S rozbřeskem začíná obvyklý koncert: houká tlupa opic, štěbetají veverky palmové a na rozkvetlých keřích pípají strdimilové nachoví připomínající kolibříky. V půl šesté se přidají mantry z nedalekého buddhistického kláštera. Nedá mi to a jdu se tam podívat. Zklamání. „Ráno pouštíme cédečko. Naživo až večer.“
Naštěstí jsou jiné příležitosti, kdy je možné slyšet buddhistické texty bez reproduktorů. Během svátku úplňku, sinhálsky zvaného pója, zní téměř v každém chrámu. Ale tradiční hudbu, tj. bubny a dechový nástroj, uslyšíte jen někdy a někde. Denně je k tomu příležitost při bohoslužbě (púdža) v chrámu Buddhova zubu Šrí Daladá Máligava v Mahanuvaře (angl. Kandy). V tomto městě také vznikl kandyjský tanec, který byl tak dokonalý, že ho kněží povolili provozovat i na nádvořích chrámů. Dnes se v Mahanuvaře předvádí ve třech podnicích, denně od půl šesté večer, vstup je necelých pět dolarů. Bubny a píšťaly doprovázející tanec zní samotné naprosto disharmonicky, v kombinaci s tancem je jejich zvuk úžasně rytmický a strhující.
Nebarevnou monotónnost posvátných buddhistických okrsků narušuje jen košatá zeleň velkých stromů bódhi (smokvoň posvátná), které se obcházejí po směru hodinových ručiček. Barevné jsou i rozvěšené modlitební praporky, na Šrí Lance většinou bez textu a občas nahrazené barevnými střapci z nastříhaného plastu. Jinak žádnou barvitou podívanou jako u hinduistů nečekejte. Převládá bílá jak na vnějších zdech, tak na oblečení věřících a kněží-laiků. Před oranžově zbarvenými buddhy a u kořenů bódhi se krčí malé obětní misky s obvykle bílými květy nebo polštářky ve tvaru lotosového květu.
Jasně oranžové tóry mnichů (sinhálsky sivura) září jako tropičtí motýli. Jen málo z nich je v tmavě fialové nebo temně okrovočervené. Proč právě tyto barvy, je problém zajímající spíš bělochy než samotné mnichy. Při návratu domů jsem se na barvu sivury ptala mnichů, kteří s námi seděli v letadle. Z hlediska naší evropské intelektuálské snahy po získání přesné odpovědi nic nevysvětlili, ale jejich mírný úsměv říkal dost jasně: „Copak je to důležité?“
Svátek úplňku
O póje by bylo možno napsat mnoho stran. Každý úplněk je státním svátkem pro celý ostrov, tedy i pro hinduisty, muslimy a křesťany. Banky, úřady a obchody s alkoholem jsou zavřené. Nemá se jíst maso, člověk se má vystříhat všech laciných potěšení a věnovat se meditacím, tedy žít alespoň jeden den v měsíci tak, jak to doporučuje buddhistické učení, které je spíše filozofickým směrem než náboženstvím. Jednotlivé póji mají svá jména, jsou různě významné a propojeny s určitými událostmi v životě Buddhy.
Během póji lidé navštěvují chrámy a poutní místa, na kterých může být tou dobou opravdu nával. Týká se to hlavně chrámu Buddhova zubu v Mahanuvaře, chrámového komplexu Katagarama, Adamovy hory a hlavní stúpy v Anurádhapuře. Po ránu se lidé účastní bohoslužby, pak většinu dne sedí v prostorné vzdušné budově, meditují a pospávají, poslouchají mnicha a opakují mantry. Chudší dostávají během póji v chrámu prostý oběd.
Mniši a jejich chrámy
Mnichům se na ostrově prokazuje všestranná úcta. Mají i svá speciální místa v autobuse, před nimiž je často nalepený plakát jednoho z hinduistických bohů. V obchodech patřících Sinhálcům často vedle obrazu Buddhy visejí hinduistická božstva. „Je třeba naklonit si všechny bohy – vždyť jak má člověk vědět, který je nejmocnější?“ myslí si Sinhálci.
Ohrazený chrámový okrsek tvoří stúpa neboli dágoba ukrývající ostatky Buddhy nebo světců, do které se nevstupuje. Dále samotný chrám se sochami a obrazy Buddhy, světců i některých hinduistických bohů. Nechybí velká vzdušná budova pro meditace a nedělní náboženskou školu pro děti. Posvátný strom bódhi je obehnaný ozdobným plotem nebo zdí. U většiny chrámů je klášter, do kterého vstupují chlapci zpravidla ve třinácti letech. Rozmístění staveb se řídí podle terénu. Stúpa, chrám a meditační místo bývají na kopci, kde je v horku příjemněji (i když překonávat nepříjemnosti je jedno ze základních buddhistických cvičení).
Často jsou součástí okrsku schodiště lemovaná stromy frangipani (Plumeria rubra). Některé schody se v horku zdají nekonečné, např. 1840 schodů v Mihintale. Jiné chrámy jsou vybudovány pod skalními převisy v jeskyních s omalovanými stropy a stěnami. Z nich je nejslavnější Dambulla. Stejný typ, ale klidnější, je Milkirigala ve vnitrozemí u letoviska Tangalla, dále Dova nedaleko horské Bandaravely a v krajině ztracená Buddhangala na východě ostrova u Ampárai.
Nových chrámů na Šrí Lance stále přibývá. Jejich šablonovitá, trochu naivisticky působící sochařská a malířská výzdoba může na návštěvníky z Evropy působit trochu divně, stejně jako obří rozměry některých soch. Nejvyšší ostrovní socha sedícího Buddhy je v chrámu Vevurukannala ve vesnici Dikvella, čtyřicetimetrového sedícího Buddhu uvidíte v chrámu Veherahena u Mátary a třicetimetrový zářící Buddha na vás shlíží ze střechy nového Zlatého chrámu na úpatí starých skalních chrámů v Dambulle.
Pozor na opice
Na rozdíl od Adamovy hory a Buddhova zubu je v celoostrovním poutním městě Katagarama mimo póju celkem klid a ani turisté sem často nejezdí. V areálu se ve svých svatyních scházejí buddhisté, hinduisté i muslimové. Nejvíc svatyní je samozřejmě buddhistických, mešita je jen jedna a poměrně malá. Vkročíme na přístupovou cestu, lemovanou řadami stánků s obětními mísami s ovocem. Přes poledne tu sem tam projde skupina věřících s obětinami. Starý mnich trochu s obavami pozoruje bandu opic, která otřásá bambusovým lešením okolo jeho chrámku.
Přichází chudý zaprášený mnich-poutník s odřenou cestovní kabelou, v malé svatyni ulehá na zem a usíná. Na velkém středovém prostranství se střídají krávy, opice a skupina středoškolaček nacvičujících pochod za doprovodu bubnů. Míjí nás dokonale barevně sladěný mnich: oranžové oblečení, jasně žlutý deštník nad vyholenou hlavou, béžové žebradlo. Další tlupa opic vybírá odpadkové koše. Mají krásně stříbřitou hlavu. Prohlížím si je příliš důkladně, opičák to považuje za výzvu k boji a zakousne se mi do kalhot.
Život z darů
Všechny chrámy očekávají nějaký dar. Někde formou vstupného, které platí jen zahraniční návštěvníci. Katagarama je zdarma stejně jako Adamova hora nebo chrámový komplex v Mahanuvaře, i když v něm za vstup do hlavního chrámu cizinec zaplatí deset dolarů. Lístky, které dostane v méně významných chrámech za obvyklé vstupné jeden až dva dolary, jsou milou vzpomínkou. Jinde člověka nenápadně přivedou k pokladničce, někde nečekají nic a na oplátku nabídnou čaj nebo kokos. Příspěvky místních většinou jen zacinkají, to znamená, že se jedná o částku maximálně padesát rupií, tj. necelý půldolar. Vyšší suma by nezvonila, jednalo by se o bankovky.
Mnozí mniši si své „donation“ opravdu zaslouží. Například Mathupena z chrámu Vanavasa nedaleko Bentoty. Je mu pětačtyřicet let, má vysokou školu, studoval dva roky v Anglii. Vstává ve tři ráno a do ranních meditací pracuje a stará se o své orchideje. Omlouvá se, že na nás má jen hodinu, musí jet do školy vyučovat děti buddhismus. O svém chrámu napsal malou brožurku v angličtině, kterou si přivážíme domů jako vzácný suvenýr.
Nejčastěji si cizinci i místní věřící odnášejí z chrámů požehnání. Při odříkávání požehnání vám mnich několikrát omotá pravé zápěstí provázkem. Ten je jedním z mála znaků, podle kterého se dá rozeznat Sinhálec-buddhista od hinduistických Tamilů, kteří se zase identifikují podle tečky na čele. Mnohokrát jsme se na to ptali a Šrílančané poctivě přiznávali, že dokud někdo nepromluví svým mateřským jazykem, bez těchto náboženských značek ani oni sami nepoznají, kdo je Sinhálec a kdo Tamil. Co se změní, až požehnání vyprší doba platnosti? Pravděpodobně nic. Pokud ano, je to spíš díky všudypřítomnému neviditelnému buddhistickému klidu, který do vás pronikne. Na Šrí Lanku můžete totiž kromě jiného jezdit meditovat a přemýšlet sám nad sebou. Meditačních center a škol jógy zde určitě není málo.
Najdi si „svého“ mnicha
Snad každý potká na ostrově „svého“ mnicha, se kterým si padne do oka. My potkali Američana Rona. I on sem přijel přemýšlet sám nad sebou. „Ne, nejsem buddhista,“ ohradil se, „příslušnost k jakémukoli náboženství lidi rozděluje.“ Vybírali jsme si pokoj v hotelu stojícím o samotě nad vesnicí Enduruva na úpatí pohoří Knuckles. Kolem jen čajové plantáže a háje hřebíčkovce vonného, z terasy fantastický rozhled po údolích a kopcích.
„Počkejte, nechoďte tam, teď medituje,“ zarazil nás recepční a ukázal s úctou na malou hubenou postavu sedící na židli v pozici lotosu. Za dva dny nato jsme s Ronem vyšli na procházku k jezeru. My vyšli, on vystartoval jako na chodeckém závodě. Evidentně potřeboval jít rychle. Omluvili jsme se mu za pomalost. „Ne, ne, to je dobře, je to pro mě cvičení, musím se zklidňovat, mám v sobě moc ohně!“ Cvičení, která život buddhistům předkládá, mohou být někdy svérázná. Na předměstí vnitrozemského Mátale leží starobylý chrám Aluvihara, od prvního století před naším letopočtem centrum psaní na palmové listy ola. Dnes zde žije deset mnichů, kteří v nedělní škole vyučují starodávnému umění psát na vyhlazené pásy listů palmy stínidlové.
Proudí sem turisté i místní věřící, zatímco mniši zůstávají v tichu za zdmi kláštera. Jeden z nich mívá službu. Nejprve nám v klidu na kousek listu píše sinhálsky i anglicky „Vítejte na Šrí Lance“ a pak přijde skupina Japonců. Deset nejdražších fotoaparátů s blesky zaostřuje na mnicha. Ještě sem, já ho chci tam, prosím před chrám, ke zvonu… Mnich potlačuje smích, zřejmě si myslí své. Ron pomalou chůzi zvládl snadno, vyprávěl. Kdysi začal cvičit jógu a dělat masáže. Byl dobrý, neměl chvilku volna a peníze se mu hrnuly. Zároveň chtěl meditovat a dát se na buddhistickou cestu. Když se mu v jednom měsíci třikrát po sobě zablokovala páteř, jeho učitel mu řekl: „Tohle znamení ti nestačí? Na co čekáš?“ Ron odjel do ašrámu do Koreje. Teď si zařizoval indické vízum. Před odjezdem z USA mu učitel dal jen jednu radu: „Neptej se, co máš dělat, knihu svého života si musíš přečíst sám.“
Proč oranžová?
Kdysi se mrtví balili do pruhů látky a odnášeli do lesa. Mniši ještě použitelné kusy látek sešili, a proto má i dnes jejich sivura-oblek švy. Vzniklou látku ve speciálním velkém hrnci vařili s kůrou stromů, která ji zbarvila do oranžova. Nový oblek nosili nejprve nejstarší a nejváženější. Nosit po někom takovém sivuru byla pro mladé mnichy čest. Když nebyla dobrá ani pro nejmladší mnichy, používala se jako přikrývka, prostěradlo, koberec a nakonec se namočila do jílu a sloužila jako tapety. Toto doporučil Buddha a mělo by být závazné pro všechny mnichy. Strom bódhi Ficus religiosa, smokvoň posvátná, je strom, pod kterým Buddha došel osvícení. Nejznámější z nich, Šrí Mahá Bódhi ve městě Anurádhapura, je nejstarším historicky doloženým stromem na světě. Vyrostl z odnože přivezené z Indie před více než dvěma tisíci lety. Po celou dobu byl hlídán a opatrován a všechny bódhi na Šrí Lance jsou jeho odnoží.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 11/2010.
