Somaliland: Tři dny v zemi, kterou většina světa neuznává jako samostatnou

Budeme k sobě upřímní. Do Somalilandu se kvůli hlavnímu městu nejezdí. Hargeysa nemá moc co nabídnout ani čím okouzlit. Asi nejhezčí pohled na ni je shora, z jednoho z vrcholků, které ji obklopují. Červené střechy nízkých domů jsou uspořádané do vzorných řad a vytvářejí perfektní šachovnici – alespoň ve svém centru. Na okrajích pak zástavba sklouzává do chaosu tam, kde začínají chudší čtvrtě. Uvnitř město ležící jednou nohou v černé Africe a druhou v arabském světě odpovídá přesně tomu, čím je. Křižovatkou, novým a moderním centrem s několika památníky, chaotickými trhy obklopenými chudinskými čtvrtěmi, které obemykají ze všech stran luxusní vily ukryté za ostnatými dráty. Navzdory tomu, že v zemi je nízká kriminalita. Boháči ale neradi riskují, jako všude na světě.

Pro cizince jsou ve městě dvě místa, která musí navštívit, než se odklidí do zajímavějších lokalit tohoto světem neuznaného státu. Prvním je velbloudí trh, kam lidé zblízka i zdaleka přivádějí nejen svá ohrbená stáda, ale také ovce a kozy. Lidský i zvířecí mumraj se rozkládá na relativně malé ploše, ale nabízí intenzivní zážitky vůní i chutí, špinavých bot a hluku. Na proplétání mezi zářivě oblečenými prdelatými prodavačkami (velké pozadí je zde známkou krásy) a hubenými velbloudáři stačí půl hodiny. Somaliland je malá země, a tudíž bez většího překvapení není velká ani nabídka zvířat. A co to druhé místo? To stojí přesně na opačném konci produkce masa. Je to hotel Damal. V jeho restauraci si dáte ta nejlepší grilovaná kozí žebírka s bramborovou kaší, co jsem kdy jedla. A pak ten pečený velbloud, kterého nabízejí! Absolutní slast – tradiční jídlo ovlivněné západní moderní kuchyní. Vím, co říkám, velbloudího jsem se za roky na Sahaře už něco nabaštila.

To je v Hargeyse za mě vše. Živí velbloudi, grilovaní velbloudi a ven z města. Na Somaliland stačí vlastně tři dny a to nejlepší člověka čeká, když vyrazí směrem na severovýchod. Tam, kde směrovky ukazují na Berberu.

Malby z dávnověku

Obrovská granitová skála, která je vidět na dalekém obzoru od silnice Hargeysa–Berbera, se odjakživa říká Laas Geel nebo moderněji Laas Gaal. Pod ní se kdysi stékaly dvě řeky, po kterých zbyla jen vyschlá vádí. Voda ale nikdy nezmizela a právě její přítomnost pod povrchem a v úkrytech ve skalách, kde se objeví a udrží poté, co pobřeží zasáhnou v létě deště, dala místu jméno. Laas Geel – Velbloudí studna.

Skála byla domovem dávných neolitických zemědělců a pastevců, po kterých v jejím okolí zbylo veliké množství nástrojů a keramiky, ale zejména dvacet skalních úkrytů pokrytých malbami. Sahara je skalních maleb plná, ale takové, jaké uvidíte v Laas Geelu, nenajdete nikde jinde. Jak co do rozsáhlosti, tak do barevnosti a pestrosti. Unikátnost místa je návštěvníkovi jasná hned na začátku prohlídkové trasy, po které se prochází spolu s hlídačem. Jeho hlavní role je, aby si zvědavý turista nezkusil malby osahat nebo si k nim nepřidal třeba svůj podpis. I takoví se bohužel všude po světě najdou.

Úkryt jedna, taková poloviční jeskyně, má na ploše 97 m² neuvěřitelných tři sta padesát maleb. Některé jsou ošolichané a obroušené větrem, ruka člověka je však nejen nezničila, ale nezanechala na nich dokonce žádné stopy. O to unikátnější to místo je. K vidění jsou zde hlavně krávy a lidé, tu a tam kolem pobíhá psík. Září jasnými červenými, bílými, žlutými a černými tóny a jejich tvary jsou takřka čarovné, jako by byly mimo tento svět. Ostatně, možná proto vzbudily obrazy zájem milovníků záhad. Krávy, které mají tlusté, malované krky a jsou pokryté ornamenty a závěsky, dokonce daly název svému vlastnímu stylu. Styl somalilandský – jinde na Sahaře ani v Sahelu nic podobného nenajdeme. Pastevci kolem nich mají miniaturní kulaté hlavičky a jsou oblečeni v košilích, což je pro vyprahlý region o něco typičtější.

Další místa následují podél upraveného chodníčku, který postavil někdo, kdo doufal, že se turisté přijedou ve větších počtech. Naději odpovídá i poměrně velké návštěvnické centrum a vstup do areálu, který dnes obrůstá plevelem a eroduje větrem přinášejícím ostrý písek. V prázdných místnostech na dekách a matracích pospává ochranka a zaměstnanci areálu, jehož povaha a unikátnost by měly lákat davy návštěvníků, místo toho ale zůstávají ospalým místem, které už tisíciletí leží na okraji zájmu.

Skarifikace Sahary a Sahelu: jizvy pro krásu i jedinečnost

Afrika

Krajinou Sahelu

Další úchvatná archeologická lokalita, Dhaga Chúre, se nachází na západ od hlavního města. Leží výrazně dál od hlavní cesty než Laas Geel, džípem se k ní kodrcá po mizerné cestě takřka dvě hodiny. Krajinu Sahelu zpestřují nejen antilopy, nejčastěji skupinky kudu, ale také tlupy opic, paviánů pláštíkových. Ta největší skupina sídlí ještě na hlavní cestě, kde okupuje oblast u kontejnerů rozsáhlé fabriky. Opičáky zavazející na silnici je někdy zapotřebí pořádně vytroubit, aby se velcí samci pomalu zvedli a odvedli svoje následovníky do přírody, kam patří.

Pozornému oku neujdou ani obrovské želvy, které se občas líně plouží podél silnic. K tomu je neudržovaná hliněná cesta, po které se auto šine dvacítkou, nejlepší. Při jedné příležitosti, kdy mí spolucestovatelé fotili obrovského plaza, který se bez zájmu a bez vyrušení pod jejich dohledem loudal pod trnitým křovím, jsem využila momentu a odběhla si za stromky na toaletu. Šla jsem podél vyznačených pozemků pastevců, kteří si je obložili červenými a modrými kameny. Když jsem se vrátila do džípu, obrátila jsem se na řidiče, abych se doptala na systém značení pastvin. „To nejsou pastviny,“ podíval se na mě jako na idiota. „To jsou minová pole. Udělala to tu nějaká neziskovka. Modře odminováno, červeně ještě zaminováno.“

Můj řidič a průvodce mě nechal jít na záchod do minového pole. Oči mi v ten moment málem vypadly z důlků a okamžitě jsem sprintovala za přáteli, aby je ani nenapadlo jít do křoví za želvou, antilopou nebo jinou potřebou. Večer jsem si vygooglila počet zranění způsobených každoročně minami v Somalilandu. Dobře mi z toho čísla rozhodně vůbec nebylo.

Cesta se kroutí dál a želvy zakrátko nikoho nezajímají. Je jich opravdu hodně. Tu a tam se objeví některý ze sahelských opeřenců, jako je špaček somálský, stepokur pruhovaný a s velkým štěstím také leskle modrý strdimil proměnlivý. Nekonečnou rovinu nakonec rozříznou skály, které jako by vypadly z jiného světa. V placaté suché zemi jsou obrovské hladké balvany perfektním místem, kde se usadit. Pochopili to lidé před dvanácti tisíci lety, když zde zakotvili, ale i ti žijící v dnešní době. Nádherné místo okupují pastevci velbloudů, jejich stáda se proplétají mezi stromy a okusují vše, co okousat jde.

Zvědaví pastevci, dva dospělí chlapi a jeden klučík, se připojují na průzkum tří jeskyní s pět tisíc let starými skalními obrazy a nakonec se sami stávají průvodci. Vedou nás pod pichlavými akáciemi k úzké pěšince mířící na vrcholek skal. Na chvíli se zastavíme, abychom pozorovali tlupu paviánů, než začneme šplhat vzhůru. Převýšení není velké, ale výhled je úchvatný. Stojíme na nejvyšším bodě krajiny, kolem nás zaprášené a pichlavé nekonečno. Jen voda žádná. V době, kdy tu tekla, musela krajina vypadat jako ráj.

Patina afrického pobřeží

Ulice Berbery se od Hargeysy liší, jak jen mohou. Z hlavního města je nutné do starobylého přístavu sjet více než 1300 výškových metrů. Příjemný chlad je nahrazený vlhkým horkem, ve kterém se Evropanovi tak snadno spálí nos. Staré přístavní centrum, bohaté, barvami zářící město, místo prodeje otroků i zboží z celého světa, už sice dávno zaniklo, jeho pozůstatky ale zašlou slávu stále připomínají. Stará Berbera má jen několik asfaltových silnic. Mimo ně se městem proplétáte, opět po pravoúhlé mřížce, na udusané hlíně.

Lidé Afrického rohu, na jehož severní části Somaliland a Berbera leží, dávno pochopili roli stromů, které v horkém vlhkém počasí dávají stín a v době monzunů pomáhají chránit město před nápory deště. Ulice jsou tedy bez výjimky lemovány prastarými mohutnými stromy, mezi kterými je rozvěšené sušící se prádlo, zpoza něhož vykukují krásně zdobené dveře a oprýskané stěny. Stará Berbera podle zbytků barev pod zašlou patinou milovala pastelové odstíny modré, žluté i růžové. Pekárny byly označeny takřka dětskými malbami pekařů, na domech řezníků lze zahlédnout stylizované obrázky veselých zvířat. Nad horizontem města se tyčí nevysoké minarety a občasný nápis dává vědět, že v zástavbě se nachází velké množství medres, základních škol přidružených k mešitám.

Ve výzdobě města se snoubí styl celého světa tak, jak to v přístavech bývá. Pozůstatky nejstarší stavby, mešity, připomínají období, kdy byla Berbera hlavním městem několika sultanátů, které regionu vládly mezi 13. a 19. stoletím. Dávno předtím město popsali čínští cestovatelé, kteří sem dopluli za obchodem i poznáním. Název města se nevztahuje k saharským Berberům ani k oslovení bar-bar (mumlal či snad vousáč), kterým Řekové častovali cizince, ale k somálskému slovu beri-beri: občas. Občasným sídlem bylo město před tím, než se stalo přístavem. Jeho pád přinesli Britové. Poté v roce 1886 založili protektorát Britský Somaliland a nechali přístav chátrat jako neproduktivní a neužitečný.

V horkém březnovém počasí zejí přes den ulice prázdnotou. Ve stínech pod stromy jde ale zahlédnout sedící skupinky mužů nebo žen. Oblečení žen září podobnými barvami jako staré město. Tu a tam některá zamává a v tmavé tváři se zalesknou zářivé zuby. Jakkoliv jsou zde ale lidé veselí a usměvaví, na focení se přátelsky tváří jen zlomek z nich. Což je škoda, obličeje zde jsou nádhernou galerií stop a vzpomínek na národy, které tímto krajem prošly.

Moderní Berbera tepe životem hlavně večer: restaurace, kavárny a místa ke kouření vodní dýmky mají jak evropský, tak africko--arabský ráz. Ulice voní směsicí grilovaných ryb, pečeného ovčího a kávy, kterou se místní prolévají ve dne v noci. Ti aktivnější po večeři zamíří na promenádu po pláži pokryté tmavě šedým pískem. Ve dne je to ráj rybářů a návštěvníků z hlavního města, kteří se přijedou nadýchat čerstvého vzduchu, večer je pláž světem místních. Piknikují zde rodiny a procházejí se dívky.

Somalilandské velehory

Z plání za Berberou se tyčí ostré štíty hor, do jejichž srdce míří upravená cesta. Převýšení není nijak velké, ale díky ploché okolní krajině a blízkosti moře se stoupání zdá nekonečné. Na vrcholku hor leží pohodlně usazené městečko Šejch. Místní lidé o něm mluví jako o malém ráji. Básní o barevných uličkách a dveřích, o skvělém vzduchu. Nám přináší spíš zklamání. Nová zástavba není prakticky ničím zajímavá, byť barvy jsou zde samozřejmě zářivější než u moře. Nakonec si ale nacházíme své. Od bývalého vojenského tábora, který zde kdysi okupovaly britské jednotky, se houštím proplétáme k svatému hrobu na vrcholku kopečku. Zářivě bílá hrobka svítí do dálky a všude kolem ní ze země trčí prosté neoznačené kameny, kterými místní označují hroby. Hřbitovem prorůstá pryšec, rostlina, ze které kape bílá tekutina. Dají se jí léčit drobné ranky, ale při masovém pěstování by látka z ní podle některých environmentalistů dokázala nahradit benzin. Takové množství ale nikde není. Rostliny a krajina nás perfektně zabaví. Šejch nabízí úplně jiné prostředí, než jsme zatím v Somalilandu zažili, a po Berbeře také příjemné ochlazení.

Jiný typ zajímavostí skýtá cesta do města Borama, která se přibližuje k etiopské hranici. Somalilanďané si stejně jako jiní obyvatelé regionu oblíbili žvýkání kátu. Drogy, která zklidňuje mysl i dodává energii. Žvýkají ji řidiči na dlouhých cestách i poloospalí chlapíci rozvalení na poduškách čajoven. Zatímco v Hargeyse a Berbeře je kát k sehnání relativně snadno, čím blíže se člověk blíží k etiopské hranici a k městu Borama, tím přítomnější na každém kroku kát je. Prodává se v zelených krámcích se značkou dodavatele, který jej z Etiopie do Somalilandu legálně dováží. Je tu několik velkých společností, které drogu prodávají. Ta největší se jmenuje Gaafane a vlastní ji žena, kterou místní označují za velmi tvrdou podnikatelku a mluví o ní s obrovským respektem. Nebo možná i strachem.

V srdci skutečné Afriky: Výprava za kmeny Jižního Súdánu

Život ve světě

Stačí tři dny

Co na závěr? Somaliland je zvláštní a zajímavé místo k návštěvě, neplánujte na ně ale příliš mnoho času. V zásadě vám stačí tři dny tak, jak stačily nám. My jsme pak na zemi navázali Džibutskem a Danakilskou proláklinou v Etiopii a kombinace těchto tří zemí mi na dvoutýdenní cestu přišla ideální – spojovala dost bizarních míst, zajímavých etnik a zážitků na to, abych to mohla doporučit cestovatelům-fajnšmekrům, kterým nevadí nepohodlí. To se totiž den ode dne na této trase zvyšovalo. Somaliland byl nejpříjemnější zážitek co do kvality spánku a pohody dobrých asfaltových silnic.

Somalilandská kávová stopa

Berbera byla po staletí klíčovou branou obchodu mezi Afrikou a Arábií. Její význam se ukázal také v dějinách kávy. Ačkoli samotná kávová zrna pocházela z oblasti Hararu v dnešní Etiopii, do světa se dostávala právě přes somálské obchodníky z Berbery. Ti je dopravovali do jemenské Mochy (Mokhy), tehdejšího centra světového kávového obchodu. Na mezinárodním trhu se proto hovořilo o „berberské kávě“, která byla považována za kvalitnější než místní jemenské odrůdy. Berbera se tak stala tichým, ale zásadním prostředníkem při zrodu globálního fenoménu kávy.

Kultura kátu

• Kát se žvýká a rozžvýkaný ukládá za čelisti, odkud pak do těla skrze sliznice proudí kýžené látky. Může mít energizující i zklidňující efekt.
• Večerní požvejkáníčko v Somalilandu přijde na 3 až 20 USD. Dech po něm voní nevalně a ani žvýkači s naditými tvářemi, kterým zelené sliny prokapávají mezi zuby, nemají charisma na rozdávání.
• Droga je nicméně velmi oblíbená, natolik, že se jejímu požívání věnují i chudí lidé. V Jemenu představuje kát obrovský problém: napomáhá totiž cyklení chudoby, ze které se lidé i s jeho přispěním nedokáží dostat.
• Dalším problémem spojeným s kátem je voda. Pěstovaní kátu je na ni náročné a v aridních oblastech Etiopie dokáže za několik let zlikvidovat půdu farem. I přesto je krátkodobě velmi výnosné a farmáři jím nahrazují jiné plodiny. Obliba drogy, která sem přišla z Jemenu, stále roste a spolu s ní budou narůstat společenské i environmentální problémy.