Trpělivost dobrou fotku přináší, říká úspěšný český fotograf-krajinář Martin Rak
Jeho revírem je hlavně Českosaské Švýcarsko, jehož krajina pro něj ani po letech neztrácí své kouzlo. Dá se ale focením českých přírodních scenérií uživit v éře přehlceného Instagramu? Nejen o tom jsme si povídali s úspěšným českým fotografem-krajinářem.
Kdy jste si pořídil svůj první fotoaparát?
Asi v šesti letech jsem dostal od dědečka ruského feda, později smenu. Děda byl amatérský fotograf a nadšený sběratel, takže jsem vlastně vyrůstal obklopený jeho foťáky, on mi ukazoval všechna ta základní nastavení, naučil mě dívat se přes hledáček.
Co byly vaše první objekty?
Hned odmala jsem fotil převážně přírodu, na dovolených, na výletech nebo procházkách, většinou v horách. Fotil jsem samozřejmě i lidi, ale vždycky to pro mě byla spíš okrajová záležitost. Zkrátka odjakživa jsem měl radši panenské výhledy bez lidské přítomnosti.
V čem pro vás spočívá kouzlo krajinářské fotografie?
Mám přírodu rád a baví mě výzva spočívající v její nevyzpytatelnosti. Krajina vypadá pokaždé jinak a fotograf musí v danou chvíli pracovat s daným světlem a podmínkami. Někdy to může být frustrující, ale když se pak snímek povede, je to skvělý pocit. Kdybych fotil portréty ve studiu, mohl bych si všechno dopředu připravit, ale to by mě tolik neuspokojovalo.
Kteří fotografové vás ovlivnili?
Rozhodně musím zmínit Václava Sojku, který působí hlavně v Českosaském Švýcarsku, což je oblast, kde jsem začínal fotit i já, když jsem tam jezdil s rodiči na výlety. K focení místní krajiny mě inspirovala knížka, již vydal se Zdeňkem Patzeltem. Když se mi dostala do ruky, doslova mě fascinovalo, jak se taková oblast, kterou jsem docela dobře znal, dá nafotit způsobem, jako by ta místa ani nebyla v Čechách. Chtěl jsem to taky tak vidět, zažít a nafotit. Což znamenalo pořídit si stativ a vyrážet v nekomfortní hodiny. V tu dobu jsem si uvědomil, jakou časovou flexibilitu čekání na vhodné podmínky vyžaduje. Často jedete na jedno místo pětkrát desetkrát a nakonec z toho nic není.
Stále nacházíte v Českosaském Švýcarsku inspiraci?
Určitě, je to taková moje domovská oblast. Rád se tam vracím, klidně i z Prahy na otočku, když tuším zajímavé světelné podmínky. Nicméně rád fotím všude po Česku, protože je tu spousta zajímavých míst. Jako fotograf si je můžu v klidu prozkoumat a pak se na ně vrátit, když zavětřím vhodnou příležitost. Jakmile se vydáte někam přes půlku světa, musíte mít buď hodně času, nebo dost velké štěstí, abyste nafotil něco dobrého. Jezdím ale i do Dolomit, za fotogenické považuju i Toskánsko, Slovinsko, Švýcarsko, ze vzdálenějších zemí je úžasná Kanada.
Máte nějaké vysněné destinace, kam byste se chtěl podívat?
Ještě jsem pořádně nebyl v severských zemích. Chtěl bych třeba na Island, ale od něj mě trochu odrazuje to, že už je hodně zprofanovaný a „přefocený“, tudíž mám pocit, že už všechna ta místa vlastně znám. Lákají mě i Nový Zéland, Patagonie a jihozápad USA.
Kdy jste si uvědomil, že by z koníčka mohla být obživa?
To přicházelo postupně. Po raných dětských začátcích nastala pauza, asi do dvaceti jsem moc nefotil. Zhruba před deseti lety jsem si pořídil digitální zrcadlovku, což byl velký impulz. Najednou jsem si mohl fotky upravovat sám doma, víc tvořit, mít nad procesem větší kontrolu, nejen poslat do fotolabu a čekat, co z nich vyleze. Tehdy jsem začal víc fotit se stativem, čekat na správné světlo, na východy a západy slunce. Koníček byl časově čím dál náročnější, až se z něj stala práce.
Takže lze říct, že focením krajiny se u nás dá uživit?
Zrovna u téhle disciplíny je to celkem náročné, nejde to ze dne na den. Mně dost pomohla souhra různých náhod, díky nimž jsem se dostal k lektorování fotografických workshopů, k různým projektům a spolupracím. S kolegy jsme si před dvěma lety založili cestovku zaměřenou na fotozájezdy, jež se orientuje hlavně na zahraniční klientelu. U některých českých firem (lokální zastoupení značky Canon, Megapixel) funguju jako ambasador. Vlastně jsem z toho pořád sám trochu překvapený, protože jsem to nijak netlačil, jen mě bavilo fotit.
