Abel Janszoon Tasman (* 1603 Lutgegast, Nizozemí, - říjen 1659 Batávie, Nizozemská východní Indie)

Abel Janszoon Tasman (* 1603 Lutgegast, Nizozemí, - říjen 1659 Batávie, Nizozemská východní Indie) Zdroj: Jacob Gerritsz, National Library of Australia

Trasa Tasmanovy plavby
Batávie, nizozemský přístav na Jávě v době Abela Tasmana
Abel Tasman
4
Fotogalerie

Abel Tasman byl největším objevitelem 17. století. Přesto svého zaměstnavatele zklamal

"Asi o čtvrté hodině odpolední jsme spatřili zemi na východě, vzdálenou podle odhadu asi 10 mil. Tyčila se značně vysoko. K večeru jsme uzřeli rovněž na jihovýchod od nás tři vysoké hory a na severovýchodě dvě další... Této zemi dali jsme jméno Anthoonij van Diemen's Landt na počest generálního guvernéra, našeho vznešeného pána, jenž nás za tímto objevem vyslal..."

Citáty z lodního deníku pocházejí z 24. a 25. listopadu 1642, kdy byla objevena Tasmánie, velký ostrov u jihovýchodního pobřeží Austrálie. Název Van Diemenova země se neujal, neboť Abel Tasman měl na jejím objevení přece jen o poznání větší zásluhu než nizozemský guvernér. Jeho lodi Heemskerk a Zeehaen do týdne obepluly jižní výběžek ostrova a 2. prosince se námořníci vypravili na pevninu. Spatřili rozličnou zeleninu, kterou člověk nezasadil, hojnost ovocných stromů, široká údolí s vodnatými potoky, stopy neznámých zvířat, hojnost lesů. Je to ostrov? Nebo je objevená země součástí rozsáhlé pevniny? Žijí tu lidé? Na tyto otázky už nizozemský mořeplavec odpověď nedal.

V důsledku nepříznivého větru Tasman neplul podél pobřeží k severovýchodu, ale pokračoval k východu na otevřený oceán. Na mapě pobřeží Van Diemenovy země spojil s Nuytsovou zemí, a proto se až do konce 18. století změnila na mapách ve výběžek australského světadílu.

Kolik je světadílů?

Evropané už několikrát obepluli Zemi, avšak nedovedli zatím odpovědět ani na některé základní otázky. Kolik je vlastně kontinentů? Teď už bylo jasné, že Amerika je čtvrtým světadílem, ale není tu ještě pátý? Už se vědělo, jak velká je hmota pevné země na severní polokouli, a tak se lidé domnívali, že někde daleko na jihu musí být velký, dosud neznámý kontinent, aby se zeměkoule vůbec udržela v rovnováze. Při plavbě rozlehlým Carpentarským zálivem Willem Janszoon v roce 1605 poprvé narazil na pobřeží australské pevniny. Kapitáni nizozemských lodí, kteří pluli kolem mysu Dobré naděje do Batávie na Jávě, zjistili, že díky příznivým větrům je výhodnější setrvat na jižní polokouli a teprve po několika tisících kilometrech nabrat severní kurz. Občas někteří tento manévr neprovedli včas a narazili na pusté a nekonečné pobřeží západní Austrálie. Současně přišly další objevy v severozápadní Austrálii. Nizozemci tak do 40. let 17. století poznali jen kousky nejmenšího kontinentu, jemuž říkali Zuitlandt.

Nové objevy v jižních mořích byly nerozlučně spojeny se dvěma jmény - guvernéra van Diemena a mořeplavce Tasmana. Prvního z nich, energického a podnikavého muže, roku 1636 jmenovala Východoindická společnost svým generálním guvernérem v Batávii. Abel Tasman pocházel z chudé rodiny. Byl nadaný, ale číst a psát se musel naučit sám. Ještě mu nebylo ani dvacet, když vstoupil do služeb Východoindické společnosti. V roce 1632 odplul do Východní Indie, kde rychle postupoval v kariéře. V polovině 30. let už byl kapitánem a prozkoumával na malé plachetnici indonéské ostrovy. Vrátil se pak do Nizozemska, ale záhy byl zpět, navíc s novomanželkou Joannou.

Tehdy generální guvernér van Diemen organizoval výpravu do oblasti na východ od Japonska. Expedici velel Matthis Quast, ale jedné z lodí už velel Tasman. Byla to zcela neúspěšná expedice. Posádku kosily kurděje a "ostrovy zlata" na východ od Japonska se ukázaly být jen výmyslem španělských námořníků. Obdivuhodné však bylo, že Tasman dokázal doplout až ke Kurilám a nakonec se jen s hrstkou mužů vrátit zpět do Batávie.

