Přestože tropické karnevaly udivují nekonečnou pestrostí barev a tvarů, které proudí ulicemi ve strhujícím rytmu jako rozpustilé rajky, mohou se po čase okoukat a začít diváka nudit. Ale ve chvíli, kdy se přesycené smysly odvrátí od těchto nepřehlédnutelných signálů, otevře se příležitost nahlédnout karnevalu pod jeho vlastní masku.
Zůstáváš tady na karneval? Tak zněla druhá nejčastější otázka, kterou jsem zaslechl v Mindelu, centrálním městě ostrova São Vicente na Kapverdách. Následovala hned po dotazu, jak se jmenuji a odkud jsem. Není divu: téma karnevalu zde vstupuje do společenské konverzace nejen v období před půstem, v jeho průběhu či po něm, ale line se téměř nepřetržitě i z televize a rádia. Přání „Bon carnaval!“ tady uslyšíte stejně často jako u nás „Hezké svátky!“ o Vánocích. Na jihu, zejména v zemích objevených portugalskými námořníky, se totiž karneval slaví ve velkém stylu a do jeho ruchu jsou zapojeni všichni.
Mindelo nebo také Porto Grande či São Vicente je zvláštní město, a to nejen počtem svých jmen. Je největším přírodním přístavem Atlantiku, který navádí a láká lodě svým tvarem otevřené náruče, ve které se mísí lidské osudy, pachy i kultury. Při pohledu z pevnůstky Fortim, vystavěné vysoko na skalním masivu, uvidíte Mindelo jako půlkruh pokleslého sopečného kráteru naplněný zpěněným oceánem a obklopený domky přitisknutými na vystupující návrší. Tento přírodní amfiteátr tvoří téměř pět set metrů vysoký skalní masiv Monte Cara, tedy hora Obličej, a hřeben Vigie, Hlídkové návrší. Obrys této hory připomíná tvar lidské tváře, která upírá zraky k nebi. Jako by vševidoucím okem dohlížela na přístav a dobré mravy v něm... Rysy kamenné tváře jsou tak zvláštní a povědomé, že se zasníte a v duchu si říkáte: Toho člověka přece znám! Kde jsem ho jen viděl? Hádanku vyřeší místní lidé: odhadnou-li vás na Francouze, řeknou, že je to Napoleon. Pro Brity to bude admirál Nelson. A co nabídnou domorodci Čechům? Ti se zde příliš často neukazují, a tak chybí i český velikán, který by dočasně vtiskl tvář velkému přístavu.
Dva světy
Přechod je to první, co vidím z balkonu levného penzionu. Angličtina je zase to první, co uslyším. Mindelo se nepokouší nezapírat lesk britského civilizačního vlivu, který se odráží od neogotických fasád domů i od uspořádání ulic. Až moc pohodlně se začínám cítit ve městě, které je odlišné od všeho, co jsem prozatím na ostatních ostrovech kapverdského souostroví viděl. Nesetkal jsem se tu s onou africkou živelností, se spontaneitou, jíž jsem stačil přivyknout a jež by za „zebrou“ skutečně hledala „zebru“, a nikoliv „přechod“, po kterém se přechází spořádaně a za dozoru policisty řídícího provoz.
Stačí však jít o dva bloky dále, kde se kolem pitoreskní kopie lisabonské Torre de Belém rozkládá chudá rybářská čtvrť. „Počkej!“ zaslechnu hrubý a silný hlas. Patří asi šedesátiletému „mouřenínovi“ s šedivými kudrnami i plnovousem a s černou kůží pomoučenou prachem. Zvedá ze země tašky a upře na mě pohled kalných modro hnědých očí, doprovázený sloupem dechu navinulým alkoholem. Očekávám srdceryvnou historku, která by ze mě měla vymámit nějaké escudus, ale on začíná zhurta: „Víš, kdo vobjevil tohle město?!“ doráží na mě. „Máš přece chytrou knihu!“ pokračuje téměř jízlivě a ukazuje na kapsu s bedekrem. Hlasem, který pojí portugalštinu, místní nářečí crioulo a nadměrnou konzumaci třtinového rumu zvaného grogue, vychrlí: „Tohle město žije námořníkama a rybářema! Všechno vostatní je maska, pozlátko. Si pamatuj!“ Slova tohoto svérázného „pedagoga“ nešla ignorovat už proto, že byla téměř vykřičena. Navíc mi poskytla klíč k městu, ve kterém „lidé od moře“ nepředstavovali jen jeho nebezpečnou a nevyzpytatelnou povahu, ale i příval nových myšlenek přivážených loďmi z dalekých námořních cest.
Karneval přichází!
Karneval vstoupil bez ohlášení, ale jako vítaný host. Obvyklé zvuky klaksonů zesílily, město jako by zhoustlo a konec půstu rázně odpálil hit Poeira Ivete Sangalo, který roztáčel město do tanečních spirál, zvedajících usazený prach. To však byl jen začátek. Mindelský karneval, který i střízlivé odhady řadí co do velikosti a pompéznosti hned za proslulý svátek v Rio de Janeiru, si své trumfy rafinovaně rozkládá na celé čtyři dny a srdcové eso vytahuje až s posledním únorem. Nejdříve se vyřádí děti. Promenující školky samby a řinkot alegorických vozíků sice město rozbouří a zvedne ze židlí, ale jde o pouhý předvoj.
„To pravé teprve přijde,“ říká mi asi pětadvacetiletý Senegalec Carlos, se kterým jsem se spřátelil poté, co se mu ani na popáté nepodařilo prodat mi některý z jeho talismanů. „Karlouš“, jak jsem svého nového přítele přejmenoval, přijel do Mindela z přelidněného Dakaru před třemi lety prodávat zaručeně pravé kapverdské umění. „Co to bude, až to přijde?“ ptám se s lehkou ironií, protože jsem si už zvykl na jeho přehánění. Na jednom ze dvorů zcela stranou karnevalového epicentra mi škvírou ukazuje, co se chystá. Za oponou z rezavého plechu vidím ještě nevybarvené „vyslance“ říše oceánu: delfína, mořskou pannu či pána moří Poseidona se zřetelnou falickou symbolikou. V den D rozvlní mindelské ulice a promění je v dokonalý Atlantik. „To není všechno,“ řekne s potutelným úšklebkem Carlos. Kousek od místa, kde se dopilovává Poseidonův trojzubec, pilují poslední finesy na fotbalovém hřišti zapadlém mezi dvory polonahé tanečnice samby. Dovedou svá pozadí neuvěřitelně eroticky rozvlnit pouhým minimalistickým pohybem kolen.
Všechno je jinak
Karneval začíná být pravým karnevalem, až když do města vtrhne chaos, převrácení obvyklého pořádku, travestie, opojení a hra erotického symbolismu a náznaků. Dionýsos vtrhne pod příkrovem noci do města i se svými bakchantkami, satyry a leopardy. Pod jeho vládou se vše převrátí a změní svou tvář. Lidé bez domova, kteří mimo období karnevalu mají to nejnižší sociální postavení, mohou náhle v očích veřejnosti stoupnout v ceně. Působí třeba jako „ochranka“ alegorických vozů a chrání tanečnice samby před případným obtěžováním. Někteří povýší svou roli místního podivína na roli obecního šaška či blázna, který křepčí „mezi svými“ v průvodu a je za to obdivován. „Počestné ženy“ se v této vzrušené době převlékají za lehké děvy. Muži nosí ženské šaty. Auta se stávají bezmocná a jsou pohlcena všežravým davem. Grogue a likéry tečou proudem a jsou k dostání na každém rohu. Uctívají se neznámí bohové. Lidé tančí a svíjejí se na hranici obscenity. Pevné hranice se rozpouštějí, bizarní se tu stává normálním.
Když získám pocit, že vše je sice divoké a v pohybu, ale že je to pouze jakási divadelní hra s pravidly, která už dobře znám, ucítím prudký náraz do ramene, až mě polije studený pot. „Dávej si pozor na záda,“ řekne důrazně, ale přátelsky Nuno, se kterým jsem se dal do řeči na začátku večera a pak ho ztratil z očí. Otočím se, spatřím na batohu pootevřené kapsy, a pak už jen šmouhu bílé košile, která patřila Carlitovi, mému kumpánovi. Nuno mě usvědčil z naivity. O peníze jsem naštěstí nepřišel, a navíc jsem získal cenné poznání. O mindelském karnevalu někdy bere za své i proslulá kapverdská morabeza, tedy slušnost a vstřícnost k cizincům, pokud nepřicházejí škodit. Kapsáři a pouliční zloději patří totiž ke karnevalu stejně jako pohostinnost místních - pouze doplňují karnevalový naturel a dotvářejí období, ve kterém je „dovoleno vše“. Zlé a dobré se tady setkává a gentlemansky si podává ruce.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
