Pijte víno, zachráníte Alentejo, unikátní krajinu na jihu Portugalska. Láhev lahodného moku ale musí být uzavřena přírodním korkem. A korkové duby živí nejen místní farmáře, ale také chrání zdejší výjimečnou krajinu před spalujícím sluncem.
Lesy korkových dubů zahalují zvlněnou krajinu velké části portugalské provincie Alentejo podobně, jako vlněný kabát capote postavy jezdců na koních z portugalské historie. A stejně jako hřejivý svrchník lidi chrání i les zdejší krajinu před rozmary živlů. Nebýt korkových dubů, které dokážou svými uzlovitými kořeny vysát životodárnou vláhu i ze zdejší suché půdy, vypadalo by to tady zanedlouho jako na poušti.
Místo toho je však jižní Portugalsko líhní života, kterou by tu čekal asi málokdo. Na jediném čtverečním metru korkového lesa odborníci napočítali přes sto druhů rostlin, mezi kterými loví hbité ženetky, přelétávají desítky druhů ptáků a kdesi v odlehlých koutech se plíží poslední z nejohroženějších kočkovitých šelem planety – velevzácných rysů pardálových. Portugalci téhle krajině říkají jediným slovem – montado.
Špunt za padesát let
Tenhle „environmentální zázrak“, při němž lidé dokázali téměř dokonale propojit vlastní potřeby s nároky divokých zvířat, však překvapivě závisí na zdánlivě malicherné věci. Na lupavém zvuku, který se ozve vždy, když někdo načne další láhev vína. Tedy pokud samozřejmě v jejím hrdle vězí pravý korek.
„Kvůli tomu, že vinaři čím dál častěji používají plastové špunty nebo kovové šroubovací uzávěry, klesla za poslední desetiletí cena korku na polovinu,“ vysvětluje Balthasar Trueb, který provozuje korkovou farmu Tres Marías u městečka Vila Nova de Milfontes. Při pohledu na korkovou zátku se to může zdát jako malý problém, s celkovou produkcí se však těžkosti násobí.
Z portugalského korku se vyrábí více než polovina zátek, které vinaři na celém světě každoročně spotřebují, což je hromada vážící stejně jako dvacet pět tisíc slonů.
Plánování zisků z korku je přitom během na dlouhou trať. „My tady máme jedno výstižné pořekadlo,“ usmívá se Balthasar. „Říkáme, že eukalypty rostoucí sedm let sázíme pro sebe, borovice pro své děti a korkové duby pro vnuky.“ Není divu. Než je možné poprvé sklidit korkovou kůru, trvá to aspoň čtvrt století.
„Pak sklízíme korek z každého stromu přibližně každých deset let. Kůra z první i druhé sklizně však není kvalitní a hodí se tak akorát na rozemletí do korkové izolace,“ krčí rameny farmář. Než strom dá vzniknout první zátce, může to tedy klidně trvat skoro padesát let. Lepší zprávou je fakt, že při věku přes dvě stě let se z kůry jednoho dubu postupně vyrobí mnoho set tisíc špuntů.
Nenahraditelná kůra
Portugalské korkové lesy jsou podle světových organizací ochrany přírody ohroženým ekosystémem, čímž vytvářejí jeden z ochranářských paradoxů. Všude na světě slyšíme o kácení pralesů, odvodňování půdy a dalších příkladech, jak člověk ničí svět kolem sebe nadměrným využíváním.
„Tady jsme na tom přesně opačně,“ říká Balthasar. „Když se sklizeň korku přestane vyplácet, farmáři nechávají svoje lesy ladem a staletí udržovaný ekosystém se hroutí.“ Potřebu ochrany si uvědomují i úřady. Právě proto začal v Portugalsku platit zákon, podle kterého nikdo nesmí bez povolení pokácet jediný korkový dub – živý nebo mrtvý.
Přírodní korek se původně vyvinul jako skvělá izolace proti letním požárům lesa, které se zdejší krajinou čas od času proženou. Zatímco ostatní stromy musejí regenerovat ze semen nebo pahýlů v zemi, korkové duby díky izolační vrstvě přežijí oheň „vestoje“. Struktura korku připomíná medovou plástev s dutinami vyplněnými plynem. Díky tomu chrání před horkem, zadržuje vodu, tlumí nárazy a zároveň je pružný.
Lidé zatím nevynalezli žádný umělý materiál, jenž by se vlastnostem korku byť i jen přiblížil. Z lehké kůry proto vyrábějí všechno možné. Korkové vesty, kabelky, klobouky, dokonce i pohlednice seženete v každém krámku se suvenýry. Americká NASA používala korek k izolaci palivových nádrží raketoplánů a inovativní společnost Aerocork se dokonce snaží z korku a uhlíkových materiálů postavit celé letadlo.
Ze stromu do láhve
Korek je skvělým příkladem dokonale obnovitelného zdroje. Po sklizení doroste zpět, i když to trvá celé desetiletí. Kůra se však musí ze stromu oloupat tak, aby sklizeň rostlinu nezranila, což nemůže dělat jen tak někdo. „Sklízeči korku – tiradors – si své umění předávají z otce na syna.
