Hádždž Ibráhím vchází do stanu a všichni s úklonou vstávají. Stařec se důstojně usazuje na polštář. Po ruce má starobylý dřevěný moždíř. To kdyby chtěl jeho údery svolat lidi ze širokého okolí. Jsme na území beduínských kmenů obývajících hory nad Mrtvým mořem. A tady pořád platí slovo náčelníka i zvykové kmenové právo.
„Hádždž Ibráhím je nejvyšší autorita široko daleko. Za ním chodí beduíni, když potřebují rozřešit spor, lidé se řídí jeho moudrostí,“ vysvětluje Mustafá Džahálín, který nás doprovází. „V tom moždíři se samozřejmě normálně drtí káva. Ale hádždž s ním svolává lidi z okolních táborů, pokud se objeví něco naléhavého.“ Hned vedle moždíře leží ve stanu na koberci velká kovová lopatka, mehmasa, ve které se kávová zrnka obvykle praží nad ohněm. Jakmile se s hádždžem zdvořile uvítáme, nabídnou nám koflík kávy, bez které se ve světě beduínů nic neobejde. „Vyklepej koberec a buď na hosta milý,“ zní jedno beduínské přísloví, ze kterého se stal zákon. „Káva dává stanu život,“ zní jiné ponaučení.
Jsme v kraji nezasaženém turistickým ruchem. Zdejší beduíni nejsou ti, kteří prodávají cingrlátka cizincům u památek a nechávají se s nimi fotit u velbloudů. Právě sem jsme proto přijeli pátrat po tom, nakolik se ještě beduíni řídí svými prastarými tradicemi a zvykovým právem al-urf. Na konci devatenáctého století přesně tudy se stejnými plány vandroval nedostižný český orientalista Alois Musil. Jednu výhodu ale proti němu přece jen máme. Eva má jako žena přístup do ženských částí táborů, může většinou beduínky fotografovat a mluvit s nimi. A to ani velikán Musil nemohl.
Beduínský detektor lži
„Hádždži Ibráhíme,“ začínám otázku, která je doslova ožehavá, „promiňte, ale nemohu se vás jako velkého vůdce nezeptat. Četl jsem, že podle zvykového práva beduíni podezřelí ze závažné lži museli v minulosti olizovat rozžhavenou mehmasu. Děje se to ještě dnes?“ Naši hostitelé vědí, že se budeme ptát na citlivé věci. Tak proč vynechávat téma biš’a: jednoduchého detektoru lži, kterým si beduíni – přiměřeně drsným a primitivním podmínkám – po staletí uměli zjednávat svůj pořádek. Jordánsko tento surový zvyk v roce 1976 oficiálně zakázalo. Ale řídí se zákazem samotní beduíni?
„Biš’a se už dávno neprovádí. Ani v minulosti ale taková zkouška ohněm nebyla moc častá,“ vysvětluje hádždž Ibráhím. „Vykonávat ji smělo jenom pár lidí zvaných mubašša. Obvykle to ale fungovalo tak, že zločinec byl tak vynervovaný, že se radši přiznal, než se vůbec mehmasa stačila rozpálit doruda. Nevinný člověk býval naopak klidný. Právě to byl asi hlavní přínos biš’a – vidina spáleného jazyka dokázala lidi přimět k pravdomluvnosti,“ usmívá se lišácky beduínský duchovní vůdce.
„V Jordánsku už se dnes biš’a asi vůbec neprovádí. V některých částech Egypta ale pořád ano!“ pokyvují hlavami muži kolem nás. Některá beduínská přísloví překovaná do podoby zákonů nepotřebují složité vysvětlování. „Udeř muže, ale neurážej ho.“ – „Ani pes nechňapne po uchu svého bratra.“– „Hlad je omáčkou pro suchý chleba.“ Náš hostitel Ibráhím se teď zjevně řídí dvěma zákony: „Že už vás pohostili jinde, mě nezajímá,“ a „Pokud se host cítí dobře, je to i štěstí hostitele.“
A to by platilo, i kdybychom byli zločinci. „Pokud by tu hledal útočiště člověk, který někoho zavraždil a utíká před krevní mstou, musel bych ho podle našich tradic chránit,“ vysvětluje pan Ibráhím. I zásada známá z mayovek, že host má právo na tři noci v beduínském stanu, není smyšlená: dokonce kdyby beduín svého hosta vyprovodil o den dříve, měl by neuvěřitelnou ostudu a předčasně vystěhovaný host by se mohl u kmenového soudu domáhat odškodnění. To vše vychází ze zásad ochrany mužské cti, známých jako šaraf.
Prosazování zvykového kodexu může být z pohledu zhýčkaného Evropana hodně drsné. Ale stejná je i nehostinná příroda, kde se tyto zásady zrodily. „Na zimu scházíme s našimi stády dolů, k moři. Tam je tepleji,“ ukazuje vousatou bradou hádždž Ibráhím přes skalnatý okraj do mlžného oparu hluboko pod námi. Až se večer ochladí, uvidíme obrysy Mrtvého moře. Teď by tam nomádi ve svých stanech hodně trpěli – vždyť i tady, o stovky metrů výš, mi teploměr na hodinkách ukazuje ve stínu tkaniny z kozí srsti 36 stupňů.
