Pokud se zajímáte o současnou českou architekturu, snad jste zaznamenali projekt Rare Places („Výjimečná místa“), který upozorňuje na pozoruhodné stavby na našem území. Možná jste ale netušili, že jej založil tehdy čtrnáctiletý klučina...
Je ti čerstvých sedmnáct, jsi nejmladším člověkem, s nímž vyjde v našem časopise rozhovor. Máš pocit, že je tvůj život oproti vrstevníkům tak trochu posunutý?
Určitě ano, i když vlastně pořádně nevím, co přesně znamená „normální“ život v mém věku. Když mi bylo deset a kluci v okolí hráli fotbal, mě to nebavilo, pokukoval jsem po jiných druzích zábavy – začal jsem chodit do posilovny a natáčet videa na YouTube. Nejdřív jsem nahrával takové ty hrací blbůstky ve stylu Minecraft, pak jsem se posunul k vlogům. Díky tomu jsem se mohl seznámit s fungováním médií a osvojit si různé technické vychytávky, jako je například klíčování, za což jsem tomu období strašně vděčný. Asi ve dvanácti jsme se spolužáky vymysleli projekt Lochna, což ve valašském nářečí znamená díra, se záměrem natáčet rozhovory s úspěšnými lidmi, kteří v našich očích dělají díru do světa. Naším prvním a zároveň posledním hostem byl Karel Kostka, ředitel střední školy, na které teď studuji. Ale už při natáčení upoutávky, kdy jsme se dostali například ke zlínskému památníku Tomáše Bati, mi v hlavě začala klíčit myšlenka na Rare Places.
Takže právě tehdy do tvého života vstoupila architektura?
V tomhle ohledu rozhodně sehrála roli moje rodina. S rodiči jsme odjakživa objížděli zajímavé stavby typu Archeopark Pavlov nebo pražská galerie DOX. Můj strýc mi doporučil film Breakpoint o zakladateli firmy Lasvit Leonu Jakimičovi, kterého jsem si dovolil oslovit se žádostí o rady. Kupodivu se mi obratem ozval a pozval mě do jejich velmi pěkného sídla. Strýc také provozuje firmu na výrobu oken a dveří, která se zaměřuje na moderní domy a má svoji specifickou filozofii – okna podle ní mají být minimalistickým prvkem, který rámuje okolní krajinu a umožňuje na ni nerušený výhled. A jeho syn, tedy můj bratranec, si usmyslel, že na kopci nad rodinnou firmou nechá postavit netradiční rozhlednu, která by byla v souladu s oním rámovacím přístupem. A tak nad Valašskými Příkazy vznikla dřevěná pozorovatelna Durch, kterou často navštěvuji. Tohle prostředí mě tedy už od dětství formovalo.
Valašské Příkazy, kde bydlíš, leží ve zlínském okrese. Z něj pocházejí i Eva Jiřičná nebo Adam Gebrian. Čím si vysvětluješ, že je zrovna vaše oblast takovou líhní architektů?
Zlín vnímám jako krásné město a realizují se tam stavby, které předbíhají svou dobu – nadčasové skvosty Františka Lýdie Gahury nebo z nedávné doby například Kongresové centrum, které navrhla právě Eva Jiřičná. Mimochodem dominantní barvou jeho interiéru je fialová, kterou paní architektka zvolila díky vzpomínce na jedny své šaty z mládí. Jako zlínská rodačka chtěla do stavby otisknout nějaký prvek, který má se Zlínem spojený. Tím dodala budově určitou jedinečnost, která mě baví a kterou pak rád sdílím s ostatními.
Je to jeden ze zásadních parametrů, aby tě nějaký objekt zaujal?
Myšlenka nebo příběh, který za danou stavbou stojí, má určitě velkou váhu. Objekt ale musí být především zajímavý architektonicky. Baví mě stavby malé i velké, neviditelné i takové, na kterých nenechá veřejnost suchou nit – mimochodem právě přístupnost veřejnosti je klíčovou podmínkou, aby byla stavba do našeho projektu Rare Places zařazena. Aby ji mohl kdokoli navštívit, nasát atmosféru a ideálně i pochopit autorův záměr. Významnou roli hrají také fotografie, které by měly nejen ukázat danou realizaci v tom nejlepším světle, ale v obrovské konkurenci objektů musí také zaujmout, přimět k pozastavení, zaměření pozornosti, zklidnění. Máme to štěstí, že spolupracujeme s fotografy, jako jsou BoysPlayNice, Tomáš Souček nebo Petr Polák, kteří dokážou ve svých snímcích nechat architekturu promluvit víc než kdokoli jiný.
Používáš množné číslo, takže už na Rare Places nejsi sám?
Na začátku jsem sám vytvořil základní web a založil profily na sociálních sítích, následně se ke mně připojil bratranec Kuba Janošík, autor zmíněné pozorovatelny, který mě začal pošťuchovat, abychom projektu dodali jasnou filozofii založenou na jedinečnosti, decentnosti a estetické formě, která by odrážela lehkost staveb, jimiž se zabýváme. A v současné době tým doplňují Šimon Švirák a Nikol Radziková.
Jakým způsobem se o zajímavých projektech dozvídáte?
Přestože občas dostáváme i tipy od našich fanoušků, většinou se snažíme informace přebírat přímo z první ruky, tedy komunikovat s architekty a jejich plány do budoucna podchytit hned v zárodku. Projekty pak průběžně sledujeme a studujeme jejich filozofii, kterou následně můžeme komunikovat směrem k široké veřejnosti. Samozřejmě sledujeme i architektonické weby s obecným zaměřením, kde mezi množstvím převážně rodinných domů pátráme po inspirativních stavbách ve veřejném prostoru.
Hodnotíte především vizuální stránku, nebo je neméně důležitá i funkčnost?
Pro mě by měl být design rovnovážným spojením vizuální estetiky a funkčnosti. Stavba by měla být nejen hezká, ale také musí mít hlavu a patu. Neměla by obsahovat zbytečné prvky. Souzním s Antoinem de Saint-Exupérym, který v Malém princi napsal, že dokonalosti dosáhneme ve chvíli, kdy z určité věci už není co odstranit. A také je důležité, aby nedošlo k negativnímu narušení okolního prostředí.
Jak bys formuloval váš hlavní cíl?
Chceme odborné, a především široké veřejnosti prezentovat to nejkvalitnější, co se na české a slovenské architektonické scéně v poslední době objevuje, i proto jsme při výběru staveb do našeho projektu nekompromisní. Určitě se nejedná o projekt komerčního rázu, i když se tomu v jeho následných fázích v určité míře asi úplně nevyhneme. Ovšem jen za účelem dalšího rozvoje projektu. Dosud jsem na Rare Places nevydělal ani korunu, všechno investuji zpátky. Loni v létě jsem i musel chodit na klasickou studentskou brigádu, abych získal finance, přestože zatím ještě můžu využívat zázemí rodičů.
Na březen chystáte vydání tištěného Bedekru. Na něj se asi z brigád vydělat nedá...
Vydání knižního průvodce jsme se rozhodli podpořit crowdfundingovou kampaní, během níž se nám podařilo i díky efektivně řízenému marketingu vybrat 104 procent cílové částky. Pilířem komunikace bylo video, při jehož natáčení jsme křížem krážem procestovali celou republiku a s nímž nám pomohl i známý youtuber Kovy. Myslím, že se nám opravdu podařilo, což může každý posoudit na našem Instagramu.
Jakou úlohu hrají ve vašem počínání sociální sítě?
Obrovskou. Nejvýznamnější je pro nás Instagram, kde jsme vybudovali slušně rostoucí komunitu. Začali jsme pokukovat i po TikToku, který je přitažlivý svými algoritmy umožňujícími poměrně rychlý nárůst publika. Na druhou stranu je to médium s velmi krátkou působností, takže se bez dalších sítí, na které odtud musíš odkazovat, stejně neobejdeš.
Mluvíme o digitálních médiích, patříš k nejmladší generaci, proč tedy tištěná verze Bedekru?
Papír je tu s námi tisíce let a doufám, že vydrží aspoň další dva tisíce. Rád čtu knihy a miluji vůni papíru, který jim oproti těm elektronickým dodává určitý pocit prémiovosti. Navíc jsme všechno, co děláme, chtěli shrnout do ucelené formy. Nápad na tištěnou publikaci se vyvíjel asi dva roky, přičemž původní nápad počítal s velkou výpravnou knihou. Později jsme se ale přiklonili k tomu, že bychom se měli zaměřit spíš na cestovatele, kteří by si naši příručku mohli brát s sebou na výlety. Tudíž se do popředí dostaly přenosnost a kompaktnost, tedy přednosti, které jsou vlastní právě formátu kapesního průvodce. S naším bývalým grafikem Markem Nedělkou jsme se shodli, že by měl mít náš Bedekr moderní a stylovou podobu korespondující s tím, co v něm prezentujeme.
Získal jsi putováním po Česku pocit, že se progresivní architektuře daří v některých regionech víc než v jiných?
V poslední době se mi hodně líbí věci, které vznikají v Libereckém kraji. Třeba nádherné sídlo firmy Lasvit v Novém Boru z dílny ateliéru ov-a. Nebo projekty studia Mjölk: futuristická rozhledna Špička, která je příkladem toho, jak skloubit moderní materiály s přírodní krajinou, či jednoduchá Hlídka na Stráži. Mimochodem tahle skupina architektů má na svědomí i Boží vyhlídku na Božím Daru nebo rozhlednu Růženka v Českém Švýcarsku.
Mám dojem, že rozhledny u nás opravdu zažívají architektonický boom. Je to druh staveb, který je i v tvých očích momentálně na vzestupu?
Já bych tu otázku s dovolením obrátil a odpověděl na to, jaký typ staveb u nás zatím chybí, protože to mi přijde zajímavější. A s rozhlednami to svým způsobem souvisí. Zatím tu totiž postrádám podhledny. Je to vlastně velmi jednoduchá forma – schody vedoucí do nějaké prohlubně, z níž se naskýtá výhled na nebe. Taková „lochna“ v zemi v japonském zenovém stylu wabi-sabi, který vyznává přirozenou jednoduchost, klid a čas pro sebe, vnímání vnitřní krásy a uvědomění pomíjivosti. Prostor k meditaci bez zbytečného rozptylování.
Zajímají tě pouze nové stavby, nebo máš v hledáčku i rekonstrukce, které vdechují nový život?
Nesmírně mě baví, když architekt dokáže vhodně propojit historickou a moderní architekturu, dodává to místu neotřelý půvab a šmrnc. Jako velmi povedený příklad můžu uvést hrad Helfštýn, kde architekti z atelieru-r začlenili do zříceniny ze 14. století nové, především kovové a skleněné prvky, které původní styl rozhodně nehyzdí, spíš naopak.
Na tvůj popud jsme si dali sraz u výdechu z tunelu Blanka mezi stadionem pražské Sparty a Stromovkou. Čím může být takový typ staveb zajímavý?
Projekt studia Federico Díaz, nazvaný Eccentric Gravity, je kromě celkové myšlenky, která stojí za celým nenápadným koutem s malým hřištěm, působivý i tím, že finální podoba reliéfních desek, kterými je výdech obložen, vznikala za pomoci robotů. Ale nejvíc mě oslovil rozhovor se samotným Federikem, v němž česko-argentinský umělec vysvětluje svůj přístup – to je prostě pecka, vřele doporučuji si jej poslechnout.
Máš pocit, že u nás v poslední době stavby, které si pozornost zaslouží, přibývají? Nejsme v tomhle ohledu konzervativnější než jiné země?
Určitě přibývají, o čemž svědčí i to, že do našeho Bedekru nejspíš místo plánovaných 130 projektů zařadíme ještě o dvě desítky víc. Když mluvíme s architekty, doslova srší nápady, které se snaží postupně realizovat. Nevole vůči novotám tu byla odjakživa, málokdo vítá razantní změny. A chápu, že obzvlášť v Praze jsou v tomhle ohledu lidé citlivější, protože Praha je městem s velmi historickým základem. Myslím, že není ani tak obtížné do jejího prostředí umístit moderní prvek, který do něj zapadne, jako spíš ho správnou komunikací prodat veřejnosti. Zkrátka v tom svoji roli hraje i marketing.
Máš vypozorováno, jaký typ lidí převažuje ve vaší cílové skupině?
Sleduje nás široká škála lidí – od manažerů přes restauratéry až třeba po uklízečky. My je dokážeme stmelit díky společnému zájmu, chuti cestovat a objevovat nápadité architektonické počiny. Věkově je to taky vrstevnaté, celkově bych řekl od dvaceti let nahoru, přičemž nejsilnější skupina je někde mezi dvaceti a třiceti. Možná je překvapující, že teenagerů, kteří se na základě našich tipů vydají do terénu a pak své úlovky sdílejí na sociálních sítích, jsou spíš jednotky.
Domníváš se, že má současná česká architektura nějaký jednotící rys?
Nenapadá mě nic konkrétního, podle mě se dá vypozorovat spíš specifický rukopis jednotlivých architektonických ateliérů. Kdybys zadal několika z nich vytvoření návrhu například rozhledny, vrátí se ti naprosto odlišné projekty. Mjölk ji zřejmě pojme svým převážně futuristickým pohledem, ateliér Zdeňka Fránka se k tomu asi postaví zcela jinak. Stačí sledovat architektonické soutěže, kde je ta různorodost jasně patrná.
Když jsme u soutěží, nedávno byly vyhlášeny výsledky výběrového řízení na budovu Vltavské filharmonie a sedíme nedaleko místa, kde měla stát nová budova Národní knihovny podle kontroverzního návrhu Jana Kaplického. Na kterou názorovou stranu se u vyhrocenějších debat obvykle přikláníš?
Při prohlížení přihlášených projektů na novou budovu filharmonie jsem si u některých z nich řekl, že už jsou opravdu za hranou a výrazně by narušily ráz okolní městské krajiny. Obecně se ale samozřejmě novým velkolepým stavbám nebráním. Jsem přesvědčený, že časem si stejně většina lidí na zprvu odmítanou novinku zvykne a najde si v ní svůj vlastní půvab. I proto je pro mě důležité pochopit myšlenku, která za daným konceptem stojí, a přesvědčit se, že stavba není jen produktem architektova rozmaru.
Máš dojem, že právě osvěta, na níž se také svým způsobem podílíte, může přispět k tomu, že budou Češi vůči novinkám otevřenější?
Snažíme se o to. Náš přístup spočívá v tom, že se pasujeme do role jakéhosi tlumočníka, který překládá záměry a myšlenky architektů do běžné komunikace, která je široké laické veřejnosti bližší. Ale na druhou stranu se stejně domnívám, že fotografie řekne víc než tisíc slov. Když se stavba dobře a kvalitně nafotí, i člověk mimo branži ji může správně pochopit a najít si k ní cestu, může dokonce vzniknout láska na první pohled.
Chystáš se na dráhu architekta?
Mě především baví řízení projektů a téhle roli bych se chtěl v budoucnu věnovat. Vést projekty a dohlížet na to, aby byly jejich výstupy co nejkvalitnější. Na oboru zase až tak nezáleží, ale samozřejmě se nedá vyloučit, že se pracovně budu věnovat přímo architektuře. Momentálně však napínám svoje úsilí k rozvoji projektu Rare Places, který se právě dostává na rozhraní mezi koníčkem s edukativním přesahem a lehce komerčním zázemím, které ovšem nesmí mít negativní dopad na samotný obsah.
V našem posledním speciálu Objevujte Česko přinášíme tipy na méně známá místa. Jaká bys tam ze svého osobního pohledu zařadil ty?
Kromě už uvedeného rodinného projektu Durch třeba kapli svatého Vendelína u Oseka nad Bečvou. Sice ne turisticky tolik atraktivní, nicméně dost opomíjené stavby posledních let jsou parkovací domy, jako například ten v Dolních Břežanech, který projektoval Zdeněk Fránek a je zajímavý snad po všech stránkách.
Uvedl jsi kapličku, ve speciálu upozorňujeme na dva moderně pojaté kostely. Myslíš, že i moderní architektura může být cestou k oslovení lidí, které jinak víra míjí?
Jsem sice pokřtěný, ale vírou jsem se nijak nezaobíral. A žádná stavba mě k tomu zatím nepřiměla. Jsem přesvědčený, že každý jsme strůjcem své vlastní budoucnosti – ať už na základě činů, nebo myšlenek. Znám ve svém okolí lidi, kteří své neúspěchy alibisticky svádějí na Boha. Mně nevadí občas spadnout na hubu a zase vstát a posunout se dál. Stalo se mi to už mockrát...
Ondrova pětka v Česku
Mám rád různé typy staveb a objektů. Kterých pět z těch, které za poslední dobu v Česku vznikly, mě nejvíc zaujalo?
- Hlídka na Stráži. Finalista České ceny za architekturu 2022 nese rukopis mých oblíbených architektů z ateliéru Mjölk. Jde o soubor pěti abstraktních vyhlídkových konstrukcí osazený na skalních výběžcích na hřebeni kopce Stráž nad Rokytnicí nad Jizerou.
- Rozhledna Špička. Futuristicky působící stavba od stejných architektů, jen pár kilometrů od tanvaldských vyhlídek.
- Budka Maxima Velčovského. Maxim je znám parafrázemi známých předmětů a symbolů, které s nadsázkou staví do nové role. Pomník telefonním budkám, postavený vedle znojemské GaP/Galerie a Prostoru, není výjimkou. Skrumáž vyřazených telefonních automatů je zhmotněním vzpomínek na doby, kdy se na telefon stály fronty.
- Infinit Sen v Senohrabech. Wellness v magické zahradě je místo, kde jsem si dokázal skvěle pročistit hlavu a nasát novou energii do další tvorby. Areál je tvořen cestičkami a „zašívárnami“ se saunami, kde se odehrávají i oblíbené rituály.
- CAMP (Centrum architektury a městského plánování). Tuto pražskou budovu mám obzvlášť rád. Probíhají zde akce z oblasti designu nebo architektury, 23. března bude jednou z nich i křest našeho Bedekru.
