Jestli v cestovatelské „partě“ píšící pro Lidé a Země někdo patří ke skutečným dobrodruhům, pak je to Tomáš Kubeš. Miluje plavby zrezlými plavidly po řekách v divočině, vydává se do hloubi džungle za lidojedy – prý bývalými… Není divu, že je po návratu domů o pár kilo lehčí.
Nedávno jste se vrátil z Papuy-Nové Guiney. Byla cesta podobně dramatická jako první, ve které jste se vypravil do džungle za bývalými lidojedy?
Letos byla Papua-Nová Guinea hodně neklidná kvůli volbám, opravdu tu nebylo v civilizaci bezpečno. Političtí protivníci si na Papuánské vysočině doslova usekávali hlavy. Když umírají zbytečně lidé, vždy je lepší odejít do pralesa. Mimo civilizaci mne čekala divoká cesta čtyři týdny do nitra hor plných strmých údolí a nekonečných výšlapů. Zhubl jsem dvacet kilogramů, protože jsem asi dvanáct dní nejedl, vše došlo. Opravdu jeden z nejdrsnějších treků světa. Také mi nezbylo nic jiného než skočit ze skály na strom a doufat, že se chytím a neskončím jako můj rozbitý batoh. To jsou chvíle, kdy už nelze vrátit rozhodnutí. Naštěstí mi přeje šťastná hvězda, ať jsem kdekoliv. O dobrodružství a nebezpečí nebyla nouze, na Papuu se chystám opět v příštím roce, letošní tři měsíce nestačily. A také vás musím doplnit: cesta za bývalými i současnými lidojedy. V některých odlehlých místech se stále zvyk kanibalismu provozuje. A také je tu černá magie, součástí rituálů bývá stále konzumace lidského masa. Poslední odsouzení, kteří provozovali tento zvyk poblíž města Madang, byli zatčeni před třemi lety, letos uprchli z vězení. I misionáři se někdy podělí o novinky, o kterých se vždy nemluví.
O vaší cestě za kanibaly a jejich stromovými domy ve výšce až 40 metrů se čtenáři LaZ dočetli v dubnovém čísle. Co pro vás z této nejen bizarní, ale i velmi náročné a nebezpečné cesty byl nakonec největší zážitek?
Samotná cesta, kdy člověk musí překonat sám sebe, je zážitkem. Spoustukrát jsem se chtěl otočit zpět, když jsem se snažil vyškrábat z bahna, kam jsem zapadl až po krk. Jenže to už nebylo možné. A tak nezbylo než se vydat vstříc neznámým zážitkům. Nejhezčí je, když jdete někam, nevíte, kam dorazíte, a vlastně ani nevíte přesně, co vás čeká. V době, kdy máme skoro vše naplánováno od vstávání až po ulehnutí, přesně po minutách, to může být pro někoho noční můra. Přesto – setkání s Markusem a jeho klanem Korovajů a možnost prožít několik krásných chvil uprostřed pralesa byly tím největším zážitkem, na který nikdy nezapomenu.
Výprava za bývalými lidojedy na Papuu nebo cesta zrezivělým škunerem po řece Kongo se spoustou pasažérů a s minimem soukromí - o tom jste psal pro LaZ. Proč máte slabost pro takhle krajně dobrodružné výpravy?