„Za nic bych to ale neměnil. Jsem šťastný, že můžu s rodinou takhle žít,“ vyznává se vrásčitý muž. „Bohužel, mladí často odcházejí do měst a beduínské tradice opouštějí,“ vyprovází nás na další cestu.
S Musilem v ruce
Před výpravou do Jordánska jsme se v Jeruzalémě radili s předním světovým znalcem světa beduínů, izraelsko-americkým badatelem Clintonem Baileym. Právě on nás utvrdil v tom, že Jordánsko je pro zájemce o autentický život beduínů nejlepší volbou: „V Egyptě se beduíni stali součástí politických bojů s vládou, přibývá mezi nimi extremismu. V Sýrii uvízli uprostřed děsivé občanské války. Tady v Izraeli jsou obětí vládní diskriminace, v Saúdské Arábii se je státní moc snaží podrobit náboženskému právu a vymýtit mezi nimi právo zvykové. V Jordánsku budete mít ke své práci určitě nejlepší podmínky.“
Právě Bailey má obrovské zásluhy na tom, že beduínské zvykové právo je dnes dobře zmapované. Klíčové zásady včetně stovek nepsaných „paragrafů“ shrnul ve dvou vysoce oceňovaných odborných knihách – i my z nich tak můžeme citovat beduínské zákony. Sám Bailey ale netají obdiv k rodákovi z moravského Rychtářova Aloisi Musilovi. „To, co on tehdy zaznamenal při svém životě mezi beduíny, tvoří dodnes základ veškeré vědecké práce,“ zdůraznil americko-izraelský profesor.
Katolický kněz, arabista a rakousko-uherský špion Alois Musil nepsal jenom odborné studie, ale také řadu poměrně dobrodružných cestopisů. Procházíme s Evou po vyprahlých pláních, kde si stáda koz a ovcí dokážou ve zdánlivě jednolité směsi písku a kamení pořád najít stébla žluté trávy nebo uvadlé stonky křovin. Stačí přivřít oči a vzpomenout si na Musilovy knihy V roklinách edomských nebo Za Mrtvým mořem. „Různobarevné vrstvy, ze kterých se hora Muéleh skládá, hořely prapodivnými odstíny. Paprsky sluneční se do hory vpíjely a zakrývaly ji závojem nahoře růžovým, uprostřed fialkovým a dole zlatým,“ poznamenal si Musil. Mnohé z jeho knih stále platí – třeba naprostá úcta ke stáří.
V jednom táboře jsme navštívili Rašída Abú Músu. Je to zdaleka nejstarší člověk v širokém kraji jižně od Mádaby – každý o něm ví, a kdykoli jsme se následně zmínili, že jsme se u něj zastavili, následovalo uznalé pokývání hlavou. Mluvit s Abú Músou jsme ale nemohli – už nepoznává ani své příbuzné a většinou spí. A tak jsme u jeho drobného těla schouleného na matracích jenom zdvořile poseděli, zatímco z vedlejší, ženské části stanu občas přišla některá z jeho dcer nebo snach urovnat kus záclony, jenž starého muže chránil před hejny much. I tak vypadá stáří u beduínů.
V hájemství žen
Abú Saddám není žádný násilník a také v jeho slovech není po agresi ani památky. Přesto se hned po našem příchodu dostává ke slovu zbraň. Ne stará puška, kterou samozřejmě také má na obranu proti šelmám a zločincům, ale letitá dýka s vykládanou rukojetí, již zdědil po předcích. Když do stanu přichází jeho bratranec Abú Taán a sedá si přímo vedle Evy, Abú Saddám sahá pro nůž a okamžitě ho pokládá vedle české novinářky. „Je pod mojí ochranou, přesedni si!“ vyzývá svého bratrance a tomu nezbývá než se s reptáním odsunout mezi ostatní muže.