Živí vás víc samotné focení, nebo aktivity kolem něj?
Spíš ty věci okolo. Focení krajin je specifické v tom, že je v něm velká konkurence a díky dostupnosti techniky si přírodu chtějí lidi fotit radši sami, proto jsou dneska oblíbené kurzy, workshopy nebo fotozájezdy.
Zmínil jste velkou konkurenci. Čím tedy musíte zaujmout, abyste prorazil?
Je potřeba se náležitě prezentovat, v čemž dneska hodně pomáhají sociální sítě, hlavně Instagram. Silná fanouškovská základna se pak dá využít i pro spolupráci s různými značkami, turistickými agenturami atd. Ono je v dnešní době dost těžké přijít se snímky, které se výrazně odlišují. Fotí čím dál víc lidí a spousta míst už je nafocená. Proto mě baví fotit i zdánlivě obyčejné scény, jež se snažím zachytit netradičním způsobem, za zajímavých světelných podmínek.
Získal jste ocenění v různých soutěžích. Pomohla vám v kariéře?
Částečně, protože díky tomu člověk získá určitou publicitu. Já ale fotky do soutěží posílám hlavně kvůli zpětné vazbě. I porotci však mají svůj subjektivní pohled, takže se nemůžete na jejich názor až tak spoléhat. Soutěží je spousta a některé jsou postaveny tak, aby na nich organizátoři jenom vydělali, takže se snažím vybírat ty kvalitní, co dávají smysl.
Existují v krajinářské fotografii nějaké trendy?
Mám dojem, že určité trendy v dnešní době udává Instagram, kvůli němuž i hodně lidí s focením začíná. Nejdřív to zkoušejí s mobilem, později přejdou k fotoaparátu. S tím souvisí časté využívání přednastavených šablon, které mají za následek určitou jednotvárnost. Mně osobně to moc smysl nedává, ale připouštím, že pokud má takovou techniku někdo velmi dobře zvládnutou, může se díky tomu svým specifickým stylem nebo tonalitou odlišovat a prosadit. Velmi často ale dochází spíš k tomu, že se motivy neustále opakují, třeba krajina vyfocená přes nohy vystrčené ze stanu.
Vnímáte tenhle trend jako určitý tlak na sebe?
Určitě to trochu člověka ovlivňuje, ale snažím se, aby to nebylo zásadním způsobem. Přiznávám, že mě někdy při vymýšlení kompozice napadá, jestli by to zrovna takhle mohlo na Instagramu fungovat. Jenomže i to je nevyzpytatelné, protože někdy může zabodovat fotka, jež mi přijde v podstatě tuctová, zatímco jiná, k níž mám nějaký zvláštní vztah, se neprosadí. Proto by se tím člověk neměl nechat moc ovlivnit, ale prezentovat svoji tvorbu tak, jak sám chce a cítí.
Fotíte pouze na digitál?
Zatím ano, ale docela mě láká focení středního formátu na černobílý film. Umím si představit třeba aparát Hasselblad na čtvercový formát s dlouhou expozicí. U něj nastává napětí, jak se fotka povedla, zároveň musí člověk víc přemýšlet o tom, jak scénu zachytí, ať už jde o kompozici, nebo nastavení parametrů. Myslím, že to by mě dokázalo určitým způsobem posunout a také v dnešní rychlé a instantní době zpomalit. Jenže přesun není jednoduchý, protože intuitivnost, rychlost a univerzálnost digitální techniky jsou pro mě přece jen hodně důležité.
Digitální technologie umožňuje využívání efektů a softwarových úprav. Jak tyhle vymoženosti vnímáte?
Pro mě jsou stále základními prvky kvalitní fotky dobré světlo a zajímavá kompozice. Software samozřejmě používám – některé elementy snímků zdůrazním, jiné naopak potlačím, ale pořád se to snažím dělat přirozeně. Zároveň netvrdím, že jsou moje fotografie dokumentárním záznamem krajiny. Já osobně bych nedělal nějaké tvrdé zásahy do fotky, jako je třeba změna oblohy nebo různé montáže, ale pokud díky tomu někdo vytvoří zajímavý výsledek, nic proti tomu nemám. Jen už to pro mě není fotografie, ale jiný způsob vizuálního vyjádření. V tomhle ohledu se přikláním spíš k tradičnějšímu, konzervativnějšímu přístupu.
To, že dneska může fotit každý, berete spíš jako zlo, nebo to naopak vítáte, protože vaše branže se těší obecnému zájmu a oblibě?
