Dnešní člověk si při pohledu na morový sloup jen povzdychne nad krásou uměleckého díla. V našich předcích ale tyto artefakty vyvolávaly jiné pocity: bázeň a strach, aby se epidemie nevrátila. V opakujících se vlnách smrtící choroby rostly sloupy jako houby po dešti. Díky morovým ranám tak dnes můžeme obdivovat sochařské umění dob minulých.
Tak zaznamenal události dávný kronikář. Osud nemocných morem byl v minulých staletích nečekaný a neodvratný. V záznamech se můžeme dočíst o dramatických zvratech v životě tehdejších lidí: „Čtvrtého srpna 1680 si v Berouně na náměstí povídaly Alžběta Konvičková se Zuzanou Píseckou. Na závěr se políbily a rozešly. Konvičková se skácela záhy, k večeru zemřela. Písecká ji přežila o šest dnů…“ Mor jako nenadálá a prudká rána osudu, proti níž není žádné obrany a jež neodvratně přináší pouze smrt, se stal součástí folkloru, literatury i přísloví.
Lékař radí: Modlete se!
Toto prudké infekční onemocnění přenášejí vpichem paraziti a inkubační doba je jeden až čtyři dny. Propukl už za císaře Justiniána v Malé Asii a Cařihradě, a to v letech 541–542 n. l. V roce 1346 Mongolové decimovaní infekcí oblehli město Kaffa na Krymu patřící janovským kupcům (dnešní Feodosija) a své mrtvé jako biologické zbraně katapultovali za hradby města. Zděšení Janovští prchali zpět. Během dvou let pak mor zachvátil celou Evropu. Za oběť mu padlo dvacet pět milionů obyvatel – více než třetina Evropanů. Jen v Čechách to bylo osm set tisíc lidí.
Do počátku 18. století se nemoc vracela v pravidelných intervalech. Naposledy se epidemie Evropou přehnala v roce 1725. V Čechách skončila v letech 1713–1715, kdy ji v Praze nepřežilo více než deset tisíc osob, tedy celá čtvrtina obyvatel! Účinná pomoc proti moru nebyla. Středověcí lékaři radili: Bedrník a kozlík pít, jinak se špatně mít. Pražská lékařská fakulta doporučovala modlitby a chvalozpěvy k protimorovým patronům. Města zavírala brány. Kdo onemocněl, měl smůlu. Chyběli hrobaři i samaritáni, kteří se mnohdy marně hledali mezi vězni s nejtěžšími tresty s nabídkou milosti. V roce 1894 Švýcar dr. Alexander Yersin a japonský lékař Šibasaburo Kitasato objevili příčinu: bakterii Yersinia pestis. Dnes lze mor léčit vysokými dávkami antibiotik. Ještě v roce 1981 bylo známo 194 případů.
Dobré stránky moru
Morový sloup jako obrana proti propuknutí další vlny epidemie vznikal většinou na zakázku soukromých donátorů. Chodila k němu procesí žádající zobrazené světce o odvrácení katastrofy. V Čechách a na Moravě můžeme dodnes na mnoha místech obdivovat tyto skvosty jako doklady všudypřítomné tragédie. Některé z nich jsou dnes chráněné jako kulturní památky.
Sloup ve Velvarech nechalo postavit město, kterým procházela královská cesta na sever Čech, v letech 1716–1719 po epidemii v roce 1713. Primátor Rudolf Kavika z Birgenthalu navrhl jeho stavbu na schůzi konšelů 22. 5. 1716. Dílo svěřil renomovanému litoměřickému sochaři Františku Tollingerovi, který do Čech přišel z tyrolského Ambrasu. Po jeho smrti dílo dokončil syn Matěj. Kamenické práce dělal Antonín Falke, který se pravděpodobně také nedožil dokončení práce.
Ač se Tollingerům vytýká strnulost postav, jde o výrazné barokní dílo. Při opravách v minulém století si restaurátoři uvědomili jejich preciznost. Nikde v pískovci se nezachytí voda, která by kámen poškodila. U každé jamky udělali otvor, třeba rýhu mezi vlasy, kudy tekutina odtékala. Otec a syn Tollingerovi stavěli i v Blíževedlích. Donátorem byl v roce 1714 hostinský Mathes Scholtz. Na vysokém barokním pískovcovém sloupu s obláčky a s hlavičkami andílků stojí Nejsvětější Trojice a na podstavci čtyři sochy světců: svatý Vojtěch, svatý Václav, svatý Vít a svatý Jan Nepomucký, tehdy ještě nekanonizovaný. Na kamenné balustrádě dalších třináct plastik představuje postavy z křesťanské ikonografie a nechybí deska donátora.
V Berouně už v roce 1681 radní nechali postavit morový sloup svatého Rocha z výnosu pole, které zůstalo po nešťastné Zuzaně Písecké. Epidemie tak měla paradoxní efekt: přinesla umělcům práci a města obohatila o krásná díla.
Kdo měl zabránit božímu trestu
Svatá Rozálie žila ve 12. století jako poustevnice v jeskyni na Sicílii. Po nálezu jejích ostatků v roce 1624 epidemie ustala. Svatá Pavlína byla původně posedlá duchem, po zázračném vyléčení se i s rodiči nechala pokřtít. Za císaře Diokleciána to byla jistá cesta k mučednictví. Otec svatý Artemius byl sťat, matka svatá Kandida i s dcerou byly ukamenovány. Když olomoučtí jezuité v roce 1623 přenášeli její pozůstatky, mor ustal. Sv. Sebastiána 20. 1. 288 n. l. umučili Římané. Při stěhování jeho ostatků v roce 680 mor ustal. Kateřina Sienská v Pise v roce 1374 horlivě pečovala o oběti, a ačkoli se sama nakazila, nemoc překonala. Podobně působil svatý Karel Boromejský v Miláně, svatý Roch, svatý Antonín Paduánský, svatý František Xaverský a další. Instancí poslední je Panna Marie, což vyplývá z její všesjednocující funkce pomocnice v každé nouzi.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