Abú Saddám je šajch, vlivný kmenový vůdce v horách nedaleko města Salt, a také on nás ochotně nechává nahlédnout do tajemného světa beduínů. Pozval kvůli tomu na hostinu řadu svých příbuzných i níže postavených kmenových vůdců. Samozřejmě jenom muže, a tak toho Eva brzy využívá a jde se podívat do ženské části tábora. V případě novináře muže by to nepřipadalo v úvahu. Porušení ženské cti se u beduínů tvrdě trestá. „Každý, kdo vejde do stanu ženy, zasluhuje soud,“ zní jedno pravidlo. K ženám je kmenové právo také přísné, ale zároveň jasně říká: „Nezabíjejte dceru bez řádného prověření zlomyslných klepů.“
Beduíni znají tvrdé tresty pro muže i za to, čemu se dnes na Západě říká sexuální obtěžování. Natož za znásilnění. Asi každý už slyšel, že slovo ženy má v muslimském světě menší váhu než slovo muže a že ženy dědí polovinu toho, co muži. Beduínské zvyky jsou ale trochu jiné: „Ženě se musí věřit, i když lže.“ Zároveň právní kodex ochrany ženské cti zvaný ird stanoví větší trest za ublížení ženě, než když utrpí muž. „Útok na ženu vyžaduje čtyřikrát větší odškodné.“
Pořád ale platí, že beduínská společnost je silně patriarchální. Rčení „Zeptejte se žen, ale pak to udělejte opačně“ či „Co dáš muži, to se ti vrátí, co dáš ženě, to jsi ztratil“ vcelku ukazují vztahy beduínů k jejich ženám. Takže existuje i přesně stanovený seznam „prohřešků“, za které smí muž svoji manželku bít. Avšak nesmí ji ponížit před okolím. „Ženu smíš zbít jenom v jejím stanu.“
Tohle všechno tedy do značné míry platí i ve stanu, kam zvou Evu na návštěvu. „My dvě jsme manželky Abú Saddáma,“ vítají ji tam. „Dohromady má s námi devět synů a devět dcer,“ vysvětluje pohledná a udržovaná žena s mobilem, která po celou dobu vystupuje jako hlavní manželka. Na otevřeném ohništi uprostřed stanu se ve velkém kotli vaří v jogurtovém nálevu skopové na dnešní večeři – typický beduínský pokrm mansaf. Kousek vedle je menší ohniště a na něm se nahřívá vypouklý kovový plát, takzvaný sádž, na kterém se pečou tenoučké chlebové placky. Kolem pobíhají děti různého věku. Při návštěvě tábora hádždže Ibráhíma bylo jedno batole zavěšené v kolébce z provazů a žena tam s dětmi sdílela jednu velkou stanovou místnost, kde byla jak primitivní kuchyňská linka s plynovým vařičem na bombu, tak stoh pestrobarevných matrací, které se večer rozkládají na podlahu ke spánku. Tady u Abú Saddáma žádné tak malé dítě není, i když možná ho ženy mají v některém ze svých stanů. „Tohle je společná kuchyně, jinak každá máme svůj obytný stan.“
Svody moderního života
Zatímco Eva mluví s beduínkami o životě v kočovnickém táboře, v mužském stanu pro hosty je veselo. „Mám dvě manželky, ale pokud už nebudou moci, klidně si vezmu další dvě!“ chechtá se padesátník Abú Saddám. Počet žen i dětí samozřejmě hodně závisí na bohatství muže a jeho schopnosti uživit větší rodinu. A Abú Saddám na tom patrně není špatně. „Mám přes pět set koz a ovcí, několik koní a velbloudů,“ shrnuje to, co už po staletí dělá beduína beduínem. „A také máme čtyři auta.“
Začíná se stmívat, stín ve stanu mizí. Oranžové slunce se svezlo pod okraj střešní tkaniny a zpoza údolí Jordánu osvětluje vnitřek šajchova přijímacího salonu. Jeden z hostů vyšel ven a mezi kamením natáčí talíř satelitní televize. Zevnitř ho jiní muži navigují, aby byl příjem signálu ve stanu pro hosty co nejlepší. I tady, mezi kozími bobky, v prachu pouště, nomádi mohou prakticky v reálném čase vidět, co se děje ve válčící Sýrii, slyšet, co řekl americký prezident, sledovat dokumenty, jak se žije na Západě. Nejsou ale právě toto svody, které mladé lidi lákají k daleko pohodlnějšímu, usedlému způsobu života?
Zrovna v tuto chvíli Abú Saddámovy děti uplatňují to, co načerpaly od rodičů a od svých starších sourozenců. Malí kluci zahánějí ovce do ohrady – blíží se večer a hory jsou plné vlků a šakalů. Starší se marně pokoušejí nalákat do tábora trojici velbloudů. „Ts-ts-ts-ts,“ cvaká rty asi desetiletý klučina, zatímco velbloud rozvážnými kroky míří přesně na opačnou stranu, pryč z tábora. Tohle asi bude chtít ještě velký trénink. Abú Saddám se ale vrací k mé otázce. „Pokud některé z našich dětí zavrhne beduínský způsob života, televizi k tomu vůbec nebude potřebovat. Děti, které si váží tradic, naopak nezviklá ani sto televizorů. A našim dětem se dostává beduínský způsob života a úcta k tradicím do krve už s mateřským mlékem.“
Na závěr naší návštěvy u Abú Saddáma je čas pro vynikající večeři připravenou jeho manželkami a nanošenou hostům jeho dorůstajícími syny. Bude se nám odsud odjíždět těžko. Ne nadarmo se mezi beduíny po staletí říká: „Kdo chce tvé přátelství, bude s tebou jíst.“
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2013.
