Olympiáda se bez sportovišť konat nedá. Jejich stavitelé se ale nesoustředí pouze na požadovanou funkčnost. Často se pokoušejí i o konstrukci architektonicky zajímavých projektů. V Norsku se při zimních hrách roku 1994 vypořádali s prestižním úkolem po svém, když hokejový stadion umístili pod zemský povrch.
Kdo jiný by měl mít více zkušeností s náročnými terénními stavbami než Norové. Členitá a skalnatá severská krajina jim ani nedává moc na výběr. Aby vůbec v zemi existovala nějaká infrastruktura, musí porušovat jednolité ohromné masivy stavbou tunelů.
Jejich síť protkává Norsko naskrz. Nejdelší tunel měří téměř dvacet pět kilometrů a funguje jako spojnice mezi Oslem a Bergenem. Projížďka Lærdalským tunelem je překvapivě velkým vizuálním zážitkem díky barevnému nasvícení drsných skalnatých stěn. Právě praxe s realizací obdobných staveb umožnila Norům přemýšlet o podzemním hokejovém stánku ve zcela reálných obrysech.
Trollí jeskyně
Záminkou pro vznik neobvyklého stadionu v Gjøviku se staly XVII. zimní olympijské hry, které pořádal nedaleký Lillehammer. Hala se stavěla přes dva roky, aby poskytla pět a půl tisícům diváků sportovní zážitek při sledování šestnácti utkání.
Prostor je vysekaný sto dvacet metrů do hory a nachází se v hloubce od dvaceti pěti do padesáti metrů. Obrovské množství horniny, které se získalo po výkopových pracích a zejména při odstřelování dynamitem, využili stavbaři ke zhotovení nového přístavu, parkoviště nebo promenády.
Kluziště se zároveň dá jednoduše přeměnit na basketbalové či tenisové hřiště nebo koncertní sál. Jeskynní skulina o ploše deset tisíc metrů čtverečních ještě obsahuje bazén a restauraci. Designem má odkazovat na norskou mytologii a zpodobňovat domov bájných trollů.
Po skončení olympiády v roce 1994 hostilo sportoviště ještě rychlobruslařské mistrovství na krátké dráze o rok později a na konci tisíciletí šampionát házenkářek. V současnosti je lední stadion v Gjøviku domovem místního druholigového týmu.
Vikinská loď a další sportoviště
Konání soutěžních klání sportovního svátku zajišťoval především Lillehammer jako druhý norský pořadatel olympiády. Hostil ji čtyřicet dva let poté, co olympijský oheň vzplanul v Oslu. Malé město leží sto čtyřicet kilometrů severně od norské metropole a nabízí skvělé podmínky pro lyžování a další venkovní aktivity.
Jeho symbolem jsou bezpochyby skokanské můstky s výhledem na jezero Mjøsa a z nesportovních památek ještě dvě stovky historických budov ve skanzenu Maihaugen. Vedle lidové tematiky a řemesel představuje muzeum také dějiny olympiády v antické i moderní době.
Co se však týče další unikátní sportovní architektury, je potřeba se přemístit více na jih zdejšího rozsáhlého jezera do Hamaru. Skoro by se zdálo, že jeho pobřežní vody vyplavily vikinskou loď. Právě totiž jako převrácené starodávné plavidlo vypadá rychlobruslařská hala. Nelze zpochybnit, že Norové při pořádání olympiády v devadesátých letech mistrně propojili stavbu sportovišť se svým umem a národní kulturou.
