Fotograf Peter Hupka: Krásné pohledy z větroně se nedají „necvaknout“
Slovenský fotograf, cestovatel, pilot vetroňů má na kontě desítky zemí, ale jeho největším přáním je, aby místa, která má rád, zůstala taková, jaká jsou. Lidé prý málo myslí na to, jaký dopad mají jejich cesty na životní prostředí i lidi okolo.
Cestujete celý život, může vás ještě něco na cestě překvapit či vyvést z míry?
Některé lidské reakce dokážou člověka mírně vyvést z míry i po dvaceti letech na cestách. A nemusí to být daleko od domova a může se to stát na cestě velmi banální. Stačí například narazit na řidiče, který si právě koupil novou „hračku“ a myslí si, že si zároveň koupil celý svět…
Kolik zemí jste navštívil, které kontinenty – a které vám třeba chybí „do sbírky“?
Přesně to nepočítám, je to tak víc než sedmdesát zemí. Nejsem ale sběratel počtu míst, když se mi někde zalíbí, jedu tam třeba i sedmkrát. Rád se vracím do Libanonu, Brazílie, Chile nebo do Ruska. Z kontinentu jsem neviděl Austrálii, Oceánii a Antarktidu.
Podle čeho si vybíráte cíl své cesty? Je pro vás důležitá příroda nebo městské prostředí, lidé nebo kulturní či tradiční události?
Spouštěcích mechanismů je víc. Může to být momentální vnuknutí, nabídka levné letenky, pohled na zajímavou fotografii nebo třeba hudba. Do Uzbekistánu mě například zavedly tóny písně Yulduz Usmanové – Uchmoqdaman (Chci létat). Někdy vyrazím na doporučení přátel.
Byla některá z vašich cest pro vás klíčová, zásadní?
Určitě ano. Stopování po Balkánu v raných devadesátých letech, zimní Norsko v roce 1996, kdy jsem doma řekl, že se jen zajedu podívat do Krakova, a pak také první cesta do Indie v roce 1997.
Jakými jazyky mluvíte, případně jak komunikujete tam, kde panuje mezi vámi a místními jazyková bariéra?
Jazyk je vždy klíčem k srdcím domácích a k informacím. Dobře ovládám angličtinu a ruštinu, nemám problém se dorozumět arabsky a turecky. Další slovanské jazyky kromě slovenštiny a češtiny nepočítám – jsou vlastně stále „naše“. Mám asi štěstí, učím se jazyky rád a poměrně snadno.
Chtěl jste někdy změnit své domovské místo a odstěhovat se natrvalo nebo alespoň na delší čas do ciziny?
Nikdy. Mám moc rád Slovensko. To nejsou jen hezká slova, prostě to tak cítím. Ale jeden dva roky bych dokázal žít v Rusku nebo v Chile.
Která místa na vašem rodném Slovensku patří k vašim srdcovkám?
Hory a málo navštěvované vísky, například ve Slovenském rudohoří. Jsem velmi smutný ze stavu našich lesů, které největší měrou zničila lidská chamtivost. Bojím, že ty pohádkové lesy mého dětství zůstanou za chvíli jen na obrazech Albína Brunovského.
Fotíte z větroně, co vás k tomu přivedlo?
Jsem pilot větroňů a tenhle sport mám opravdu rád. Zaletět si z Nitry doslova od Tater k Dunaji jen díky energii stoupavých proudů je zážitek. Za počáteční impuls děkuji Alekovi Lichtmanovi z aeroklubu Martin a jeho větě: „Tak se to naučit řídit sám!“ No a tolik krásy, kterou z výšky vidíte, to prostě nejde občas „necvaknout“.
Zůstává některé místo na světě vaším vysněným cílem, případně kam se chystáte teď?
Ne, takhle to úplně není. Nemyslím si, že daleko se rovná lépe. Spíš si přeju, aby místa, která mám rád, zůstala taková, jaká jsou a jaká je znám. A tahle touha, ta je možná hůř splnitelná než bůhvíjaká cesta kolem světa. Na tu vám stačí peníze (a ty mají přitom lidé, kteří na dopad své cesty na okolí často vůbec nemyslí). V blízké době se chystám do Chile. Víc než na jedinečné pohledy na krajinu se těším na kamaráda klimatologa z Turecka, který učí v Santiagu na univerzitě. Dáme si pivo při skvělé latino hudbě, možná si zatančíme s vysmátými obyvatelkami Santiaga jako posledně. Těším se i na cestování autem, na tu atmosféru, když třeba pojedu stopem po Patagonii.