Jednoduše si chci splnit své sny a okolnosti beru jako zážitek. Kdyby na řece Kongo jezdila komfortní loď s veškerým servisem, asi by to pro mne nebylo tak lákavé. Země si vybírám podle svých vysněných cílů, některé cesty připravuji i několik let, sbírám materiály, studuji obyvatele a čekám, až skončí občanské vály. Většina zemí, kam jezdím, může připomínat na první pohled zoufalé destinace pro sebevrahy. Jenže svět se mění a právě v těchto státech mne čeká něco, co již nikdy nezažiju. Tlak civilizace a globalizace je ohromný. Starý svět neuvěřitelně rychle zaniká a nový je všude stejný. Když to přeženu, tak vidět Lidl, Tesco, KFC, McDonald´s nebo pizzerii můžete po celém světě, ale je to pořád stejné. Lidé touží být stejní jako jejich hrdinové z reklam, a tak se svět mění v jednobarevný, kde se rozdíly v životech, snad mimo chudoby, stírají. Všichni mladí lidé dnes mají stejný mobil, účes a v ruce drží stejný hamburger, mají stejný také sen. Občas dostávám dotaz, proč nejedu například do USA, ale to si nechávám až na cestovatelský důchod. Tady se toho zase tolik nezmění na rozdíl od Konga. Chci zachytit posední záblesky světů, které už nikdy nebudou. Na svých cestách nejčastěji navštěvuji národy a kmeny na odlehlých místech, bohužel jejich čas je neúprosně sečten. Možná je ještě bude možné spatřit v živém skanzenu, ale to už bude jen zprostředkovaný zážitek během otevírací doby. Před pár lety jsem potkal pygmejského lovce, který mi hrdě vyprávěl o svých úlovcích, chytání slona, životě v pralese a nádherné sounáležitosti příslušníků vesnice. Jenže jsme seděli v igelitové boudě na okraji bobtnajícího města u lahve whisky. Lovec tesknil po svém světě, který zanikl ihned po založení národního parku. Zákaz lovu a vystěhování na periferii města zlomilo kdysi hrdého muže. Nyní s lahví laciného alkoholu v ruce se přizpůsobil novým pořádkům. Z nezapomenutelného lovce a znalce pralesa se stal zoufalec, který už neviděl svoji budoucnost, čekal jen na konec. A to je jedno, na který kontinent jezdíte, většinou to dopadá stejně. Z toho je mi smutno, a proto cestuji tam, kde ještě zachytím poslední národy, než zaniknou. Není to jen zážitek, ale také zachycení a inspirace.
Co je zásadní v komunikaci s lidmi při podobných cestách?
Úsměv. Cestovatel si nesmí na nic hrát, prostě nejlepší je být svůj. Obyčejní lidé nepotřebují vidět masku, pod kterou se často v našich končinách ukrýváme. Oni nás i naše úmysly odhalí docela rychle. To, co si do země přivážíte, si také odvezete. Je to jen váš obraz. Umět jazyk je vždy výhodou, ale nejde naučit všechno, proto úsměv boří hradby a otevírá srdce. Je zadarmo, jen ho neumíme příliš používat.
Prozkoumal jste oblast střední Afriky, sjel jste na raftu řeku Sangha a navštívil jste kmen Pygmejů. Co bylo cílem náročné expedice? V jakém stavu se dnes nacházejí tamní pralesy a jaké jsou životní podmínky Pygmejů?
Cílem bylo jistit, zda ještě lze najít Pygmeje, kteří žijí tradičním způsobem života. To se podařilo a kvůli občanské válce se zatím život na odlehlých místech Středoafrické republiky příliš nezměnil. Bohužel stav deštného lesa je žalostný, dřevaři se již v minulosti dostali hluboko do nitra lesů a vinou snadné dostupnosti dřevařských silnic hledači vzácných dřevin kácí vesele a intenzivně. Lovci využívají novou techniku, na motorkách, s automatickými zbraněmi snadněji vystřílí vše, co hýbe. Už se neloví jen pro přežití.
Pygmejové žijí na okraji společnosti jako druhořadí lidé, dokonce ve Středoafrické republice donedávna nebyli považováni za lidi. Měli status zvířat a ty přece smíte lovit. Většinou si Bantuové – domorodé černošské kmeny –z Pygmejů ve Střední Africe vytvořili své otroky. Když majitel Pygmejů hledá někoho na práci, dojde si pro svůj majetek. Když si chce užít se ženou, dojde si pro ni. Když vy chcete navštívit majetek otrokáře, musíte platit. Jednoduchá pravidla. Pokud Pygmej náhodou získá nějaké peníze a chce si koupit například oblíbené pivo nebo kokakolu, nesmí sedět s místními v hostinci, ale je pro něj určeno potupné místo před budovou na zemi. Rasismus v jiném pojetí. Setkal jsem se také s tímto národem v pralese, kde žijí svobodně bez této hierarchie. To byl neuvěřitelný zážitek potkat tak svobodné lidi.
Procestoval jste Evropu, Afriku, Asii i Střední Ameriku. Kam se vracíte nejraději? Nepřijde vám Evropa po vašich nebezpečných cestách trochu nudná?
Každá země je úžasná, jen se člověk na ni musí naladit. I v Evropě jsou fantastická místa, například takové Bulharsko se svými zvyky je neuvěřitelně exotická země a dosud neobjevená. Rád se vracím do milovaného Rumunska, které jsem už prošel křížem krážem. V poslední době mně učarovaly Faerské ostrovy. Strmé útesy vystupující z moře, zelenající se šťavnatou travou s polodivokými ovcemi. Ryzí kraj, kde přežít není tak jednoduché. Romantika na vyčištění hlavy, chystám se tam i v příštím roce. Nudou trpět v Evropě ani nejde.
Byla některá z vašich cest pro vás přelomová?
Každá cesta přinese něco nového do života a ovlivní budoucnost. Možná to byla jedna z prvních cest, kdy jsem letěl nákladním letadlem do Vladivostoku a stopem jel domu přes Čínu, Tibet, Nepál, Indii a dále po trase do Evropy. Cesta do Tibetu, země hrdých kočovníků, stád jaků a neuvěřitelných klášterů. A také do Indie – ta změní každého, tento neřízený chaos plný vůní a mystiky dostane všechny.
O svých cestách pravidelně přednášíte, často i ve školách. Jak reagují děti nebo hodně mladí lidé na vaše vyprávění, zvlášť dnes, kdy je svět v médiích líčen jako zdroj ohrožení?
Někteří příběhům z cest nevěří, myslí si, že svět u nás v Evropě a jinde ve světě je stejný. Obzvláště, když rodiče svým dětem cestu životem stále umetají a starají se do posledního dechu. Překvapilo mě, že internet místo aby lidi navnadil a popostrčil k prozkoumání, je naopak spíše utlumuje. V době, kdy je možné vidět jakékoliv místo na videu nebo fotografii, často lidé nevidí důvod proč tam vůbec jezdit. Stačí si kliknout virtuálně a vše máme zprostředkováno přímo ze svého obývacího pokoje. Jinak strach z neznámého je hodně veliký, stejně jako přestřelená mediální bublina. Jenže na to, jaký je svět kolem nás, si musí každý přijít sám. Nebezpečí vždy bylo, ale všude žijí lidé, kteří vám rádi pomohou. I oni chtějí přežít. Cílem promítání je nic neskrývat a ukázat, že vše je možné. Stačí jen vykročit.
Přednášíte i pro děti na prvním stupni, to je docela neobvyklé. Zažil jste s malými dětmi někdy i horké nebo překvapující chvilky?
Mladší školáci jsou neuvěřitelně zvídaví a otázky chrlí v nekončícím sledu. Přesto pocit, když můžete poodhalit svět, který ještě neznají, je fantastický. V tomto věku ještě nemají děti zábrany, a tak dotazy například na sexuální život Pygmejů od žáků čtvrté třídy mne už ani nepřekvapí. Někdy jdou opravdu a dřeň. Na každou otázku by měla být odpověď.
Máte nějaký vysněný cíl nebo místo, o kterém víte, že se vám jen tak nesplní?
Zatím ne, snad jedině putovat do dalších galaxií… To se v tomto životě asi nepodaří. Jinak pozemské sny a touhy si plním. Jakmile navštívím vytoužené země, hned přichází nové nápady a vynořují se další sny. Takže je to nikdy nekončící řeka přání.
