tak hezky zachovaly až dodnes. Toto africké Stonehenge rozhodně stojí za zastávku po cestě do Janjanburehu nebo z něj, od kterého je vzdálené jen pár kilometrů.
Národní park River Gambia
Na to, jak je Gambie maličká, má národních parků a různých přírodních rezervací opravdu mnoho. Za všechny jsem pro vás vybrala dva: River Gambia a Kiang West.
River Gambia je, jak jeho název napovídá, hlavně o řece Gambii a nejlepší je projet ho na lodi, pokochat se krajinou a pohledem na zvířata i vegetaci na březích této krásné řeky. Ta tu už není toutéž říčkou, která by se dala přeplavat jako u hranice se Senegalem, kde jsme naše putování začali, ale v nejširším místě má něco přes kilometr. Jsou zde k vidění hroši, krokodýli, kapustňáci a opice, ale hlavní atrakcí tohoto národního parku je bezesporu jeho neuvěřitelné množství různých druhů vodního ptactva.
Kromě kočkodanů, kteří jsou v celé Gambii všudypřítomní, a jak nás varovala paní ve Fattatendě, využijí každé příležitosti se vám v nestřežené chvíli podívat do batohu, jestli v něm nemáte něco na zub, jsou zde k vidění i šimpanzi. Ti byli na začátku 20. století v Gambii v přírodě zcela vyhubeni a rehabilitační centrum, které leží na třech menších ostrovech v srdci národního parku, je útočištěm těch, co zbyli. Koloniím na ostrovech se v posledních letech ovšem daří natolik dobře, že se dokonce připravují programy jejich vypouštění zpět do přírody.
Tendaba a národní park Kiang West
Kiang West jsem vybrala proto, že na rozdíl od River Gambie má poměrně rozsáhlé části, které se dají projít pěšky, což vám umožní vidět jiný druh krajiny, fauny a flóry. Kromě ptactva a kočkodanů zde uvidíte hlavně stáda štětkouna afrického a ve větvích stromů se prohánět kombu ušatou.
Pokud do národního parku Kiang West zavítáte, rozhodně doporučuji zastavit se v Tendabě, která je v Gambii jedním z mých oblíbených míst. Ačkoli je už poměrně blízko hlavnímu městu, je to opět vesnice, kam turisté moc nejezdí, takže má zcela jinou atmosféru než třeba Janjanbureh, kde místní vnímají bílé tváře hlavně jako zdroj příjmu. Obyvatelé Tendaby k vám budou přátelštější, pozvou vás na čaj a budou vyzvídat, odkud jste a kterému fotbalovému klubu fandíte, protože Gambijci jsou naprosto posedlí fotbalem. Stejně jako vesničky kolem Fatota je to ideální místo k tomu, seznámit se s místními lidmi a vidět, jak žijí.
Gambijci jsou hodně sdílní, takže pokud jste jazykově dostatečně vybavení na to, abyste se s nimi mohli dát do řeči, pozvou vás na návštěvu nebo na večeři a budou vám chtít ve vesnici ukázat úplně všechno, od školy a mešity po skladiště burských oříšků, do kterého se svážejí sklizně z okolních polí.
Stejně jako ve vesnicích ve vnitrozemí i v Tendabě večer vypínají elektřinu, která se přes den používá například k pohánění strojů ve zmíněném arašídovém skladišti. Alespoň když jsem tam byla naposledy, jediný generátor byl v místním kempu, asi proto, že evropští a američtí turisté si stěžovali, když jim v šest večer vypnuli proud. Kromě generátoru tam byla též jediná televize, takže celá vesnice se do baru v kempu chodila dívat na fotbal a chvíle, kdy uprostřed utkání Realu Madrid s Barcelonou vypadl generátor, byl asi jediný okamžik, kdy jsem místní viděla ve špatné náladě.
Banjul, Serekunda a okolí
Kdykoli s nějakým Čechem mluvím o Gambii, zmínka Serekundy naprosto zaručeně – poměrně pochopitelně – vyvolá huronské reakce (následované zběsilým hledáním na Google Maps, jestli jsem si ji nevymyslela… a následně další vlnu veselí při jejím nalezení). Serekunda je o dost větší než hlavní město Banjul, takže většina zajímavostí u ústí řeky Gambie do oceánu je právě v ní.
V Banjulu doporučuji návštěvu národního muzea, které je malé a poskytuje sice stručný, ale poměrně kompletní přehled dějin této země. Za zmínku též stojí Vítězný oblouk, ze kterého je hezký výhled na město. Kromě nich Banjul podle mého názoru není moc zajímavý, takže doporučuji směřovat vaši cestu právě do Serekundy, kde najdete pěkné pláže, „opičí park“ plný kočkodanů (kde bych se rozhodně držela rady o nepokládání batohu) či tržiště, na kterých je k nalezení jak tropické ovoce všeho druhu, tak úžasné rukodělné výrobky.
Posvátná krokodýlí jezírka a pláže Tanji
Jedna ze zajímavostí, které rozhodně stojí v Serekundě a okolí za návštěvu, jsou posvátná krokodýlí jezírka. Například Kachikalli, které najdete ve městě Bakau. Je to jedno ze tří podobných jezírek v tomto regionu, která se dodnes používají k Juju rituálům plodnosti. Všechna tři jsou v soukromém vlastnictví a jejich návštěva je rozhodně zajímavý zážitek. Projdete se parčíkem, ve kterém se na každém kroku povalují krokodýli stylem, že je občas musíte překračovat, a odvážnější návštěvníci mají dokonce dovoleno si je pohladit.
Pěkných pláží je kolem Banjulu a Serekundy několik, ale pokud chcete opět utéci turistům a vydat se spíš někam, kam chodí místní, doporučuji navštívit rybářskou vesnici Tanji na jihozápad od Serekundy. Kromě pobřežní ptačí rezervace je zde několik pláží, kam nechodí moc lidí, ale hlavně budete moci navštívit místní rybí trh. Stovky rybářských loděk celý den přijíždějí se svým úlovkem právě do Tanji, kde na ně čekají davy lidí, kteří ryby nakupují přímo na pláži. Kromě toho, že je to ideální místo k ochutnání opravdu čerstvé ryby, je také procházka hemžením se na pláži vpravdě neobvyklý zážitek.
Vody řeky Gambie jsou zde už součástí Atlantského oceánu, takže je Tanji svým způsobem dobré místo k poslednímu čaji a rozloučení jak s řekou, tak se samotnou Gambií. Cestu jsme zakončili v Banjulu, kam měla směřovat naše poslední jízda gelli-gelli. Mikrobus je narvaný a je v něm úmorné horko. Na klíně mám něčí tašku a starší muž vedle mě třímá krabici, ze které zděšeně kdákají slepice. V půli cesty motor náhle vydá zachrčení, které nevěstí nic dobrého, a mikrobus se zastaví. Všichni vystupujeme a společně ho dotlačíme ke kraji silnice. Po chvíli zírání pod kapotu nám řidič sděluje, že si máme počkat na další gelli-gelli, protože to jeho už dnes nikam nedojede. „Gambia, no pasa nada!“ dodá nakonec žoviálně naším směrem. Má pravdu – jdeme na čaj!
Attaya: čajový rituál
Attaya je oblíbenou zábavou místních a tráví jí podobně přehnané množství času jako Argentinci a Uruguayci pitím maté. Ať v polích, ve stínu baobabu, nebo ve městě na trhu, či někde na rohu ulice, pohled na klábosící skupinku Gambijců sedících kolem malé kovové konvičky na vařiči s několika rozžhavenými uhlíky je něco, bez čeho se vaše návštěva Gambie neobejde. Čaj, který se při těchto sedáncích podává, je vařící, silný čínský gunpowder, pořádně oslazený a podávaný v malých skleničkách, které se k pití čaje používají v celé severní Africe. Kromě toho, že vaření přímo na uhlících mu dá sytou „vyuzenou“ chuť, před konzumací je ještě několikrát z výšky přelit ze skleničky do skleničky, aby se na něm vytvořila pěna.
Dobré vědět
- Jazyky: V Gambii žije velké množství etnických skupin, z nichž nejpočetnější jsou kmeny Mandinka, Fula a Wolof, jejichž příslušníci mluví stejnojmennými jazyky. Úředním jazykem je nicméně angličtina, kterou se domluvíte prakticky všude.
- Doprava: Pronajmout auto bych doporučila pouze v případě, že máte zkušenosti s řízením v Africe. Jediným prostředkem hromadné dopravy v Gambii jsou mikrobusy neboli gelli-gelli (místní jim také říkají shared taxi nebo bush taxi). Cesta kolem 50 km stojí pod 10 korun, a i když nejsou nejpohodlnější, na krátké vzdálenosti jsou ideální. Zastávky ani jízdní řády nemají, takže doporučuji zeptat se místních, kde gelli-gelli staví. Druhá možnost jsou „normální“ taxíky, jejichž ceny záleží na tom, jak dobří jste ve smlouvání (účtují si zhruba od 20 do 70 Kč za míli).
- Ubytování: Ve velkých městech najdete dvoulůžkový pokoj v hotelu od 300 Kč do několika tisíc za noc, podle toho, jak moc pohodlí chcete a kolik si můžete dovolit utratit. Ve vesnicích hotely často nejsou, ale kempy většinou nabízejí jednoduché, nicméně pohodlné chatky pro dva kolem 400 Kč za noc.
- Jídlo: Potraviny v obchodech jsou značně levnější než v Česku, a co se restaurací týče, doporučuji vyhnout se těm, co jsou zjevně pro turisty, nejen proto, že mají téměř evropské ceny, ale proto, že v těch, kam chodí místní a kde se mimochodem dobře najíte pod 100 Kč na osobu, najdete autentičtější kuchyni.