Van Diemen se chabým výsledkem výpravy nedal odradit a roku 1641 vyslal do Indického a Tichého oceánu novou výpravu, jejíž velení nyní svěřil výhradně Abelu Tasmanovi. Trasu do podrobností vypracoval hlavní lodivod Frans J. Visscher. Nizozemské lodi měly doplout na ostrov Mauricius a odtud se dostat asi na 40. či 50. stupeň jižní šířky, kde příznivé západní větry budou hnát jeho lodi k východu. V případě, že by na jižní pobřeží Zuitlandtu nenarazily, měly obrátit k severu, kde by nejspíše připluly k pobřeží Nové Guineje. Byl to sice velmi pozoruhodný plán, ale úspěch výpravy nespočíval v jeho přesném dodržování, nýbrž v dotažení případných objevů do konce, předpokládal tedy železnou vůli, kterou Tasman v rozhodujících chvílích postrádal.

Cesta kolem Austrálie

Fregata Heemskerk a flauta Zeehaen vypluly z Batávie 14. srpna 1642 a koncem listopadu již hlídky ve strážních koších spatřily siluety hor na Tasmánii. Zde nizozemský mořeplavec udělal první chybu, když nesledoval pobřeží. Brzy by totiž zjistil, že objevil jen ostrov. Po pouhých devíti dnech plavby s větrem v zádech nizozemské lodi dorazily k pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu a vítr je hnal přímo do průlivu mezi oběma hlavními ostrovy. Na jižním pobřeží dnešního Cookova průlivu Nizozemci zakotvili, byli však přesvědčeni, že jde jen o záliv. Zde došlo ke konfliktu s Maory, který skončil tragédií. Domorodci čtyři nizozemské námořníky zabili a z těchto nešťastníků si vystrojili hostinu. Rozhořčený Tasman pak sledoval pobřeží k severu, "záliv" neprozkoumal, a nabyl tak dojmu, že pluje podél rozsáhlé a souvislé pevniny. Poté se obrátil na severovýchod, kde objevil dosud neznámá souostroví Tonga a Fidži a kolem severního pobřeží Nové Guineje se vrátil na Jávu.

Tasmanova plavba kolem Austrálie byla největším námořním podnikem 17. století. Van Diemen však mořeplavci právem vytýkal, že objevené země řádně neprozkoumal. Na druhé straně však jeho plavba zhruba vymezila obrysy nové pevniny a dokázala, že nesouvisí s legendární Jižní zemí, a to i přesto, že australské pobřeží během plavby Nizozemci ani nespatřili.

Roku 1644 van Diemen vyslal Tasmana na další plavbu, tentokrát k severnímu pobřeží Zuitlandtu. Tato plavba, o níž se zachovaly jen kusé zprávy, dala přesnější podobu severnímu a severozápadnímu pobřeží Austrálie, direktoři Východoindické společnosti však byli výsledky Tasmanových cest hluboce zklamáni. Mořeplavec dostal za úkol nalézt poklady, navázat užitečné obchodní vztahy, získat nová území, ale Tasman objevil jen pusté břehy buď zcela liduprázdné, nebo obydlené jen chudými divochy, a žádné zlato či vzácné koření. Vedení společnosti dospělo k názoru, že větší cenu než nové objevy má zaběhnutý obchod s "veškerou Indií" a Japonskem. Zároveň se však direktoři obávali, aby nových objevů nevyužili zahraniční konkurenti. Sílilo přesvědčení, že nové výzkumy v této oblasti je třeba zastavit a výsledky těch dosavadních utajit.

Na vlastní pěst

V roce 1645 van Diemen zemřel a tyto názory dostaly volný průchod. Pro Tasmana nastaly zlé časy. Ocitl se v nemilosti a roku 1648 byl dokonce propuštěn a penzionován. Provozoval pak obchod na vlastní pěst a nevedlo se mu špatně. Největší objevitel 17. století se odebral na věčnost v roce 1659 jako bohatý obchodník. Na mapách jej navždy připomíná Tasmánie a Tasmanovo moře.

Byl to však mořeplavec, jenž své objevy pouze naznačil. Jiní je museli poopravit a dovést do konce. Nezavinil však, že Austrálie si musela na své hlavní objevitele počkat ještě 120 let. A nemohl pochopitelně ani za to, že na stěžních jejich korábů už nizozemská vlajka nevlála.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: