Jiří Krátký

Jiří Krátký Zdroj: Petr Florián a archiv J. Krátkého

V Římě se letos v březnu konala konference českých škol z celé Itálie
Letošní sraz Čechů a Slováků nedaleko Rio de Janeira
Setkání s papežem Františkem loni 12. listopadu u příležitosti krajanské pouti do Vatikánu ke 30. výročí svatořečení svaté Anežky
Taneční spolek Slavia na loňské oslavě 28. října
4
Fotogalerie

V zahraničí funguje už 110 českých škol, říká zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký

Snad právě Vánoce jsou vhodnou příležitostí si připomenout, že v zahraničí žije odhadem 2,5 milionu lidí, kteří se hlásí k českým kořenům. Zachování vazeb a podpora české stopy jsou hlavním úkolem zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti ministerstva zahraničních věcí.

Mají třicet let po sametové revoluci krajanské spolky ještě význam?

Právě k tomuto kulatému výročí jsme si dali za úkol udělat takovou veřejnou reflexi toho, kdo je vlastně český krajan. Někteří odborníci očekávali, že po revoluci krajanská tematika zanikne. Ale ona nezanikla, jenom se proměnila v souvislosti se společenským vývojem. Podle mého názoru dokonce nabobtnala a narostl potenciál oboustranné prospěšnosti.

Moje představa krajanského spolku jsou – s prominutím – staříci křepčící na českou polku někde v Oregonu. Tak už to tedy není?

V USA máme stále největší českou komunitu, která tam kdysi odcházela z hospodářských i politických důvodů. Vždyť se dodnes traduje, že je Chicago po Praze druhým největším městem z hlediska počtu českých obyvatel! Ale především po vstupu České republiky do EU, nebo ještě přesněji po uvolnění pracovního trhu se spustila moderní migrace hlavně mladých lidí, kteří toužili vyzkoušet si život v zahraničí. Na rozdíl od té historické vlny se v tomto případě často jedná spíš o dočasnou emigraci, zdravý společenský trend.

Takže se změnila motivace k odstěhování.

Určitě. Politická nesvoboda už samozřejmě u nás žádnou roli nehraje. Nedávno proběhl na evropské úrovni výzkum, z něhož jako nejčastější důvod stěhování vyšel doprovod partnera, který získal pracovní nabídku. Kromě pracovních příležitostí lákavých z ekonomického pohledu ale roste touha po profesní realizaci. Když jsem se v Londýně ptal mladých Čechů na jejich motivaci, na prvním místě jmenovali osobní rozvoj.

Vyvíjí se nějak i struktura zemí, do nichž Češi nejčastěji putují?

Ano, už jen tím, že výrazně roste úroveň kvalifikace Čechů, kteří do zahraničí míří. V poslední době je nejvíc přitahovaly sousední Německo a Rakousko, ale také Velká Británie nebo Irsko, kde svůj pracovní trh otevřeli dřív než v ostatních zemích Unie. Velkým hitem jsou teď i země Beneluxu, což souvisí s tím, že se tam nachází evropské instituce. Mladá generace míří i do Silicon Valley v Kalifornii, do Austrálie či na Nový Zéland. Na Islandu už máme českou školu asi s padesáti dětmi. Někde se to až tak nemění – do Francie vždycky odcházeli lidé uměleckého, intelektuálního a avantgardního zaměření, do Španělska se jezdí za sluncem a volným životem, Češi tam často pracují ve službách. Ale celkově je ta migrační dynamika opravdu neskutečná.

V létě jsem byl na Maltě a prý tam máme dost výraznou českou stopu.

To je taková kuriozita ze 70. let minulého století. Tehdy tam bojovala vláda s lékařskými odbory a dopadlo to tak, že Malta nabídla zapojení lékařů z jiných zemí. Díky levicové orientaci došlo na spolupráci s Československem. Naši lékaři si tam svou profesní erudicí získali velmi dobrou pověst, takže tam nakonec zůstali. Práce sice nebyla nijak závratně placená, ale ta svoboda jim za to stála. Po roce 1989 se samozřejmě všechno změnilo a Malta o tuhle výhodu přišla. Je to malé souostroví, kde nechtějí zůstávat ani mladí domorodci, takže začala slábnout i pozice české komunity. Na druhou stranu díky sociálním sítím vzniká takové virtuální společenství českých a slovenských přátel Malty, kteří se tam pravidelně vracejí a kteří z hlediska početnosti už dnes převážili tu klasickou krajanskou komunitu. Těm patří budoucnost, to budou ti skuteční pokračovatelé české přítomnosti na Maltě.

Jako malý kluk jsem jezdil do Svaté Heleny v rumunském Banátu. Našel bych tam ještě babičky v krojích?

Když tam půjdete v neděli ráno do kostela, nejspíš žádnou změnu nezaznamenáte. Připadal jsem si tam jako při natáčení nějakého historického filmu. Všude nažehlené oblečení zářivých barev, krajky, odpoledne vás pozvou do baptistického kostela, kde se zpívá a hraje na mandolínu. Zásadní změna nastala v tom, že mladá generace už tam neviděla budoucnost podle svých představ, takže se hlavně začátkem 90. let začala houfně stěhovat k nám. Šli za lepším, usadili se tady, mají děti, ale po nějaké době si uvědomili, že jim uteklo něco, co se u nás špatně nahrazuje. Takže se třeba někteří z nich nakonec vrátí. A naopak se v Česku objevují lidé, kteří jsou materiálně zajištění, mají dost konzumního života a po návštěvě Banátu (třeba v rámci oblíbeného festivalu) zvažují, že by to mohla být nová životní cesta. My o udržení tamní komunity a jejího koloritu moc stojíme a děláme pro to maximum.

Liší se v něčem jednotlivé komunity podle toho, v jaké zemi žijí?

Prostředí je samozřejmě ovlivňuje stejně jako jejich velikost a historie. Třeba právě v Rumunsku česká komunita s rumunskou majoritou nikdy úplně nesplyne. V Chorvatsku je tradiční historická komunita Čechů ve Slavonii, kam v 19. století odcházeli za půdou a zemědělstvím. Tyhle komunity jsou tak velké a izolované, že si vystačí samy. A velmi dobře si udržují jazyk. Zároveň se v nich zakonzervovaly všechny aspekty české mentality. V Rumunsku, Srbsku nebo Chorvatsku jsou Češi vnímaní jako lidé, kteří dělají věci správně, kvalitně a poctivě. Na druhou stranu je tam stále podstatné takové to srovnávání se sousedem. V otevřenějších společenstvích a velkých metropolích je to jiné, Češi se tam chovají s určitým kosmopolitním nadhledem a tak, jak chtějí, aby je ostatní vnímali.

Jak vlastně vznikají krajanské spolky?

Většinou se jedná o samovolnou aktivitu zdola, která je založená na společném zájmu udržet si českou kulturu a jazyk. V současné době je to také přirozená reakce na globalizaci a rostoucí multikulturnost, kdy člověk cítí potřebu si uvědomit, odkud pochází, a případně to i s někým sdílet. Pokud vznikne organizovaný subjekt, může se s námi spojit a po jednoduchých administrativních krocích jim můžeme začít pomáhat. Někdy sami hledáme nějaké zajímavé krajany, ale to je spíš taková investigativní záležitost, která se většinou spojuje s nějakým konkrétním projektem, nebo se tak stane náhodou. A ta nás často dovede k těm nejzajímavějším objevům.

Jakou formu ta pomoc může mít?

Úplně prvním zásadním krokem byla dekriminalizace emigrace. V prvních letech po sametové revoluci to byli naopak krajané, kdo se snažil našemu státu pomoct, chtěli přispět k revitalizaci a obnově státu a infrastruktury. Teprve po nějakých čtyřech pěti letech se stát přihlásil k určité morálně reciproční pomoci, která se týkala především komunit v zemích, jež se nacházely v ještě horší hospodářské situaci než my. V prvních letech tak naše pomoc nejvíc plynula coby rozvojová do Rumunska, pak se postupně rozšířila do dalších asi šesti zemí.

Co ta rozvojová pomoc obnášela?

Šlo především o potřebu zrekonstruovat krajanské domy a dodat spolkům aspoň minimální materiální základnu. Pak už jsme se začali zaměřovat především na podporu spolkové činnosti.

Jakými činnostmi se spolky zabývají?

Na plnohodnotnou odpověď bychom si museli vzít mapu a probrat zemi po zemi. Obecně se jedná o činnosti v kultuře a vzdělávání. Na propagaci české kultury v zahraničí máme sice česká centra, ta jsou ale cílena primárně na zahraniční publikum. K tomu se ovšem můžeme dostat právě i přes spolky. V Jižní Americe je to hodně o folkloru a lidové hudbě, podobně jako v Chorvatsku. Naopak v Lucembursku se vyskytuje hlavně moderní komunita. Často se jedná o spolky sportovní, historické nebo literární. V Londýně existuje například komunita založená na propagaci české klasické hudby, významnou roli tam hraje i společnost Czech Culture Heritage, která se snaží o obnovu kulturních památek v Česku, což bylo samozřejmě velkým tématem především v první fázi po roce 1989. Anebo třeba v Rumunsku to může být komunita sdružená kolem katolického kostela, druhá zase kolem kostela baptistického. Nejaktuálnějším trendem jsou ale české školy v zahraničí. Reflektují proměnu profilu českého krajana z toho tradičního starousedlíka zpívajícího lidovky na moderní mladou rodinu.

Jak si to můžeme představit?

Nad rámec povinné školní docházky v hostitelské zemi děti ještě ve volném čase dobrovolně navštěvují českou školu, kde se učí jazyk a reálie. Tím si vlastně dorovnávají úroveň vzdělanosti s jejich vrstevníky v Česku, takže se můžou kdykoli zpátky zařadit do české společnosti. Tahle dynamika je hodně důležitá, protože nás otvírá světu, a to bylo vždycky přínosné. Na školních projektech spolupracujeme s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. My máme na starost takovou tu spolkovou a vlivovou činnost, zatímco kolegové z MŠMT podporují zejména jazykové vzdělávání. Jde například o vysílání českých učitelů do zahraničí, českých lektorů na vysoké školy. Nebo naopak zveme krajany na letní školy českého jazyka, čeští krajané můžou i studovat několik semestrů na našich vysokých školách. Pořádáme i kurzy metodiky pro učitele z řad krajanů.

To zní, jako by školy začaly hrát opravdu významnou roli.

V současné době máme v zahraničí 110 škol, z toho dvanáct se dokázalo kvalifikovat na tak vysokou odbornou úroveň, že naplňují výukové osnovy našeho MŠMT, a tím pádem dostávají přímé příspěvky na žáka, jako by byl na škole v Česku. Před deseti lety začaly české školy vznikat zespodu spíš jako okrajová činnost spolků. Po pár letech to ale nabralo zajímavý vývoj – ukázalo se, že motivace rodičů dovážet děti do školy je větší, než se sami za sebe účastnit spolkové činnosti. Na několik let se tak rodiče přirozeným způsobem semknou kolem školy a tam si čekání na děti krátí vlastní spolkovou činností. Školy se stávají hlavním pilířem budoucnosti krajanů.

Co ještě můžete pro spolky udělat?

Například podporujeme vysílání Českého rozhlasu, stanice Radio Prague International, která vysílá v pěti jazycích.

Sami krajané nejčastěji volají po přiblížení procesu voleb v zahraničí, tedy korespondenční volbě. Fyzická cesta do volební místnosti může být tak náročná, že to lidi spíš od účasti odradí. Pokud jsou volby dvoukolové, je to o to těžší. S proměnou krajana se změnily i jeho potřeby. Bohužel se ještě velmi často nezměnil pohled nás na to, kdo tím krajanem je – u velké části lidí stále převládá ta vámi zmíněná představa křepčících staroušků, kteří se odstěhovali před padesáti a více lety. U moderních krajanů je poměrně velká šance, že se k nám vrátí, tím pádem by měli mít možnost ovlivnit, do jakého politického a ekonomického prostředí to bude. O příštích volbách už bychom chtěli mít jejich efektivní a uživatelsky přívětivou podobu.

Do budoucna bychom chtěli spektrum podpory rozšířit, protože si osobně myslím, že jsme potenciál našich krajanů v zahraničí rozhodně plně nevyužili. Rádi bychom zapracovali i na zviditelnění potenciálu našich lidí v zahraničí z hlediska jejich vlivu na ekonomiku, obchod a směřování zahraničních investic.

Jak je to s financováním?

Pomoc krajanům poskytujeme v rámci vládního Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, momentálně dobíhá jeho třetí pětiletý cyklus. O ten se dělíme s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Každoročně rozdělujeme za nás 21 milionů korun, kolegové něco kolem 50. Tím se nám daří pokrýt zhruba 30 procent požadavků od 300 spolků. A to se většinou jedná jen o požadavky na dofinancování. Rádi bychom se dostali aspoň na polovinu. Chtěl bych zmínit i velmi hezký poznatek – některé spolky (třeba vídeňské České srdce) podporu samy rovnou odmítají s tím, abychom ji poskytli někomu potřebnějšímu.

Co říkáte na nářky, že lidé, jimž náš stát zajistí vzdělání, ho pak zužitkují v jiných zemích?

Dnešní, moderní krajan je tvor migrující, který často dopředu neví, kde skončí, takže si jako určitou kotvu stále udržuje Česko. Pokud se v cizině uchytí, proudí nám zpátky tzv. remitence, a to jak v podobě finančních výnosů z jeho příjmů, tak v podobě sociální, což obnáší osobní vliv, napojení na obchod a firmy, preference obchodních partnerů, které zná z Česka. A já se teď naopak v zahraničí setkávám s tím, že se k nám partneři Čechů jezdí učit česky, aby se pak v Česku mohli uplatnit. To jsou lidé, kteří vystudovali za vlastní peníze a jsou připraveni svoje zkušenosti nabídnout našemu státu. Trend se tak konečně obrací ve prospěch naší země.

Jak jsme na tom s podporou ve srovnání s jinými zeměmi?

Například v balkánských zemích byl národnostní kontext často předmětem konfliktů. Jejich moderní ústavy se z toho poučily a nakonec jsou v určitém ohledu dnes tyto státy v tomto směru dále než my. Můžeme to vidět na příkladu zemí, jako jsou Chorvatsko, Srbsko nebo Rumunsko. U nich se minoritám dostává nejen finanční podpory jako i u nás, ale v národních parlamentech přímo zasedají i poslanci za tyto minority. Co se týče zastoupení vlastních krajanů, tak nejdále je na tom v této chvíli a oblasti určitě Chorvatsko, protože přímo v chorvatském parlamentu zasedají poslanci početných Chorvatů v zahraničí. Obecně zásadní změny a moderní přístupy ke svým diasporám v zahraničí razí v posledních letech Maďaři, Estonci nebo Poláci. Slovensko má už pár let vyjasněný svůj postoj ke krajanům zvláštním zákonem. V České republice zatím podobné oficiální prohlášení o vztahu chybí. Já osobně si myslím, že by byla chyba, aby moderní stát nedokázal uchopit přínosový potenciál svých lidí rozesetých po celém světě.

A co s tím uděláte?

Chceme naši koncepci zefektivnit. Naším cílem je, abychom vytvořili něco jako prstenec kolem Saturnu, jímž je Praha a kam zatím vede v podstatě veškerá komunikace. Prstenec by byl takový pevný samonosný okruh, z něhož by k nám proudila komunikace jen o těch zásadních věcech, ale v technických záležitostech aby byly komunity schopny si pomoct mezi sebou. Zároveň nechceme v dalším pětiletém cyklu podpory přistupovat ke krajanům stejně plošně jako dosud. Do konce roku chceme zmapovat krajanské příležitosti v každé zemi – jak velká je tam komunita, jak je organizovaná, co jsou její silné a slabé stránky, jaký má profil, s čím se dá počítat, co dokážou nabídnout nám, co my můžeme dát jim, co se stane, když jim pomoc neposkytneme, kam naopak můžou růst, když je podpoříme. A na konci mám kolonku na téma, čím bychom jim mohli udělat radost, něco jako dárek k Vánocům.


Čaj o třetí

„Poprvé se mi při rozhovoru pro Lidé a Země stalo, že na druhé straně diktafonu seděla osobnost s kravatou. Zcela otevřeně přiznávám, že jsem si chvíli musel zvykat i na trochu odlišný způsob vyjadřování, protože ministerský úředník zkrátka vypráví jinak než dobrodružná cestovatelka z Vysočiny. Nicméně bylo z Jířího cítit nadšení a zápal pro to, co dělá, a upřímná snaha pomoct nejen našim krajanům, ale i obrazu naší země v zahraničí. A za to si rozhodně zaslouží můj obdiv,“ vzpomíná na setkání Honza Čermák.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: