Během historie Tibetu se rozvíjela řada kulturních linií, navzájem vnitřně propojených. Obecně lze říci, že existuje pět hlavních tradic vzniklých spojením těchto linií: tradice Bön, Ňingma, Kagjü, Sakja a Gelug.
Přidáním koncovky -pa (v tibetštině: lidé) získáme užívanější termíny zahrnující i vyznavače jednotlivých škol: bönpa, ňingmapa, kagjüpa, sakjapa a gelugpa.
Nejstarší tradice Bön představuje předbuddhistickou kulturu v Tibetu. Jejím zakladatelem byl podle legendy Šenrab Mibo. Rozvíjela se zejména ve státě Žangžung v Západním Tibetu. Náboženství zvané bönismus, obsahující množství animistických a šamanistických prvků, se později propojilo s buddhismem a vznikla tak specifická forma buddhismu zvaná lamaismus, známější jako tibetský buddhismus. Učení Bönu se rozšířilo počátkem 15. století založením kláštera Mänri, který byl jako většina tibetských klášterů zničen Rudými gardami během čínské kulturní revoluce.
Po sjednocení Tibetu jeho prvním králem Songcänem Gampou (617–650) probíhala první vlna šíření klasické indické buddhistické nauky do Tibetu. Zasloužil se o to světec Padmasambhava (754–797), v Tibetu zvaný Guru Rinpočhe a pokládaný za druhého Buddhu. Do tibetštiny překládal buddhistické spisy, vybudoval první tibetský buddhistický klášter Samjä a stal se zakladatelem tradice Ňingma.
Další tradice, Kagjü a Sakja, představují druhou vlnu šíření klasické buddhistické nauky z Indie, která započala v 11. století. Kagjü, přezdívanou škola Červených čepic, založil jogín Tilopa (988–1069), přikládající velký význam meditačním praktikám. Jeho následovník Düsüm Khjenpa (1110–1193) se stal prvním karmapou, držitelem linie, čímž vzniklo následovnictví nejvyššího učitele vyhledáním jeho znovuzrození.
Potomek Padmasambhavova žáka Khön Könčhog Gjalpo (1034–1102) vybudoval v roce 1073 klášter Sakja, a tím položil základy stejnojmenné tradice. Díky ní byly do tibetského duchovního života zavedeny indické sútry, sousloví sloužící k zapamatování poučného obsahu, a tantry, cesty k dosažení cíle. Následující dvě století se Sakja stala jak nejvýznamnějším duchovním centrem, tak i mocnou politickou silou v Tibetu.
Gelug reprezentuje odlišnou tradici formující se koncem 14. století. Tibetský světec a filozof Conghapa (1357–1419) byl velkým obdivovatelem slavného indického mistra Atíši (982–1054) a na základě jeho učení propojujícího sútry a tantry založil školu Žlutých čepic, jejíž členové pro odlišení nosí žluté mitry. Roku 1409 nechal vybudovat klášter Gandän, historicky nejvýznamnější centrum buddhistických filozofických studií. K Congkhapovým předním žákům patřil i Gendüdub (l391–1474), první dalajlama a v reinkarnacích nositel linie Gelug.
Hlavní tradice, obvykle nazývané školy, se dělí na četné linie, mnohdy prezentované jen jediným místem. Příkladem je (pod)škola žalupa, vzniklá v klášteře Žalu nedaleko Žikace, s níž se jinde nesetkáme. Školy sledovaly stejný cíl: rozšířit osvícený vhled do přirozenosti duše a zanechat v žácích soucítění motivované oslavou všech živých bytostí. Aby cíle mohlo být dosaženo, má každá tradice jasná a živoucí dědictví ústního, literárního a uměleckého učení, která byla generaci po generaci předávána dále a zůstala nepřerušena od doby svého vzniku.
V tibetském buddhismu díky tomu existuje široká škála dokonale propracovaných a vyzkoušených metod vnitřního rozvoje, podivuhodná znalost filozofického myšlení a bohatě rozvinutá tvorba uměleckých děl rituálního i užitého umění. Jejich nositelem se staly kláštery, jejichž základní funkcí je vzdělávání. Působily a dodnes působí jako školy různých stupňů a zaměření. Malé kláštery nabízejí základní vzdělání, v němž je možno pokračovat na „buddhistických univerzitách“ – velkých klášterních komplexech, mezi něž v minulosti patřily svatostánky v indické Nálandě, Sera ve Lhase či stále funkční nepálský Namobuddha.
V některých částech Himálaje stále přetrvává pravidlo, že každá rodina svého druhorozeného syna posílá v raném věku do kláštera, aby dosáhl co nejvyššího vzdělání, přičemž prvorozený přebírá hospodářství. Ukončením klášterního vzdělávání se mníšci stávají dospělými a mohou si zvolit, zda zůstanou v klášteře i nadále coby učení lamové.
