V uličkách indického města Džajpur aneb Návštěva tradiční tiskárny textilu
Bez mapy a tištěného průvodce se ztrácím v uličkách centra Džajpuru. Proplétám se místními trhy specializovanými na bižuterii, výrobky ze dřeva a kovu, až nakonec dojdu na Kišanpól bazár, kde je k dostání převážně textil. Stejně jako v předchozích bazarech se mě snaží prodejci nalákat na právě jejich zboží - údajně nejlepší. Když s úsměvem odmítám, dostává se mi od jednoho z nich pozvání k návštěvě jeho malé továrny.
Za stěnami obchůdku jsem pak svědkem ručního tisku formou, který je v Indii používán již od 12. století. Textil - bavlna či hedvábí - se nejdříve obarví požadovanou barvou a poté se pro potisk použijí zkušeným mistrem ručně vyřezávané formy z teakového dřeva, tzv. bunty, jejichž nejčastějším motivem jsou zvířata a květiny. O pár dnů později navštěvuji Sanganér, vesničku kousek od Džajpuru, proslulou výrobou látek zdobených sítotiskem.
Už sám příjezd do Sanganéru dává tušit, že se zde vyrábí ve velkém. Ulice brázdí desítky velbloudů s vozíky naloženými stohy různobarevných látek. Kdyby si je ale člověk odmyslel, byly by ulice podezřele pusté. Až nahlédnutí do jedněch z pootevřených dveří mi odhaluje obrovské haly, které se za nimi skrývají. A samozřejmě pilně pracující zaměstnance jednoho ze stovek zdejších rodinných podniků. tejně jako tisk formou pochází zde užívaná technika sítotisku z Číny.
Síto se nejdříve vyrábělo z vlasů, později z hedvábí a nyní převládá nylon a polyester. Části síta jsou z nepropustného materiálu, který formuje šablonu (jakýsi negativ) pro tisk. Podobně jako v Džajpuru i v Sanganéru jsem pozván k prohlídce malého lidského mraveniště. Pozoruji mistry svého díla, jak na síto, nastavené na mikrometry přesně na šířku potiskované látky, nalijí požadovanou barvu a širokým štětcem ji pak rozetřou po celé délce. Tenhle úkon trvá jen pár sekund, pak se síto posune o další délku a proces se opakuje po celé délce látky. Pro textil s několika barvami je třeba více průchodů sítem a pro barviče je pak důležitým úkolem trefit znovu stejnou polohu síta tak, aby barevné vzory přesně seděly.
Ať už se použije časově náročnější tisk formou, či modernější sítotisk, textil se posléze musí několikrát přeprat, aby byla zaručena kvalita zbarvení. Nakonec se nechá několik hodin až dní schnout. V Sanganéru slouží k tomuto účelu plácek o velikosti několika fotbalových hřišť na okraji vesnice, k němuž mě přivádí jeden z mnoha místních dětských pracovníků. Látky se nejdříve pověsí na přibližně čtyři metry vysokou bambusovou konstrukci. Samotné věšení mají na starosti ti nejmladší a nejméně zkušení. Později, ve finální fázi schnutí, rozprostřou ženy látky na písek, jak je v Rádžasthánu zvykem.
Nakonec se výsledný produkt naloží na vozíky tažené velbloudy, které je odvezou k místním velkoobchodníkům a ti je dodají na pulty některého ze stovek obchůdků v Kišanpól bazáru a krámků po zbytku Indie. Mnohdy je ale také exportován do okolních zemí, kde je uznáván pro svou kvalitu.
Tajemství sárí
Tento svrchní oděv uvidíte na ženách po celé Indii. Tvoří jej pruh látky umně obtočený kolem těla. Může být až sedm metrů dlouhý, široký je asi metr. Indické ženy vymyslely nespočet způsobů, jak sárí kolem těla ovinout a zavázat. Záleží na původu ženy, jejím společenském postavení nebo jen na náladě. Pod sárí se nosí dlouhá sukně a tričko s krátkými rukávy.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: