Filipíny očima Čecha: Navzdory chudobě si místní lidé z ničeho nedělají velkou hlavu

Filipíny očima Čecha: Navzdory chudobě si místní lidé z ničeho nedělají velkou hlavu Zdroj: Marcel Szikora

Místní jsou vstřícní a rádi pomůžou
Marcel Szikora
3
Fotogalerie

Filipíny očima Čecha: Navzdory chudobě si místní lidé z ničeho nedělají velkou hlavu

Jaké by to bylo, přestěhovat se do tropické země a žít blízko oceánu? Napadne to mnohé z nás, ale málokdo to uskuteční. Máme pro vás další příběh Čecha, který našel odvahu k činu.

Jak dlouho v zemi žijete a co vás tam původně přivedlo?

Na Filipínách žiji již čtyři roky. V posledních letech jsem byl z domova pracovně dlouhodobě pryč (rok v Rusku a šest let na Ukrajině), tak jsem poznal, jaké je to žít v ekonomicky slabších zemích. V minulosti jsem měl pracovní úraz, jehož následky se poslední dobou začaly zhoršovat, hlavně v chladném a mrazivém počasí. Na radu mého doktora (zprvu žertem: „Odstěhujte se na zimu do teplých krajin“) jsem nad tím začal uvažovat. Jelikož můj zdravotní stav mi už nedovolil pracovat a dostal jsem plný invalidní důchod, začal jsem plánovat odlet do exotiky. Destinaci jsem musel vybírat podle bezpečnostní situace, a hlavně podle místních životních nákladů, aby můj invalidní důchod stačil na pohodlný a bezstarostný život. Nejprve jsem si vybral ostrov Mauricius, ale když jsem se o tom zmínil své dceři, ta můj nápad zavrhla a nadhodila, že je teď v kurzu Vietnam. Já jsem souhlasil a začal se připravovat. Spojil jsem se s vietnamskými přáteli s tím, že budeme ve Vietnamu podnikat v turismu. Jenomže v průběhu příprav jsem se seznámil s Filipínkou, která pracovala v Česku. Ta mě více než půl roku přemlouvala, abych s ní odjel k ní na Filipíny. Jelikož spolupráce s Vietnamci začínala mít trhliny a dle ekonomických ukazatelů a životních nákladů jsou Filipíny podobné jako Vietnam a Ukrajina, souhlasil jsem.

Čím se tam zabýváte dnes?

V první chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel, můj důchod stačil na pohodlný život. Koupil jsem si horské kolo (můj koníček) a začal postupně objevovat místní nádhernou tropickou krajinu. Časem jsem se na internetu seznámil s českými investory, kteří měli zájem investovat na Filipínách, tak jsem pro ně začal cestovat po dalších zajímavých místech Filipín. Pak ovšem přišla pandemie covidu. V současné době mám připravené nějaké podnikatelské aktivity na dobu, kdy omezení kvůli covidu skončí, ale nejsem na to odkázaný.

Jak se liší mentalita místních od té naší?

Mentalita místních lidí (na to, že více než polovina obyvatelstva žije v naprosté chudobě) je klidná a bezstarostná, z ničeho si nedělají velkou hlavu. Navenek se tváří přátelsky, putováním na kole jsem navštívil mnoho míst a často na mě jako na cizince pokřikovali: „Ahoj, příteli!“ Pokud byste se u každého zastavili a pustili se do konverzace, dříve nebo později se konverzace stočí na žádost o poskytnutí peněz, což se dá v jejich situaci pochopit. Pokud s nimi cizinec komunikuje s cílem dopátrat se nějakých informací, jsou ochotní poradit s čímkoliv, ale mnohokrát se stane, že vám poskytnou informace nepravdivé, i když většinou z vlastní neznalosti než z úskočnosti. Chtějí prostě komunikovat a nějak se zavděčit. Pozitivní přístup vidím v tom, že když začala pandemie, všichni bez projevů nesouhlasu začali nosit roušky i obličejové štíty, a když došlo na očkování, nikde se nekonala žádná shromáždění kvůli vyjádření odporu; kdo nechtěl, tak nemusel, ale postupem doby se nechávají očkovat i tito občané. Problém spíš vidím v nedostatku vakcín pro všechny.

Čím se liší životní styl místních od našeho?

Životní styl se odvíjí od mentality a jejich náboženského smýšlení. Nejvíce jsou náboženstvím ovlivněné ženy a dívky, ty na boha nedají dopustit. Dále je tady otázka vzdělanosti. Při mnohých konverzacích jsem zjistil, že vzdělanost a informovanost jsou na velmi nízké úrovni. Veškeré vědění se soustřeďuje na informace ze sociálních sítí Facebook, YouTube a TikTok. Znalosti o vlastní zemi a historii jsou většinou omezené, a jelikož jsou Filipíny ostrovy bez přímých sousedů, tak i informace o dalších zemích jsou velice kusé. Na slepé mapě světa by většina místních lidí nenašla skoro nic.

Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?

Na příjemná překvapení jsem byl připraven: nádherná tropická příroda, pro kterou jsem se vlastně rozhodl. Ale ta nepříjemná překvapení, na která jsem nebyl nachystán, ta byla pro mě šok a s některými věcmi bojuji dodnes. První problém na Filipínách je jejich jídlo. Z dobrých a kvalitních surovin uvaří něco, co se dá těžko popsat. Třeba špagety se sýrem a slazeným kondenzovaným mlékem. Nebo servírování jídla, hlavně když si koupíte u stánku celé grilované kuře. Pokud si nedáte pozor, automaticky vám ho rozsekají na mnoho malých kousků. Pro ně je to praktické, takové kuře se koupí na oběd nebo na večeři pro celou rodinu (dva rodiče + deset dětí + nějaká ta babička a teta), kdo si co urve, to má. Hlavní jídlo je rýže na snídani, k obědu i večeři, sedmkrát v týdnu. Druhý závažný problém je doprava, hlavně ve městech. Na jedno osobní auto tady připadá okolo sta motorek a trojkolek, jež fungují jako taxislužba. Jsou často v žalostném stavu, bez světel a směrovek. A i když světla mají, nepoužívají je. Směrovky se používají jen výjimečně nebo se zapomínají vypnout a často se jede jinak, než směrovka ukazuje. Provoz je chaotický a je třeba hodně předvídat. Neexistují skoro žádná pravidla, plná žlutá čára uprostřed jen rozděluje vozovku na dvě poloviny, otáčet se do protisměru v plném provozu není žádný problém. Kvůli tomuto systému je rychlost dopravy poloviční než v Evropě. Dálkové autobusové spoje mezi velkými městy mají průměrnou rychlost 30–40 km/h i méně. Třetí nejzávažnější problém je jejich neuctivý, přímo barbarský přístup k jejich nádhernému přírodnímu bohatství. Zanechávají odpadky na plážích, včetně prázdných skleněných lahví od alkoholu, s vědomím, „že příliv to uklidí“.

Poslední šílenou věcí je velké množství volně pobíhajících psů a kohoutů, kteří jsou chováni kdekoli v okolí domů. Několikrát denně, když přijde jejich chvilka, spustí mohutný kokrhací koncert. Tito kohouti jsou chováni a trénováni na bojové zápasy. Turnaje se většinou konají v neděli odpoledne. Po takovém odpoledni vždy zůstává někde za arénou hromada několika desítek mrtvých kohoutů.

Chybí vám něco z domoviny?

Nic, možná některé potraviny, jako je žitný chleba, tmavé pečivo (na Filipínách je k dostání pouze bílá mouka), kvalitní tvrdý sýr, uzeniny a čepované pivo, tedy samé nezdravé věci, díky jejichž nedostatku tady žiji mnohem zdravěji a spolu s pravidelnou jízdou na kole jsem tu už po čtyřech měsících zhubl šestnáct kilo.

Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?

Lepší je tady hlavně stále teplé podnebí a blízkost oceánu. Ostatní věci k pohodlnému životu jsou tu v některých bodech odlišné, ale nemohu říct lepší nebo horší (až na ty psy a kohouty).

Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?

Díky rozdílným prioritám v základním školském vzdělání se tu toho o Evropě moc neví, část místních si Českou republiku spojuje s pojmenováním Bohemia. Jinak mě berou za obyčejného cizince, kterých tu v provincii žije dlouhodobě odhadem několik desítek, většinou si myslí, že jsem americano.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?

Pro většinu místních je jakékoliv cestování nad finanční možnosti i po vlastní zemi. První seznámení s cestováním má většina z nich, když se účastní oslavy narozenin v rodině. To se pořádá celodenní výlet celé rodiny i s blízkými sousedy na nějakou hezkou pláž. Cestuje se tzv. jeepery nebo na korbách nákladních aut. Občas se cestuje k příbuzným na větší vzdálenosti. Mnoho lidí poprvé dál cestuje, když z provincie odjíždějí pracovat do velkých měst, jako je Davao, Cebu City a hlavně Manila. Největší cestování je tedy pro Filipínce cestování za prací, jak po vlastní zemi, tak do ciziny. Pro bohatší Filipínce je cestování běžné, ale takových je pouze asi okolo pěti procent.

Jakých pět míst byste ukázal kamarádovi z Česka, který na Filipínách ještě nebyl?

Ostrovy Siquijor, Apo a Bohol, Manjuyod Sandbar, pláže Banban a Banbanon.

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Silvestrovská večeře se západem slunce na ostrově Siquijor v italské restauraci Marco Polo.

A oblíbené místní jídlo?

Místní delikatesa sayongsong z vařené rýže dochucená rostlinnou příchutí podobnou máku, fialové barvy zvané ube.

Kterých pět výrazů byste použil pro popis dané země a jejích obyvatel?

Tropické ostrovy, žralok obrovský, Čokoládové kopce, tricykl, opička nártoun.