Dodnes používají sekery s oblým ostřím a korek sklízejí ručně. „Žádný stroj na sklízení korku jednoduše neexistuje,“ pokračuje Balthasar. Není proto divu, že patří k nejlépe placeným zemědělským dělníkům v Evropě. Zručný sklízeč si za den vydělá i přes 100 eur. Sezona je však krátká.
„Korek sklízíme na přelomu jara a léta. Kdy přesně, to záleží na počasí. Musí to být v době, kdy jde vrstva korku odloupnout od vnitřní kůry stromu, aniž by ho to poškodilo.“ Když sklízeči odvezou kusy kůry o rozloze pokojových dveří, zbude po nich podivná krajina plná napolo obnažených, očíslovaných stromů. „Čísla znamenají letopočet poslední sklizně, abychom si i za deset let pamatovali, kdy je čas na další. Čerstvě oloupaný dub má kmen žlutavý, jak však narůstá nový korek, zbarví se jeho kmen postupně dočervena, pak ztmavne a nakonec zešedne starým korkem,“ ukazuje Balthasar.
Než se dají z korku vyrábět zátky či jiné výrobky, musejí několik měsíců schnout a pak se horkem zbaví mikrobů. „Na to, aby se korkem uživila jedna rodina, musí obhospodařovat přes čtyři sta hektarů lesa. Dnes však musí spousta z nás kromě korku pěstovat i olivy nebo další plodiny či si vydělávat ekoturistikou, abychom přežili,“ uzavírá farmář, který se tradice předávané po pět generací drží zuby nehty.
Co se skrývá pod korkem
Když se řekne portugalské víno, většině lidí se hned vybaví to portské vznikající na březích řeky Douro. Portugalsko je ale druhou zemí světa co do počtu původních vinných odrůd, z nichž mnohé jinde ve světě vůbec nenajdete. „Písčitá půda a zvlněné svahy v Alenteju spolu s teplým podnebím jsou pro vinnou révu ideální,“ potvrzuje Sara Guerreiro z vinařství Herdade do Esporao ležícího pár kilometrů od historického městečka Monsaraz. Na zdejších stovkách hektarů vinic, jež jsou stejně jako korkové lesy součástí ekosystému montado, vyrůstají typické alentejské červené vinné odrůdy Alicante Bouschet, Touriga Nacional či Aragonez. Plná chuť vína a ovocné tóny, které nepotlačí ani více než štědrý obsah alkoholu, jsou důkazem, že tu slunce během tří set dní svého svitu odvádí dobrou práci.
Snad žádné portugalské posezení u vína by nebylo kompletní bez několika tenkých plátků zdejší typické sušené šunky „pata negra“ neboli „presunto ibérico“, která může podle stupně kvality pomalu vysychat i čtyři roky. Předky unikátního plemene černých iberských prasat, v jejichž krvi prý kolují geny divočáků, sem podle všeho kdysi ze vzdáleného Libanonu dovezli Féničané. Ani masitá delikatesa by však nemohla vzniknout bez korkových dubů. Přesněji řečeno bez jejich žaludů, jimiž se prasata živí a které dávají masu typickou chuť. A protože se vepři volně toulají korkovými lesy, jsou zároveň další ukázkou udržitelného zemědělství. Své prostředí totiž při žaludové hostině neničí, ale zúrodňují.
Země korku
Portugalci vytyčili vnitrozemím i podél pobřeží trekovou trasu s názvem Rota Vicentina.
- Celkem křižuje Alentejo 350 km značených tras vedoucích od Santiaga do Cacém až na jižní cíp Algarve, rozdělených do dvou okruhů.
- Trasa „Historie“ je značená zeleně, je dlouhá 230 km a rozdělená do 12 denních pochodů o nejvýše 25 km.
- Rybářská trasa značená modře má přes 100 km a vede podél pobřeží, většinou přírodní rezervací. Je rozdělená do 4 denních pochodů o délce nejvýše 22 km, součástí je i dalších 5 okruhových odboček ze zelené trasy.
- Na konci každého denního úseku jsou k dispozici veškeré služby (ubytování, občerstvení, možnost nákupů).
Alentejo
Je největším z pěti regionů Portugalska. Jeho území zabírá celou třetinu země. Táhne se od jižních břehů řeky Tejo po severní pohoří v Algarve. Většinu kraje tvoří rozsáhlé zemědělské latifundie, které se dědí z generace na generaci. Pohled na nekonečné lány vinic, polí, olivových hájů a korkových či eukalyptových plantáží je balzámem pro středoevropskou duši. Alentejo je asi nejméně osídleným regionem západní Evropy a svou atmosférou připomíná Provence. Čas tu plyne pomalu a pobřeží Atlantského oceánu vám napovídá, že se nacházíte na konci starého kontinentu.
Díky poloprázdným plážím a snad nejlepším vlnám v Evropě je pobřeží oblasti Alentejo rájem surfařů. Panoráma vápencových útesů a subtropické rostliny zase uchvacují ty, kteří zůstávají na břehu. Do zapomenutého ráje, o kterém se v Česku příliš nemluví, se z lisabonského letiště i z letiště Faro dostanete autem za pouhé dvě hodinky. Alentejo milovníkům památek nabízí hned dvě perly zapsané na Seznam kulturního dědictví UNESCO: velkolepá města Évora a Elvas.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2015.
