Jan Lukačevič

Jan Lukačevič Zdroj: Zuzana Šprinclová

Cestování do vesmíru pomůže naší planetě, říká Jan Lukačevič

V roce 2020 poletí za hranice Země jeho vynález — anténa, která by lidem měla povědět více o elektrických výbojích na planetě Mars. Vědec Jan Lukačevič sám zatím objevuje naši planetu, na kontě má přes pět desítek zemí a nedávno se vrátil z Aljašky, kde jezdil se psím spřežením.

Na Facebooku jste napsal: Prošel jsem si křtem ohněm (nebo spíš mrazem) a stává se ze mě musher: 151 kilometrů zdolaných spolu se 16 psy za 14 hodin jízdy v těch nejnáročnějších podmínkách. Jaké to pro vás bylo?

Úžasné, lidský mozek má tu skvělou vlastnost, že zapomíná negativní věci... Psi jsou ne-uvěřitelní, co všechno zvládnou. Byla to spíš zkouška vlastního charakteru. Spali jsme jen dvě hodiny pod širým nebem, teplota byla -30 °C a to se začne prosazovat celá řada negativních efektů: chlad, únava, nejen spánková, ale i senzorická deprivace, což znamená, že málo vnímáte, a stane se, že mozek začne halucinovat.

Byla to vaše první zkušenost s mushingem?

Ano, se zkušeným kamarádem jsme společně prošli závěrečnou přípravou na 1000 mil dlouhý závod napříč aljašskou divočinou. Věnovali jsme se tomu hodně intenzivně, jezdili jsme každý den. Musel jsem se naučit spoustu věcí: od jízdy samotné přes krmení psů, stříhání jejich drápů, chystání jejich vybavení, jídla, různé masáže.

Na Aljašce jste viděl a fotil polární záři. Jak člověk pracující na vesmírném výzkumu vnímá tento dotek z vesmíru?

Obecně mám dost často stav, který zní možná dost divně, ale ve vědecko-populární komunitě pro to máme slovo „nerdgasmus“. Je to pocit uspokojení nebo vzrušení ze zajímavých věcí, jež mají vědecký základ. Třeba úplně zbožňuji bouřku, a když vidím polární záři, jsem jako urvaný ze řetězu a není se mnou řeč. Až je to vtipné. Polární září jsem úplně fascinovaný a zároveň jsem schopen vnímat její fyzikální podstatu. Jakkoli to může znít neromanticky, když se na ni dívám, říkám si: To jsou ty proudy nabitých částic, které se srážejí s atomy naší atmosféry a excitovaně uvolňují energie ve formě světla.

Rád cestujete, na kontě máte přes 50 zemí. Co výlet do vesmíru?

Samozřejmě bych chtěl do vesmíru, na druhou stranu myslím, že i my tady toho máme hrozně moc. To je jedna z věcí, již si lidi neuvědomují. Se současnými možnostmi mohou zažít hromadu věcí, které velmi obohacují život a mění životní perspektivy, že ani nemusí do vesmíru zamířit.

O cestování turistů do vesmíru už se mluví relativně dlouho. Kdy to podle vás vypukne?

Společnost Blue Origin, jež je tak trochu ve stínu SpaceX, ale výrazně více cílí na vesmírný turismus, má už dnes vyvinutý modul, který letos bude testovat s piloty. Pokud vše dobře půjde, do dvou tří let začne vysílat lidi do vesmíru. Dopravovat je bude ne na orbitální cesty, ale na krátké výlety po balistické křivce. Lidé stráví ve vesmíru třeba 20 minut, zažijí beztížný stav a uvidí naši planetu.

Cestování je jeho koníčkem, rád by jednou zkusil i cestu do vesmíruCestování je jeho koníčkem, rád by jednou zkusil i cestu do vesmíru|Zuzana Šprinclová

Co přesně turisté ve vesmíru uvidí?

Zemi a asi ne úplně celou, protože nebudou tak vysoko. Zažijí už ale stav, jemuž se říká „overview effect“. Uvidí najednou naši planetu bez hranic, všech sporů, které se dějí, a začnou ji vnímat jako celek a mít pocit, že ji musí chránit a něco pro ni dělat. Ve vesmíru bylo dosud asi 540 lidí a všichni si tímto efektem prošli. Myslím si, jakkoli to zní paradoxně, že cestování do vesmíru může zachránit naši planetu, protože čím víc lidí tohle zažije, tím víc jich bude angažovaných v její ochraně, budou se snažit zachovat ji v co nejlepším stavu i pro budoucí generace.

A vy poletíte kdy?

Do deseti až patnácti let bych se do vesmíru mohl dostat. Ale možná taky nikdy. Nerad si ovšem kladu takové dlouhodobé cíle, protože je to nejkratší cesta, jak se zklamat.

Může dnes letět do vesmíru kdokoli, kdo má na to peníze? Nebo tam vyslat raketu?

Ano, ale už za určitých podmínek a pod dohledem OSN. Musí mít certifikaci a jasně komunikovat, na jaké oběžné dráze se jeho těleso bude pohybovat, jakou dobu životnosti daný objekt má, a musí také garantovat, že nebude vytvářet další vesmírný odpad. Danou družici například po uplynutí životnosti zpomalí, vrátí tak do atmosféry, kde shoří, aby se nevytvářelo další vesmírné smetí.

Takže se nemůže stát, že vesmír zaneřádíme podobně jako Zemi?

Naše oběžná dráha je už dnes celkem zaplevelená. Programy snižování množství a regulace vzniku nového vesmírného odpadu jsou implementovány posledních 20–25 let, do té doby si tam tak říkajíc kdokoli posílal cokoli. Dokonce jsou země, speciálně Čína, které na regulace dlouhodobě nedbaly. V roce 2007 vytvořili Číňané asi dvakrát tolik odpadu, než co na oběžné dráze bylo, když jeden z vlastních satelitů zničili tak, že jej ze Země sestřelili vlastní raketou a on se rozletěl na stovky tisíc úlomků. Od té doby se „vesmírné znečištění“ příliš nezvyšuje a všechno, co tam posíláme, musí vycházet vstříc regulacím. Máme docela dobré sledovací techniky, jsme schopni zachytit cokoli, co se v kosmu pohybuje a je větší než několik málo centimetrů. Našim zrakům neproklouzne jen tak něco.

Příští rok by měl do vesmíru s expedicí ExoMars 2020 vyrazit váš vynález – elektrická anténa. K čemu by měla sloužit?

Má za úkol měřit, respektive detekovat elektromagnetické vlnění vycházející z uvažovaných výbojů způsobených třením částic v prachových bouřích na Marsu. V ideálním případě bychom určili, jestli na Marsu elektrické výboje, něco jako blesk na Zemi, existují a jaké vlastnosti mají. Hraje to velkou roli z pohledu budoucí kolonizace. Asi nikdo nechce, aby ho na Marsu zasáhl blesk nebo aby zasáhl modul, který by se pak vypnul.

Takže se neví, jestli výboje na Marsu vůbec existují?

Část vědecké obce si myslí, že takové výboje existují, část, že ne. Ale nikdo to neví, protože žádná z dosavadních misí neměla technické vybavení, aby jev zacílila a měřila.

Cílem ExoMars 2020 je hledat život a podmínky pro něj. Co vy myslíte, je na Marsu život?

Určitá pravděpodobnost existence života na Marsu je, protože jedním ze základních předpokladů existence života je, jak jsme se doposud přesvědčili, přítomnost vody. A podle všeho na Marsu dlouhou dobu, několik miliard let, existovaly vodní oceány i poměrně příznivé teploty. Kdyby se ukázalo, že život na Marsu byl, například na bakteriální úrovni, tak je to dost revoluční objev. Naše schopnosti jsou ale v tomto ohledu dost omezené, výzkumné vozítko na Marsu se pohybuje rychlostí jeden kilometr za rok, takže zmapuje relativně malou plochu.

A co se týče vesmírného života vyvinutého do civilizace, máte k nějaké z hypotéz blíže?

Domnívám se, že se život ve vesmíru vyskytuje v ohromném množství, ale otázka je, na jaké úrovni. Že se vyvine na civilizovanou, nutně už nemusí být tak častý jev, protože je to dílem náhody. My jsme tady a teď také díky šíleně dlouhé sekvenci nejrůznějších náhod. Raritní může být i to, že jsme se dostali až na úroveň abstraktního myšlení a k sebeuvědomění. Teoreticky může být vesmír úplně plný „lidoopů“, kteří nejsou schopni komunikovat. Vesmír existuje zhruba 14 miliard let a my jsme se s jinou civilizací třeba mohli minout v čase nebo je vzhledem k rozsáhlosti vesmíru daleko. Nerad ovšem v tomhle popouštím uzdu své fantazie.

Jan Lukačevič není příznivcem komunikace s případnými mimozemskými návštěvamiJan Lukačevič není příznivcem komunikace s případnými mimozemskými návštěvami|Zuzana Šprinclová

Od počátků vesmírného výzkumu se lidé snaží kontaktovat mimozemské civilizace. Fyzik Stephen Hawking před tím varoval. Co si myslíte vy?

Myslím, že bychom neměli komunikovat. Za předpokladu, že by se sem byl někdo schopen dostat, bude na výrazně vyšší technologické úrovni a nemá nutně motivaci se k nám chovat dobře. Pokud bychom dělali nějaké obecné závěry z fungování života na naší planetě, tak život není kdovíjak přátelský. I když existují případy symbiózy, převládá predace. Jakékoli silnější formy života mají tendenci likvidovat slabší a díky tomu přežívají. Čistě statisticky to nevychází pro nás dobře. Tím spíš, že používáme fakt primitivní technologie, snažíme se o kontakt pomocí rádiového signálu, čemuž se mohou tam někde, pokud existují, smát stejně, jako jsme se před pár lety smáli kouřovým signálům indiánů. Navíc nejsme schopni ani my sami fungovat bez konfliktů, tak jak bychom se sjednocovali proti případné vnější hrozbě?

Kdo bude jako první kolonizovat jinou planetu? Je možné, že to bude soukromý sektor?

Soukromý sektor v současné době nemá ani potenciál a snad ani ambice něčeho takového dosáhnout, jakkoli o tom Elon Musk (pozn. red.: mimo jiné zakladatel kosmické spol. SpaceX) hovoří stále. A nebudou to ani jednotlivé státy. Nejspíše dojde k mezinárodní spolupráci několika organizací, třeba Evropské kosmické agentury nebo NASA, aby odlehčily zátěž, která je spojená s vývojem a testováním. Kolonizace planety je přece jen něco jiného než vysílat lidi na oběžnou dráhu.

Je to stále ještě sci-fi?

NASA má v plánu umístit v roce 2028 na oběžnou dráhu Marsu vlastní stanici, z níž by planetu pozorovali blíže a vysílali k jeho povrchu různé drony a další vozítka, jež budou mít možnost ovládat v reálném čase. Výrazně se tím zrychlí průzkum. V současné době nás nejvíce brzdí vzdálenost, na Mars se letí osm měsíců a signál ze Země tam sice putuje rychlostí světla, ale vzdálenost je tak obrovská, že nám znemožňuje ovládat průzkumné roboty v reálném čase. Pokud bude orbitální základna na oběžné dráze Marsu, komunikační zpoždění bude v řádu jednotek sekund. To nás přiblíží, abychom se vypravili na samotný povrch, o čemž se uvažuje kolem let 2033–2035. To už není zase tak dlouhá doba a není taková sci-fi.


Jan Lukačevič (27)

Pochází z Brna a na Oddělení kosmické fyziky Akademie věd konstruuje anténu detekující atmosférické elektrické výboje na Marsu pro misi ExoMars 2020. Za svůj předešlý výzkum pro Evropskou kosmickou agenturu dostal v roce 2015 prestižní ocenění British Interplanetary Society Award. Bývalý vrcholový sportovec v kanoistice, kterému účast na olympiádě a pokračování ve sportovní kariéře překazila vážná nemoc, rád cestuje do míst „nezkažených“ turisty, na cestách fotografuje, ve volném čase příležitostně vaří v cateringové firmě a intenzivně se věnuje popularizaci vědy.