Čech žijící desítky let ve Francii se vydává za tvářemi světa do všech jeho koutů. Z jeho snímků na vás shlížejí africké krásky i Evropané v ochranných oděvech, zavede vás do idylických vinařských krajů Francie nebo na tajemný vyprahlý ostrov Sokotra s bizarními stromy.
„Projel jsem obrovský kus světa. Dlouhá léta jsem fotil v Jižní Americe, fotil jsem skoro všechny parky Severní Ameriky, sopky v Asii, pracoval jsem v Austrálii, Africe…“
Toulavé boty zavedly „nenapravitelného“ cestovatele Františka Zvardoně opravdu téměř do všech koutů planety. Narodil se v roce 1949 v Petřvaldu na Karvinsku, studoval uměleckou fotografii v Ostravě a Brně, poté filozofii a psychologii v Praze. Dlouhá léta jako umělecký fotograf pracoval. V polovině 80. let ale odešel do exilu a v roce 1985 získal azyl ve Francii. A vydal se za úchvatnými snímky do celého světa.
Co ho při jeho práci nejvíc zaujalo? Asi tváře lidí, ty mají pro něj zřejmě nejvíc vypovídající hodnotu. Fotil africké Surmy při jejich divokých bojích o postavení v kmeni, etiopské Hamary, jejichž ženy jsou vyhlášené krásky, severské Sámy, nahánějící stáda sobů, zahalené ženy Rádžastánu nebo třeba alsaské muže a ženy v tradičních krojích.
Další důležitou etapou jeho práce bylo dokumentování průmyslové výroby a jejích dopadů na životní prostředí. V projektu organizovaném UNESCO „A better way to live“ získal cenu FIAP za černobílé fotografie - zobrazil na nich znečištění vytvořené uhelnými doly, které ničí krajinu okolo Ostravy. A po letech tak vznikly třeba unikátní fotky mužů z Třineckých železáren a úchvatné záběry z provozu.
Učarovala mu i krajina: v Lidé a Země uveřejnil svou vynikající fotoreportáž z jemenského ostrova Sokotra. Endemické druhy rostliny, především stromy dračince a baňaté lahvovníky, vyprahlá země – to vše zachytil na fotkách, které vypadají jak z jiné planety.
Z ptačí perspektivy
V posledních letech se často zabývá focením z výšky. Z helikoptéry se podíval na líbeznou krajinu Alsaska, která mu prý připomíná jeho domovskou Moravu, francouzské zámky a jejich dokonale udržované zdobné zahrady, proletěl se nad proslulou poutí do Santiaga de Compostela.
Skutečně fascinujícím tématem se pro něj stala polární záře. Fotí ji pravidelně, hlavně na Islandu, který si zamiloval. Aurora je pro něj rozmarný úkaz přírody, který vypadá „jako nebeské tanečnice v pestrobarevných šatech“. Často se vydává na místa, kde je možné ji spatřit, ale nikdy neví, jak bude nakonec představení na obloze vypadat. Tato nejistota mu prý ale nevadí, jak sám říká: Celý život je postavený na náhodách, na setkáních, která přicházejí někdy dřív, jindy později, ale vlastně vždy v tu pravou chvíli.“
František Zvardoň je autorem desítek fotoreportáží, spolupracoval s významnými světovými časopisy, jako Figaro magazine, Forêt magazine, Grand reportage, Alpe magazines, Stern, Leica World, Metro Chicago, Atmosphères. Vydal či fotograficky doprovodil na třicet knih. Za svou tvorbu získal několik mezinárodních cen: Cena UNESCO FIAP „A better way to life“, Kanada, 1976; Cena Agfa-Gevaert, Leverkusen (Německo) 1983; Cena Olympus, Tokio (Japonsko), 1990; Cena Ilford, USA, 1993; Cena PNUE (Program OSN pro životní prostředí), New York (USA), 1996.
