Pro Švédy je Dalarna destinací, kde si užijí pravé Švédsko. Autentika, která nelže. Na malém prostoru se koncentruje velké množství tradic, včetně poctivého jídla, lesních tras a nenahraditelného ticha ve stovkách údolí, podle kterých je oblast pojmenována: dalarna v překladu znamená údolí.
Jako doma. Přesně takhle se cítím po příjezdu do Dalarny, 315 km severozápadně od Stockholmu. Kraj ve středním Švédsku, kde se zřejmě zrodilo slovo „idylka“. Je konec července a modré nebe s bílými mraky, sytě zelená barva luk a odvážná červená stěn roztroušených domů rozbíjejí mýty o tom, jak je sever Evropy nehostinný. Ne v Dalarně. I když je to moje první návštěva oblasti, mám pocit, že jsem se vrátila po dlouhé a daleké cestě domů. Do známého a útulného bezpečí.
Když si vzpomenu, kde všude jsem na cestách po světě narazila na Švédy, bylo to vždy buď vysoko v horách, nebo na pláži. Zbytek obyvatel severské země trávil dovolenou zřejmě v Dalarně. Je to totiž jedna z nejpopulárnějších oblastí, kam jezdí odpočívat hlavně obyvatelé Stockholmu. Přesto tu nekoupíte levné turistické magnetky a drahou kávu. Místo nich zde mají ručně zdobené dřevěné koníky a kávu dělají v lese na ohni. Často a rádi.
Na chalupu stylově
Letní počasí ve Švédsku přeje domácím i zahraničním rekreantům více než v Norsku. Méně dešťů a více slunce podobně jako u nás znamenají jedno – vyrazit na chalupu. Řekne-li se v našich končinách „víkend na chalupě“, člověku často naskočí představa skromného domku, kam jsme navozili nepotřebný nábytek z městských bytů, špekáčků na ohni a menší komfort hygieny. Švédové ale mají o odpočinku jinou představu. Útulné venkovské domečky lantstället, které působí jako upravené stodoly, kromě rustikální dokonalosti nabízejí léčivý minimalismus. Útulný prostor, kde se moderní design propojuje s historií, je přesně to, za čím na venkov cestují.
Přijela jsem do jednoho ze zelených údolí Dalarny, do vesničky Nittsjö u města Rättvik. Místa, jejichž výslovnost zvládne jen člověk ze severu. Vždyť už jen samotný název kraje chce lingvistické schopnosti. Jak mě poopraví můj známý Lars z Dalarny, správná výslovnost je „dá-la-na“, přičemž slabiky la a na se rázně oddělí.
Mnohé švédské chalupy a prázdninové penziony v Dalarně jsou zrekonstruované tzv. härbre – bývalé sýpky na podpůrných sloupech postavené v 17. století. Majitelé rodinných penzionů a restaurací, jako například Solgardskrogen v Nittsjö, dodnes následují dávnou tradici místní architektury: dřevo jako základ, červená barva, bílé okraje budov se světle modrými dekoracemi na oknech. V penzionech je k dispozici sauna, krb, z každé strany louky a stovky jezer pro letní osvěžení.
Gurmetský bonus: zdejší penziony spolupracují s místními výrobci potravin. Na talíři najdete jen poctivé venkovské máslo, sýry, klobásky, chléb, sezonní ovoce a zeleninu. Žádné chalupářské polotovary. No, a pokud by vám majitel vašeho ubytování s nadšením vyprávěl o tom, jak je jeho penzion ideální na rituál gökotta, nelekejte se. Znamená to vzbudit se brzy ráno, zaposlouchat se do zpěvu ptáků a nabažit se přírody. Celý tento ranní požitkový rituál Švédové shrnuli do jednoho slova. V tom jsou mistři.
Za tancem i stovky kilometrů
Švédové tráví léto ve své zemi i proto, že se tehdy koná nejvíc outdoorových slavností. Za oslavou slunovratu Midsommar, který se koná v pátek mezi 19. a 25. červnem, cestují do Dalarny i stovky kilometrů. Tady je tradice folkloru nejbohatší – hlavně v okolí jezera Siljan a měst Rättvik, Mora a Leksand.
Kdysi farmáři v tento den slavili hojnost úrody, dnes jsou to lidové radovánky, kterými Švédové často začínají svou pětitýdenní dovolenou. Ráno se sbírají polní květiny na věnce, kterými si dívky zdobí hlavy, místní si v krojích užijí sváteční oběd (sledě či pečený losos, nové brambory a kopr), postaví májku a veselí se do brzkého rána, včetně tzv. sma grodorna (malé žabky), který se tančí v kruhu.
Naše červená je jiná
„Ano, ale červená ve Švédsku je jiná. Barva na našich domech pochází z Dalarny a máme pro ni i vlastní jméno: falu rödfärg,“ brání se Helena Kvarnström, když během cesty autem Dalarnou netaktně poznamenám, že i ve Finsku mají červené domky.
Odkud se „jiná červená“ vzala? Z pigmentu z měďného dolu ve městě Falun, který je zapsán na seznamu UNESCO. Je to speciální směs, která obsahuje lněný olej, vodu, žitnou mouku a právě červené barvivo z falunského dolu, které kromě mědi obsahuje zinek, železitý okr a oxid křemičitý. Kombinace slouží i jako ochrana před drsnými povětrnostními podmínkami.
Důl ve Falunu začal provoz již v 7. století, ale naplno se rozjel v roce 1764, kdy se stal největším měděným dolem na světě. Falu rödfärg neboli falunská červeň se stala ve Švédsku populární i díky obyčejné závisti. V 16. století se král Jan III. obrátil na dozorce stavby Stockholmského paláce, že si přeje všechny střechy paláce ozdobit „rezavým olovem“, jak nazval měď, kterou v té době používala šlechta k výstavbě svých honosných paláců v Evropě. A tak se švédské paláce a časem i vesnické dřevěné domy začaly natírat touto barvou, čímž se snažily napodobit měď v Evropě.
Hlavní výkop ve Falunu je široký 400 m a hluboký až 95 m v důsledku zhroucení dolu, k němuž došlo v roce 1687 na svatojánský den. Už z toho je jasné, že se nikdo nezranil, protože všichni horníci slavili Midsommar! Dnes si důl můžete projet s průvodcem v ochranném plášti a helmě. Je to zážitek!
Hračka jako symbol země
Červenou se nebarví jen dřevěné domečky. V zářivě červeném tónu tu uvidíte i dalahästara neboli dalarnského koně – dřevěnou hračku s pestrými ornamenty v zelené, bílé, modré a žluté barvě. Dříve obyčejný předmět, jehož výrobou si horníci přivydělávali po večerech, je dnes je symbolem Švédska.
Celý proces výroby můžete sledovat v některé z dalarnských dílen, například ve výrobně Nils Olsson z roku 1928 v městečku Nusnäs. I když už zde koně nevyřezávají ručně, každý jeden kus projde rukama řemeslníka, který jej ručně vyzdobí ornamenty kurbits (z lat. cucurbita – dýně). Jedná se o švédský typ dekorace na nábytek i dřevěné výrobky ve tvaru listů, květin a úhledných, až symetrických rostlin. Kurbits si v Dalarně můžete vlastnoručně vyzkoušet v dílně spolu s profesionály. Nikdo se vám za nezdařené ornamenty nevysměje. Jen vám možná dají praktický tip pro začátečníky jako mně. Celou alchymii výzdoby shrnou, jak se na Švédy patří, do jednoho slova – lagem, což znamená „ani málo, ani příliš, tak akorát“.
Náročná romantika
Švédská tradice zemědělství začala přibližně před 4000 lety, kdy klimatická změna pomohla tomu, že se pevnina „vynořila“ z moře. Dnes je původní model pěstování a farmaření na ústupu. Dalarna čelí zániku původních pasteveckých chat, tzv. fäbodarů. Jsou to dočasná letní obydlí, která používali farmáři a pastevci již v 15. století, zatímco se dobytek pásl na okolních pastvinách. Farmáři vyráběli tradiční tunnbröd (tenký chlebíček) a messmör (kozí sýr), přičemž se po staletí drželi původních receptů.
V roce 2015 se pastevecké chaty v Dalarně otevřely i pro návštěvníky. Během občerstvení, s autentickou kávou, domácím sýrem, máslem a tunnbrödem se o farmářských tradicích dozvíte z první ruky. Vedlejším záměrem zpřístupnění farem je nabídnout hostům k prodeji domácí potraviny a vlněné výrobky, čímž se podpoří provozování fäbodarů. Myšlenka bydlení v přírodě a výroba domácích produktů zní totiž sice romanticky, uživit se jí není ale vždy jednoduché. Fäbodar je živý organismus, žádná rurální show pro turisty. Místní věnují pasteveckým chatám veškerý čas a energii, což v praxi znamená, že jim nezůstává prostor pro žádnou jinou práci, která by finančně pokryla jejich farmářské „hobby“.
„Turisté chtějí vidět ženy s dlouhými copy, jak se procházejí po louce, zpívají si při západu slunce, chtějí vidět původní plemena zvířat. Jenže já si nemůžu dovolit jen tak sedět v lese a usmívat se na návštěvníky. Vstáváme v pět ráno, jsme na nohou do pozdního večera. Potřebuji, aby lidé přišli a koupili si naše výrobky, jedině tak můžeme udržet tradici,” otevřeně přiznává dlouhovlasá Tin, která s manželem rozjela dlouho vysněný fäbodar.
Kromě jejich poctivých produktů mě zaujme její upřímnost. Ta je jinak typickým rysem Švédů. Na nic si nehrají, což jim v zemích, kde přímost není silnou stránkou, občas způsobí komunikační nepohodlí. Jak vzpomíná můj známý Lars Möre, který žil desítky let v Anglii, ve Francii a v Turecku a vrátil se do Švédska: „Být zpět je jako znovuzrození, hlavně co se týká přímosti, humoru a běžných rozhovorů. My Švédové máme odlišný smysl pro humor. Nevysmíváme se ostatním, ale dokážeme si udělat legraci z vlastních chyb, což je pro některé národy nepředstavitelné! A v nadávkách nepoužíváme sexuální slovíčka,” doplní specifika švédské rétoriky Lars.
Návštěva, která neklepe
Podobně jako Finsko i Švédsko si zakládá na regeneraci těla i ducha v přírodě. Švédové mají dokonce podstatné jméno pro místo, kam chodí odpočívat a zbavit se ponuré nálady – smultronställe, což v překladu znamená „místo divoce rostoucích jahod“.
Kromě toho, že Švédové vědí, kde vypustit páru, jsou dost empatičtí. Dopřejí totiž vyčistit si hlavu i naprosto cizím návštěvníkům, a to na vlastním pozemku. Ve Švédsku (stejně i ve Finsku a v Norsku) platí tzv. právo každého člověka – Allemansrätten, které dovoluje se po cizím pozemku volně procházet, nasbírat si lesní plody, houby, a dokonce si postavit stan. To vše s respektem a v dostatečné vzdálenosti od soukromých obydlí.
Lesy, ve kterých kope múza
Krása přírody v Dalarně inspirovala mnohé. Hanse Christiana Andersena dostaly místní lesy natolik, že z toho vznikla sbírka cestovatelských skic Ve Švédsku (1851). V přírodní rezervaci Styggforsen se zase natáčel film Ingmara Bergmana Pramen panny (1960). Když jsem se prošla mystickým lesem s bujnými kapradinami, s kmeny stromů obrostlými mechem, rozhodnutí režiséra už zcela rozumím.
Dalarna má přes 1300 značených tras. Na té ve Styggforsenu jsou i popisky v angličtině. Dokumentují natáčení Bergmanova filmu, vysvětlují původ hlubokých kaňonů, které se vytvořily nárazem meteoritu, který zasáhl území před 377 miliony let. Díky němu vzniklo i populární jezero Siljan. Z doby minulé je zde ještě jedna rarita – smrky norské na hoře Fulufjälletin (1044 m) ve stejnojmenném národním parku. Mají kořeny staré více než 9550 let, což z nich činí jedny z nejstarších žijících stromů na světě.
Fika je základ
V dalarnském lese se opakovaně přesvědčím o tom, že Švédové si rádi vylepšují už tak pohodový stav. Ticho lesa by mohlo stačit, ale oni si ho osladí fikou. Fika je ve Švédsku základ. Rituál, který nikdy neobtěžuje. Vždyť kdo by protestoval proti přestávce na kávu, čaj, když jsou skořicové šneky či jiné doma upečené dobroty povinností?
Fiku si užijete v práci, kavárně, doma nebo v lese, ve vyhrazeném udržovaném altánku. Je to čas, kdy se odloží mobily, povinnosti i starosti. Fika vás propojí s kolegy, rodinou i cizími lidmi, aniž byste se snažili.
Borta bra men hemma bast. – Všude dobře, doma nejlépe.
Po návštěvě Dalarny pochopím, proč populární přísloví vzniklo ve Švédsku. Kraj, který místní považují za ukázkovou zmenšeninu Švédska, má všechno, co člověk od pocitu domova potřebuje. Vlastní prostor, domácí jídlo, krb, upřímné rozhovory a dobrý humor. Samozřejmě, lagem, jak by dodali Švédové.