Přínos pro mě spočívá v tom, že rostoucí zájem znamená větší šanci prodat kurzy a workshopy a celkově snáze vyvíjet edukační činnost. Na druhou stranu samozřejmě roste konkurence v tom výsledném produktu.
Kdyby chtěl někdo z našich čtenářů s focením krajiny začít, co byste mu doporučil?
Především trpělivost, ať vytrvá a co nejvíc fotí. Technika je sice důležitá, ale o tom se dá najít spousta publikací a článků, jenomže tím nejdůležitějším je vyrážet do terénu fotit, a to i v podmínkách, kdy hrozí, že fotograf nakonec svůj přístroj ani nevytáhne. Zároveň je vždycky i šance na vznik výjimečné fotky. Za jasného počasí se asi povede hezký východ nebo západ slunce, ale zřejmě z toho nebude nic dramatického. Když vyjedu v noci za deště s určitou nadějí, že pršet přestane, může to být předpoklad neobyčejného výsledku. Velká část lidí ze začátku sází spíš na jistotu, ale postupem času sílí touha zachytit něco navíc.
Když je účastníkem vašeho workshopu někdo, komu to evidentně nejde, řeknete mu upřímně, že na to nemá?
Takhle přímo ne. Na jednu stranu sice poznám, že tam to fotografické oko chybí, na druhou stranu je to pořád jenom můj subjektivní pohled. Pokud se někomu líbí, co sám fotí, měl bych ho v tom spíš podpořit. Můžu mu ukázat, jak bych danou scénu nakomponoval nebo nastavil já, ale je na něm, jestli to přijme za své.
Jak je to se specializací? To, že umíte skvěle fotit krajinu, znamená, že byste velmi dobře zvládl i jiné disciplíny, třeba portrét nebo dokument?
Třeba s portréty bych si moc jistý nebyl, do toho bych se radši zatím nepouštěl. Občas zabrousím do architektury, asi bych zvládl nějaké běžnější makro. Nicméně si myslím, že dokážu poznat kvalitní fotku nebo třeba velmi dobře využité světlo i v disciplínách, kterými se sám nezabývám.
Řídíte se zažitými pravidly, nebo je rád porušujete a spoléháte spíš na cit?
U krajiny je kompozice dost zásadní, takže v tomhle ohledu jsou pravidla důležitá. Spousta lidí dělá chybu například v tom, že při širokém záběru zachycuje zbytečně moc prvků. Je potřeba vést oko diváka tam, kam fotograf zamýšlí, aby byla kompozice jasná a příjemná. Držím se toho, že čím jednodušší fotka krajiny, tím lepší. Záleží i na aktuálních podmínkách – existuje sice pravidlo zlatého řezu, ale když bude třeba nebe plné zajímavých mraků, dopřeju mu větší prostor, někdy má smysl středová kompozice. V každém případě je obecná poučka, že by měl člověk pravidla znát, aby je mohl porušovat.
Nedávno jste se začal věnovat i černobílé fotografii. Co vás k tomu vedlo?
Jednou jsme s kamarády vyrazili k Baltskému moři, kde krajina vyloženě vybízela k jednoduchým kompozicím v kombinaci s dlouhým expozičním časem, který umožní zachovat ostrou jenom určitou část snímku a například vodu nebo oblohu rozmaže. Tam mě to chytlo. Takže když se ocitnu ve vhodných podmínkách, především u vody nebo za zimního mlhavého rána v Praze, přiměje mě to fotit tyhle kreativnější, jednodušší, minimalistické výjevy. U dlouhé expozice nastává zajímavé čekání na to, jaký snímek vlastně nakonec vznikne. Přijde mi, že se do fotky díky zachycení delšího časového úseku dostane větší nálada, atmosféra a hloubka.
Má v dnešní době vůbec smysl dělat výstavy, nebo už je internet převálcoval?
Smysl dávají v tom, že na nich fotograf ukáže opravdu ten finální produkt podle svých představ, protože má nad procesem naprostou kontrolu, a to od vyfocení přes úpravy na zkalibrovaném monitoru až po vytištění. Teprve v tu chvíli by se měla fotka hodnotit. Na webu se na snímky dívá každý na jiném zařízení, tudíž je vidí každý jinak. Na druhou stranu internet samozřejmě umožňuje podstatně větší dosah.
Naplňuje vás spíš ten pocit, když fotíte, nebo když vidíte finální produkt?
Spíš samotné focení, ten prožitek se ani po deseti letech nijak nevytrácí. Pro mě je nejdůležitější radost z focení, protože to je důvod, proč se tomu věnuju – být v přírodě, zažívat ty nádherné okamžiky venku. To, že z toho vznikne dobrá fotka, je už jen taková třešnička na dortu.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: