Dvojnásobný mistr světa v lezení Adam Ondra: Z Dawn Wall se mi nechtělo dolů
Na skále je jako pavouk a momentálně je nejlepším lezcem na světě: Adam Ondra. Ve svých 23 letech už několikrát dokázal posunout hranice možného. Je mistrem světa v lezení na obtížnost i v boulderingu, a když loni lezl po nejtěžší stěně světa Dawn Wall v Yosemitském národním parku, díval se na něj celý svět. Už jako dítěti mu říkali zázračný chlapec.
Jste nejlepší na světě. Jaké to je?
Do určité míry je to příjemné, ale kdybych se soustředil jen na to, tak by mě to možná demotivovalo. Výhodou v lezení naštěstí je, že na skalách nepřekonávám nikoho jiného, ale jen sám sebe, své vlastní sny, své cíle. To mě motivuje k tvrdému tréninku a projektů v hlavě mám stále tolik, že nikdy na světě nemůžu všechny vylézt.
Čím to je, že jste lepší než ostatní? Jak to, že vy tu cestu, pro ostatní neschůdnou, prostě dáte?
Je to komplexní. Mojí výhodou je, že mám flexibilní kyčle a nemám výraznější slabinu. Možná nejsem nejlepší v hrubé síle, ale sílu, kterou mám, dokážu na skále stoprocentně uplatnit, lezu naprosto efektivně. Mám svůj specifický styl, který jsem dovedl k dokonalosti. Lezení je vlastně takový multitasking. Musím se soustředit na to, kam dám správně nohu, abych správně dýchal, rychle se rozhodl, jestli náhodou není efektivnější raději na půl sekundy uvolnit ruku a ušetřit energii, než chytnu další chyt. To spousta lidí nedokáže.
Soustředíte se cestou jen na své tělo, nebo se vám v hlavě rojí i jiné myšlenky?
Ideální je, když nemyslím skoro na nic. Zapnu autopilota a lezu intuitivně, stejně tak se rozhoduji. Těch rozhodnutí musím udělat najednou hrozně moc. Před lezením si zapamatuji každý chyt a stup, pak si to prolezu v hlavě a přesně vím a v těle cítím, jaký sval v daném kroku má zabrat. To mi pomáhá, aby samotný přelez byl plynulejší, perfektnější, bez chyby.
Kdy jste si uvědomil, že jste lepší než ostatní, že jste ten zázračný chlapec?
Když mi bylo asi devět let a šokoval jsem lidi tím, že jsem vylezl obtížnosti, které v tom věku nikdo přede mnou nevylezl. Už tehdy jsem si říkal: Hm, asi mám jakýsi talent. V ten moment jsem chtěl jenom lézt a lézt a lézt. A i kdybych se nenarodil do lezecké rodiny a rodiče mě nepodporovali, stejně bych se k tomu časem dostal. Měl jsem to od začátku dané, odmalička jsem měl sen, že chci být jednou profesionálním lezcem a třeba i mistrem světa. Možná to zní blbě, ale já jsem tenkrát ani nepochyboval, že by to mohlo být jinak. A dnes je pro mě víkend, který nestrávím ve skalách, téměř nemyslitelný, zvláštní.
A stalo se vám to v poslední době?
Ale jo, třeba když je nějaká rodinná oslava, ale jen jeden den z víkendu. Já jsem rád venku, v přírodě, je mi příjemné být v lezecké společnosti. Možná jsem naivní, ale myslím si, že průměrný lezec je přátelštější, skromnější a poctivější než normální člověk v populaci. Mám velmi pozitivní zkušenost téměř se všemi lezci, jsme trochu zvláštní sorta.
Co rád kolem sebe vidíte, když jste na skále?
Mám strašně rád sever, zelenou severskou krajinu, fjordy, takže Norsko. Láká mě podívat se třeba i do Grónska.
Je pro vás některý z vašich mnoha úspěchů nejdůležitější?
Všechny jsou důležité. Věnuji se vícero lezeckým disciplínám a těžko se to srovnává. Možná nejhodnotnější je zatím výstup na Dawn Wall v masivu El Capitan v Yosemitském národním parku.
Téměř kolmá ohlazená stěna na pohled vypadá, že snad ani není možné na ni vylézt, že není čeho se chytnout. Jak jste se připravoval?
Na to, aby byl člověk mistr světa, je trénink prostě masakr. Na lezení v Yosemitech jsem nemusel trénovat tak tvrdě, protože jsem částečně mohl čerpat ze zkušeností. Cestu nahoru jsem si zkoušel tři týdny dopředu a snažil si ji zapamatovat, vyřešit jednotlivé sekvence, které byly často tak záhadné a zdánlivě nemožné, že mi dost trvalo, než jsem je pochopil. I několik hodin jsem visel v laně, koukal na ně, osahával všechny nerovnosti. Někdy se zdálo, že to vůbec nejde, že prostě nejsou chyty, a pak stačilo dát nohu o centimetr jinak a ono to najednou šlo.
Před vámi tuto horolezeckou výzvu zvládli jen dva Američané a trvalo jim to o 11 dnů déle. Věřil jste si, že to vylezete?
Před výstupem jsem byl nervózní, ale byl jsem přesvědčený o tom, že to vylezu. Ve výsledku to bylo o dost napínavější a byly i momenty, kdy jsem pochyboval, jestli to dopadne dobře. Ukázalo se to trochu těžší, než jsem očekával. Během výstupu jsem se zasekl na 14. délce, to místo jsem první den vůbec nepochopil, nevěděl jsem, jak na to. Byl jsem úplně frustrovaný, ale nevzdal jsem se a další den jsem to dal.
Nakonec jste byl za osm dnů a nocí strávených na skále nahoře. Co se tam dělo?
Na vrchol jsem vylezl hodně unavený, takže to nebyla až taková exploze radosti jako obvykle, spíš jsem cítil vnitřní uspokojení. Byli jsme na vrcholu čtyři, já, spolulezec, kameraman a jeho asistent, a oslavovali jsme. Strávili jsme tam hodinu a půl, měli jsme láhev červeného kalifornského vína, kecali jsme a koukali dolů.
Jak vám nahoře po takovém výkonu plyne čas? Nezastaví se třeba na chvíli?
Celých osm dnů ve stěně jsem se k vrcholu upínal, ten cíl jsem měl už rok v hlavě a představoval jsem si, jaké to bude vylézt nahoru. A nakonec tam minuty plynuly hrozně rychle, nechtělo se mi dolů. To se mi ale nikdy nechce.
Měl jste už pár světových úspěchů za sebou, tento výlez z vás udělal světovou hvězdu…
Byl to velký cíl, díval se na mě celý svět a byl zvědavý, jestli to ten Adam, v podstatě „skalkař“ a lezec na umělé stěně, který si najednou přijel do Yosemit, a místo toho, aby začal na něčem lehčím, vybral si zrovna to nejtěžší na světě,zvládne. Výsledek je bomba nejen pro lezce, i pro laický svět to bylo atraktivní. Už jenom třeba to, jak lidi viděli, že spíme v závěsné posteli 500 metrů nad zemí.
To byl neuvěřitelný pohled…
Mně to nevadí, nejnepříjemnější je, že se člověk nemůže projít, můžu tam udělat tak čtyři kroky. Ve výsledku mám ale radost, že jsem v místě, kam se moc lidí nedostane a je tam super výhled. Rád se dívám 500 metrů pod sebe.
Takový výhled a úspěch není zadarmo. Máte o pár čísel menší boty, takže vaše nohy trpí, na prstech úplně odřenou kůži, díru v prstě… a ještě můžete spadnout hodně hluboko.
Většinou se nebojím, jen když mám zrovna nějaké špatné psychické rozpoložení. A bolest? Extrémně malé chyty bolí, ale když jsem v adrenalinu, zabraný do lezení, tak to nevnímám a jsem zvyklý.
Lezení je i díky vám stále populárnější. Chtěl byste tento sport změnit, někam posunout?
Chci motivovat ostatní k lezení a taky k tomu, aby měli lidi stejný přístup k přírodě jako já. Nenechávali na skalách odpadky. Lezecké oblasti jsou často v chráněných oblastech, a když se lezci nechovají dobře, tak se ta místa zavřou, což je škoda pro další generace. Jako sport je ale lezení dokonalé. Člověk si najde, co přesně chce. Někdo jen fyzický výkon, potřebu zlepšovat se, někomu je to jedno a rád si vyleze dobrodružnou cestu v odlehlé oblasti, někdo miluje obecný zážitek z lezeckého dne. Mě baví tak nějak všechno.
Sportovní lezení bude vůbec poprvé v roce 2020 i na olympiádě. Přivezete zlato?
Určitě by to bylo pěkné, ale záleží na tom, jak se budou střídat a sčítat tři lezecké disciplíny: bouldering, lezení na obtížnost a na rychlost. Kombinace těch disciplín je nesmyslná, protože se všem třem dohromady na vrcholové úrovni nikdo nevěnuje a disciplíny si ani nekonkurují. Buď jsou specialisté na rychlost, nebo na obtížnost, nebo na bouldering, popřípadě se dá kombinovat na vrcholové úrovni obtížnost a bouldering, což dělám já. Ale já kdybych šel na rychlost, tak to je, jako bych běžel s Boltem.
Jak je možné, že se něco takového stalo?
Olympijský výbor se v roce 2012 přijel podívat na našemistrovství světa a strašně se jim líbilo. Lezení díky tomu zařadili na olympiádu, ale bohužel dostalo jen jednu medaili. Výbor doporučil Mezinárodní lezecké asociaci kombinaci tří disciplín a ona to přijala, přestože musela vědět, že je to hloupost. To je podle mě velká chyba, měli být tvrdší a říct olympijskému výboru: My o lezení něco víme a myslíme si, že je to hloupost. Buď nám dejte více medailí, nebo si vybereme třeba jen jednu disciplínu a olympiáda tak bude úspěšnější. Jenže to se nestalo, asi byli rádi, že lezení konečně bude na olympiádě, a všechno odkývali. Vyvolalo to celkem velké rozhořčení v závodní komunitě.
A jak vy se s tím nesmyslem vypořádáte?
Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem zhodnotil, že by byla hloupost to bojkotovat, že se zúčastním. A jakou mám šanci? Všechno záleží na tom, jak se to nakonec bude sčítat, což se v tuto chvíli ještě neví. Proto se ještě ani nepřipravuji.
A na co se zrovna připravujete, jaká výzva je momentálně před vámi?
Chci se teď víc než závodění věnovat lezení po skalách a v létě vylézt nejtěžší cestu na světě v jednodélkovém lezení. Mám jeden projekt v Norsku, našel jsem tam trasu, očistil ji, navrtal, a pokud ji někdy někdo vyleze, mohla by být první v obtížnosti 9c.
Takže zase chcete překonat hranici možného. A co pak?
No pak je tam hned cesta vedle, která je podobně těžká.
Adam Ondra (23)
Dvojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost a mistr světa v boulderingu se narodil v Brně do lezecké rodiny. Už jako malý prý chtěl všude lézt. Vystudoval gymnázium, mluví anglicky, španělsky a italsky. Od 12 let patří mezi nejlepší lezce na obtížnost na světě. Jako jeden z mála na světě přelezl celkem tři cesty obtížnosti 9b+. Loni pokořil za osm dnů nejtěžší stěnu světa Dawn Wall v Yosemitském národním parku.